Moje minirecenze v nejnovějším čísle E15 - Dum Dum Girls

Ke svému příznivému verdiktu přidávám i přímý odkaz ke stažení jedné z výborných skladeb téhle country-rockové čtveřice, jmenuje se to Bedroom Eyes.

Spam Sunday – Vzrušené Vánoce

Tak jako každou neděli, i tentokrát vybírám komický předmět spamového mailu ze své pošty a přikládám odpovídající ilustraci. Tento anglicko-český mail mi přišel uprostřed největších srpnových veder.

Výběr nejlepších downloadů pro sváteční den

Hudba ke stažení zdarma je ideálním dárkem, který potěší miliony lidí najednou. Zde je můj výběr nejlepších pomalých atmosférických tracků, které daly na web k dispozici zahraniční hudební weby a vydavatelství.

Nejhranější skladbou u nás doma je poslední dobou lahůdkový track od Buriala nazvaný „Street Halo.“ Na tomto odkazu si můžete zdarma stáhnout kompilaci, jejímž vrcholem je (vedle Boxcuttera a Zombyho) právě tento track. Samostatné stažení jedné skladby mně osobně nefungovalo, stahování celé kompilace by ale mělo běžet.

Vydavatelství Sub Pop na své domovské stránce zveřejnilo widget s neuvěřitelnými padesáti písněmi ke stažení. Jejich autory jsou například Mogwai, Sebadoh, Dum Dum Girls či Low, mým favoritem je J Mascis z kapely Dinosaur Jr a jeho „Not Enough.“

Písničkář Cass McCombs možná není tak věhlasný jako pánové Burial a Mascis, přesto se jeho tvorba k dnešnímu dni hodí možná úplně nejvíc. Jeho jemná skladba „County Line“ je k dispozici zde (tento odkaz vede přímo na soubor mp3, předchozí dva vám otevřou stránku ke stahování).

Pivní filolog – Likvidní aktivum

Tento týden našimi médii proběhla zpráva o speciální edici piva z pivovarů Franc a Avar, které obsahuje šupinky zlata. Samotný nápad není tak originální, sládek se nejspíš nechal inspirovat u Douglase Reynholma ze seriálu IT Crowd, který měl zlato ve vodní fontáně. Dává to ale smysl, platit za takového lahváče 350 korun? Vždyť 0,018 gramů zlata, které jsou v něm obsažené, se dnes prodávají za 23 korun a stejný objem stříbra by v jedné láhvi nestál ani jednu celou korunu!

Pivo právě dostalo historickou příležitost stát se nejdostupnější formou prodeje drahých kovů a já už se nemůžu dočkat, až se toho nápadu chopí velké firmy a já si do obchodního centra půjdu podle letáku koupit basu „Kozlů Stříbrňáků“ po 12,90 Kč.

Spam Sunday – Vzrušení nad daňovým formulářem

I tuto neděli vybírám jeden pikantní slogan ze svého inboxu. Chyby jsem samozřejmě nechal tak, jak byly.

Podívejte se na klip se Stellanem Skarsgårdem

Jak vyplývá z nejrůznějších žebříčků hudebních serverů, jedním z nejpozoruhodnějších videoklipů roku je nádherně natočená dramatická scéna z luxusní restaurace, která doprovází píseň "Sadness is a Blessing" od švédské zpěvačky Lykke Li. Kromě půvabné Lykke, která sama prokazuje pozoruhodný herecký talent, ve videu září i velký Stellan Skarsgård jako její manžel, který Lykke pravděpodobně provedl něco ošklivého. Výsledek svou atmosférou více než připomíná Stellanův poslední biják Melancholia.

Klip si můžete pustit z Youtube nebo z Vimea.

Spam Sunday – Jen půl minuty

Jak jsem tu předeslal před týdnem, máme tu první legrační úlovek z mé zaspamované schránky doplněný obrázkem. Tento e-mail mi přišel (jak už bývá poslední dobou u spammerů zvykem) automaticky přeložený do “češtiny.”

Moje minirecenze ve včerejší E15 - David Lynch

Jako obvykle je to k nalezení v archivu E15. Jako ukázku si můžete zdarma stáhnout Lynchovu výbornou zběsilou skladbu Pinky's Dream, v níž hostuje Karen O.

Rok 2012: Mých pět nejvíce očekávaných filmů

1. Diktátor - Při minulých třech celovečerních kreacích barona Alexandra jsem se nezřízeně smál od začátku do konce, tak jak by Diktátor mohl zklamat? Na rozdíl od Borata, Sachova největšího trháku, tentokrát zřejmě nepůjde o mystifikaci veřejnosti, ale o klasický hraný film. Jak ale naznačuje fotografie, ani tentokrát se Cohen nebojí tnout do živého.

2. Muži, kteří nenávidí ženy - Upoutávka mi v kině úplně vyrazila dech a premiéra této Fincherovy novinky bude už v lednu. Za nemalou část mého těšení může i hudba od Trenta Reznora. Zde si můžete stáhnout malou ochutnávku jeho soundtracku.

3. Nebezpečná metoda - Podobně jako Davida Finchera obdivuju i Davida Cronenberga. Jeho nový film má pojednávat o Sigmundu Freudovi a kdo jiný by se na takové téma hodil lépe než právě autor takových narušených snímků jako Pavouk, Crash a eXistenZ?

4. Temný rytíř povstal - Podle názvu by se zdálo, že tento film v půjčovnách najdete v místnosti, kam mohou jen dospělí, je to ale nový Batman! Ten minulý byl fantastický, tak snad jim to půjde i bez Heatha Ledgera.

5. Hobit - Přiznávám se, že jsem to nikdy nečetl, ale předešlá Jacksonova zfilmování J.R.R.Tolkiena fungovala na plátně bezchybně.

Cenu útěchy za největší bizarnost získávají dva filmy, které mají zjevně hodně společného – „Abraham Lincoln: Lovec upírů“ a „Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic.“ A pak samozřejmě i remake „21 Jump Street.“

Flaming Lips zahrají v Ostravě!

Tuhle festivalovou anonci těžko ještě něco překoná a to je teprve prosinec. V červenci uvítá festival Colours of Ostrava velekněze moderní psychedelie, nepřemožitelné krále pompézního rocku The Flaming Lips. Jejich loňský koncert v Katowicích pro mě byl největším kulturním zážitkem roku a určitě je chci vidět znovu. Kdo nezažil, neuvěří!

Všichni si prozatím můžeme připomenout jednu z jejich erbovních skladeb Watching the Planets v tomto nudistickém klipu.

PS: Pokud to někoho zajímá, svou návštěvu u nás oznámili i Red Hot Chili Peppers. Prý se jedná o nějakou kapelu z Kalifornie.

UPDATE 14/12: Jak vyplynulo z mé debaty s jedním mým čtenářem, bylo by tu jistě více jmen, která by jako headliner českého festivalu byla stejně úchvatná jako The Flaming Lips. Přesto zde každý měsíc od ledna do července 2012 uveřejním jeden těšící článek k této události v rámci své nové minisérie The Flaming Year.

Bylo mi tehdy také jasné, že Colours mohou být příští léto překonány jen samy sebou. Stalo se tak dnes, kdy tento ostravský festival ohlásil navrch ještě Björk.

Zola volá a je ji slyšet po celé Praze

Zolu Jesus, drobnou zpěvačku s neskutečným hlasem, jsem viděl zpívat včera v Meet Factory a z nenápadné akce se vyklubal zcela bezchybný koncert. Jednalo se o podobnou pěveckou exhibici, jakou v dubnu předvedli Wildbirds & Peacedrums, ovšem tentokrát ještě navíc přišlo dost lidí na to, aby v kotli vznikla nadšená, skoro až stadiónová atmosféra.

Mladých kapel sem jezdí hrát plno a většina z nich dokáže mou pozornost udržet jen na pár sekund. Zola Jesus se ovšem od obvyklých hipsterských umělců liší. Její hlas je ihned rozpoznatelný, na pódiu nepůsobí nezúčastněně, nezkracuje své vystoupení na půl hodiny a umí lidi strhnout na svou stranu. Příště určitě půjdu zase.

Spam Sunday: Erekce poštou podle Mikuláše Malíře

Rakouský humorista a kreslíř Nicolas Mahler se před časem ujal velmi zajímavého nápadu. Jako znamení doby, které bylo třeba zvěčnit, si vybral nevyžádané zprávy zaplavující svého času miliony mailboxů po celém světě. Lámaná angličtina (nebo ještě hůře čeština) vypocená kdesi na dálném Východě přišla i mně vždycky dostatečně směšná stejně jako pomyšlení na to, že někdo tráví svůj čas vymýšlením tisíce různých způsobů, jak zapůsobit na potenciální uživatele falešné Viagry a oslovit je.

Otázkou je, nakolik se dá nechtěná komika spamů ještě rozšířit doprovodnou kresbou, ovšem k nenáročnému zasmání to stačí. Dnes otevírám novou minisérii Spam Sunday čtveřicí vybraných kreseb Nicolase Mahlera (rozklikněte si je do plné velikosti) a po několik dalších neděl se já připojím několika příspěvky, kterými mě inspirovala má vlastní mailová schránka.

Citát týdne – The Cure a sebechvála

Novinář z časopisu Rolling Stone:You did a South Park episode a few years ago, and Kyle yelled at the end, "Disintegration is the best album ever!" Do you agree with that statement?

Robert Smith, s úsměvem: Who am I to disagree?

- můj oblíbený citát z jednoho ze starších vydání Rolling Stonu, které mám doma (já si samozřejmě také myslím, že to album je naprosto dokonalé)

Hranice stalkingu

Plno lidí má svou oblíbenou kapelu, na jejíž koncert rádi zajdou znovu, i když už od ní všechno slyšeli předtím. To jistě není nic nenormálního. A třeba i dokáží na letním festivalu udržet víčka otevřená až do dvou do rána (!), kdy je jejich kapela na programu. Doma si čas od času poslechnou hudbu té své skupiny a třeba se i pyšní tím, že mají doma její úplně první kazetu, originálku. Frontman té mojí kapely nakreslil taky pár komiksů, samozřejmě jsem je četl, viděl jsem i jejich zfilmování, koupil jsem si to zvláštní číslo jednoho časopisu, které k němu vyšlo, a vlastně jsem si kdysi udělal i výlet do míst, kde jsem si předtím myslel, že se odehrával děj. V rolích umělec-divák se často vídáme tam, kde on zpívá, vystavuje obrazy, komentuje přehlídku krátkých filmů... Působí to jako stalking, když se pak úplně náhodně potkáme i v kině?

Nejvyšší hodnoty cynismu naměřeny v městské části Kyje; na poptávku pružně zareagovala agentura Obscure promotion

Metalová agentura Obscure promotion, která na únor chystá koncert švédských Opeth, má už na příští měsíc připravenou další zajímavou akci z podobného soudku. V prosinci do Prahy přivezou americkou partu Cynic, která se z původní thrash metalové kapely vyvinula ve více než slušný progresivní rock. Jejich nové EP si můžete celé poslechnout na webu Soundcloud, a pokud se vám zalíbí, do diáře si zapište datum 15. prosince a místo konání KD Kyje. A jestli vám Cynic nebudou po chuti, stále můžete do KD Kyje zajít o den později na Václava Neckáře.

Pět nejhezčích melancholických obalů desek z tohoto roku

Jak jsem tady už prozradil minulý měsíc, i tento rok si nechám vytisknout svůj vlastní stolní kalendář s obaly nových desek. Celkem dlouho jsem se zabýval myšlenkou dát do něj tentokrát nejhezčí černobílé fotografie, které se letos na albech objevily, pak jsem ale přišel na to, že bych jich nedal dohromady tolik. Takže i když jsem nakonec koncepci změnil, nasbíral jsem dost obrázků na to, abych z nich mohl vybrat pět nejzdařilejších exemplářů. Když si rozkliknete obrázek nad tímto příspěvkem do plné velikosti, uvidíte těchto pět děl:

- Belong – Common Era
- Dirty Beaches – Lone Runner
- James Blake – Enough Thunder
- Lykke Li – Wounded Rhymes
- The Weeknd – House of Balloons

BTW Celkem dlouho jsem dumal nad tím, jak sem tak velký obrázek, aby šel v původní velikosti i stáhnout. Nakonec jsem to přestavěl z jedné dlouhé “nudle” na velikost 1070 x 1593. Když si ten obrázek stáhnete do počítače, měli byste ho v tomto rozlišení vidět i vy.

Stahujte nové netopýry

Vždycky mě udiví, když přijdu na kapelu, která hraje už třicet let, nikdy se nestala slavnou, a přesto to nevzdává. Navíc v případě novozélandských The Bats jde o příjemnou muziku, kterou není těžké si oblíbit. Z tohoto odkazu si můžete stáhnout jejich povedenou novinku nazvanou Simpletons (pravý klik myší, Uložit jako...)

Ceny Jindřicha Chalupeckého: Má umění cenu?

Po návštěvě galerie DOX mi připadá přirozené spojit do jednoho příspěvku letošní ceny Jindřicha Chalupeckého a veřejné záchody.

V DOXu uvidíte krápník a meteorit zapůjčené z Národního muzea, někdo se pod to podepsal a nazval to svým dílem. Nad mým dnešním příspěvkem zase vidíte ultra-jednoduchý piktogram z veřejné toalety, který kdokoliv z nás dokáže nakreslit za pět minut, někdo se pod něj podepsal, dal mu copyright a nazval ho svým dílem (není to vidět, ale tam dole je skutečně napsáno All rights reserved).

Já vím, že přisuzování maximální hodnoty k minimu tvůrčí práce není nic nového. Byl tu Marcel Duchamp, ten jako umělecké dílo vystavil „fontánu,“ která byla ve skutečnosti obyčejný pisoár... a už jsme znovu u toho, umění v hajzlu.

Dále letos mezi novými českými díly v DOXu najdete například sekvenci diapozitivů, na kterých jsou jen titulky, nebo rozostřený film o bloudění lesem, který by v normálních kinech nemohl být označen ani za nudný.

Pražské kluby: Jen ticho se valí z repráků?

Na jaře jsem tu jásal nad slibným obsazením českých festivalů, teď si musím povzdychnout, že v podzimních programech hudebních klubů marně hledám, na co bych se mohl těšit.

Na jaře a na podzim jsem vždycky byl na koncertech pečený vařený a vloni touhle dobou jsem se zrovna nemohl dočkat, až vyrazím na Swans, No Age, Public Enemy, The Frames, Crystal Castles nebo The Futureheads. Letos mám v diáři napsaných jen pár více méně nadějných jmen, o kterých občas někdo napíše, že jsou fajn, rozhodně je ale aktivně neposlouchám, natož aby mě vidina jejich vystoupení naplňovala nějakým blahem. Měl bych se těšit na to, až mě do svého rodinného kruhu začlení Akron Family? Mám být high při vyhlídce koncertu High Places? Nebo bych měl tvrdnout při pomyšlení na lascivního kolouška Patricka Wolfa? PJ Harvey jsem propásnul, tak mi prosím někdo dejte ještě jednu šanci na pořádný podzimní koncert!

Poznámka pod čarou: Swans a No Age jsem si před rokem vůbec neužil a na koncerty Public Enemy, The Frames, Crystal Castles a The Futureheads jsem nakonec vůbec nešel.

Trent Reznor boduje s předělávkou U2

Produkce Trenta Reznora (poslední dobou vždy ve spojení s Atticusem Rossem) má tak vysokou úroveň, že i U2 se v jeho interpretaci dají poslouchat :-)

Ne, ve skutečnosti mají U2 v repertoáru několik celkem slušných kousků (hlavně batmanovskou Hold me, Thrill me, Kiss me, Kill me), ovšem jejich alba z přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem nikdy neslyšel a utahané singly z té doby mě asi nikdy nepřesvědčí to změnit. Jejich album Achtung Baby si ale k dvacetiletému výročí jeho vydání vzala na paškál sestava umělců od Patti Smith po Depeche Mode ...a přidali se i Nine Inch Nails. Jejich skvělou verzi Zoo Station si můžete poslechnout zde.

Výročí s veselou hlavou

Dnes se na Slevomatu objevily jubilejní láhve polotmavé dvacítky, kterou pivovar Bernard oslaví své dvacáté jubileum. Přestože cena ani po slevě nebyla nejnižší (15 korun za 0,33l), přestože regály obchodů přetékají desítkami jiných značek a přestože to pivo ještě nikdo neochutnal (teprve prochází kvašením), zájemců bylo plno. Když jsem se naposledy díval, počet prodaných kusů se blížil vyhrazeným osmi stům kartónů, zbylí pivaři si své jubilejní třetinky budou kupovat po třiceti korunách.

Kolik pivovarů má u lidí takovou důvěru, že může ve velkém přijímat předobjednávky jen na základě svého dobrého jména? Myslím, že Bernard je po dvaceti letech pečlivého budování své značky už připraven vstoupit na burzu se svými akciemi.

100 rad, jak obejít zákon

Poslední dobou se příliš často dostávám do diskuzí o tom, jak se „ubránit před zvůlí státu.“ Nemusím proto ani navštěvovat squaty nebo freetekno party, stačí třeba jít s lidmi na oběd a někdo to téma otevře.

„Když ti daj policajti lístek za stěrač, tak to vůbec neřeš. Prostě’s ho tam neměl. Zafoukal vítr a kdo ti co dokáže? Jinak pořád ještě platí osoba blízká. Když už tě maj na koberečku, tak jsi neřídil ty, ale osoba blízká a jakýpak copak. A když máš flastrů víc, tak je s nima neřeš. Teď si tě předvolali pro todle, tak ať si tě za ten druhej škraloup předvolaj znova, to bude chtít dalších pár razítek, vono to třeba zatím vyšumí...“

Samozřejmě se takové rady hojně šíří i hromadnými maily, protože je přece v zájmu každého mého známého, aby se dozvěděl, že když mu nebudou chtít zkolaudovat dům kvůli chybějícím oknům, může se odvolat na to, že naši poslanci ještě nestihli implementovat nařízení EU č. XYZ o všeobčanské okenatosti, proto je tato stížnost bezpředmětná. A radám, jak zavřít pusu pracovníkům státní správy se věnuje i nejeden web, jejichž články se při kontaktu se státním orgánem údajně stačí jen naučit nazpaměť. Takže pokud vám stát neschválí adopci dítěte, protože jste třikrát trestaný narkoman bez trvalého bydliště, půjdete jim ocitovat mezistátní dohodu z roku 1924, ve které někdo, kdo hodně sedí u počítače, našel nějakou díru, a máte vyhráno.

Na internetu se pro státní byrokraty, které je třeba přechytračit, vžil pojem „zmrdi“ (vážně). Nejsou ale zmrdi spíš ti, kteří porušují zákony a pak kolem sebe roztrubují cestičky, jak to udělat, aby nepřišel zasloužený trest? Nemohli by nejdřív třeba přestat překračovat povolenou rychlost a parkovat na invalidech?

Wariot Ideal – groteska pro ty, co umí francouzsky

„Wariot Ideal – Heavy Metal Soap Opera, no něco takového jsem ještě neviděla. Tak to jsem na to zvědavá,“ hlásila minulý pátek do kamery před vstupem do No.D reportérka nejmenované minoritní televize (stejně byste její jméno neznali). Zvědaví byli i náhodní příchozí, nalákaní PR článkem v deníku Metro, a stejně tak i já. Co však v Metru nevěděli a co by i na webu No.D mělo být napsáno velkým písmem, je, že CELÁ HRA JE VE FRANCOUZŠTINĚ.

Francouzština je hlavní atrakcí téhle taškařice. Děj samotný je dost chatrný (ne nedarmo se tomu říká soap opera), ovšem právě protože Francouzi toho na poli metalu nikdy moc nedokázali, vyznívá marné snažení tří zoufalců o založení fungující kapely ještě humorněji. Na jednu stranu trénují své chlapácké pódiové vystupování, na druhou stranu v soukromí sledují Asterixe, poslouchají Voyage Voyage a švitoří tou legrační zženštilou řečí lásky, navíc s perfektním žabožroutským přízvukem. Hra se skládá z jednoduchých groteskních epizodek (hledání bubeníka, zacuchaná kazeta, vyměněná pizza), které jsou samy o sobě banálnější než Comeback na Nově, ovšem díky komediálnímu talentu všech představitelů mě celkem dobře bavily.

Malované děti: Lubomír Typlt v Chodovské tvrzi

Novou výstavu Lubomíra Typlta, mistra exprese slovem i štětcem, můžu doporučit nejen skalním příznivcům WWW, ale i komukoliv, kdo ocení poctivou moderní malbu. Oproti loňské Typltově výstavě v Galerii Zdeněk Sklenář nás tentokrát autor těší celými třiceti plátny a čtvrtkami, z nichž většina je naprosto nových.

Typlt často rozpracovává jediný motiv mnohokrát dokola, současná výstava v Chodovské tvrzi prezentuje jeho malby vyděšených a zlomyslných děvčátek a chlapců (přičemž pro připomenutí samozřejmě nechybí ani jeho starší oblíbené motivy, jako pinocchio, konve, hlemýždě a oběšené kočky). Srovnávání světla, barevnosti a dynamiky na jednotlivých dílech z nejnovější série vám zaručí skvělou zábavu přinejmenším na půl hodiny. Výstava trvá do 4. listopadu.

Matthew Herbert konečně dokázal natočit album, které se nedá poslouchat

Anglický poděs Matthew Herbert, známý svou zálibou ve skládání hudby z nehudebních zvuků, přichází s albem One Pig, symfonickou básní pro jedno prase a zemědělskou techniku. Celá deska se opravdu sestává z prasečího chrochtání poskládaného a opakovaného tak, aby vydalo na zprvu zábavné housové skladby, ale při dalším zamyšlení kritické zrcadlo břitce tepající naši krutou masožroutskou společnost. Tedy aspoň podle samotného tvůrce. Jinému to zase může připadat jako nechutný ukvičený bordel, ale to spíš závisí na tom, jestli doma radši posloucháte Pavement, Johna Cage nebo záznamy demonstrací PETA (která mimochodem protestovala i proti tomuto albu, ačkoliv je jasné, že podle Herberta není zabíjet zvířátka a jíst jejich maso správné).

Na desce One Pig stojí za povšimnutí snad jen to, jak kvalitně jsou všechny reálné zvuky nasamplovány. V době hudby, která při masterování prochází kompresí, a tak ani běžné nástroje nakonec nezní příliš přirozeně (natož pak auto-tune), mě najednou dokáže šokovat, když u Herberta slyším naprosto čistě nahrané crčení vody / krve / radši se ani neptám čeho.

Bohužel efekt estetický a hudební je tentokrát mnohem slabší než ten protestní a buřičský. Z dob, kdy Matthew Herbert ještě samploval reálné zvuky, ale zároveň se to dalo dobře poslouchat, si teď můžeme připomenout například vynikající mondénní hitovku Audience.

Remixy pro Radiohead: Jak královi podtrhli nohy

Tenhle příspěvek vznikal asi nejdelší dobu v dějinách mého blogu. Už když se před několika měsíci začaly na internetu k poslechu objevovat první remixy, které elektronická komunita vytvořila pro Radiohead, nastražil jsem uši a vybíral jsem, který bych tady před vámi pochválil. Remixy skladeb z posledního rádiohlavého alba King of Limbs se zveřejňovaly vždy po třech kusech, pokaždé tři nová zklamání. Ani relativně velká jména jako Caribou nebo Modeselektor, ani čerstvé objevy, které mimo blogy nikdo nezná, nedokázaly vymyslet nic, co by pro mě bylo zábavné poslouchat.

Teď už jsem zmíněné remixy slyšel všechny (pravda, některé jsem znechuceně vypnul v půlce) a musím říct, že ani nevím, který bych vám mohl doporučit. Remixová deska pro Thoma Yorka z roku 2008 byla rozsahem jen poloviční, přesto se tam zapamatovatelných skladeb našlo mnohem víc.

Takhle má vypadat black metal?

Svůj blog o divných obalech desek jsem sice zavřel, to téma mě ale stále zajímá a fascinuje. Teď už sice na webu nehledám obrázky desek kvůli blogu, ale aspoň kvůli kalendáři, který si i letos budu vyrábět.

Během hledání jsem procházel i pár metalových blogů a mezi všemi těmi typickými fotkami lesů, depresivních dlouhovlasých pánů a dungeonů jsem našel velice netypický obal, který vidíte nad tímto příspěvkem. Ano, jsou tam sice lebky a zohavení těla, ovšem to naivně surrealistické ladění dílka, které dokonce naznačuje i humor, mi k tomu nějak neladí. Jak na to asi reagují skalní příznivci stylu, který je známý přísným dogmatismem? Ono taky když už jednou hrajete "funerál," tak by se vám lebky na obalu alba asi neměly rošťácky usmívat.

Další sporný obal na své desce přinášejí Apatharia. Porušili jedno z nejrigidnějších dogmat black metalu, a sice že obrázek musí být černobílý. Nutno přiznat, že ta zásada má něco do sebe, protože takhle v barvě vypadá "Solitude in the Old Forest" víc jako "Weekend hiking in Sumava national park."

Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Moje minirecenze v E15 - Stephen Malkmus and the Jicks

O své dovolené jsem to ani nemohl sledovat, ale v pátek mi vyšla moje miniaturní recenze na pána z Pavement. Papírová verze už k sehnání není, stále se to ale dá najít na webu.

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Broken English for broken people

Dostal jsem se k redigování překladů českých písňových textů do angličtiny a zjistil jsem, že když dám dohromady tři nejvíce pomýlené pokusy o anglický jazyk, vznikne svým způsobem půvabná depresivní básnička. Takové skoro-haiku.

Who will give refreshments to the rocks?
Worldly wisdom I’ll envisage all the lies
You so like if I wheedle you

Citát týdne - Saša Michailidis

"Jestli bude Sněhurka ve 3D, tak zakládám facebookovou skupinu na podpálení Disneyho, protože to se prostě dělat nemá" - Saša Michailidis v pořadu Odvážné palce.

Takhle si dnes běžný člověk představuje nejodvážnější formu protestu? Kliknout myší, přihodit milióntou hromádku mrvy na největší hromadu hnoje v kyberprostoru a čekat, až se k němu přidá několik stejně bezvýznamných individuí pár minut předtím, než si půjdou spřátelit O2 CZ, aby za sto minut provolaných o víkendu získali balíček textových zpráv zdarma? Nepokoušejte se mu to rozmluvit, nemá to cenu, on to vážně udělá, je odhodlaný překročit tu nejzazší hranici a zvrátit běh světa... založí si facebookovou skupinu!

Měl si Jan Palach raději založit facebookovou skupinu "Události po Pražském jaru mi nejsou příliš milé"? Nevadilo by mu, že by se jeho protest ve vyhledávání objevoval hned vedle "Sbírejte dvojnásobné míle na jarních letech s KLM - Londýn, Vídeň, Praha"?

Stephen Malkmus ví, co všichni chceme :-)

První singl z nové desky Stephena Malkmuse, jehož refrén může za jeden z nejzábavnějších titulků na Pitchforku „Malkmus reveals blowjob contest winner,“ se podle mě vyrovná jakémukoliv rychlejšímu kousku, který Štěpán kdy natočil se svou domovskou kapelou Pavement. „Senator“ je stejně ztřeštěný, měňavý a legrační jako kdysi „Stereo“ nebo „Unfair“ a pro vás je ke stažení z tohoto odkazu.

Moje nejoblíbenější písničky za posledního jeden a půl měsíce

Můj současný žebříček, vlastně první, v němž písničky vybírám pro mě i pro mou milou, s přehledem obsadil šikovný elektronik Zomby. Dříve byla jeho produkce víc k tanci, na jeho letošní desce se najde plno pěkných poslechových miniatur – „Witch Hunt“ přesně odpovídá svému názvu, dokonce i s výstřely, „Natalia’s Song“ zní, jako kdyby Burial samploval TATU, a v první dvacítce se ještě drží Zombyho čistě klavírní kompozice nazvaná „Basquiat.“ Naše páté místo si můžete legálně stáhnout (pravý klik, Uložit jako...) a možná pro sebe taky objevíte další velmi dobrou zpěvačku na pomezí elektroniky a temnoty.

1. Zomby – Witch Hunt
2. Interpol – Take you on a cruise
3. Zomby – Natalia’s Song
4. Sic Alps – Do you Want to Give $$
5. St Vincent - Surgeon
6. The National – Slow Show
7. Sebadoh – Mystery Man
8. New Order – Krafty
9. Interpol – C’mere
10. The Verve – Bittersweet Symphony

Citát týdne - Jan Borna

"Nalevo borovice,
napravo smrk
a uprostřed opadávám já.

Stojím po kolena
sám v sobě
a pořád se neznám
o nic víc.

Jediné, co vím, je,
že Holanovi by se tato básnička
nelíbila,
ale Holan za mě moč
neudrží."

- Jan Borna, Na verandě v Syřenově

Zvuk hluku aneb nedovolené vyniknutí

„Lidi v tomhle městě poslouchají strašné shity. To jim nedarujem.“

Je jich šest, jsou nadaní, odvážní a odhodlaní pozvat lidi na svůj koncert proti jejich vůli. Premiéra nové kompozice „Hudba pro jedno město a šest bubeníků“ si žádá plného nasazení, ať to stojí, co to stojí. Vloupají se do nemocnice a hrají na bomby s rajským plynem, přepadnou banku a skartují bankovky do rytmu bušení datovacích razítek...

Je velká škoda, že evropský koprodukční film Zvuk hluku proběhl našimi kiny nepovšimnut. Byl jsem nadšený jeho poťouchlým humorem, líbila se mi vedlejší dějová linka černé ovce v hudební rodině i postupná geneze elitního bubenického sextetu, užil jsem si i jejich netradiční hudební nápady a před pár lety by se mi ještě nepřišla hloupá myšlenka hudebního terorismu a porušování zákonů za účelem vnucení hudby neznámým lidem. Až po projekci jsem na CSFD zjistil, že před uvedením filmu existovala na Youtube samostatná desetiminutová hudební hříčka, kvůli níž část diváků teď považuje jakoukoliv dějovou linku za balast, který musí vyplnit čas mezi hudebními čísly. Mě naopak film velmi dobře bavil v každé jeho minutě a doporučuji po něm pátrat v programech artových kin.

Flaming Lips a Sic Alps chtějí vaši duši

Tento rok byl plný nových skladeb od Flaming Lips, vydávaných v malých dávkách na nejobskurnějších formátech (včetně flash disku, k němuž jste se museli prokousat skrz repliku lidského zárodku vyrobenou z želé - obrázek zde). Nové kompozice se pyšní několika zajímavými spolupracovníky a atraktivními názvy jako "I want to get high, but I don't want brain damage", "Is David Bowie dying?" nebo "Do you want New Wave or do you want the Truth part 2," přesto mi většinou přišlo, že jde spíš jen o exhibici. Géniové, jejichž poslední deska je úchvatným, promyšleným a zároveň instinktivním majstrwerkem, tentokrát spíš jen jamují a vydávají cokoliv, co se povede nahrát. Výborně z toho všeho vychází jen jedna skladba natočená spolu s dvojicí Lightning Bolt, k níž teď vznikl i výborný klip - I'm working at NASA on acid. Jak už jste ale asi pochopili, stále je to jen pro silné povahy.

A když už jsme u psychedelie, velice slibně zatím působí vyhlídka koncertu americké formace Sic Alps, která 5. září vystoupí v klubu 007 Strahov. Posuďte sami v klipu Do You Want To Give $$?

Pivní filolog - Svijanské hory

My v Praze povětšinou víme, že Svijany jsou dobré pivo, a když už není čas zajít do Zlejch časů, na Bulovku nebo do Pivovarského klubu... prostě když se jde jen na oběd na nějaké obyčejné místo, tak jsme celkem rádi, když tam Svijany nabízejí.

V Jizerských horách je to jinak. Svijany jsou tam na domácí půdě, lidé je zbožňují a dostanou je na každém kroku. Dostupnost byla první věcí, která mě o tomto víkendu překvapila – vývěsní štít Svijan je v Jizerkách mnohem častější než Gambrinus, Budvar nebo Staropramen (překvapila mě absence ostatních značek, např. Primátor nebo K Brewery). Svijany ale seženete kdekoliv - občas i v konkurečních restauracích jsou k dostání aspoň v láhvi jako doplňkový a velmi žádaný sortiment.

Například restaurace na Nové Louce u Bedřichova má sice smlouvu s Gambrinem, ovšem láhev se svijanským mokem byla vidět na každém druhém stole. A u stánku před touto restaurací, kde už ke géčku není jiná alternativa, jsem byl svědkem toho, jak přišedší cyklista rezolutně odmítl Gambrinus a řekl, že radši půjde dovnitř a vyjedná si, aby mu dovolili vzít si Svijany ven. V Josefově Dole zase přede mnou jeden bývalý hutník prohlašoval, že Svijany si nemusej dělat velkou reklamu v televizi jako tamten Gambrinus, Kozel nebo jak se to všechno vůbec jmenuje, že stačí dělat dobrý pivo. Moje řeč.

Citát týdne – Redaktorky v naději

„Muži v naději jsou rozhodně HOŘKÁ komedie, kterou jsem si překvapivě užil. Užil bych si ji ještě lépe, kdyby na projekci nebyly sulcovité redaktorky ženských magazínů, které se hýkavě smály úplně všemu, včetně dramatické smrti kladné postavy“ – František Fuka, FFFILM

Interpol těšili i mrazili v Panenském Týnci

Mí oblíbení Interpol vůbec nejsou typická festivalová kapela, jen stojí a sypou svou překrásnou muziku, poctivě, pečlivě a bez přestávky. Žádné průpovídky, žádný pohyb, žádná gesta, prostě žádní menšíci. Podívali se k nám vůbec poprvé, a možná i proto se výběr skladeb ještě více zaměřil na staré klasiky, které naše publikum ještě nikdy nemohlo naživo slyšet. Ze třetí desky zazněl jen první singl, ze čtvrtého alba jen to málo, co je na něm dobré.

Během necelé hodiny nás Interpol provedli třinácti svými největšími hity a jistě jsem nebyl v publiku jediný, kdo na takový zážitek čekal celé roky. Jak už to tak na koncertech depresivních post-punkových emáčů bývá, publikum bylo klidné, přesto se nikdo z nás při „Evil“ či „Slow Hands“ nezdráhal zpívat spolu s Paulem.

Lístky do Panenského Týnce jsem kupoval, ještě než jejich tržní hodnota spadla pod hranici dumpingu, a vidět jsem přitom chtěl jedinou kapelu. Rozhodně jsem však svých peněz nelitoval, dostalo se mi skoro všech mých oblíbených skladeb, kapely ve výborné formě a na dobrém zvukovém aparátu, navíc viděné hned z druhé lajny za bariérou. A když je sem severák zavane ještě jednou, do klubu, nebudu váhat a dám si repete.

Podobně jako před měsícem u Grindermana, i tentokrát u Interpol se v setlistu objevila skladba, která na desce není z nejnápadnějších, přesto naživo patřila k naprostým lahůdkám. Vám, kteří jste v Týnci nebyli, může živé provedení věci Not Even Jail z jiného festivalu zprostředkovat Youtube.

Pivní filolog - Kocour

Nikdy jsem neměl moc pochopení pro květnatá degustátorská přirovnání. „V tomto notně vyzrálém ryzlinku shledávám náznak bukového listí, podléšky jarní a pikantní stopu kurkumy“ – takovým řečem jsem se vždycky divil a rozhodně jsem nic podobného neshledával.

Ovšem černočerná lahůdka Hoppy Cat z produkce varnsdorfského pivovaru Kocour na jazyku skutečně rozehrává celou paletu asociací sytých chutí nejrůznějších lesních a zahradních plodů. Stouty a ostatní hutná černá piva jsou pro mě tak těžká, že málokdy vypiju víc než půllitr, ovšem o to krásnější je chuťový dojem. Hoppy Cat je rozkošně udělané pivo, zřejmě i více nachmelené, jak napovídá jeho název, a pěna je na něm tak tuhá, že po vypití přežívá ve sklenici jako samostatný organizmus a vy si ji můžete odnést domů na památku. Hopkavá kočička u mě znamená další pozitivní body pro pivovar Kocour.

První deska The Strokes funguje bezvadně i po deseti letech

Prvotina newyorských The Strokes „Is This It,“ tolik jsem toho s ní už zažil, vyšla před deseti lety. Poslechl jsem si ji znovu, a i když už nejsem ten samý člověk jako před deseti lety, tak spojení rychlých post-punkových kytar a Julianova spratkovského řevu na mě stále ohromně působí. I dnes je ta deska bezchybná, podle mě jedno z nejlepších rockových alb všech dob.

Všech jedenáct písniček je naprosto úžasných, připomenout si na Vimeu můžeme například jejich singl Last Nite tak, jak jej zahráli v pořadu Saturday Night Live.

Björk je prostě přírodní typ :-)

Slyšel jsem nový singl "Crystalline" z Björčiny desky Biophilia. K dokonalému splynutí s přírodou zřejmě patří i odvrhnutí písničkové formy jako něčeho "nepřirozeného," v podstatě tam jen zvoní zvonečky a Björk nezávisle na nich zpívá cokoliv, co zrovna cítí. Smysl tomu dává Omar Souleyman v lahůdkovém remixu. Najednou to má melodii, je to sexy a sóluje se tam na tradiční arabské nástroje. Je to dokonce i vtipné, když namísto ostré drum'n'bassové pasáže z originálu začne klepání z bicího automatu, které beztak stále zní tak nějak arabsky :-) Poslechněte si to tady.

Jak Mikuláš Divoký kradl cukrátka z kuchyňky lásky

Po vystoupení Grindermana na Colours of Ostrava jsem si velmi oblíbil jejich slizkou pecku „Kitchenette“. Od začátku jsem věděl, že to je nehorázně dobrá skladba, ale na tom albu je tolik ostatních úžasných lomcováků, kteří ji přezáří. Vezměte si už hned ze začátku pudovou pumelici „Mickey Mouse and the Goodbye Man,“ jednu z Nickových nejnapínavějších mordýřských balad. Nebo „Heathen Child“, kde jsou vodivé struny nabité extra-vysokým napětím. A co třeba „Evil“, už jen proto, že ta věc dokázala bez pardonu dostát svému názvu?

Všechno tohle bylo skvělé i před hlavním pódiem v Ostravě, Nick nepřetržitě poskakoval, vyl, házel mikrofony, řval publiku do ksichtu, prostě všecky krásy světa. Stejně ale právě „Kitchenette“ dostala při živém vystoupení ten opravdový náboj, ten dusný odér stárnoucího cizoložníka a nevkusný patos věčně nakvašeného manžela imitujícího krůčky své choti. „Tippytoe! Tippytoe!“ Pusťte si z Youtube záznam této skladby z koncertu ve Vídni. Nick tam je stejně úchvatný jako v Ostravě.

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Jako obvykle zde nabízím soupis svých nejposlouchanějších písniček podle toho, jak mi je seřadil Winamp:

1. Interpol - Barricade
2. Deerhunter - Don't Cry
3. Radiohead - Lotus Flower
4. The Sisters of Mercy - Floorshow
5. Radiohead - Bangers & Mash
6. Beck - Loser
7. Queens of the Stone Age - Mexicola
8. Thurston Moore - Space
9. Handsome Furs - Nyet Spasiba
10. dEUS - The Architect

Devadesátky se vrací na Pohodě

O víkendu jsem konečně poprvé uviděl hrát dva ze svých největších hrdinů devadesátých let, Pulp a Portishead. Mimoto v Trenčíně hrála ještě dvě další jména, která svůj vrchol zažila před patnácti lety, Lamb a DJ Krush. Poté, co se setmělo a pamětníci dovenčili své potomky v Dětském parku, procvičili klouby, zapili Energit, Eregmu a Antispavin a doposílali na svém Blackberry posledních pár pracovních e-mailů, mohli dosyta zavzpomínat na dobu, kdy oni sami byli ještě common people.

Portishead jsem si užil o něco víc, i když to bylo dané vším jiným než hudbou (měli lepší zvuk, pokojnější publikum, sympatičtější vystupování). Na rozdíl od Pulp má triphopová parta venku výborné aktuální album, takže mohli míchat nové a staré a obojí hrát naprosto excelentně. Kromě toho, že Beth Gibbons je moje idolka z mládí, je i virtuózní zpěvačka a nevzpomínám si, že bych na letošní Pohodě slyšel čistší pěvecký výkon.

Pulp byli zase o poznání živější a hitovější. Jarvis dováděl, divoce gestikuloval, trhal pánví, zazpíval mi Something Changed, Sorted for E’s & Wizz, This is Hardcore a Underwear, ale vlastně bych takhle mohl pokračovat. Pulp mají aspoň dvacet strhujících hitovek a takové byly i všechny položky jejich trenčínského setu. A pecku Monday Morning prý zatím v téhle dekádě ještě nikdy nehráli, takže se i fanoušci ze střední Evropy dočkali něčeho jedinečného, co mají jen pro sebe.

Zbytek hudebního programu mě spíše netěšil. Jako světlé výjimky bych zmínil Beirut, The Death Set a hlavně Public Image Ltd., zábavné svou jinakostí a nesluníčkovatostí.

Citát týdne - Pivní festival

"Celkem smířený s nedobrou situací, rozhodl jsem se vyzkoušet něco od našich západních sousedů, minimálně jejich pšeničné pivo by mě nemuselo zklamat. Na otázku, zda ho točí, mi slečna odpověděla, že asi ne, že má jenom světlou jedenáctku a nějaký weizen" - citát pochází z velmi zábavného článku na Pivním infu o tom, jak se nemají pořádat pivní slavnosti.

Koncerty, které jsem si zatím letos nejvíc užil

Rok 2011 se nám už pomalu půlí a nastává čas na ohlédnutí za hudebními akcemi, kterých jsem se letos zúčastnil. Pětice mých nejlepších koncertních zážitků je jako vždy velmi subjektivní, viděná čistě tak, jak jsem to cítil já.

1. Handsome Furs @ 007 Strahov................93%
2. Wildbirds & Peacedrums @ Akropolis........90%
3. Hidden Orchestra @ Akropolis................86%
4. Twilight Singers @ Meet Factory.............84%
5. Keelhaul + Bruce Lamont @ 007 Strahov....82%

The Hives: Pokaždé stejní, pokaždé výborní

Pořád ty stejné hlášky, pořád to stejné pochodování, točení s mikrofonem a stoptimy, pořád ta stejná písnička, i když se tentokrát třeba místy jmenovala jinak. Jenže i Donutil už slouží dvou pánům něco přes třicet let a lidé se tomu stále smějí. Samozřejmě koncert The Hives má největší smysl pro ty, co je předtím ještě neviděli, ale i já se včera smál a tleskal jsem do rytmu a skákal do výšky… stejně jako na jejich vystoupení v Roxy, stejně jako v Trenčíně. Když jdete na The Hives, tak prostě víte, že to bude ohromná zábava, protože kdyby ta kapela přestala být tak fantastická jako na tomto archivním videu a neměla by pod sebou nadšeně ječící davy, pozbyla by smyslu existence a okamžitě by implodovala.

Koncerty The Hives se liší jen v drobných detailech – včera hráli za světla, měli za sebou novou kulisu, košile měli tentokrát bílé, nehráli Two Timing Touch and Broken Bones a nezanedbatelnou část publika představovaly znuděné dvanáctky ocejchované logem 30 Seconds to Mars. Jako vždy to ale bylo úchvatné.

Na Prague City Festivalu jsem viděl ještě set Gogol Bordello a světe div se, podali skoro stejně výborný výkon jako The Hives. Nevěřil jsem vlastním uším, zejména od okamžiku, kdy tahle newyorská cikánská banda začala bezchybně zpívat známý český kotlíkářský tučný hit Pověste ho vejš (někomu se to podařilo zachytit na kameru).

Podívejte se na Radiohead, jak hrají novou skladbu

Morrissey není jediným z mých oblíbenců, kdo právě pracuje na nových skladbách a zkouší si je naživo. Přesněji řečeno, Radiohead pracují na novém materiálu už několik let bez přestávky a v podstatě každý den máme šanci, že zrovna zítra vydají další album. Jejich novinka Staircase zní dostatečně decentně a introvertně, že by mohla klidně nahradit jednu z posledních tří skladeb na letošním albu King of Limbs, syntezátor hučící pod Thomovýma rukama však naznačuje další krok kupředu. Chystá snad nejlepčejší kapela ve veškerých dějinách hudby další desku? Ještě nedávno to Radiohead popírali.