Nejlepší desky roku 2013 - Savages

Během uplynulého měsíce jsem vás tu upozornil na pět výjimečných alb z minulého roku, která byla podle mě lepší než cokoliv jiného, co jsem slyšel – psal jsem o The Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós a Arcade Fire. Všechno to jsou ale obecně známí veteráni, provařená jména, která si už po léta štěbetají vrabci na stromech. Relativně největšími zelenáči mezi nimi jsou Arcade Fire, kteří zatím natočili jen čtyři alba, ale i ti už dostali Grammy v té nejhlavnější kategorii.

A pak tu máme jeden debut od zbrusu nových, mladých divošek Savages. Tato londýnská čtveřice hraje post punk a já si nevzpomínám na žádné lepší post punkové album od vydání první desky Interpol. Na rozdíl od Interpol odhazují Savages stranou jakékoliv smutnění a melancholii a jdou do toho mnohem agresivněji a hlasitěji. Jejich hudba je nepřeslechnutelná a nepominutelná, a když náhodou hraje v rádiu, věřím, že i nepozorní posluchači musí najednou zbystřit a bázlivě se tázat po tom, co to probůh je.

Post punk je vždycky trochu revival, takže i Savages znějí krapet nemoderně. Myslí to ale vážně, jdou do toho na sto procent, až z nich jde trochu strach. A tím nemyslím jen zpěvačku Jehnny Beth, ale i všechny nástroje, včetně řádně ostře snímaných činelů na bicí soupravě Fay Miltonové. Jako ukázku doporučuji píseň Shut up, jednoznačně jednu z ikonických skladeb roku 2013.

Tím končí moje průběžná rubrika o nejlepších hudebních albech minulého roku a zbývá jen uvést přehled desek, které skončily těsně pod čarou. Jsou to další velice dobré desky, které jsem si užil, a které z mého pohledu vystoupily o pár schůdků nad průměrnou produkci, ale ne zase tak vysoko jako Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós, Arcade Fire a Savages. Jsou to:

- The Haxan Cloak: Excavation
- Houpací koně: Everest
- My Bloody Valentine: mbv
- Nine Inch Nails: Hesitation Marks
- Queens of the Stone Age: ...like Clockwork

Nejlepší desky roku 2013 – Arcade Fire

Od Arcade Fire jsem letos dlouho předtím než celé album Reflektor znal jen dokonalý, úžasně taneční stejnojmenný singl. Pokud jste jej ještě náhodou neslyšeli, ani jste k němu neviděli působivý klip od Antona Corbijna, asi byste teď měli všeho zanechat a hned si ho pustit.

V takových případech mívám pak problém sžít se s ostatními, na první poslech méně náramnými skladbami z alba a zpočátku jsem tenhle trabl měl i s Arcade Fire. Nové album je představuje z mnoha nových pohledů, už to není jen Springsteen a rock’n’roll, a vlastně už i ten první mega-singl nastavil na Arkády reflektor z docela nového, dekadentně diskofilního úhlu (ve smyslu sedmdesátkového funky diska, ne ve smyslu DJ Bobo). V dalších skladbách je pak slyšet i blues, dub, latinskoamerická hudba i ruch pouličních karnevalů, hodně se i sampluje. Neobyčejný talent, schopnost gradace a zápal pro věc však zůstává a po několika posleších opět poznáváme své oblíbené a jedinečné Arcade Fire. Navíc která jiná skupina s francouzskými texty se dokázala proslavit? :-)

Jako další ukázku jejich nového nátěru si můžeme dát třeba Joan of Arc.

Nejlepší desky roku 2013 - Sigur Rós

Nejnovější desku Kveikur od Sigur Rós jsem tu už chválil, a tak asi není žádným překvapením, že se objevuje i mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Sigur Rós byli odjakživa spíše specialisté na spřádání jemnocitných elfích zpěvů ve smyšleném jazyce, tentokrát ale soustředili svou obrazotvornost na něco silnějšího a temnějšího. Jakkoliv jsou jejich starší alba výborným poetickým doprovodem k procházkám podzimní přírodou a jakkoliv dokáží na svatbě dojmout dříve než řeknete „Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy,“ tuto změnu ale Siguři potřebovali jako sůl. Album navíc pěkně drží pohromadě a motivy se vracejí v různých skladbách, i když každá z nich je trochu o něčem jiném.

V červenci jsem vám tu z desky Kveikur doporučoval úvodní píseň Brennisteinn, dnes si dejte třeba skladbu Hrafntinna.

Livertek / Nejlepší desky roku 2013 – Suede

Dnes se dostávám ke třetímu albu z těch, které jsem letos považoval za výjimečné. Tentokrát půjde o kousek, který má z mého stručného seznamu ty nejmenší šance stanout na předních (či aspoň zadních) místech podobných žebříčků v nejrůznějších médiích. Suede natočili úžasné album, ale mnoha lidem stačí letmým poslechem si ověřit, že stále znějí jako kdysi, odmávnout je a vrátit se k poslechu Sky Ferreiry nebo Kendricka Lamara.

Přitom deska s názvem Bloodsports není jen to, čemu se zdvořile říká návrat do formy (viz např. letošní David Bowie), ale velmi silnou nahrávkou, ať už se na ní podíváme z jakéhokoliv úhlu. Téměř každá z deseti nových písní je jasnou hitovkou a Suede je dokáží velmi přesvědčivě převést i na koncertní pódia. Album je koncipováno jako příběh milostného vztahu od začátku do konce, proto poskytuje dostatek prostoru pro mocné vypalovačky i emocionálně vypjaté momenty, které ostatně Brettovi Andersonovi jdou nejlépe.

Protože máme dnes poslední čtvrtek v měsíci a to si vždy pouštíme koncertní nahrávky, dáme si od Suede živé provedení písně Barriers, kterou vynikající deska Bloodsports začíná.

Nejlepší desky roku 2013 - Deerhunter

I nemocné děti si chtějí hrát. Deerhunter se na své výborné letošní desce Monomania posunuli blíž k rozverným melodiím ve stylu šedesátých let, ovšem i tak je infikují svým osobitým virem lucidní psychedelie. Je to pravděpodobně způsobeno nevyléčitelným Marfanovým syndromem, který ovlivňuje pohled frontmana Bradforda Coxe na svět, ale Deerhunter nebudou nikdy znít tak jako jiné kapely, jakkoli by se o to snažili.

Svébytnou směs noisu a silných melodií viděných z naprosto originálního úhlu si můžeme přiblížit třeba jaggerovskou písní Pensacola, která tak tak drží pohromadě jako rozhrkaný vozík řítící se z kopce. Bradford ji začíná veršem „Take me on the trip and I’ll never get sick.“ No, kéž by.

Jedním z mnoha dalších povedených momentů téhle ošklivě krásné desky je úplný začátek. Deerhunter nahráli podle mě nejlepší otvírák roku v podobě příznačně nazvané skladby Neon Junkyard. Takže úplně nejdřív si pusťte ji.

Nejlepší desky roku 2013 - The Flaming Lips

Přehled mých nejoblíbenějších desek roku 2011 jsem tu publikoval jako seznam, vloni jsem vynechal a letos se každému albu budu věnovat v samostatném příspěvku. Nebude jich jen pár, takže nám tenhle nepravidelný seriál vydrží až do nového roku. O nejlepších albech tu budu psát bez jakéhokoliv dalšího pořadí a dnes začínáme s Flaming Lips.

Poslední nahrávky Flaming Lips mám rád za to, jak nekompromisně následují své šílené koncepty a rezignují na jakékoliv pnutí po rychlých a hitových melodiích (a že tito pánové hity umí!). Na letošním albu okatě nazvaném The Terror zanevřeli Flaming Lips na všechny normálně znějící nástroje a devíti novým skladbám dominují bublající syntezátory, brutální efekty a obskurní zvuky odnikud. Rytmika naopak často chybí. Poslechněte si tuto skladbu a všimněte si zejména toho, jak jsou snímány kytara a bicí, které nastoupí před polovinou písně. Lips zde znějí, jako by seděli v kruhu na podlaze nějakého zdevastovaného bytu, zdeprimovaní drogami, které do vzduchu rozptýlila vláda, a zakřiknutě přezpívávali mantru "Always there, in our hearts, fear of violence and of death," než si pro ně přijede Ideopolicie. A takové je celé album The Terror.

Jak jsem poznal legendy (aniž bych chtěl)

Jednou z mnoha podivných činností, kterými se zabývám, je sbírání magnetofonových kazet. Nejlevněji se originální kazety seženou na Aukru a nedávno jsem si z poslední zásilky chtěl přehrát kazetu s debutovým albem Björk.

Na rozdíl od cédéček, které jsou většinou velmi vynalézavě potištěné, není výjimkou, když na originální kazetě najdete napsáno jen “See inlay for details.” Vytáhl jsem tedy takovou kazetu bez jakéhokoliv podezření z obalu Björk, vložil jsem ji do přehrávače a začal jsem se divit, když jsem místo zpěvačky slyšel zpěváka. A tak jsem poznal Suede. Chyběl mi jenom příslušný obal, který by mi ke kazetě pasoval, ale ten jsem si za použití své vlastní fotky udělal sám. Myslím, že já a má přítelkyně se na obalu vyjímáme lépe než bytosti, které byly na obalu Suede původně (viz obrázek).

Livertek - Nejlepší koncerty tohoto roku

Jaké lepší téma bych mohl vybrat pro další pokračování mého seriálu živých hudebních záznamů Livertek než mé vlastní koncertní zážitky? Protože si stále vedu záznamy o tom, jak moc se mi kde líbilo, můžu zde opět po roce zveřejnit statistiku nejlepších koncertních akcí seřazenou podle mého čistě subjektivního hlediska. Abychom nemíchali jablka s hruškami, budu se zabývat pouze klubovými a halovými koncerty, a ne letními festivaly, které už jsem tu v srpnu shrnul v samostatném příspěvku.

První místo mí pravidelní čtenáři už znají předem. Koncertem roku jsem zde před několika týdny prohlásil surovou energií nabíté vystoupení Jon Spencer Blues Explosion v Paláci Akropolis. Proto si jako dnešní klip v rubrice Livertek pustíme právě kousek tohoto koncertu.

1. Jon Spencer Blues Explosion @ Akropolis.......97 %
2. Glen Hansard @ Divadlo Archa...................96 %
3. Beach House @ MeetFactory.....................90 %
4. Three Trapped Tigers @ Akropolis..............89 %
5. Manic Street Preachers @ Lucerna..............87 %

Pět nejočekávanějších koncertů tohoto podzimu

Hudební festivaly letošních prázdnin, které se zapíší do dějin jako léto bez jediného pěkného a slunečného víkendu, plus minus neslavně skončily a je čas přesunout se do klubů. Z podzimního kalendáře jsem vybral pět dnů, na které byste se měli nejvíc těšit, pokud máte stejný hudební vkus jako já.

- 29. října - Zatímco následujících čtyřicet dní je spojeno s několika vcelku nadějnými vystoupeními islandských elektronických mrazíků a křehkých klavíristek, ta pravá očekávání s sebou nese až Amanda Palmer. Opravdu pro ni budou hrát čeští muzikanti? Bude vystupovat nahá, tak jako v klipu pro Flaming Lips? Uvidíme v Paláci Akropolis.

- 4. listopadu - Komu připadá všechna alternativní hudba příliš depresivní nebo artová, vyhlíží pražskou premiéru The Pains of Being Pure at Heart. Jejich hurá písničky jsem před lety naživo okusil v polských Myslowitzích a věřím, že ani jejich novější materiál v Meet Factory nezklame.

- 12. listopadu - Jejda, Beach House a Orbital v jeden den! Nebude to lehká volba, protože obě formace mám moc rád. Na jedné straně první české vystoupení zádumčivých soulových mazlíků, které bude určitě skýtat nepřekonatelnou atmosféru, na straně druhé další příležitost pořadatelského týmu stojícího za Rock for People podruhé lidem prodat hvězdy, které měly vystoupit už na jejich festivalu. Navíc nevětraná Lucerna plná lidí dokáže i v listopadu evokovat parní letní den. Pokud ale jde o samotné Orbital, kvůli nim bych se tam vydal.

- 27. listopadu - Ke koncertu Swans mám ještě komplikovanější vztah než k Orbital v Lucerně. Swans jsou velmi velmi dobří, ale hrají velmi velmi nahlas. Na současném turné hrají výlučně ze své údajně nejlepší desky za třicet let na scéně a už v několika recenzích jsem četl zmínky o nejlepší koncertní kapele na světě, ale jít na jejich show znamená buď si vzít ucpávky do uší, nebo ohluchnout. Z tohoto minutového sestřihu si můžete udělat obrázek o tom, co se na jejich koncertech děje.

- 14. prosince - Přestože recenze na novou desku japonských Mono nejsou nijak jásavé, jejich koncert na Dobešce bude stát za to. Hrají pořád tu samou písničku a při domácím poslechu už to začíná být nuda, ale naživo se tento handicap utopí v nekonečných gradacích a rozmáchlých romantických nájezdech.

Grafikon - Paul Weller and David Bowie

Moje zatím nejnovější koláž v sobě spojuje dvě typicky britské ikony rockové hudby. Při vytváření tohoto obrázku, který mám právě zarámovaný v obýváku, jsem poslouchal Paula Wellera, ovšem Bowieho hudbu mám mnohem radši.

Zůstalo mi něco z minulého roku?

Myslím to z pohledu nové hudby, samozřejmě. Vznikla vloni vůbec nějaká alba, na která si ještě za pár let vzpomenu jako na svoje oblíbené desky? Když jsem se probíral tím, co v roce 2011 vyšlo, musím uznat, že jsem našel pár povedených alb, která jsem si celkem oblíbil (v abecedním pořadí):

- Beirut: The Rip Tide
- Dum Dum Girls: Only in Dreams
- Lykke Li: Wounded Rhymes
- Pains of Being Pure at Heart: Belong
- Radiohead: King of Limbs
- Real Estate: Days
- Thurston Moore: Demolished Thoughts

Navzdory tomu ani mezi těmito deskami nemohu žádnou prohlásit za geniální, bezchybnou, nadčasovou, což se mi stává snad poprvé. Slyšel jsem (aspoň částečně) i plno hudby, která vloni sklízela nejlepší recenze (PJ Harvey, St Vincent, Bon Iver, Destroyer, M83), ovšem zejména dva naposledy jmenovaní mou skepsi ještě prohloubili. Letos je k vydání připraveno několik bedlivě očekávaných novinek mých dlouhodobých oblíbenců, tak snad hudební rok 2012 dopadne z mého pohledu lépe než ten předešlý.

Moje nejoblíbenější písničky za posledních pět měsíců

Přehled mých nejhranějších písniček z Winampu je tentokrát kromobyčejně reprezentativní – naposledy jsem statistiky mazal na začátku září. Jak vidno, během postupného ochlazování o 35 stupňů zabíralo u nás nejlépe chladné klikání a hučení geniálního Buriala, severský půvab podivné Karin Dreijer Andersson a ta největší injekce optimismu, která zabírá i při arktických mrazech, v podání New Order. Odkazy vedou na mé nedávné příspěvky, v nichž jsem tyto písně dával ke stažení.

1. Burial – Street Halo
2. dEUS feat. K.D. Andersson – Slow
3. New Order – Bizarre Love Triangle
4. New Order – Krafty
5. Burial – UK
6. Dum Dum Girls – Bedroom Eyes
7. Patrick Wolf – The City
8. Lykke Li – I Follow Rivers
9. Divine Comedy – Lady of a Certain Age
10. The Cure – Prayers for Rain

Citát týdne – The Cure a sebechvála

Novinář z časopisu Rolling Stone:You did a South Park episode a few years ago, and Kyle yelled at the end, "Disintegration is the best album ever!" Do you agree with that statement?

Robert Smith, s úsměvem: Who am I to disagree?

- můj oblíbený citát z jednoho ze starších vydání Rolling Stonu, které mám doma (já si samozřejmě také myslím, že to album je naprosto dokonalé)

Moje nejoblíbenější písničky za posledního jeden a půl měsíce

Můj současný žebříček, vlastně první, v němž písničky vybírám pro mě i pro mou milou, s přehledem obsadil šikovný elektronik Zomby. Dříve byla jeho produkce víc k tanci, na jeho letošní desce se najde plno pěkných poslechových miniatur – „Witch Hunt“ přesně odpovídá svému názvu, dokonce i s výstřely, „Natalia’s Song“ zní, jako kdyby Burial samploval TATU, a v první dvacítce se ještě drží Zombyho čistě klavírní kompozice nazvaná „Basquiat.“ Naše páté místo si můžete legálně stáhnout (pravý klik, Uložit jako...) a možná pro sebe taky objevíte další velmi dobrou zpěvačku na pomezí elektroniky a temnoty.

1. Zomby – Witch Hunt
2. Interpol – Take you on a cruise
3. Zomby – Natalia’s Song
4. Sic Alps – Do you Want to Give $$
5. St Vincent - Surgeon
6. The National – Slow Show
7. Sebadoh – Mystery Man
8. New Order – Krafty
9. Interpol – C’mere
10. The Verve – Bittersweet Symphony

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Jako obvykle zde nabízím soupis svých nejposlouchanějších písniček podle toho, jak mi je seřadil Winamp:

1. Interpol - Barricade
2. Deerhunter - Don't Cry
3. Radiohead - Lotus Flower
4. The Sisters of Mercy - Floorshow
5. Radiohead - Bangers & Mash
6. Beck - Loser
7. Queens of the Stone Age - Mexicola
8. Thurston Moore - Space
9. Handsome Furs - Nyet Spasiba
10. dEUS - The Architect

Moje nejoblíbenější písničky od poloviny ledna

Queens of the Stone Age dnes oznámili, že ruší část svého turné, včetně pražské zastávky. Jak ukazuje tento žebříček z mého Winampu, celkem jsem se na ně těšil :-(

1. Queens of the Stone Age - How to Handle a Rope
2. Vivian Girls - I Heard you Say
3. Belle and Sebastian - Come on Sister
4. Queens of the Stone Age - You Would Know
5. Sparks - This Town ain't Big Enough for Both of us
6. Arcade Fire - We used to Wait
7. Dum Dum Girls - He Gets me High
8. Twilight Singers - Blackbird and the Fox
9. Eagles of Death Metal - Heart on
10. Arcade Fire - Sprawl II

Takže české festivaly už letos nebudou sát?

Středočeský Open Air Festival dnes podle mého očekávání potvrdil jako své hlavní hvězdy Interpol, naopak co nikdo netušil, přidal i neméně bombastické Leftfield. Když tohle přidáte k radosti, kterou mi před týdnem udělaly Colours of Ostrava s Grindermanem, pak to už opravdu vypadá, že program českých festivalů se začíná znovu zlepšovat. Navíc jediné jméno, které je zatím lákavé na polském OFF Festivalu, jednoznačně nejlepší akci minulého léta, přijede hrát i do Kutné Hory.

Zatímco vloni nebylo myslitelné, že bych si neudělal výlet za hranice, najednou dva ze tří pro mě nejlákavějších festivalů budou v ČR.

Citáty týdne - Výroční ceny

"There were a lot of big films that didn't get nominated this year - nothing for Sex and the City 2. No, I was sure the Golden Globe for special effects would go to the team that airbrushed that poster" - Ricky Gervais

"The film Winter's Bone received four Oscar nominations. Winter's Bone was nominated for Best picture, Best supporting actor, Best actress and Best movie that has the same name as its porn version" - Conan O'Brien

A když už jsme u výročních cen, nemůžu nezmínit, že dnes v noci se v Americe budou udílet ceny Grammy. Kdybych tu rozebíral, že ty ceny řídí banda senilních potentátů, kterým jako by jejich předplacený magazín NME chodil s patnáctiletým zpožděním, byl bych asi tak originální jako samotné nominace. Kapele Arcade Fire, jedinému dobrému jménu mezi vším tím odpadem nominovaným v hlavních kategoriích, bych přál cenu za nejlepší album roku, tu desku naprosto zbožňuju a poslouchám ji čím dál tím víc. Co mi ale vyrazilo dech, bylo, že na obal roku je nominovaná jedna z úžasných grafik, kterou jsem vloni umístil na svůj druhý blog.

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Tentokrát je to trochu monotématické, ale vím, že všichni mí pravidelní čtenáři zbožňují Belle and Sebastian tak moc jako já :-)

1. Belle and Sebastian – Write about Love
2. Portishead – The Rip
3. Belle and Sebastian – Come on Sister
4. Belle and Sebastian – Wrapped up in Books
5. Belle and Sebastian – Get Me Away from Here I’m Dying
6. Belle and Sebastian – Little Lou, Ugly Jack, Prophet John
7. Morrissey – I Have Forgiven Jesus
8. Belle and Sebastian – Act of the Apostle II
9. Belle and Sebastian – The Ghost of Rockschool
10. White Stripes – A Martyr for my Love for You

Pulp jsou zpátky na scéně!

Návrat kapely Pulp už ode dneška není fikcí :-) Podle domovských stránek jedné z nejoblíbenějších skupin mého mládí se Pulp dohodli na několika koncertech v původní sestavě. Výborná záminka pro to, probírat se znovu starými kazetami, vzpomínat na doby, kdy jsem si je natáčel, a zpívat spolu s Jarvisem.

Pokud chcete jako důkaz jejich jedinečnosti slyšet obrovský hit, jiskřivou kombinaci grandiózní popové melodie a drzého originálního textu o adolescentní vzpouře, doporučuji Mis-Shapes. A pokud bych měl vybrat něco obskurního, nějaký geniální neznámý kus, který může doporučit jen někdo s přehledem o všech zákoutích jejich tvorby, mou volbou je Death II. Nemohl jsem si pomoci, když jsem to dneska poslouchal, musel jsem tancovat.