Anguish haben Prag zugrunde gerichtet

So häufig lese ich in tscheschischen Konzert-Kritiken, dass eine Band den ganzen Saal oder gerade die ganze Stadt mit ihrer Musik zerstört hat und ich wundere mich, wie tragisch es wäre, hätte es tatsächlich wortwörtlich passiert sein. Palác Akropolis verweist jetzt zumindest Spuren von Renovierung, vielleicht hat es etwas mit dem letzten Konzert zu tun. Am Montag habe ich dort ein ausgezeichnetes Konzert von dem internationalen Ensemble Anguish erlebt. Ein Erlebnis ist tatsächlich ein passendes Wort, es war nicht nur genug zu hören, sondern auch zu sehen und spüren, alles in überwältigenden Mengen.

Die Künstlergruppe Anguish besteht aus Mitgliedern von den Bands Dälek, Fire! Orchestra und Faust. Hans-Joachim Irmler von der letztgenannten Band war in dem gesamten explosiven Sound völlig unhörbar (und hinter seinem riesigen Keyboard war er auch schwer zu merken), der größte Star des Abends war sicher Mats Gustafsson, dessen Einsatz an dem Saxofon war total beeindruckend. Hier ist ein Lied von diesem Projekt, obwohl das Album kann euch kaum die Ahnung vermitteln, wie wild diese Truppe sein kann und wie viel Energie sie erzeugen kann, wenn sie live spielt.

Domkirke: Die Orgelmusik zur Weihnachtszeit

In diesem Jahr habe ich kurz vor Weihnachten die Konzertplatte "Domkirke" von Sunn O))) mehrmals gehört, hauptsächlich wegen des ersten Lieds, der nur aus einer Kombination von Orgel und Stimme besteht. Als ich noch auf Tschechisch bloggte, habe ich hier auch damals ein Lied von Sunn O))) empfohlen und ich kann es heute gerne auch so machen und dazu kann ich über den Text auch ein meiner liebsten Rock-Fotos aller Zeiten veröffentlichen. Wenn man aber eine gute Viertel Stunde zuhört, merkt man eine komische Tatsache: die beiden Gitarristen von der Band sind hier völlig abwesend und die ganze Zauberei wird nur von ihren Gästen bei diesem Konzert gemacht. Nur der Orgelspieler Steve Moore und der Sänger Attila Csihar sind bei diesem in einer alten norwegischen Kathedrale aufgenommenen Song tätig.

Nejlepší koncerty minulého pololetí

Švédská temná čarodějka Anna von Hausswolff v březnu plně využila skvělé akustiky Paláce Akropolis a naplnila sál svým nečekaně silným hlasem a hrou na varhany. Spolu s doprovodnou kapelou, jíž dominovala elektrická kytara, předala Anna hrstce posluchačů zážitek žánrově příbuzný předvčerejšímu koncertu Black Sabbath (ovšem jistě o několik tříd lepší). Anna se ještě letos do Prahy vrátí, bude k vidění před koncertem Swans.

Další výjimečný koncert předvedli v Praze američtí Protomartyr. Jako zázrakem byla kapela, jejíž nejnovější album je na všech frontách adorováno jako nejnovější vrchol post-punku, k vidění v malém vršovickém Basement Baru za pouhé dvě stovky. Výkon kapely byl profesionální, osobnost "zpěváka" Joe Caseyho nepřehlédnutelná, atmosféra v publiku strhující.

Třetím vrcholem pro mě bezpochyby bylo vystoupení CocoRosie v Divadle Archa. Ač se k nám CocoRosie vracejí více méně pravidelně, já jsem je letos viděl poprvé a nad pěveckou ekvilibristikou obou sester mi jen zůstával rozum stát (což se dá říct i o Sornem, který vystoupil před nimi). Také CocoRosie mají na kontě novou velmi dobrou desku, naživo však křehkost jejich nahrávek ustupuje rytmice a celá jejich bizarní show má najednou mnohem větší odpich.

Za zmínku pod čarou stojí i skvělý koncert Sun Kil Moon, o kterém tu podrobněji píšu o dva příspěvky níže.

Sun Kil Moon poprvé vystoupili v Praze

Malý sál Lucerny včera nabídl koncert folk rockového projektu Sun Kil Moon - kapely s tak složitým názvem, že dokonce ani na vstupenkách nemůže být uveden bez chyby. Kdo je ale Sun Kil Moon a kdo ve skutečnosti je Mark Kozelek, který za tímto projektem stojí? Ani návštěvníci včerejšího výborného koncertu v tom nemohou mít jasno.

Buran, melancholik, pruďas, citlivka, diletant, sebestředný nadutec i neobyčejně nadaný civilní básník. Díky intimním deníkovým textům plným detailů jde z Kozelkových písní mnohem více cítit konkrétního člověka, zároveň však přichází řada otázek. Kolik z jeho veristických textů je skutečně pravda? Je možné, aby toho tolik doopravdy cítil?

Po hudební stránce se mi včera několikrát na mysl vkrádal termín "dad rock" a publikum bylo v Lucerně tím nejspořádanějším, jaké jsem zde kdy zažil. Až na několik osamocených drzých reakcí z obecenstva, které Kozelek drsně odrážel, byla v sále slyšet jen a jen tlumená komorní hudba Sun Kil Moon, místy svou hlasitostí soupeřící s hlukem ze zadního baru, v němž zřejmě na tento večer naplánovali fyzickou inventuru všech malých lahviček s Bonaquou. V setlistu bylo místo i na několik cover verzí, také na zbrusu novou skladbu napsanou při cestování na tomto turné, došlo i na předem nepřipravený duet s dívkou z publika, páteří však byly skladby z vynikajících desek Benji a Universal Themes. Věřím, že první koncert Sun Kil Moon v Praze přinejmenším naplnil, a v mnoha ohledech i předčil očekávání všech příznivců Marka Kozelka.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Mezi hudebními akcemi, na něž jsem od července do prosince zavítal, jasně vyčnívají dva neuvěřitelně silné zážitky. V obou případech šlo v podstatě o komorní představení pro několik stovek lidí, takže se asi nemohu chopit oblíbeného žurnalistického klišé o tom, jak Ought a Shining ohromili Prahu, ovšem mě ohromili velice.

Ought vystoupili na strahovské Sedmičce uprostřed parného léta a maximálně na mě zapůsobili jako bezprostřední, nestrojená kapela, kterou to viditelně opravdu baví. Navíc ač se to na poli post-punku a indie-rocku zdá téměř nemožné, Ought působí stoprocentně stejně jako všichni jejich vrstevníci. Bylo to milé a hřejivé, zatímco koncert Shining v Lucerna Music Baru byl jedním velkým hlukovým tahem na bránu. Shining hrají tvrdý industriální rock se saxofonem, díky němuž zní ještě o tři třídy zlověstněji a chaotičtěji, ač celkově vzato je tato norská kapela především striktně profesionálním, sehraným soukolím. Navíc před Shining jsem si stejně dobře užil i jejich výborné předkapely Jack Dalton a Caligula’s Horse.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Od ledna do června jsem navštívil celých třináct hudebních akcí, takže tentokrát opravdu je z čeho vybírat. Ten počet narostl hlavně ke konci června během mé (nyní stále ještě trvající) dovolené, ovšem tři nejlepší akce se shodou okolností odehrály během tří zimních měsíců:

1. The Notwist + Aloa Input @ Palác Akropolis ...... 90 %
2. RSS B0ys + Larry Gus @ MeetFactory .............. 83 %
3. Zola Jesus + Freddy Ruppert @ Meet Factory ..... 81 %

Molvaerovská hlídka hlásí zvýšenou pravděpodobnost hry na trubku na severní Moravě

Nils Petter Molvaer, jenž je na těchto stránkách kultovní postavou, odehrál v dubnu dva koncerty v Praze. Jak si můžete přečíst o několik příspěvků pod tímto, bylo to samozřejmě boží. Tím ale molvaerovské hody pro tento rok nekončí! Příští měsíc Nils vystoupí i v Ostravě, tentokrát v kombinaci s jamajskou rytmickou sekcí Sly & Robbie, a ani tam samozřejmě nemohu chybět. V diáři je tentokrát zaškrtnuto datum 19. července, vstupenku už mám.

Několik bodů k festivalu Punkt

Minulý týden se v Praze za malého zájmu médií odehrála jedna z největších hudebních událostí roku, festival Punkt meets Music Infinity. Jako by nestačila účast téměř kompletní norské jazzové reprezentace, výjimečnost této akci dodával i koncept, který jsme zatím mohli zahraničním festivalům jen závidět. Po každém koncertu následoval jeho „live remix,“ tedy re-interpretace tvořená přímo na místě.

V nejlepším světle nám myšlenku live remixu předvedli jeho vynálezci a zároveň zakladatelé norského festivalu Punkt Jan Bang a Erik Honoré. Bangův remix českých Clarinet Factory kreativně využil zdrojový materiál, výborně jej spojil s původními prvky a hlavně dokázal povýšit poněkud unylé serenády českých foukálistů na něco skutečně světového. Při remixování filmové hudby Orchestru Berg se spojili Jan Bang, Erik Honoré a Sidsel Endresen (zpěvačka známá z alb Nilse Pettera Molvaera) a výsledek byl podobně fantastický.

Právě Orchestr Berg zazářil mezi tou částí koncertů, které nebyly remixy. Úplně nejlepší bylo ale středeční vystoupení Nilse Pettera Molvaera spolu s norským all-star teamem. Nils s každým tónem na svou trubku dokazoval, že i po letech stále patří mezi světovou jazzovou špičku. Škoda jen, že jeho koncert byl tak krátký (což se dá říct i o většině ostatních vystoupení na této přehlídce).

Nils Petter Molvaer zahraje v Praze na festivalu Punkt meets Music Infinity

Norský trumpetista Nils Petter Molvaer, jehož kvazi-fanklub najdete právě zde, se vrátí do Čech! Letos se u nás poprvé odehraje série koncertů spřízněných s norským festivalem Punkt a Nils bude v jeho rámci troubit v pražské Akropoli 8. a 9. dubna. Na pódiu spolu s Nilsem uvidíme mimo jiné jeho spřáteleného jazzového kytaristu Eivinda Aarseta a zakladatele akce Jana Banga, zato 10. dubna přijede i Nilsova kmenová vokalistka Sidsel Endresen. Celý název této akce postavené na improvizaci a remixování zní Punkt meets Music Infinity.

Je trochu smutné, že ze všech publicistických serverů zaměřených na kulturu o této akci zatím ví jen jediný, a sice (!!) Blesk.cz.

Nejlepší koncert tohoto pololetí – Thurston Moore

Během tohoto půlroku jsem šel na devět hudebních akcí, což je méně než obvykle, ale stále by bylo z čeho sestavovat žebříček. Ovšem tentokrát jsem náhodou většinu koncertů ohodnotil ve velmi úzkém rozmezí 77% - 81% (Off Festival, Jahodový Jam, Yob, First Aid Kit, Liars), proto mezi nimi nebudu dále rozlišovat a tentokrát zveřejním jen první místo, které je všechny převyšuje.

Koncert Thurstona Moorea a jeho kapely v malé Lucerně jsem si užil z třetí řady, s fantastickým zvukem. Jak jsem tak na jednoho z mých hudebních hrdinů zíral, připadal jsem si, jako by se mi splnil dlouholetý sen (i když už jsem jej předtím viděl vystupovat, možná i s lepším materiálem, právě na jedné z minulých edic Off Festivalu). Každopádně u vytržení jsem byl, a jak to teprve musel prožívat kluk stojící těsně u pódia, jemuž Thurston brnkal přímo před obličejem?!

Na fotkách z koncertu znovu vidím vrásky v Thurstonově obličeji a podvědomě si jeho vystoupení řadím spíš do kategorie umírněných vzpomínkových show pro pamětníky (Bob Dylan, Chris Rea, Paul Simon). Hráčské výkony celé kapely ale byly výborné, došlo i na pár divočejších kusů a navíc jsem od Thurstonova kytaristy po koncertě získal autogram, takže jsem odcházel velice spokojený.

Skladba zdarma od německých hračičků Brandt Brauer Frick

Druhý ročník hudebního festivalu Spectaculare začne za necelý měsíc, většina z jeho programu se odehraje v Paláci Akropolis. Protože ani tentokrát není v prodeji permanentka pokrývající všechna vystoupení a protože se festival roztáhl na více než dva týdny, uchýlím se (podobně jako všichni ostatní hudební fanoušci) k tomu, že si z programu vyberu jen pár nejlákavějších kousků.

Pro mě je tentokrát největším lákadlem festivalu Spectaculare německá trojice Brandt Brauer Frick. Základem jejich zvuku je eklektické, organické a každému více méně přístupné techno. V té nejorganičtější, až do parodie vyhnané podobě je zachycuje starší, ale velmi vtipný videoklip ke skladbě Bop.

Dnes je ale Štědrý den, a to sem vždycky dávám odkazy na hudbu ke stažení zdarma, proto tu je i jejich výborný nový remix pro Le Very. Z tohoto okna se skladba dá přehrávat, ale i stáhnout v bezztrátovém formátu (po stisknutí ikony se šipkou umístěné v pravém horním rohu okna).

Prolhaní krasavci vystoupí příští měsíc v Roxy

Poslední dobou jsem našel notné zalíbení v letošní desce amerických Liars nazvané Mess. Tato původně rocková formace se nyní již plně přesunula na pole ledově chladného odlidštěného EBM a musím říct, že jim ty dekadentní hrátky se syntezátory jsou velice dobře. Místy mi sice jejich koncept okatě připomíná Radiohead, kteří prošli podobným vývojem od kytar k mašinkám, ale samozřejmě jsem rád za každou kapelu, která pracuje s jasnou vizí. Kapelu Liars uvidíme 21. října v Roxy a nejlepší pozvánkou na tento koncert je právě album Mess, které můžeme poslouchat na tomto odkazu na Youtube.

Mimochodem, stejně jako před rokem to vypadá, že v říjnu nás kromě Liars čekají i mnohé další lákavé koncerty. Tady je pro pořádek pár těch nejžhavějších:

- 2. října – First Aid Kit – Palác Akropolis
- 4. října – FM Belfast – Meet Factory
- 6. října – DJ Krush – Lucerna Music Bar
- 20. října – Swans – Lucerna Music Bar
- 21. října – Liars – Roxy
- 30. října – Thurston Moore – Lucerna Music Bar

Livertek - Deerhunter

Prestižní hudební server Pitchfork před týdnem jmenoval album Halcyon Digest od kapely Deerhunter třetí nejlepší deskou, která zatím vyšla v této dekádě. Když napíšu, že mě to překvapilo, je to spíš tím, že se opravdu výborná nahrávka objevila v žebříčku plném irelevantních a přeceněných konin (Grimes, Bon Iver, Kendrick Lamar, Frank Ocean, Tame Impala).

Z mého pohledu si Deerhunter drží stabilně vysokou úroveň na všech svých albech a i to loňské podle mě bylo špičkové. Přesto musím uznat, že právě na desce Halcyon Digest se jelením chlapcům povedlo nejvíce hitových zásahů přímo do černého, navíc se zde krásně ukazuje jejich stylový záběr a jejich unikátní posunutý pohled na retro.

Pojďme si dnes připomenout výborné vystoupení Deerhunter v pořadu Interface, v němž zaznělo pět skladeb právě z alba Halcyon Digest. Na rozjezd uslyšíme písně Desire Lines a Fountain Stairs v podání oknírovaného Locketta Pundta, zbývajících kousků se ujal Bradford Cox. Oba hoši působí velmi staticky, skoro jako by na pódiu byli přišpendleni jako motýli, až by se člověk divil, proč jsou Deerhunter označováni za rockovou kapelu. Přesto se jim v kontrastu k obrazové chudosti záznamu daří podávat soustředěné instrumentální výkony a přidávat do písní vyhrávky, které posouvají skvělý materiál do ještě kouzelnějších psychedelických dálav.

Monty Python živě - Tentokrát už španělskou inkvizici čekají úplně všichni

Projekci jedné z repríz velkolepé londýnské estrády „Monty Python Live (mostly)“ jsem přestál ve stavu neustálého dojetí. Dojímal jsem se nad tím, že členové skupiny Monty Python ještě žijí (převážně, však víme), že jejich scénky bývaly tak geniální a že už v nás a kolem nás uběhlo tolik času od doby, kdy jsem je sledoval na ČT2 a nahrával si je na video.

Jednotlivé scénky v letošní přehlídce nejslavnějších pythonovských kusů byly lehce aktualizované, i když většinou do textu přibyly jen anekdoty čtvrté cenové kategorie. Ale když John Cleese v průběhu své nekonečné tirády nad mrtvým papouškem zahlásil, že se nebohý pták „odebral za doktorem Chapmanem,“ dojal jsem se ještě o kousek víc než celou tu dobu předtím. Při pohledu na vetchost jednotlivých aktérů jsem si v sále připadal trochu jako na benefici Květy Fialové, navíc kdybych musel platit za vstupenky přímo do londýnské O2 Areny, asi by mě nepotěšilo, jak velká část stopáže je vycpána projekcemi z původních epizod Monty Pythona a kuplety, které v těchto epizodách nikdy nebyly tak důležité jako mluvené slovo.

Přesto šlo o typ zážitku, jaký si z kina jen tak neodnesete (směs pohnutí a pobavení s lehkým odérem vyvanulosti). Takže znovu za pět let?

Livertek – Mark Lanegan

Pro tento měsíc si místo v mé pravidelné rubrice Livertek nejvíc zaslouží majitel osudového chrapláku Mark Lanegan. V této nahrávce ze studia stanice KEXP se nám Mark představí jen se skromným doprovodem a v brýlích, díky nimž vypadá mnohem méně jako Hellboy a více jako prog-metalista, který se chystá hostovat na vysoké škole s přednáškou o vztahu umění a náboženství. Náboženské motivy jsou v Markově tvorbě více než časté, pro dnešní Livertek jsem však vybral jedno z jeho bídáckých blues nazvané I am the Wolf.

Nejlepší koncerty v minulém pololetí

V uplynulém půlroce jsem opět navštívil své obvyklé množství hudebních akcí, ovšem za zmínku opravdu stojí nanejvýš tři, tak si o nich pojďme povědět. Mé hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a prožil, je jako vždy subjektivní. Proto stojí za povšimnutí, že nejraději vzpomínám právě na ty tři akce, na něž jsem šel ve společnosti někoho milého, zatímco na všech ostatních akcích hodnocených pod 80 % jsem byl sám. Nebo jen pečlivěji vybírám, na co chci pozvat i někoho dalšího? (Výjimku by mohl tvořit výborný lednový koncert Nilse Frahma, kam jsem vyrazil sám, ovšem ten beru a hodnotím jen jako jednu ze součástí festivalu Spectaculare a ten podle mě celkově dopadl jen na 70 %.)

Úplně nejvíc jsem si užil drsnou blues’n’rollovou jízdu Gallon Drunk na Strahově. Výborná vyzrálá kapela nestárnoucích tahounů v prostoru jako stvořeném právě pro jejich hudbu. Dále nemohu nezmínit Erika Truffaze, který se vrátil do zajímavějších vod, namísto rutinérů vzal do party zajímavé tvůrčí osobnosti a poprvé se dokonce nechal i doprovodit komiksovými projekcemi. O poznání méně kontemplativní, zato však pořádně hlasitý, živočišný a příjemně chaotický byl dvojkoncert ghanského samce Kinga Ayisoby s holandským ekvivalentem Damona Albarna jménem Zea.

1. Gallon Drunk + C @ 007...................93 %
2. Erik Truffaz + Murcof @ Akropolis......83 %
3. King Ayisoba + Zea @ Akropolis.........81 %

Livertek - Houpací koně

Jako každý jiný poslední čtvrtek v měsíci se i dnes dostane na mou rubriku Livertek zabývající se novými koncertními záznamy. Tentokrát půjde spíše o amatérské video než o vystoupení před televizními kamerami, ovšem jde o koncert, na němž jsem nedávno osobně byl, a to se počítá.

Až tu budu zakrátko probírat koncerty tohoto pololetí, které jsem si nejvíc užil, vystoupení Houpacích koní v Knihovně Václava Havla se mezi nimi neobjeví. To je ale spíš dáno specifiky toho prostoru než výkonem kapely. Můžete se ostatně přesvědčit sami, že Houpací koně umí. Doporučuji v tomto záznamu přetočit například na píseň Vypučený byty (začíná ve 14:30), který bývá jedním z vrcholů každého koncertu těchto ústeckých rockerů. A mimochodem, po dvou minutách skladby tam v záběru do publika jsem nakrátko vidět i já.

O Hostomicích pod Brdy a akci United Islands

Co o mně asi víte, je, že si občas plánuju výlety do malých pivovarů, kolikrát i bez toho, že bych se tam doopravdy vydal. Skutečností je, že leckdy se produkce regionálních pivovarů dostane na čep do Prahy dřív, než si já stačím všimnout, že existují.

O existenci pivovaru Hostomice pod Brdy jsem se dozvěděl dnes v poledne při cestě na United Islands, family-friendly festival pro lidi, kteří nechodí na festivaly, zato si rádi pár hodin poleží v trávě. Jásající dav pod pódiem už viděli v reklamě na Pepsi, takže si tu atmosféru dokážou představit a můžou klidně nezúčastněně ležet dál.

Pořadatel 1 (do vysílačky): "Jak to vypadá u stejdže pod Petřínem?"
Pořadatel 2 (odpovídá): "Je to výborný, už nám tady leží snad tři sta lidí."

Zpět k pivu. Pivovar Hostomice je úplně nový, přesto už zásobuje první nálevnu v Praze, smíchovskou restauraci Balkán. Světlá dvanáctka byla celkem v pohodě a s pořádně hustou pěnou, i když možná trochu vodová, ovšem skutečnou hvězdou je tmavá čtrnáctka, nečekaně jemná a příjemně pitelná. Hostomice tak u mě mají plus, zatím jsem tu vísku měl v paměti zapsanou jen jako údajné dějiště velmi odlišného festivalu, než jakým je United Islands.

Livertek - Arctic Monkeys

Pro tento měsíc vybírám do rubriky Livertek nové, akurátně přesné akustické podání skladby Do I Wanna Know? od Arctic Monkeys. Tato banda mi většinou splývá s desítkami ostatních současných kytarovek postrádajících jakýkoliv zjevný raison d'être, ovšem jejich koncertní záznamy mi vždy připomenou, že jde o velice přesvědčivou kapelu, lépe sehranou než klasikové jejich sub-žánru Oasis. Asi se sami dovtípíte, že píseň Do I Wanna Know? je v původní verzi celá nabitá elektřinou, ovšem díky zpěvu Alexe Turnera má své kouzlo i s akustickou kytarou.

Planety se chystají vydat druhé album, přičemž to první bylo fantastické

Novinka od slezských Planet vyjde během příštích týdnů pod názvem „Nekonečná hudba města zapomeneš.“ Kapela s novou baskytaristkou naváže na debutovou desku „Peklo, peklo, ráj,“ která byla tak suverénní a nepopiratelně výborná, že leckoho až zaskočila. V recenzích se v souvislosti s Planetami a jejich rozladěným/podladěným zvukem zmiňovalo plno kapel, jejichž jména mi nic neříkají. Já bych je v rámci svých možností definoval uvnitř trojúhelníku Sonic Youth – Soundgarden – My Bloody Valentine, navíc se skvělými českými texty. Velkým paradoxem je, že album, které kvalitativně převyšuje téměř veškerou ostatní českou produkci, je ke stažení legálně zadarmo na této stránce. Těším se, jak bude znít nová deska, křtít se bude 7.6. na strahovské Sedmičce.