Anifilm 2019: In der Stadt Marwen sind keine Deutschen willkommen

Obwohl ich bei Anifilm keine deutschen Filme sah, spielte dort die deutsche Kultur oft die traditionellen Nebenrollen. Am häufigsten konnte man das falsch ausgesprochene Deutsch in dem neuen Drama von Robert Zemeckis hören.

"Welcome to Marwen" beginnt mit einer Kampfszene aus dem Zweiten Weltkrieg, gespeilt mit Plastikpuppen. Die Nazis sind dementsprechend grotesk dargestellt, pervers erfreut, dass sie einen amerikanischen Pilot erschießen konnen. Auch der Held selbst geht direkt zu der ersten Anlaufstelle der Abwertung, nennt alle Deutschen "Fritz," und wenn die entwaffnet werden sollen, werden sie gebeten, den Hitlergruß mit beiden Händen zu machen.

Wenn eine Nebenfigur später in der Handlung die Deutschen verarschen will, schreit sie aus dem Nichts die fünf Sätze aus, die jeder kennt (Guten Tag. Sprechen Sie Deutsch? usw.). Die rudimentären Konversationsformeln werden von dem amerikanischen Macho natürlich so hässlich ausgesprochen, wie der Name des Malers Sandro "Buddy-celli" in einem anderem Film vom diesjährigen Wettbewerb.

Sobald sich man aber an die skurrile Darstellung der Krieg anhand "Barbie & Ken" gewöhnt, ändert der Regisseur Robert Zemeckis die Laune und fängt an, die Story von dem mit den Puppen spielenden Mann zu erzählen. Plötzlich ist das kein "Team America" mehr, sondern eine Geschichte vom Angst, Schmerz, Hass und Verlust.

Mark Hogencamp (die Hauptfigur, die in den gegenwärtigen Vereinigten Staaten lebt) wurde vor ein paar Jahren von einer Gruppe Rowdys fast umgebracht. Seitdem schließt er sich geistlich in die Welt von Puppen, damit er dort sein Leben gefahrlos fortsetzen könnte, inklusive einer Rache gegen Gewalt und Erfüllung seiner Liebesbedürfnisse. In der realen Welt wird Mark unter Druck gesetzt, wenn er die Täter vor Gericht konfrontieren soll, in seiner Stadt von Miniaturen erlebt er eine anders unwahrscheinliche Affäre mit seiner neuen Nachbarin.

Das Happy-End ist zu erwarten, aber die tragischen Aspekte von Marks Seele, die sich in seinem Benehmen ständig zeigen, machen diesen Film bemerkenswert.

"Getting rich" in Berlin

Letzlich hatte ich eine lustige Erfahrung bezüglich Verbindungen zwischen der deutschen und englischen Sprache, die ich hier erwähnen möchte. Es gibt heutzutage nicht viele Menschen, die sich noch an den amerikanischen Rapper 50 Cent und sein sogenanntes Meisterwerk "Get rich or die tryin" erinnern können. Ich bin ein von diesen Rap-Kennern, denn ich hatte die Ehre Kritiken über Rap-Platten für tschechische Zeitungen zu schreiben, als 50 Cent noch berühmt war. Jetzt habe ich festgestellt, dass es ein Stück in dem Maxim-Gorki-Theater in Berlin gibt, das einen komischen und ganz "fünfzigzentigen" Namen trägt: "Get deutsch or die tryin."

"Getting deutsch" ist eigentlich etwas, was ich schon seit Sommer 2016 versuche - für mich heißt das die Sprache sehr gut zu beherrschen. Ich habe die Handlung des Berliner Theaterspiels nicht ausführlich studiert, aber grundsätzlich soll "Getting deutsch" für die türkischen Personen dort eine Einbürgerung bedeuten. Letzendlich vorstellt die künftige deutsche Staatsangehörigkeit einen Zugang zu westeuropäischem Lebensniveau und Sozialhilfe, anders gesagt "Getting rich," deshalb wurde der Titel so gut gewählt.

Bei 50 Cent handelte es sich um einen öffentlich geäußerten Wunsch - der Rapper möchte reich werden und die Öffentlichkeit soll ihm helfen, dieses Ziel zu erreichen, also die so frech genannte Platte zu kaufen. Ob die Türken im Maxim-Gorki-Theater auch mit der Hilfe der deutschen Bürger rechnen können, bin ich mich nicht sicher, aber ja, ich habe das Stück nicht gesehen.

Snímek Jméno staví na dobrém jménu francouzských komedií

Z letošní nabídky divácky velice úspěšného Festivalu francouzského filmu jsem téměř naslepo zvolil snímek nazvaný Jméno a rozhodně jsem nešlápl vedle. Výborně napsaná, živá konverzační komedie, výbuchy smíchu v naprosto nabitém velkém sálu Světozoru a momentální skóre 96% na serveru ČSFD. V diváckém hlasování festivalu jsem i já tento film ohodnotil jasnou jedničkou.

Typicky ukecaný pár francouzských intelektuálů ve středním věku si pozve domů na večeři tři své dlouholeté přátele. Nejdřív se jen špičkují ohledně výběru vína a profesní kariéry, zlom nastane ve chvíli, kdy Vincent nechá žoviální společnost hádat jméno, které zvolil pro svého prvního syna. Má začínat na písmeno A… Staří kumpáni, dobře naložení vybranými francouzskými delikatesami a příznivě naladění na mimi-talk, se začnou netrpělivě překřikovat a pohazovat jmény jako Antoine či Anatole. Postupem času se však tato hra poněkud vyčerpá a partička je naprosto opařena Vincentovou volbou, jménem Adolf. Tedy, ve skutečnosti se to bude psát Adolphe podle románu Benjamina Constanta, ale kdo by si dnes vzpomněl na nějakou zaprášenou knížku? Má Vincent právo pojmenovat tak své dítě? Tato debata však jen spustí lavinu dalších osočení a odhalení, při níž se ukáže, že i v této sympatické skupině starých dobrých kamarádů (a uvnitř obou partnerských dvojic) existují dávné křivdy a antipatie.

Jméno je značně divadelní film, který se z 95 procent odehrává v jednom pokoji (a zbylých pět procent v něm existuje jen pro popření tohoto divadelního pocitu). Krátce po matoucím, rychle stříhaném úvodu připomínajícím Amélii z Montmartru nás má ve své moci pouhá hrstka protagonistů a jen díky jejich sehranosti a vynikajícímu scénáři plnému skvělých point je výsledek tak neuvěřitelně a setrvale zábavný. Kadence slovních přestřelek a žlučovitost některých protagonistů může připomenout Louise de Funése, svou tvrdohlavostí a pyšným rádoby-intelektuálním vyjadřováním mohou postavy působit jako John Cleese v seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Jako pávi pronášejí své kašírované bonmoty a chvástají se v učené diskuzi, dokud někdo právě jim neprozradí, co si o nich už dlouhá léta myslí. Pro francouzsky mluvící je tento film jasnou volbou, ti ostatní by si k němu měli sehnat hodně kvalitní titulky.

PS: Podle údajů Českého statistického úřadu je na našem území celkem 26 chlapců jménem Adolf, kteří se narodili v tomto století. V průměru se tedy každý rok rodí dva noví Adolfové. Tak populární jako za druhé světové války toto křestní jméno už asi nikdy nebude a dnes je svou četností někde mezi kuriozitami, jakými jsou Lambert a Noa.

Citát týdne - A děti, kdopak z vás mi poví…?

„Tit – The one in the picture is sitting in a tree and is yellow, but do you know other types of tits?“ – odvážná hláška na jedné z cedulí Jindrovy naučné stezky nedaleko Jindřichova Hradce (viz obrázek).

Pokud by překladatel šel po smyslu sdělení, tak by se v české verzi textu hovořilo o koze domácí :-)

Citát týdne - Nakouřený Švihák a jeho čengliš lengvič

"House Brewing in Cesky Krumlov based L.P. 1560, where the golden brew beer is brewed Czech classical method of our ancestors just a hop from from the Czech lands and crystal spring water from their own wells" - anglický popis z etikety českého piva Nakouřený Švihák, v němž je plno "Czech classical mistakes"

Jak je možné, že etiketu na výrobku, který se vyrábí po tisících a je vyvážen i do zahraničí, nechali v Krumlově napsat někoho, kdo vůbec neumí anglicky?

Grafikon - Oba mí strýcové

Pro tuto koláž jsem použil kromě starých novin, časopisů také nějaké technické nákresy a sešit s diktáty, který mi zbyl ze školy. Aniž by to tehdy učitel věděl, jeden z mých strýců skutečně žije v Uhříněvsi. (Mírnou inspirací mi byl tento obal desky od Pantha du Prince).

Misfits vs. The Walking Dead – souboj seriálů

Během minulého měsíce jsem nedělal nic moc jiného, než že jsem se koukal na seriály Misfits a The Walking Dead. Pokud je ještě neznáte, sepsal jsem o nich pár slov.

Misfits – 90% - Pořad z produkce britské stanice E4 sleduje skupinku londýnských teenagerů, kteří musí za své nejrůznější přestupky pykat při veřejných pracech. Než se ale stihnou pořádně se navzájem seznámit / vyspat, přijde prudká bouřka a obdaří je superhrdinskými schopnostmi. Typicky ofrněné spratky samozřejmě hrdinství nezajímá a klidně by se dál zpruzeně flákali při natírání zdí komunitního centra nebo sbírání odpadků na ulicích fiktivního londýnského předměstí... kdyby ovšem superschopnosti nezískala i spousta dalších lidí, kteří jim půjdou po krku.

Nejcennější na Misfits je to, jak brilantně se jim podařilo vykreslit postavy, které by mi už skoro měly být cizí a kterými bych měl z pozice starší generace opovrhovat, přesto mi připadají cool, chápu je a cítím s nimi. Tak dobrý scénář nemohl psát někdo, komu je taky osmnáct, ovšem podařilo se mu vystihnout humor pěti drzých floutků, včetně jejich těžko srozumitelného slangu, smíchat jej s jejich osobními tužbami a trápeními a to vše sevřít do žánru thrilleru. Navíc všichni mladí herci hrají naprosto úžasně.

Devadesát procent dávám první sérii, druhou sezónou se sice proplétá velice neotřelá love story, jinak se podle mě ale vytrácí cokoliv jiného, co by jednotlivé epizody propojovalo.

The Walking Dead – 70% - Pilotní díl této post-apokalyptické zombařiny od Franka Darabonta (Vykoupení z věznice Shawshank) je dechberoucí. Policista se probere z kómatu v opuštěné nemocnici a pokouší se prostřílet se skrz hladové nemrtvé ke komukoliv dalšímu, kdo ještě přežil. Funguje to jako slasher i jako osobní drama.

Bohužel když se ve druhém díle dostane do komunity přeživších, děj výrazně ubere na akčních scénách a členové nové vytvořeného společenství mezi sebou vzrušeně řeší takové ty věci, které zajímají Američany. První dodatek ústavy, druhý dodatek ústavy, taky pátý, čtrnáctý a tak. A čím víc spolu postavy soucítí a hádají se o to, na co má kdo v západní společnosti i po globální katastrofě právo, stávají se pouze dvojrozměrnými nositeli amerických hodnot. V každém díle se ale objeví aspoň malý střípek zajímavé situace, takže nakonec dávám první sérii Walking Dead sedmdesát procent, i když lépe by šla daná premisa využít k akci ve stylu Smrtonosné pasti.

Spam Sunday – Rozstříhej náš pocit

V dnešním závěrečném díle mé minisérie o spamu přináším rozsáhlejší citát plný překladatelských lahůdek. Musím uznat, že viagrového spamu mi v roce 2011 přišlo podstatně méně než v předchozích letech, ať už je to kvalitnějšími webmailovými filtry nebo tím, že prodejci sexuálních léčiv přesedlali do jistější branže obchodování se zbraněmi. Na Nový rok něco začíná a něco končí - já z nedostatku dalšího materiálu dnes končím svůj spamový seriál, a to tímto mailem:

Dobrý den, má drahá,
kompliment dne Doufám, že Ur pohodě tam, budu rád představil svoji vlastní na vás, mé jméno je víra jediného nikdy oženit, protože je mi potěšením napsat vám po shlédnutí vašeho profilu a miluji ho, která opravdu zájem mě v tom, že komunikace / přátelství s vámi, pokud budete mít touhu se mnou, prosím, budu rád, kdybyste mě kontaktovat zpět s mou e-mailovou adresu, takže jsme se mohli seznámit navzájem lépe stříhat naše pocit, a podívejte se, co se stalo v future.i bude velmi rád, pokud mi můžete napsat přes můj e-mail pro komunikaci a nejjednodušší říct více o mně a pošlu vám můj obrázek, budu čekat slyšet od vás je tu něco dobrého chci podělit se s vámi.
Dobrý den.

Spam Sunday – Vzrušené Vánoce

Tak jako každou neděli, i tentokrát vybírám komický předmět spamového mailu ze své pošty a přikládám odpovídající ilustraci. Tento anglicko-český mail mi přišel uprostřed největších srpnových veder.

Spam Sunday – Vzrušení nad daňovým formulářem

I tuto neděli vybírám jeden pikantní slogan ze svého inboxu. Chyby jsem samozřejmě nechal tak, jak byly.

Spam Sunday – Jen půl minuty

Jak jsem tu předeslal před týdnem, máme tu první legrační úlovek z mé zaspamované schránky doplněný obrázkem. Tento e-mail mi přišel (jak už bývá poslední dobou u spammerů zvykem) automaticky přeložený do “češtiny.”

Spam Sunday: Erekce poštou podle Mikuláše Malíře

Rakouský humorista a kreslíř Nicolas Mahler se před časem ujal velmi zajímavého nápadu. Jako znamení doby, které bylo třeba zvěčnit, si vybral nevyžádané zprávy zaplavující svého času miliony mailboxů po celém světě. Lámaná angličtina (nebo ještě hůře čeština) vypocená kdesi na dálném Východě přišla i mně vždycky dostatečně směšná stejně jako pomyšlení na to, že někdo tráví svůj čas vymýšlením tisíce různých způsobů, jak zapůsobit na potenciální uživatele falešné Viagry a oslovit je.

Otázkou je, nakolik se dá nechtěná komika spamů ještě rozšířit doprovodnou kresbou, ovšem k nenáročnému zasmání to stačí. Dnes otevírám novou minisérii Spam Sunday čtveřicí vybraných kreseb Nicolase Mahlera (rozklikněte si je do plné velikosti) a po několik dalších neděl se já připojím několika příspěvky, kterými mě inspirovala má vlastní mailová schránka.

Wariot Ideal – groteska pro ty, co umí francouzsky

„Wariot Ideal – Heavy Metal Soap Opera, no něco takového jsem ještě neviděla. Tak to jsem na to zvědavá,“ hlásila minulý pátek do kamery před vstupem do No.D reportérka nejmenované minoritní televize (stejně byste její jméno neznali). Zvědaví byli i náhodní příchozí, nalákaní PR článkem v deníku Metro, a stejně tak i já. Co však v Metru nevěděli a co by i na webu No.D mělo být napsáno velkým písmem, je, že CELÁ HRA JE VE FRANCOUZŠTINĚ.

Francouzština je hlavní atrakcí téhle taškařice. Děj samotný je dost chatrný (ne nedarmo se tomu říká soap opera), ovšem právě protože Francouzi toho na poli metalu nikdy moc nedokázali, vyznívá marné snažení tří zoufalců o založení fungující kapely ještě humorněji. Na jednu stranu trénují své chlapácké pódiové vystupování, na druhou stranu v soukromí sledují Asterixe, poslouchají Voyage Voyage a švitoří tou legrační zženštilou řečí lásky, navíc s perfektním žabožroutským přízvukem. Hra se skládá z jednoduchých groteskních epizodek (hledání bubeníka, zacuchaná kazeta, vyměněná pizza), které jsou samy o sobě banálnější než Comeback na Nově, ovšem díky komediálnímu talentu všech představitelů mě celkem dobře bavily.

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Broken English for broken people

Dostal jsem se k redigování překladů českých písňových textů do angličtiny a zjistil jsem, že když dám dohromady tři nejvíce pomýlené pokusy o anglický jazyk, vznikne svým způsobem půvabná depresivní básnička. Takové skoro-haiku.

Who will give refreshments to the rocks?
Worldly wisdom I’ll envisage all the lies
You so like if I wheedle you

Pivní filolog - Svijanské hory

My v Praze povětšinou víme, že Svijany jsou dobré pivo, a když už není čas zajít do Zlejch časů, na Bulovku nebo do Pivovarského klubu... prostě když se jde jen na oběd na nějaké obyčejné místo, tak jsme celkem rádi, když tam Svijany nabízejí.

V Jizerských horách je to jinak. Svijany jsou tam na domácí půdě, lidé je zbožňují a dostanou je na každém kroku. Dostupnost byla první věcí, která mě o tomto víkendu překvapila – vývěsní štít Svijan je v Jizerkách mnohem častější než Gambrinus, Budvar nebo Staropramen (překvapila mě absence ostatních značek, např. Primátor nebo K Brewery). Svijany ale seženete kdekoliv - občas i v konkurečních restauracích jsou k dostání aspoň v láhvi jako doplňkový a velmi žádaný sortiment.

Například restaurace na Nové Louce u Bedřichova má sice smlouvu s Gambrinem, ovšem láhev se svijanským mokem byla vidět na každém druhém stole. A u stánku před touto restaurací, kde už ke géčku není jiná alternativa, jsem byl svědkem toho, jak přišedší cyklista rezolutně odmítl Gambrinus a řekl, že radši půjde dovnitř a vyjedná si, aby mu dovolili vzít si Svijany ven. V Josefově Dole zase přede mnou jeden bývalý hutník prohlašoval, že Svijany si nemusej dělat velkou reklamu v televizi jako tamten Gambrinus, Kozel nebo jak se to všechno vůbec jmenuje, že stačí dělat dobrý pivo. Moje řeč.

Pivní filolog - Kocour

Nikdy jsem neměl moc pochopení pro květnatá degustátorská přirovnání. „V tomto notně vyzrálém ryzlinku shledávám náznak bukového listí, podléšky jarní a pikantní stopu kurkumy“ – takovým řečem jsem se vždycky divil a rozhodně jsem nic podobného neshledával.

Ovšem černočerná lahůdka Hoppy Cat z produkce varnsdorfského pivovaru Kocour na jazyku skutečně rozehrává celou paletu asociací sytých chutí nejrůznějších lesních a zahradních plodů. Stouty a ostatní hutná černá piva jsou pro mě tak těžká, že málokdy vypiju víc než půllitr, ovšem o to krásnější je chuťový dojem. Hoppy Cat je rozkošně udělané pivo, zřejmě i více nachmelené, jak napovídá jeho název, a pěna je na něm tak tuhá, že po vypití přežívá ve sklenici jako samostatný organizmus a vy si ji můžete odnést domů na památku. Hopkavá kočička u mě znamená další pozitivní body pro pivovar Kocour.

Pivní filolog - Královská Zlatá Labuť

O víkendovém výletu za pivním poznáním jsem okoštoval nejdražší a nejsilnější pivo svého života – Královskou Zlatou Labuť (KZL) z Pivovarského dvoru Zvíkov. Neřekl bych, že by zároveň bylo i nejlepší, ale možná to bude jen tím, že já nejsem žádný fanoušek portského vína, a KZL opravdu jako portské chutná. Slogan v nápojovém lístku nelže, v kanonádě vjemů z tohoto černého speciálu je nejsilnější hutná příchuť portského. Nostalgicky jsem vzpomenul na dobu, kdy jsem na jeden večírek přinesl basu Primátora Double, který je skoro stejně silný jako KZL, a po dvou pivech byli všichni polomrtví. Možná proto se silák ve Zvíkovském podhradí podává jen v objemu 1dl.

Z další nabídky pivovaru mě zaujala zejména jemná kvasnicová jedenáctka Zvíkovský Rarášek a její protipól, třináctistupňová světlá Zlatá Labuť, jež chutná tak divoce, jako kdybyste pití piva prokládali vrchovatými lžícemi droždí (což se mi ovšem líbilo).

Filolog by se jistě poradil s heraldikem a zjistil by, že labuť ve znaku pivovaru i jeho lokace pochází z rodového erbu Švamberků, ovšem po prozkoumání kompletního sortimentu Pivovarského dvoru by jim to už asi bylo jedno.

Pivní filolog – Discount

Onehdy mé kroky vedly Karlovou ulicí, a jen co jsem se už už dostal na Malé náměstí, upoutal můj zrak krámek s nápisem DISCOUNT. Ještě víc jsem se ale podivil nad basami Braníku, které stály ve vchodu, a to za exkluzivní cenu. Láhev za 25 korun. Ano, Braník světlý za pětadvacet! Braňo za pět búrů! Vobyčejnskej Brandimor, kterýho bezďáci lemtaj na kdejakým rohu, za jedno celý ojro! Zaslechl jsem v mysli slova Františka Nedvěda „neváhej a vejdi“ a uvnitř jsem viděl Staropramen za padesát, Kozla taktéž za padesát, Bernarda dokonce za osmdesát korun. V jednom malém krámku jsem našel jiný, naprosto samostatný ekosystém, totálně suverénní cenovou soustavu, zcela nezávislou na realitě tam venku.

Filolog by jistě namítal, že slovo „discount“ si musel tamní obchodník nějak špatně přebrat a zlevňování se mu nějak vymklo z ruky. Nebo by nápis DISCOUNT měl naznačit, že ceny jsou tu jen pro zákazníky z distant countries, kteří zrovna vylezli z letadla a nestačili ještě pochytit povědomí o cenách v českých obchodech?

Obchodní sdělení: Tento měsíc seženete Velkopopovického Kozla v Tescu za 7,90 Kč. Oproti Karlově ulici ušetříte 84%.

Soutěž: Atom Heart dává do placu jubilejní hrníček

Můj blog Atom Heart Molvaer se tímto dožívá tří set příspěvků a k této příležitosti jsem nechal zhotovit oslavný hrníček ve velmi limitované edici jednoho kusu. Proč je na něm los požírající lidské srdce a co to má v břiše, se můžete dozvědět o jeden příspěvek níže.

Z hrníčku bude moci pít ten z vás, který mi napíše nejvíce rýmů na slovo „atom“. Nemusí jít o celé věty, jako rýmy se uznávají:
** slova či sousloví
** v češtině či slovenštině
** v jakémkoliv pádu

Až budete mít pohromadě co nejvíc rýmů, můžete mi je poslat na adresu hvezdyzlidu@seznam.cz a to do 11. dubna. Následující den zde vyhlásím šťastného výherce.