Plno lidí má svou oblíbenou kapelu, na jejíž koncert rádi zajdou znovu, i když už od ní všechno slyšeli předtím. To jistě není nic nenormálního. A třeba i dokáží na letním festivalu udržet víčka otevřená až do dvou do rána (!), kdy je jejich kapela na programu. Doma si čas od času poslechnou hudbu té své skupiny a třeba se i pyšní tím, že mají doma její úplně první kazetu, originálku. Frontman té mojí kapely nakreslil taky pár komiksů, samozřejmě jsem je četl, viděl jsem i jejich zfilmování, koupil jsem si to zvláštní číslo jednoho časopisu, které k němu vyšlo, a vlastně jsem si kdysi udělal i výlet do míst, kde jsem si předtím myslel, že se odehrával děj. V rolích umělec-divák se často vídáme tam, kde on zpívá, vystavuje obrazy, komentuje přehlídku krátkých filmů... Působí to jako stalking, když se pak úplně náhodně potkáme i v kině?
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen