Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

M.I.A použila šampón z devadesátých let a on stále funguje!

Dívčí duo Shampoo natočilo v devadesátých letech několik relativně úspěšných hitů, předvedlo se v pár klipech na MTV a dokonce se i kamarádilo se Strážci vesmíru (neboli s Mighty Morphin' Power Rangers). Pak ale přišly Spice Girls a na holky šampónky se rychle zapomnělo. Tedy až doteď. Globální umělkyně M.I.A právě přichází s radikální předělávkou starého šampónového hitu Trouble, která zní famózně a navíc naprosto současně. Takhle by se měly coververze správně dělat. Sami si můžete obě verze porovnat na Youtube - tady je klip k původní popové písni od Shampoo (včetně Strážců vesmíru) a tady je letošní pecka z nové desky M.I.A.

Livertek – David Byrne & St. Vincent

V nejlepším koncertním záznamu, který jsem pro tento týden vybral do své rubriky Livertek, se setkávají protřelý David Byrne s o poznání mladší a méně šedivou zpěvačkou St. Vincent. Vloni spolu natočili celé album a to má tak bizarní obal, že jsem přirozeně neodolal a dal jsem ho i sem.

A jak jejich společná tvorba zní? Hodně tanečně a funky, trochu intelektuálně – klikněte na tento odkaz a rovnou se v záznamu přesuňte na 12:20, kde začíná pecka The One Who Broke Your Heart. Oba protagonisté působí na pódiu až komicky prkenně (a na vině je i Byrnův mikroport), ale zpívá jim to výborně a sekce dechařů za nimi se taky nenudí.

Na samém konci tohoto záznamu, který tento týden zveřejnil americký veřejnoprávní rozhlas NPR, najdete i největší hit Byrnovy kariéry Burning Down the House. Tam už ale Vincentka dělá jen křoví.

Jak jsem poznal legendy (aniž bych chtěl)

Jednou z mnoha podivných činností, kterými se zabývám, je sbírání magnetofonových kazet. Nejlevněji se originální kazety seženou na Aukru a nedávno jsem si z poslední zásilky chtěl přehrát kazetu s debutovým albem Björk.

Na rozdíl od cédéček, které jsou většinou velmi vynalézavě potištěné, není výjimkou, když na originální kazetě najdete napsáno jen “See inlay for details.” Vytáhl jsem tedy takovou kazetu bez jakéhokoliv podezření z obalu Björk, vložil jsem ji do přehrávače a začal jsem se divit, když jsem místo zpěvačky slyšel zpěváka. A tak jsem poznal Suede. Chyběl mi jenom příslušný obal, který by mi ke kazetě pasoval, ale ten jsem si za použití své vlastní fotky udělal sám. Myslím, že já a má přítelkyně se na obalu vyjímáme lépe než bytosti, které byly na obalu Suede původně (viz obrázek).

Livertek – Jack White

Jako nejlepší koncert pro tento týden vybírám opět Jacka Whitea. Byl tu už v prosinci, ale jeho nově zveřejněný záznam z Austinu je mnohem delší, s oběma kapelami a ještě o pár tříd lepší, takže nemohu odolat.

Jack White nahrál v Texasu svou epizodu pro televizní show Austin City Limits a vy ji můžete vidět na tomto odkazu. Jack a jeho lidi to dokáží natolik rozpálit, že kdyby byl ohlášen jejich koncert v Praze, ihned si jdu koupit lístek. Zaznělo i plno ukázek z Jackova loňského sólového alba, přesto starší materiál působí naživo lépe.

Pokud nemáte čas sledovat celých padesát minut, tak doporučuji aspoň velmi emotivní předělávku písně You Know That I Know od Hanka Williamse (v záznamu začíná v 16:20). Poté, co v polovině koncertu Jack vyměnil svou mužskou doprovodnou kapelu za formaci složenou ze samých nadaných hudebnic, nejlépe vyšla kombinace skladeb Screwdriver a Blue Blood Blues (30:40).

Prohlédněte si nejlepší obaly desek za tento rok

Výročních žebříčků je tento rok opět o něco víc, a co je na jednom serveru prohlášeno za geniální dílo, je na jiném řazeno mezi odpad.

Neobvyklé obaly hudebních alb, které byly svého času tématem jiného mého samostatného blogu, mě stále zajímají, ale tentokrát nebudu do arény kritiků vstupovat s dalším názorem, jen odkážu na podle mě nejlepší žebříček. Mrkněte se na server Tiny Mix Tapes (a pozor, je tam celkem třicet obrázků na třech stránkách). Nečekejte žádné jednoduché nápady, galerie nejhezčí grafiky podle Tiny Mix Tapes je přehlídkou úspěchů na poli abstrakce / surrealismu / dadaismu / bullshitismu.

Livertek – Jack White

V druhém pokračování mého nového seriálu velejemných klipů s živou hudbou vám doporučím Jacka Whitea. Jack nedávno přijel se svou doprovodnou kapelou složenou ze samých žen do televize TBS (a dokonce přivezl i vlastní světelný park s logem svého labelu Third Man Records). V pořadu svého známého Conana O’Briena naživo vystřihnul svůj nový singl „I’m Shakin“ (původně z repertoáru Little Willie Johna) a vy jej můžete vidět na tomto odkazu.

Podívejte se, jak své koláže vytváří Teebs

Na tuto neděli sice nepřipadá další pokračování mého seriálu Grafikon, nabídnu vám ale něco podobně laděného. Na rozdíl od Buriala, Zombyho nebo Lorna má americký skladatel elektronické hudby Teebs jednu velkou výhodu. Může své desky sám doprovodit i úžasnými grafickými návrhy. Na tomto odkazu jsem právě našel velmi zajímavý tříminutový klip zobrazující Teebse při práci a samozřejmě i mnoho ukázek jeho koláží. Jako ukázku hudební tvorby tohoto multitalentovaného tvůrce mohu doporučit například skladbu Anchor Steam:

Pět nejočekávanějších koncertů tohoto podzimu

Hudební festivaly letošních prázdnin, které se zapíší do dějin jako léto bez jediného pěkného a slunečného víkendu, plus minus neslavně skončily a je čas přesunout se do klubů. Z podzimního kalendáře jsem vybral pět dnů, na které byste se měli nejvíc těšit, pokud máte stejný hudební vkus jako já.

- 29. října - Zatímco následujících čtyřicet dní je spojeno s několika vcelku nadějnými vystoupeními islandských elektronických mrazíků a křehkých klavíristek, ta pravá očekávání s sebou nese až Amanda Palmer. Opravdu pro ni budou hrát čeští muzikanti? Bude vystupovat nahá, tak jako v klipu pro Flaming Lips? Uvidíme v Paláci Akropolis.

- 4. listopadu - Komu připadá všechna alternativní hudba příliš depresivní nebo artová, vyhlíží pražskou premiéru The Pains of Being Pure at Heart. Jejich hurá písničky jsem před lety naživo okusil v polských Myslowitzích a věřím, že ani jejich novější materiál v Meet Factory nezklame.

- 12. listopadu - Jejda, Beach House a Orbital v jeden den! Nebude to lehká volba, protože obě formace mám moc rád. Na jedné straně první české vystoupení zádumčivých soulových mazlíků, které bude určitě skýtat nepřekonatelnou atmosféru, na straně druhé další příležitost pořadatelského týmu stojícího za Rock for People podruhé lidem prodat hvězdy, které měly vystoupit už na jejich festivalu. Navíc nevětraná Lucerna plná lidí dokáže i v listopadu evokovat parní letní den. Pokud ale jde o samotné Orbital, kvůli nim bych se tam vydal.

- 27. listopadu - Ke koncertu Swans mám ještě komplikovanější vztah než k Orbital v Lucerně. Swans jsou velmi velmi dobří, ale hrají velmi velmi nahlas. Na současném turné hrají výlučně ze své údajně nejlepší desky za třicet let na scéně a už v několika recenzích jsem četl zmínky o nejlepší koncertní kapele na světě, ale jít na jejich show znamená buď si vzít ucpávky do uší, nebo ohluchnout. Z tohoto minutového sestřihu si můžete udělat obrázek o tom, co se na jejich koncertech děje.

- 14. prosince - Přestože recenze na novou desku japonských Mono nejsou nijak jásavé, jejich koncert na Dobešce bude stát za to. Hrají pořád tu samou písničku a při domácím poslechu už to začíná být nuda, ale naživo se tento handicap utopí v nekonečných gradacích a rozmáchlých romantických nájezdech.

Pět nejhezčích melancholických obalů desek z tohoto roku

Jak jsem tady už prozradil minulý měsíc, i tento rok si nechám vytisknout svůj vlastní stolní kalendář s obaly nových desek. Celkem dlouho jsem se zabýval myšlenkou dát do něj tentokrát nejhezčí černobílé fotografie, které se letos na albech objevily, pak jsem ale přišel na to, že bych jich nedal dohromady tolik. Takže i když jsem nakonec koncepci změnil, nasbíral jsem dost obrázků na to, abych z nich mohl vybrat pět nejzdařilejších exemplářů. Když si rozkliknete obrázek nad tímto příspěvkem do plné velikosti, uvidíte těchto pět děl:

- Belong – Common Era
- Dirty Beaches – Lone Runner
- James Blake – Enough Thunder
- Lykke Li – Wounded Rhymes
- The Weeknd – House of Balloons

BTW Celkem dlouho jsem dumal nad tím, jak sem tak velký obrázek, aby šel v původní velikosti i stáhnout. Nakonec jsem to přestavěl z jedné dlouhé “nudle” na velikost 1070 x 1593. Když si ten obrázek stáhnete do počítače, měli byste ho v tomto rozlišení vidět i vy.

Trent Reznor boduje s předělávkou U2

Produkce Trenta Reznora (poslední dobou vždy ve spojení s Atticusem Rossem) má tak vysokou úroveň, že i U2 se v jeho interpretaci dají poslouchat :-)

Ne, ve skutečnosti mají U2 v repertoáru několik celkem slušných kousků (hlavně batmanovskou Hold me, Thrill me, Kiss me, Kill me), ovšem jejich alba z přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem nikdy neslyšel a utahané singly z té doby mě asi nikdy nepřesvědčí to změnit. Jejich album Achtung Baby si ale k dvacetiletému výročí jeho vydání vzala na paškál sestava umělců od Patti Smith po Depeche Mode ...a přidali se i Nine Inch Nails. Jejich skvělou verzi Zoo Station si můžete poslechnout zde.

Takhle má vypadat black metal?

Svůj blog o divných obalech desek jsem sice zavřel, to téma mě ale stále zajímá a fascinuje. Teď už sice na webu nehledám obrázky desek kvůli blogu, ale aspoň kvůli kalendáři, který si i letos budu vyrábět.

Během hledání jsem procházel i pár metalových blogů a mezi všemi těmi typickými fotkami lesů, depresivních dlouhovlasých pánů a dungeonů jsem našel velice netypický obal, který vidíte nad tímto příspěvkem. Ano, jsou tam sice lebky a zohavení těla, ovšem to naivně surrealistické ladění dílka, které dokonce naznačuje i humor, mi k tomu nějak neladí. Jak na to asi reagují skalní příznivci stylu, který je známý přísným dogmatismem? Ono taky když už jednou hrajete "funerál," tak by se vám lebky na obalu alba asi neměly rošťácky usmívat.

Další sporný obal na své desce přinášejí Apatharia. Porušili jedno z nejrigidnějších dogmat black metalu, a sice že obrázek musí být černobílý. Nutno přiznat, že ta zásada má něco do sebe, protože takhle v barvě vypadá "Solitude in the Old Forest" víc jako "Weekend hiking in Sumava national park."

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Wildbirds & Peacedrums nezklamali

Byl to zatím nejlepší koncert roku a byla to bomba :-) Mám pocit, že někde už jsem tenhle příměr v průběhu minulých deseti let použil, nicméně bylo to „jako kdybyste Björk zastihli zpívat v malém klubu.“ Neuvěřitelný bluesový hlas Mariam Wallentinové a perkusivní nářez. Škoda jen, že nedorazilo mnoho lidí, takhle si tu atmosféru člověk musel vytvořit sám, ale kdo dorazil, tak věděl, na co jde. Zvlášť my, co už jsme je jednou zažili v Polsku. Tváří v tvář takovému náporu nelze zůstat chladným.

K předzpěvačce jen jednou větou: Kdybych si hodinu předtím nečetl v knihovně o tragédiích (antických), domníval bych se, že Ridina Ahmedová je jednou z nich.

A jelikož jsem zatížený na obaly hudebních nosičů, dokonce jsem jim v minulosti věnoval i jeden ze svých blogů, těšil jsem se i na výstavu ve foyer, která měla podle slov z oficiálních míst zahrnovat „alternativní obaly kultovních LP desek.“ Pokud byste se těšili, že Bílé album uvidíte ještě bělejší, zklamu vás. Těmi „kultovními“ umělci jsou Lily Allen, Moloko a Nickelback.

Conan O'Brien: Kdo to ví, odpoví

Conanova poznávací soutěž, v níž si před pár dny tak trochu utahoval z rockových dinosaurů a jejich po zuby ozbrojených právníků, se pro mě ihned přesunula do zlatého fondu jeho tvorby. Pro vás je to zde na tomto odkazu.

Citáty týdne - Výroční ceny

"There were a lot of big films that didn't get nominated this year - nothing for Sex and the City 2. No, I was sure the Golden Globe for special effects would go to the team that airbrushed that poster" - Ricky Gervais

"The film Winter's Bone received four Oscar nominations. Winter's Bone was nominated for Best picture, Best supporting actor, Best actress and Best movie that has the same name as its porn version" - Conan O'Brien

A když už jsme u výročních cen, nemůžu nezmínit, že dnes v noci se v Americe budou udílet ceny Grammy. Kdybych tu rozebíral, že ty ceny řídí banda senilních potentátů, kterým jako by jejich předplacený magazín NME chodil s patnáctiletým zpožděním, byl bych asi tak originální jako samotné nominace. Kapele Arcade Fire, jedinému dobrému jménu mezi vším tím odpadem nominovaným v hlavních kategoriích, bych přál cenu za nejlepší album roku, tu desku naprosto zbožňuju a poslouchám ji čím dál tím víc. Co mi ale vyrazilo dech, bylo, že na obal roku je nominovaná jedna z úžasných grafik, kterou jsem vloni umístil na svůj druhý blog.

Můj druhý blog skončil pěkným kalendářem

Můj obrázkový blog Cover Your Shame, Mrs. Stone!! zaměřený na vyspejslé obaly desek roku 2010 skončil celkem logicky v poslední den minulého roku. Jako památka mi teď na hi-fi věži dlí roztomilý kalendář zachycující to nejlepší nejhorší, co se grafickým designérům vloni podařilo vytvořit.

Chtěl bych poděkovat Dopravnímu podniku hlavního města Prahy, že mi umožnil pořídit fotografii, kterou vidíte nad tímto příspěvkem. Jelikož doma nemám studiový reflektor a navíc od úsvitu do soumraku sedím v práci, takže denní světlo mimo víkendů v podstatě nevidím, využil jsem k focení ostrého světla, jímž jsou osazeny nové nízkopodlažní minibusy na pražských linkách :-)

Můj druhý blog se právě dostal na 150 obrázků

Kolem mého druhého blogu Cover Your Shame, Mrs. Stone!! zaměřeného na bizarní obaly letošních hudebních nahrávek jsem toho sem už dlouho nenapsal. Neznamená to však, že by se nic nedělo. Stále se mi daří publikovat podivné obrázky ve stanoveném tempu a Cover Your Shame má stabilně kolem osmi set návštěv za měsíc.

Než svůj druhý blog na konci roku ukončím, protože už mě to zase až tak nebaví, připravil jsem sem menší soutěž. Kdo mi do komentářů napíše, který hudebník si na obal své desky dal tohoto lesního pána, vyhrává ode mě jedno pivo. Nápovědy: Jde o člena kapely Radiohead, na obrázku vidíte jen část celého obrázku a samozřejmě se správná odpověď dá nalézt mezi příspěvky na mém druhém blogu.

Jack White como torero engañado!

Tím, jak se White Stripes oblékají, si vlastně od začátku koledovali o klip v toreadorském stylu. Teď se ke mně se zpožděním dostala jejich geniální předělávka písně Conquest a taky výborný klip k tomuto plamennému dílku. Zatímco Jack teatrálně skřehotá a jeho kytara se po vteřinách přebíjí s jižanskými trubkami (viz naprosto geniální pasáž 2:31-2:45), ve videu jej spatříme hrdinného matadora se srdcem na pravém místě :) Možná potom už není tak jasně vidět, o čem ta písnička doopravdy je, ale co naplat, ten klip je prostě fantastický.

Tak už mě začaly vystavovat galerie...

Tolikrát už jsem za svůj život navštívil různé galerie, konečně se mi to začíná vracet :-) Dnes jsem v Moravské galerii v Brně mezi exponáty narazil na svoje recenze...

V rámci bienále grafického designu probíhá i velmi záslužná a poutavá výstava Big Mag zaměřená na nezávislé časopisy na domácí scéně. Do časopisů jsem blázen už minimálně patnáct let, tak jsem nasedl na vlak, vypravil se tam a koukám, že k prohlédnutí je tam i Bassline a že se v něm dají nalistovat moje šest let staré recenze.

I zbývající nabídka letošního bienále je podle mě velmi povedená, vyhradil jsem si na ni sedm hodin hrubého času a líbilo se mi tam skoro všechno. I kdyby na světě existoval člověk, v němž by moje recenze vystavené v nejznámější brněnské galerii nevyvolaly impuls všechno pustit z rukou, okamžitě vyběhnout na ulici a chytat taxíka do Brna (bacha, v pondělí a úterý mají zavřeno), tady je i pro takového podivína pět dalších dobrých důvodů, proč bienále navštívit:

1) Také zbytek výstavy Big Mag je velmi zajímavý. Plno časopisů bylo i pro mě nových a navíc jsem se z nich dozvěděl mnoho zajímavých dobových informací (např. to, že Flaming Lips před sedmi lety hráli v Praze). Ještě víc časopisů tento projekt eviduje na své internetové stránce

2) Výstava surrealismu v grafickém designu je prostě nářez, aspoň pro mě jako sběratele filmových plakátů a majitele blogu o obalech desek. Jen jsem bohužel mezi vystavenými plakáty nenašel žádný, který bych měl doma. Celé bienále je vlastně zaměřené nejvíc na plakáty, ale mezi exponáty nechyběla ani deska Pixies nebo videoklip Nine Inch Nails.

3) Soutěžní kolekce soudobých plakátů je obrovská a každý si tam najde to své. Každý plakát obsahuje nějaký pěkný neotřelý nápad a nakonec můžete zahlasovat pro ten, který se vám líbil nejvíc.

4) Výstava amatérských filmových plakátů malovaných v Africe na pytle od mouky je velice zábavná a nechybí ani možnost přetrpět si svůj první africký film. Tentokrát se promítalo něco, co vypadalo jako soap opera protkaná kmenovými zpěvy.

5) Přehlídka díla Jana Solpery byla velkým překvapením. Toho pána jsem neznal, přitom tady, zdá se, udělal pořádný kus kvalitní typografické práce.