Track des Monats: Aldous Harding - Old Peel

Wie im April definiert wurde: sobald ein nächster Notstand in Tschechien stattfindet, werden die Bilder hier wieder schwarz-weiß. Hier ist ein tolles neues Lied von der neuseeländischen Sängerin Aldous Harding.

Track des Monats: Damon Albarn - The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows

Ich habe festgestellt, dass ich die Musikprojekte von Damon Albarn schon seit 25 Jahre liebe. Sein Talent kann man nie ausschöpfen, und so kommt er wieder mit einem Soloalbum und dieses Lied beweist, dass man wieder etwas Außerordentliches erwarten darf.

Track des Monats: Lucia Cadotsch - What's New / There Comes a Time

2021, What's New? Wahrscheinlich hat sich nicht Vieles nach dem letzten Tag 2020 verändert, nehme ich an. Wer für "End 2020" oder "F*ck 2020" plädierte, musste auch die Hoffnung haben, dass uns das neue Jahr wieder den guten alten Normalzustand von 2019 bringen wird.

"What's New" ist ein altes Lied von Frank Sinatra und es gibt wahrscheinlich keine langweiligere Fähigkeit, als sich in Liedern von Frank Sinatra gut auskennen. Eine der Personen, die uns die Mühe spart und mit seinem Repertoire gut vertraut ist, heißt Lucia Cadotsch. Zusammen mit Otis Sandsjö und Petter Eldh liefert sie eine schnelle und moderne, sogar fast freche Version von diesem Stück, die mich an die Zusammenarbeit zwischen Dani Siciliano und Matthew Herbert erinnert. 

Co dělají dnes: The Good, The Bad & The Queen

Dnes je tomu deset let ode dne, kdy o sobě poprvé dala slyšet "superskupina bez názvu," jinak ale též zvaná The Good, The Bad & The Queen. Ačkoliv je zpěvák Damon Albarn zapojen do desítek různých kapel a projektů, tento nenápadný a obecně nedoceněný počin pro mě po letech zůstává jedním z jeho nejpřitažlivějších děl. Je to snad dáno zvýšeným obsahem albarnovských melancholických balad na úkor jakýchkoliv stylových úletů a geniální kombinací těchto písní s výraznou basou Paula Simonona, dříve též člena The Clash. Výbornými ukázkami z dosud jediné desky tohoto uskupení budiž např. Kingdom of Doom či The Bunting Song.

Co dělají členové této formace dnes? Spolu se zřejmě už nevídají, nová deska The Good, The Bad & The Queen je totiž údajně již dva roky napsaná, ovšem zatím nebyla natočena. Přitom pro Damona Albarna jako jednoho z nejaktivnějších hudebníků byl rok 2016 až neobvykle klidný, jedinou jeho letošní novinkou bylo podivné hostování na desce De La Soul.

Sun Kil Moon poprvé vystoupili v Praze

Malý sál Lucerny včera nabídl koncert folk rockového projektu Sun Kil Moon - kapely s tak složitým názvem, že dokonce ani na vstupenkách nemůže být uveden bez chyby. Kdo je ale Sun Kil Moon a kdo ve skutečnosti je Mark Kozelek, který za tímto projektem stojí? Ani návštěvníci včerejšího výborného koncertu v tom nemohou mít jasno.

Buran, melancholik, pruďas, citlivka, diletant, sebestředný nadutec i neobyčejně nadaný civilní básník. Díky intimním deníkovým textům plným detailů jde z Kozelkových písní mnohem více cítit konkrétního člověka, zároveň však přichází řada otázek. Kolik z jeho veristických textů je skutečně pravda? Je možné, aby toho tolik doopravdy cítil?

Po hudební stránce se mi včera několikrát na mysl vkrádal termín "dad rock" a publikum bylo v Lucerně tím nejspořádanějším, jaké jsem zde kdy zažil. Až na několik osamocených drzých reakcí z obecenstva, které Kozelek drsně odrážel, byla v sále slyšet jen a jen tlumená komorní hudba Sun Kil Moon, místy svou hlasitostí soupeřící s hlukem ze zadního baru, v němž zřejmě na tento večer naplánovali fyzickou inventuru všech malých lahviček s Bonaquou. V setlistu bylo místo i na několik cover verzí, také na zbrusu novou skladbu napsanou při cestování na tomto turné, došlo i na předem nepřipravený duet s dívkou z publika, páteří však byly skladby z vynikajících desek Benji a Universal Themes. Věřím, že první koncert Sun Kil Moon v Praze přinejmenším naplnil, a v mnoha ohledech i předčil očekávání všech příznivců Marka Kozelka.

Nejlepší alba roku 2014

Tak jako všechny přední světové hudební weby, i tento věnuje každý rok obrovské úsilí vyčlenění a seřazení té nejlepší hudby, která v průběhu roku vyšla. Redakce Atom Heart Molvaer je oproti Pitchforku či Tiny Mix Tapes, ehm, trochu omezená (co do počtu redaktorů, samozřejmě), a tak vybírám jen z desítek, ne ze stovek slyšených alb. Na první pětku výjimečných desek to ale vydá:

1. Beck – Morning Phase
2. St. Vincent – St. Vincent
3. Liars - Mess
4. Shellac – Dude Incredible
5. Planety – Nekonečná hudba města zapomeneš

Beckovo album Morning Phase vyšlo už zkraje roku a doteď jsem o této nenápadné desce nepřemýšlel v intencích alba roku. Přesto když se ohlédnu, je to nahrávka napěchovaná od začátku do konce silným písničkářstvím, atmosférou a bohatě nazdobená producentskými ornamenty. Beck sice jede podle svého ověřeného mustru, přesto jsem si zřejmě z žádné jiné desky vloni nebroukal tak často jako z Morning Phase.

K tomu jsem si v průběhu roku notně užíval vychýlený pop nové generace od St. Vincent a dekadentní elektronické vize od Liars (v obou případech šlo pro mě v podstatě o nové objevy), syrovost na druhou od tradičně spolehlivých reků Shellac a celá 90. léta slitá do jednoho kotle v podání našich českých, tedy vlastně slezských Planet. Těsně pod první pětkou jsou u mě Yob, FKA twigs a Swans – stačila by malá změna nálady a kdokoliv z nich by se do Top 5 dostal.

Bude nám s novým albem od Earth do zpěvu?

 

V současné době si vedle Liars, o nichž jsem tu psal minule, hodně užívám také temnou mystiku v podání Om a Earth. Album God is Good od prvně jmenované formace je stále stejně dobré, jako když jsem tu o něm psal před čtyřmi roky, zatímco Earth právě vydali novou těžcehrající desku, která opět srší elektřinou jak vedení vysokého napětí.

Obal nové desky Earth nazvané Primitive and Deadly je dobře padnoucí, i když pravda příliš návodnou metaforou pro to, co tentokrát uslyšíme. Kameny, skály, temnota a doprostřed toho někdo nalepil ženštinu. Po mnoha letech tak uprostřed zádumčivého valivého a donedávna čistě instrumentálního stoner/sludge rocku uslyšíme ženský hlas (a v dalších písních také mužský hlas).

Bohužel oba přizvaní zpěváci mají zjevný problém zaplnit hotové skladby něčím smysluplným. Mark Lanegan se za každou cenu pokouší uštrykovat na monumentální hudbu podobně dechberoucí text, a tak je to samé revelation a exaltation. Očividně mu dochází nápady už po pár minutách. U zpěvačky Rabii Qazi mně osobně nesedí její šedesátkový trans, jako kdyby ji posedl duch Jima Morrissona, ovšem musím spolu s ostatními pozorovateli přiznat, že se svého úkolu zhostila o něco lépe než Lanegan. Přesto budu od Earth i nadále raději poslouchat jejich instrumentálky, proto pro vás z jejich nové desky k poslechu vybírám skladbu Even Hell has its Heroes.

Livertek – Mark Lanegan

Pro tento měsíc si místo v mé pravidelné rubrice Livertek nejvíc zaslouží majitel osudového chrapláku Mark Lanegan. V této nahrávce ze studia stanice KEXP se nám Mark představí jen se skromným doprovodem a v brýlích, díky nimž vypadá mnohem méně jako Hellboy a více jako prog-metalista, který se chystá hostovat na vysoké škole s přednáškou o vztahu umění a náboženství. Náboženské motivy jsou v Markově tvorbě více než časté, pro dnešní Livertek jsem však vybral jedno z jeho bídáckých blues nazvané I am the Wolf.

Nejlepší koncerty v minulém pololetí

V uplynulém půlroce jsem opět navštívil své obvyklé množství hudebních akcí, ovšem za zmínku opravdu stojí nanejvýš tři, tak si o nich pojďme povědět. Mé hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a prožil, je jako vždy subjektivní. Proto stojí za povšimnutí, že nejraději vzpomínám právě na ty tři akce, na něž jsem šel ve společnosti někoho milého, zatímco na všech ostatních akcích hodnocených pod 80 % jsem byl sám. Nebo jen pečlivěji vybírám, na co chci pozvat i někoho dalšího? (Výjimku by mohl tvořit výborný lednový koncert Nilse Frahma, kam jsem vyrazil sám, ovšem ten beru a hodnotím jen jako jednu ze součástí festivalu Spectaculare a ten podle mě celkově dopadl jen na 70 %.)

Úplně nejvíc jsem si užil drsnou blues’n’rollovou jízdu Gallon Drunk na Strahově. Výborná vyzrálá kapela nestárnoucích tahounů v prostoru jako stvořeném právě pro jejich hudbu. Dále nemohu nezmínit Erika Truffaze, který se vrátil do zajímavějších vod, namísto rutinérů vzal do party zajímavé tvůrčí osobnosti a poprvé se dokonce nechal i doprovodit komiksovými projekcemi. O poznání méně kontemplativní, zato však pořádně hlasitý, živočišný a příjemně chaotický byl dvojkoncert ghanského samce Kinga Ayisoby s holandským ekvivalentem Damona Albarna jménem Zea.

1. Gallon Drunk + C @ 007...................93 %
2. Erik Truffaz + Murcof @ Akropolis......83 %
3. King Ayisoba + Zea @ Akropolis.........81 %

Nejlepší desky roku 2013 – Arcade Fire

Od Arcade Fire jsem letos dlouho předtím než celé album Reflektor znal jen dokonalý, úžasně taneční stejnojmenný singl. Pokud jste jej ještě náhodou neslyšeli, ani jste k němu neviděli působivý klip od Antona Corbijna, asi byste teď měli všeho zanechat a hned si ho pustit.

V takových případech mívám pak problém sžít se s ostatními, na první poslech méně náramnými skladbami z alba a zpočátku jsem tenhle trabl měl i s Arcade Fire. Nové album je představuje z mnoha nových pohledů, už to není jen Springsteen a rock’n’roll, a vlastně už i ten první mega-singl nastavil na Arkády reflektor z docela nového, dekadentně diskofilního úhlu (ve smyslu sedmdesátkového funky diska, ne ve smyslu DJ Bobo). V dalších skladbách je pak slyšet i blues, dub, latinskoamerická hudba i ruch pouličních karnevalů, hodně se i sampluje. Neobyčejný talent, schopnost gradace a zápal pro věc však zůstává a po několika posleších opět poznáváme své oblíbené a jedinečné Arcade Fire. Navíc která jiná skupina s francouzskými texty se dokázala proslavit? :-)

Jako další ukázku jejich nového nátěru si můžeme dát třeba Joan of Arc.

Dylan a Puccini na vidlích současných tvůrců

Letitá klasika „Like a Rolling Stone“ od Boba Dylana se dočkala oficiálního videoklipu a ne jednoho. Jde vlastně o online aplikaci, v níž můžete podle své libosti přepínat mezi mnoha televizními kanály, na nichž Dylanovu píseň na playback zpívá realitní makléř, moderátorka kuchařské show, páreček osvetříkovaných sympaťáků z romantické komedie, kreslená kočička, rapper Danny Brown a mnoho dalších bizarních jedinců. Něco takového by ve dvacátém století nebylo možné (a nejen z technického hlediska) – pusťte si to zde.

A kdyby vám tato (ehm) rekontextualizace klasiky byla málo, dejte si Giacoma Pucciniho v remixu Hudsona Mohawka, vyšlo to na desetileté reedici Grand Theft Auto 3.

Livertek - Bombino

Každý poslední čtvrtek v měsíci tady prezentuji to nejlepší z koncertních záznamů uplynulých týdnů a i tentokrát jsem vybral trochu africké hudby. Už by to skoro mohlo vypadat, že se mi změnil hudební vkus, tak já už toho příště nechám, ale tentokrát prostě musím zavzpomínat na velmi dobrý koncert Bombina v Akropoli.

Bombino je Tuarég, který se na pódiu mazlí s elektrickou kytarou. V porovnání s nejznámějšími představiteli “pouštního blues” Tinariwen mi Bombinova hudba přišla jemnější a méně taneční, rozhodně se ale jeho zaujatá hra na kytaru moc příjemně poslouchá i pozoruje. Nedlouho po své pražské zastávce se celá kapela vydala na turné do Ameriky, proto si ji teď můžeme pustit z Youtube kanálu NPR. Přetočte si záznam na 8:20, začíná tam Bombinova největší hitovka nazvaná Imuhar.

Nejlepší koncerty za minulé pololetí

V posledních šesti měsících jsem opět chodil na koncerty jen pomálu a leckteré nebyly úplně na výši. O dvě zásadní akce sezóny jsem dokonce přišel buď kvůli nemoci, nebo kvůli tomu, že jsem tou dobou nebyl v Praze. Přesto mezi tou desítkou akcí, na nichž jsem byl, jasně svítí tři, které by podle mého názoru zazářily v jakékoliv konkurenci.

Na první místo kladu scratchera Kida Koalu, jehož jsem poprvé viděl naživo už roku 2001. Už tehdy hraní na gramofony výborně technicky zvládal, letos se ještě k tomu obklopil takovou show, která mi po celých sto minut nedala jedinou chvíli, kdy bych mohl zvednout svou úžasem spadlou čelist. Za zvláštní zmínku stojí i akustický koncert, kterým Pete Doherty rozjařil Palác Akropolis, aniž by působil, že ho všechno to showmanství a bravurní hra na kytaru stojí nějakou námahu. A o Shellac už jsem tady psal, nezúčastněným zbývá jen trpce litovat.

1. Kid Koala @ Lucerna Music Bar .............. 93%
2. Pete Doherty @ Palác Akropolis ............. 89%
3. Shellac + Amavo @ Dobeška ................. 88%

Livertek - Grinderman / Deerhunter

Tento měsíc se v Kalifornii odehrál jeden z největších hudebních festivalů na světě Coachella. Mohl by se klidně jmenovat Sophia, protože takové množství hvězd první kategorie s sebou nese plno přetěžkých okamžiků volby. Všechno najednou se vidět nedá. Představte si, že tam v pátek přijedete, už se blíží desátá hodina a vy nevíte, jestli jít pod hlavní pódium na Stone Roses a Blur nebo vedle na Grindermana, po kterém bude ještě světová premiéra aktuálního projektu Trenta Reznora How to Destroy Angels. Na dalším pódiu ve stejný čas přizvukují Jurassic 5, kteří by sami o sobě mohli být největší hvězdou českého Hip Hop Kempu, a na pódiu nazvaném Gobi jsou v plánu Foals, kteří budou hrát v hlavním čase hradeckého Rock for People. (A do toho se vám samozřejmě začínají klížit oči, protože vám už je přes třicet a na takové ponocování nejste zvyklí.) Protože Coachella už tradičně pořádá online přenosy, na Youtube najdete velkou část tamních koncertů ve výborné kvalitě. Pojďme si z té záplavy dát třeba klasické No Pussy Blues od Grindermana (kapela zde odehrála své jediné exkluzivní vystoupení po oficiálně ohlášeném "rozpadu").

Z televizních vystoupení za uplynulý měsíc nemůžu vybrat jinak než úžasné Deerhunter v pořadu Jimmyho Fallona. Jejich nový noisový singl Monomania je na stejně nebeské úrovni jako jejich kompletní produkce za posledních šest let, přičemž tentokrát svůj typicky snivý/sjetý sound směřují víc k Rolling Stones a The Strokes. Navíc, co ta paruka? A je to vůbec paruka, proboha? Už kvůli ní to stojí za puštění.

Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.

Livertek – Jack White

Jako nejlepší koncert pro tento týden vybírám opět Jacka Whitea. Byl tu už v prosinci, ale jeho nově zveřejněný záznam z Austinu je mnohem delší, s oběma kapelami a ještě o pár tříd lepší, takže nemohu odolat.

Jack White nahrál v Texasu svou epizodu pro televizní show Austin City Limits a vy ji můžete vidět na tomto odkazu. Jack a jeho lidi to dokáží natolik rozpálit, že kdyby byl ohlášen jejich koncert v Praze, ihned si jdu koupit lístek. Zaznělo i plno ukázek z Jackova loňského sólového alba, přesto starší materiál působí naživo lépe.

Pokud nemáte čas sledovat celých padesát minut, tak doporučuji aspoň velmi emotivní předělávku písně You Know That I Know od Hanka Williamse (v záznamu začíná v 16:20). Poté, co v polovině koncertu Jack vyměnil svou mužskou doprovodnou kapelu za formaci složenou ze samých nadaných hudebnic, nejlépe vyšla kombinace skladeb Screwdriver a Blue Blood Blues (30:40).

Livertek - Nejlepší koncerty tohoto roku

Jaké lepší téma bych mohl vybrat pro další pokračování mého seriálu živých hudebních záznamů Livertek než mé vlastní koncertní zážitky? Protože si stále vedu záznamy o tom, jak moc se mi kde líbilo, můžu zde opět po roce zveřejnit statistiku nejlepších koncertních akcí seřazenou podle mého čistě subjektivního hlediska. Abychom nemíchali jablka s hruškami, budu se zabývat pouze klubovými a halovými koncerty, a ne letními festivaly, které už jsem tu v srpnu shrnul v samostatném příspěvku.

První místo mí pravidelní čtenáři už znají předem. Koncertem roku jsem zde před několika týdny prohlásil surovou energií nabíté vystoupení Jon Spencer Blues Explosion v Paláci Akropolis. Proto si jako dnešní klip v rubrice Livertek pustíme právě kousek tohoto koncertu.

1. Jon Spencer Blues Explosion @ Akropolis.......97 %
2. Glen Hansard @ Divadlo Archa...................96 %
3. Beach House @ MeetFactory.....................90 %
4. Three Trapped Tigers @ Akropolis..............89 %
5. Manic Street Preachers @ Lucerna..............87 %

Livertek – Jack White

V druhém pokračování mého nového seriálu velejemných klipů s živou hudbou vám doporučím Jacka Whitea. Jack nedávno přijel se svou doprovodnou kapelou složenou ze samých žen do televize TBS (a dokonce přivezl i vlastní světelný park s logem svého labelu Third Man Records). V pořadu svého známého Conana O’Briena naživo vystřihnul svůj nový singl „I’m Shakin“ (původně z repertoáru Little Willie Johna) a vy jej můžete vidět na tomto odkazu.

Jon Spencer Blues Explosion vybombili nejlepší koncert roku

Nedávno jsem na Pitchforku četl recenzi na nejnovější album americké trojice Jon Spencer Blues Explosion. Psalo se tam o kapele, která už se na scéně potuluje celkem dlouho a po hudební stránce si vyzkoušela lecjaký experiment, ovšem teď jako by všechno, co je navíc, odhodili, potrénovali a znovu se hlásili o post nejdrsnější a nejvymakanější rock'n'rollové smečky v USA.

Jak se ukázalo včera v Paláci Akropolis, je to pravda do posledního puntíku. Nedokážu si představit, jak tvrdě museli JSBX před touto sezónou cvičit, že se jim podařilo dát dohromady tak ostrou show. Mají plno hitů, které zní naživo pětkrát lépe než na desce, a střídají je v kulometném sledu. Vlastně ani nehrají intra a občas vynechají i závěrečnou nálož riffů, aby se ve zlomku vteřiny pustili do dalšího, ještě drsnějšího hlasitého fláku. Mimo svých monologů uprostřed songů Jon nemluví k publiku, nedělá přestávky, padá s kytarou do kolen, žene zesilovač do červeného pásma, svíjí se u tereminu a sype tam jedno sólo za druhým. A když se s hochy vrátí na přídavek, položí se do toho ještě dvakrát tolik a střídá nový materiál s kousky starších songů jako Bellbottoms nebo Blues Explosion Man.I když hrají jen v klubech pro 500 lidí (a atmosféře to jen pomáhá), Jon Spencer Blues Explosion se už dostali do nejvyššího patra rockové opravdovosti. The Hives to částečně předstírají, Rolling Stones na to dneska můžou jen vzpomínat, ale Jona Spencera skutečně posedl stejný duch jako Iggyho Popa. Duch rock'n'rollu.

K úspěchu včerejšího koncertu přispěla i vynikající předkapela The Mentalettes, perfektní protipól k JSBX zaměřený na stejné publikum. Vokální trio slečinek vlnících se ve sladěných šatech představuje guilty pleasure pro každého milovníka elektrifikovaného blues a rock'n'rollu. Holkám to slušně odsýpalo, nešetřilo se teatrálními gesty a mimikou a jejich doprovodná kapela sice šedesátá léta nezažila, ale dokáže si je velmi dobře představit.

Na závěr jsem vybral několik rozostřených ukázek z Youtube, které dokáží aspoň trochu ilustrovat, co se včera na pódiu v Akropoli dělo - Jon Spencer Blues Explosion, The Mentalettes.

Doba ledová 5 – Dinosauři se vracejí

18. února stoupne provozovatelům Lucerny účet za elektřinu, před hradby Marshallových zesilovačů se postaví J Mascis a jeho souputníci ze znovuzrozených Dinosaur Jr.

Na předloňském Off Festivalu patřilo vystoupení amerických dinosaurů podle očekávání k těm nejpovedenějším položkám na programu a album I Bet on Sky, které trojice od té doby vydala, patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám za poslední rok. Čtyři dny po „dni zamilovaných“ tak nastane svátek pro všechny příznivce vypjatých kytarových sól, hlasité rifáže a ledabylé elegance. Jak zní dinosauři v roce 2012, můžete zjistit z jejich vtipného klipu plného supermarketů, skateboardů a obstarožní destrukce ke skladbě Watch the Corners nebo rovnou z jejich letošního živého vystoupení pro rádio KEXP.