Livertek - The National / Blur / David Bowie

Dvouhodinový profesionální záznam koncertu The National pod otevřeným nebem v Sydney. Naprostý luxus! Před patnácti lety by to bylo v Popronu k dostání na VHS za pět stovek, dnes takové lahůdky vycházejí hned druhý den legálně zadarmo na Youtube. Přitom tam máte všechno: velkou nálož hitů, světelnou show, úžasnou atmošku, hlášky mezi songy, popíjení na pódiu... Tento koncert stojí za to celý (je ale třeba přeskočit prvních čtrnáct minut, kde je moderátor), a pokud bych měl vybrat jednu novou píseň za všechny, zvolil bych třeba This is the Last Time (začíná v 1:02:25). A nezapomeňte, The National předvedou totéž i na Colours of Ostrava (zřejmě během posledního dne festivalu).

Nejlepším příkladem předraženého hudebního titulu z éry VHS, na který jsem koncem minulého století pokaždé v Popronu mlsně koukal, abych si ho koupil na DVD ve výprodeji až teď, je film Blur Starshaped. Nutno říct, že výprodejová cena tomu snímku odpovídá lépe, tady je ukázka.

Příjemnějším pohledem do minulosti než v případě Blur byl záznam koncertu Davida Bowieho v České televizi, na nějž mě upozornil jeden z mých čtenářů. Dá se to pustit z webu ČT, nejvíc se mi z koncertu líbil můj oblíbený kus Five Years (začíná ve 45:30).

Livertek - The National

Tento měsíc mě ze všech živých vystoupení na netu nejvíc zaujala návštěva zádumčivých pánů z The National v kanceláři NPR. Kapela se zde procítěně položila do čtyř nových písní, a udělala tak nejlepší možnou reklamu své nové desce Trouble Will Find Me.

Koncept kancelářských koncertů, kdy se jakkoliv početná hudební skupina se svými nástroji natěsná mezi stoly, židle a police přetékající publikacemi, mi připadá velice sympatický. Kapela se musí spokojit s daným prostorem a nástrojovým obsazením (o hygienickém zázemí nemluvě), zpěvák Matt Berninger, obvykle hodně přecházející po pódiu, se kývá připíchnutý na jednom místě jako motýl a zaměstnanci NPR jej tiše sledují z několika metrů. Intimita je z toho cítit i přes Youtube.

Livertek - The xx

Moje pravidelná čtvrteční rubrika Livertek je oslavou naživo hrané a zpívané hudby a těžko bych pro ni tentokrát našel lepší obsah než právě The xx. Už dlouho jsem neviděl kapelu, která by dokázala naživo tak přesně reprodukovat to, co je slyšet na albu. Řeknete si asi, že při tom jejich minimalismu to asi není nic složitého, ale zkuste si to doma.

"Ex Ex" v názvu znamená "Ex-lovers" a o tom je celý jejich štyk. Tiché citlivé písně o životě po rozchodu. V tomto záznamu, který The xx před týdnem nahráli pro americký veřejnoprávní rozhlas, se dočkáme dvou skladeb z nového alba Co-Exist.

Veni lacti vici: Vítězové Famufestu se vrátí v ozvěnách v kině Oko

Kdo minulý týden propásl Famufest, všechny ty úžasné nové bijáky a dekadentní atmosféru Nové scény Národního divadla, může ještě stihnout přehlídku vítězných filmů tento čtvrtek od půl deváté v kině Oko.

Já jsem se této inspirativní akce zúčastnil jako vetřelec (rozuměj: nefamák) v sobotu odpoledne a shlédl jsem kolem dvanácti krátkých filmů nejrůznější úrovně. Naprosto mě nadchla animovaná „babská“ groteska In vino veritas, svižný dokument o free softwaru Free as in Freedom nebo zdařile improvizovaná parodie na Rychlé šípy nazvaná Co s Mirkem? Naopak úplně k nepřežití byl snímek Tělo mého těla, který nakonec zvítězil v kategorií dokumentů. Berte to jako varování, pokud ve čtvrtek nechcete sledovat osmiminutový nenasvícený statický záběr videokamerou na nijak zvlášť hezkou kojící ženu, která skoro až do konce nic neřekne (aspoň nic smysluplného), tak si místo Těla mého těla udělejte přestávku na pivo a pak se vraťte na zbývající filmy.

Titul nejlepšího snímku festivalu získal podle očekávání film Příliš mladá noc, který se už přes půl roku nachází v běžné kinodistribuci. Tuto temnou kroniku jedné nepříliš rozjeté pařby trojice divných lidí a dvou dvanáctiletých chlapců jsem si výborně užil (a nejen proto, že v tom hrají Martin Pechlát a Jiří Černý z bývalého Divadla Komedie). A když už je řeč o hercích Divadla Komedie, na programu čtvrtečních Ozvěn Famufestu by měl být i nový snímek s Ivanou Uhlířovou Kdekoli jinde. 

Alois Nebel jako hraný film – nahlédnutí do zákulisí českého animovaného zázraku

Jednou za čas každý milovník kinematografie natrefí na snímek, který se mu naprosto trefí do noty, a Alois Nebel je film jakoby tvořený přesně pro mě. A právě pro fanoušky tohoto filmu se včera na Nové scéně Národního divadla konala speciální hraná projekce se živým hudebním doprovodem.

Animovaný film Alois Nebel vznikal překreslováním záběrů hraných živými herci a na včerejším představení byl poprvé veřejně prezentován tento hraný podklad. Animace v Nebelovi funguje úžasně, o tom není sporu, mně se však líbil i film jako takový, jeho příběh i atmosféra, proto pro mě snímek neztrácel mnoho ze svého kouzla ani v této pracovní (doslova trainspotterské) verzi.

Na jednu stranu jsem v mnoha malých roličkách mohl odhalit herce z pražských divadel, o kterých jsem ani netušil, že ve filmu hráli (např. Jan Vondráček), na druhou stranu hrubé pra-záběry, které nebyly točeny s tím, že se budou někde promítat, obsahovaly řadu humorných detailů, ve výsledném filmu vyretušovaných. V záběrech často zevlují lidé od filmu, deštivé počasí se může natáčet i za pěkného dne, šrouby v kolejích se třesou, protože někdo tahá za špagát, herci mají na obličejích tužkou namalované vrásky a hlavně, transporty do koncentráku na sobě mají logo ČD Cargo! Jesenická krajina je v několika záběrech korunována paneláky a je pravděpodobné, že na daném místě stály i v osmdesátých letech, kdy se většina filmu odehrává, přesto se domnívám, že i ty se tvůrci rozhodli do finální podoby filmu nepřekreslit.

Hudební složka večera nebyla tak výrazně jiná od zážitku v běžném kině. Přesto když zazněly hity z filmu, bylo jasné, že nejlépe sednou na frázování jejich autora Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz (pro film byly nazpívány Václavem Neckářem, Marií Rottrovou a Václavem Koubkem). A když uprostřed projekce vypadl obraz, dočkali jsme se neplánovaně i písně Praděd, která se do filmu ani nedostala.

Byla to velice příjemná a neotřelá akce, i když ji skutečně mohl docenit jen skalní fanoušek původního filmu. Jen jedna obecná poznámka na okraj: Na včerejšek jsem měl v diáři celkem pět poznamenaných kulturních akcí, na které bych chtěl jít, takže skutečně bylo z čeho vybírat. Bohužel všechny začínaly v osm hodin, některé i o něco později (protože na koncertech se vždycky musí přes půl hodiny čekat, než se doopravdy začne hrát). Přišlo mi smutné, že ať už se rozhodnu jít kamkoliv, o čtyři ostatní akce tím pádem přijdu. Proč musí v Praze i o víkendu veškerá kultura začínat až po setmění?

Moje nejoblíbenější písničky za posledního jeden a půl měsíce

Můj současný žebříček, vlastně první, v němž písničky vybírám pro mě i pro mou milou, s přehledem obsadil šikovný elektronik Zomby. Dříve byla jeho produkce víc k tanci, na jeho letošní desce se najde plno pěkných poslechových miniatur – „Witch Hunt“ přesně odpovídá svému názvu, dokonce i s výstřely, „Natalia’s Song“ zní, jako kdyby Burial samploval TATU, a v první dvacítce se ještě drží Zombyho čistě klavírní kompozice nazvaná „Basquiat.“ Naše páté místo si můžete legálně stáhnout (pravý klik, Uložit jako...) a možná pro sebe taky objevíte další velmi dobrou zpěvačku na pomezí elektroniky a temnoty.

1. Zomby – Witch Hunt
2. Interpol – Take you on a cruise
3. Zomby – Natalia’s Song
4. Sic Alps – Do you Want to Give $$
5. St Vincent - Surgeon
6. The National – Slow Show
7. Sebadoh – Mystery Man
8. New Order – Krafty
9. Interpol – C’mere
10. The Verve – Bittersweet Symphony

The National přijedou v srpnu poprvé do Prahy!

Toto léto bude opravdu létem splněných hudebních přání, oči mi nepřestávají přecházet. Po Pulp, Portishead, Grindermanovi, The Stooges, Leftfield, The Thermals, Interpol a Primal Scream byl ohlášen další magnificentní koncert. Autoři jednoho ze dvou loňských alb, která považuju za naprosto geniální, američtí melancholici The National se objeví 17. srpna na samostatném koncertu v Divadle Archa. Jejich předloňským koncertem v Polsku jsem byl velmi potěšen, do Čech přijedou poprvé.

Žebrácká opera - Mých pět nejoblíbenějších downloadů za rok 2010

Na webu se válí spousta skvělé hudby zdarma a dokonce i od těch větších a zavedených kapel je jí "víc, než si myslíte." Do tohoto žebříčku jsem seřadil pět svých nejoblíbenějších písniček z minulého roku, které se objevily legálně a naprosto zdarma ke stažení na netu (u každé stačí jen kliknout pravým tlačítkem myši a zvolit "Uložit jako..."). Záměrně jsem vynechal songy, které jsem vám tu nabízel už v průběhu roku.

1. The National - Bloodbuzz Ohio
2. Beach House - Zebra
3. Dum Dum Girls - Jail La La
4. No Age - Fever Dreaming
5. Broken Social Scene - World Sick

Moje nová recenze v dnešní E15 - The National

Místo obrázku sem dnes dávám jejich nový klip v režii klasika D.A.Pennebakera.

I'm a confident liar
Had my head in the oven so you'd know where I'll be
I'll try to be more romantic
I want to believe in everything you believe
- The National, Conversation 16

Doma nejvíc poslouchám wéčka

Winamp mi nabídnul statistiku nejčastěji přehrávaných mp3 od začátku tohoto měsíce:

1. WWW
2. Pavement
3. The National
4. Ian Brown
5. Deerhunter

Ne že bych hudbu poslouchal jen na Winampu, ale nějakou vypovídací hodnotu to má.

„You know I dreamed about you for twenty-nine years before I saw you…“

The National byli jednou z nejlepších kapel, které jsem loni viděl na letních festivalech. Díky Google Analytics vím, že na můj blog občas zavítá i někdo z Ameriky, takže pokud tyto řádky čte i Matt Berninger z The National, chtěl bych ho pěkně poprosit, aby pro svůj smutný kabaret naplánoval cestu do Čech. Moc by mě to potěšilo. A než Matt vyslyší mé volání, můžete si na tomto odkazu pustit živé provedení naprosto dokonalé balady „Slow Show.“ Matt si ji pouštět nemusí, ten už ji jistě zná.