Grundlos verspäteter Bericht aus Karlovy Vary (Teil eins)

Zufälligerweise habe ich in Karlovy Vary zwei Filme gesehen, die von Ulrich Seidl und seiner Firma produziert wurden. Es handelte sich um den sehr bemerkenswerten Film Lillian, der über eine Odyssee durch die Vereinigten Staaten berichtet, und um die unglaubliche Groteske namens Die Kinder der Toten.

Die Kinder der Toten haben mit den USA auch viel zu tun, nämlich wurde der Film von zwei Amerikanern gedreht. Die Regisseure haben doch das steirische Milieu mit allen typischen Figuren und Orten so gut veranstaltet, als ob sie lebenslang in Österreich gelebt hätten. Die Handlung geht von einem Roman von Elfriede Jelinek aus, wurde aber neu interpretiert und aktualisiert. Es gibt Zombies, Flüchtlinge, Doppelgänger und auch die trauervollste Filmvorführung aller Zeiten, aber noch außenordentlicher als das Inhalt ist wie der Film aussieht.

Die Filmemacher haben alle Szenen tonlos auf die alte Home-Video-Kamera Super 8 aufgenommen und die Absenz des Tons wird durch Zwischentiteln ausbalanciert. Dank dieser extrem veralteten Form werden die Bauer, Wirte und Förster von Steiermark so grotesk wie in dem Schaffen von Elfriede Jelinek dargestellt und ich finde diese Entscheidung sehr gut. Es gibt nicht so viele Stummfilme, die es schaffen, die Aufmerksamkeit der Zuschauer länger als eine Stunde zu halten, und Die Kinder der Toten könnten auch ein bisschen kürzer sein. Nichtsdestotrotz handelte sich es um ein so ungewöhnliches Erlebnis voll von starken Bildern, dass ich es kaum vergessen werde.

Sind die Kassetten nur Relikte der Vergangenheit?

Ich bin ein Kassetten-Enthusiast, zumindest passt das zu meinem Alter. Als ich in der ersten Hälfte der Neunziger angefangen habe, Musik zu hören, waren die Kassetten noch eine ganz aktuelle Sache und ich halte sie auch heute für ein sympatisches Format. Ich habe noch viele alten Kassetten zu Hause (und noch vieler habe ich schon rausgeworfen) und ab und zu kaufe ich ein neues Stück in meine Sammlung. Zum letzten Mal kaufte ich eine Kasseten-Single, die nur auf Konzerten von der Band Alvvays erhältlich war. Insgesamt sind das sechs Minuten Musik, verteilt zwischen Seite A und B, sehr praktisch.

In der Welt von Kassetten kann man heutzutage sehr abgefahrene Dinge finden. Die Kassetten können auch in den Mengen von 20 oder 30 Stück erscheinen, auf völlig unkommerzieler Basis, dann wird mit dem Format sehr experimentiert. Letzlich habe ich über die letzte Kassette von dem Berliner Projekt MYMK gelesen. Der Tonträger ist nicht in Plastik, sondern in Beton gepackt. Das Musiklabel SØVN empfielht einen Hammer zu benutzen, damit man die Musik hören kann (das Internet ist natürlich eine andere Option). Der ganze Betonblock sieht total cool aus, hier sind die Bilder und weitere Infos dazu.

Citáty týdne - Full Moon

Tento týden vyšlo nové číslo hudebního časopisu Full Moon. Jakkoli sympatický mi je jejich výběr témat, postupem let se stále více rozcházím s jejich subjektivním stylem psaní plným nesoudného přehánění. Z nového vydání Full Moonu jsem zatím přečetl pár článků, už jsem se ale stihl dozvědět, že jistá pořadatelská firma ohlášením pražského koncertu kapely Moderat pro mnohé "potvrdila existenci boha." Ne že by Moderat nebyli sympaťáci, kdysi jsem tu o nich také psal, ale mnohem civilnějším tónem.

Rozum mi zůstává stát i nad odvážným prohlášením na adresu festivalu Obscene Extreme: "Každý, kdo mi kdy padl do rány, už slyšel, že je Obscene nejlepší festival na světě, a zároveň festival, k němuž navzdory jeho hudební vyhraněnosti může vzplanout v podstatě kdokoliv." Dobře, takže jakmile to jednou zkusíte, pravděpodobně se vám to zalíbí, ať už jste dvacetiletý mat-fyzák, nebo padesátiletá manažerka? Obscene Extreme je prostě něco, o čem by potenciálně všichni lidé mohli prohlásit, že je to moc fajn, podobně jako třeba pizza, letní dovolená nebo Pat a Mat? Pojďme si na důkaz tohoto tvrzení pustit ukázku z této akce a posoudit, zda je Obscene Extreme i pro vás tím pravým (upozorňuji, že tento klip samozřejmě není vhodné pouštět v práci).

Tohle přece není rumunská nová vlna!

Kanadští elektro-rockeři s nepřehlédnutelným názvem Holy Fuck nás ve svém novém videoklipu zvou na návštěvu do Rumunska. Příležitostí nahlédnout pod pokličku rumunské společnosti jsme v posledních letech měli mnoho, zejména díky filmařům z tzv. rumunské nové vlny - za sebe mohu jmenovat hlavně vynikající snímek Na druhé straně kopců nebo mnou recenzovaný Aferim!

Na rozdíl od realistického distancovaného pohledu rumunských tvůrců ovšem u Holy Fuck uvidíme krásně zaranžované, do zpomalených záběrů zachycené, čistě exploatační WTF. Odkaz na tuto povedenou šílenost je zde, režie se ujal Michael Leblanc a natáčelo se v Sedmihradsku.

Co dělají dnes: Goldie

Hvězda elektronické hudby 90. let Goldie nebyl v posledních letech příliš aktivní. Na kontě má jednu jedinou novou skladbu z minulého roku a už jej ani není vidět ve filmech či podivných reality shows. Přesto se Goldie tento týden opět objevil v titulcích, když od prince Charlese převzal Řád britského impéria. A pak že státní vyznamenání nedávají smysl jen v ČR!

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Vánoční sousedské setkání se Scottem Walkerem a Sunn O)))

Není to poprvé, co sem na Štědrý den dávám odkaz na temnou hudbu. V posledních měsících mi učarovala nahrávka, kterou spolu vydali kytaroví řeholníci Sunn O))) a Scott Walker. Dali jí poněkud šílený název Soused a propojili na ní Walkerův přepjatý „operní“ zpěv a výtečné experimentální perkuse se zvukovými stěnami, které s oblibou vytváří Sunn O))).

Mnozí kritici hlásí, že všichni zúčastnění už vytvořili mnohem lepší kousky, já naopak Souseda považuji za ideální kompromis, kde se obě strany navzájem hlídají, aby nikdo neujel do extrému. Scottův projev je pro mě nejstravitelnější právě, když pod ním zní táhlé kytary Sunn O))). Naopak Sunn O))) nikdy neudrželi mou pozornost tak dlouho jako nyní, kdy přes jejich drony zpívá hlas s celkem lidským výrazem. Kdybych měl říct, kdo měl při tomto sousedském potlachu navrch, tak by to byl Scott, ovšem právě v okamžiku, kdy mu kolegové popustí uzdu příliš navolno, přichází nejslabší část nahrávky (tou je první polovina skladby Fetish).

Ačkoliv si Scott Walker a dvojice Sunn O))) navzájem obrušují hrany, stále platí, že rozhodně nejde o žádný popík. V dosti temném, až lynchovském duchu se nese také klip k první skladbě z této desky, za nímž stojí režisérka a choreografka Gisèle Vienne.

Karlovy Vary 2015 aneb Hoši od Humří řeky

Na letošním karlovarském festivalu jsem viděl pět filmů a během následných oficiálních ozvěn jsem v Praze zhlédl další dva. Nyní je nejvyšší čas to vše shrnout.

Nejlepším filmem a zároveň největším diváckým hitem z oněch sedmi filmů byl nepochybně Humr. Snímek je novinkou řeckého filmaře Yorgose Lanthimose a oněmi hochy zmíněnými v nadpisu jsou Colin Farrell, John C. Reilly a Ben Whishaw. Spolu s dalšími nešťastníky a nešťastnicemi jsou internováni v luxusním hotelu, aby si během 45 dnů našli zákonnou družku na celý život, nebo byli proměněni ve zvíře podle vlastního výběru. Tragi-komedie Humr je přehlídkou absurdních výjevů, podivných dialogů a vyšinutých zvyklostí – vše z toho však velmi logicky funguje v rámci posunutého alternativního světa, kde je manželství povinností, v lesích se pořádají hony na singles a ve městě vás kontroluje policie, pokud jdete po ulici sám. Ve filmu dále září Léa Seydoux jako vůdce smečky odpadlíků, Lanthimosova kmenová herečka Angeliki Papoulia jako bezcitná žena a hlavně Rachel Weisz jako Colinova pravá láska – tady je ukázka z filmu.

Velice dobrý je i historický snímek Aferim!, jejž budu recenzovat v samostatném příspěvku, jakmile se přiblíží datum jeho české distribuční premiéry. Islandské drama Fúsi je divácky vstřícnou člověčinkou, která hladí po duši, ovšem ve výsledku není dobrota čtyřicetiletého panice příliš uvěřitelná a film ani jeho příběh nezavrší žádným pořádným koncem. Zbývají čtyři filmy, jejichž aktuální hodnocení na ČSFD je mezi 51 a 65 procenty. S tak nízkým hodnocením nesouhlasím hlavně v případě snímku Mezi námi dobrý, který mě potěšil jako diváka naladěného na káleníčko do vlastního hnízda po vzoru Thomase Bernharda. Přenesení divadelní hry Doroty Maslowské do agresivního vizuálu zeleného televizního studia zákonitě mnoho lidí odradí, ovšem kvalitou textu pro mě bylo toto polské dílko velkým překvapením.

Švédská holubí absurdita se bude promítat i v našich kinech

Nejnovější film švédského režiséra Roye Anderssona, který zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a o kterém jsem zde nedávno nadšeně referoval, vstoupí do českých kin. Vizuálně vybroušený snímek „Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě“ se bude v ČR promítat od 16. dubna. Těšit se mohou všichni příznivci dada, černého humoru a existencialismu.

Citáty týdne – Morrissey a Kanye West nesouhlasí s výročními cenami

Únor je již tradičně měsícem předávání nejrůznějších výročních hudebních cen, které i tento rok vyvolávají zjitřené reakce od věčně nespokojených umělců. Morrissey sepsal své názory na nadcházející Brit Awards do dlouhé úvahy, v níž se píše mimo jiné i toto:

„Brit Awards are unfairly given to singers who, it is hoped, might be encouraged enough by the award to actually write a good song. ... The maximum trimmings divert your attention from the fact that Taylor Swift has nothing to do with Coventry or Wrexham. To pull off rank fraud in tellyland is not a difficult undertaking, especially if you have the entire population of Peru dancing around you as you mime your song.“

Na druhé straně Atlantiku mezitím ztropil skandál další notorický provokatér Kanye West. Když Beck získal cenu Grammy za album roku, dostal Kanye blikanec a vyběhl na pódium, protože nepřipouští možnost, že by toto ocenění mohl získat kdokoliv jiný než Beyoncé. V prohlášení Káněte pro tisk najdeme například toto:

„Beck needs to respect artistry and he should have given his award to Beyoncé, and at this point, we tired of it. Because what happens is, when you keep on diminishing art and not respecting the craft and smacking people in their face after they deliver monumental feats of music, you're disrespectful to inspiration.“

Můj blog rozhodně chová inspiraci v úctě, proto jsem zde Beckovu desku Morning Phase prohlásil za album roku už před měsícem.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část druhá)

Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.

Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.

Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.

Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.

Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

Wu-Tang Clan pro vás nechystají album Once Upon a Time in Shaolin

Rapové komando Wu-Tang Clan přichází s opravdu originálním nápadem. Své nadcházející album Once Upon a Time in Shaolin budou prezentovat, jako by šlo o obraz nebo sochu. Vznikne jen jeden exemplář, ten se bude chvíli vystavovat v galeriích a pak jej získá zájemce s nejvyšší nabídkou. Proč by se hudební dílo mělo donekonečna kopírovat a být dostupné každému, kdo je ochoten věnovat mu dva líné kliky myší, když diamanty posázená lebka od Damiena Hirsta je jen jedna a dychtí po ní milióny diváků? Svým způsobem je to pravda a zvlášť s přihlédnutím k ručně tepanému balení nového alba (viz obrázek nad tímto příspěvkem) není tak velký rozdíl mezi pěknou drahou hrací skříňkou a pěknou drahou blyštivou lebkou.

Ovšem pokud má uvnitř schránky dlít dílo zásadní umělecké hodnoty, tak proč zrovna Wu-Tang Clan? Není na světě dostatek hudebníků, jejichž tvorba je na rozdíl od Wu-Tang Clan v obecném konsenzu opravdu považována za umění? Uvnitř propracované skořápky se může docela dobře skrývat pukavec, což mi připomíná případ nejnovějšího alba od Jay-Z. Ten si byl naprosto jistý, že do kulturní historie přináší takový neoddiskutovatelný milník, že před ním budou v úctě padat na kolena i děti našich dětí, nazval jej neskromně Magna Carta Holy Grail a nechal jeho obal vystavovat vedle jednoho z dochovaných opisů skutečné Velké listiny práv a svobod. Ovšem jakmile se Jay-Zho album skutečně dostalo na veřejnost, bylo vnímáno přinejlepším jako průměrné.

Death Vessel se vrací s novým albem a klipem

Hlas amerického dřevorubce Joela Thibodeau, známějšího jako Death Vessel, se mezi ostatními jen tak neztratí. Aspoň mezi ostatními muži ne. Dnešní recenze na Pitchforku jej charakterizuje poněkud humpoláckou parafrází na Aerosmith - Dude sounds like a lady.

Ano, Death Vessel je zpět s třetím albem a natočil i skromný, přesto i tak dosti bizarní videoklip. Ostatní protagonisté mají na sobě paruky, rolničky, třásně a hučky s pérem, Joelovi stačí ten jeho hlas. Jmenuje se to Mercury Dime a přehrát si to můžete tady.

Citát týdne - Maxim

"Koniáši 21. století literaturu nepálí, ale házejí do černých pytlů" -časopis Maxim reaguje na rozhodnutí Tesca prodávat jejich vysoce hodnotnou literární revue v neprůhledných obalech.

Dylan a Puccini na vidlích současných tvůrců

Letitá klasika „Like a Rolling Stone“ od Boba Dylana se dočkala oficiálního videoklipu a ne jednoho. Jde vlastně o online aplikaci, v níž můžete podle své libosti přepínat mezi mnoha televizními kanály, na nichž Dylanovu píseň na playback zpívá realitní makléř, moderátorka kuchařské show, páreček osvetříkovaných sympaťáků z romantické komedie, kreslená kočička, rapper Danny Brown a mnoho dalších bizarních jedinců. Něco takového by ve dvacátém století nebylo možné (a nejen z technického hlediska) – pusťte si to zde.

A kdyby vám tato (ehm) rekontextualizace klasiky byla málo, dejte si Giacoma Pucciniho v remixu Hudsona Mohawka, vyšlo to na desetileté reedici Grand Theft Auto 3.

M.I.A použila šampón z devadesátých let a on stále funguje!

Dívčí duo Shampoo natočilo v devadesátých letech několik relativně úspěšných hitů, předvedlo se v pár klipech na MTV a dokonce se i kamarádilo se Strážci vesmíru (neboli s Mighty Morphin' Power Rangers). Pak ale přišly Spice Girls a na holky šampónky se rychle zapomnělo. Tedy až doteď. Globální umělkyně M.I.A právě přichází s radikální předělávkou starého šampónového hitu Trouble, která zní famózně a navíc naprosto současně. Takhle by se měly coververze správně dělat. Sami si můžete obě verze porovnat na Youtube - tady je klip k původní popové písni od Shampoo (včetně Strážců vesmíru) a tady je letošní pecka z nové desky M.I.A.

Nejbizarnější místa, kde jsem kdy sledoval koncerty

Nebudu zde rozebírat, že některé pražské kluby působí trošku divně nebo že v Kongresovém centru chybí atmosféra. Vybral jsem tři skutečně obskurní místa, na nichž jsem kdysi sledoval hudební produkci.

1. bývalé casino (2012) - Festival 4+4 dny v pohybu si pro své akce vybírá hodně bizarní místa, naposledy to byla vybydlená budova naproti Právnické fakultě UK, která dříve sloužila jako vekslácké a privatizační casino a za minulého režimu jako ústředí Mezinárodního svazu studentstva. V obou případech se tu tedy navazovaly "styky" s ruským obyvatelstvem, přičemž docházelo k rozsáhlé peněžní směně. V rámci 4+4 dní v pohybu jsem tam byl na koncertu WWW odehrávajícím se v sále, jehož všechny stěny a strop pokrývala zrcadla, kam vedly neprůstřelné dveře s průzorem ve tvaru srdce a kde před lety probíhaly performance zásadně jen bez oblečení. WWW byli celkem standardně oděni, takže se nakonec žádná senzace nekonala, ale všechny prostory této budovy vypadaly opravdu nehorázně pozlátkově.

2. fourcrossová trať (2006) - Fourcross je něco jako motocross, jenom na bicyklech. Každopádně je k tomu potřeba hodně hlíny uplácané do vysokých kopců. Před sedmi lety se organizátoři jednoho mezinárodního závodu v tomto sportu rozhodli, že zajistí i hudební program. Ten měl sice probíhat přímo u vší té naházené zeminy až po skončení závodu, ovšem zároveň nikdo nezakázal, aby ji přítomní jezdci dále používali, takže jste ve výsledku sledovali muzikanty a za nimi co chvíli přeletěl vzduchem někdo na kole. Já jsem tehdy spolu s kamarádem přijel na fourcrossovou trať u metra Hůrka kvůli britskému rapperovi Bladeovi a právě i díky netradičnímu prostředí pro mě šlo o jednu z nejlepších akcí toho roku. Jen pro zajímavost, bylo to pro mě tehdy poprvé a na delší dobu i naposled, co jsem se v Praze vydal někam dál na západ než na Anděl, zatímco teď tu přebývám každý den.

3. kostel (2011) - Původně jsem chtěl i do třetice zmínit jednu hiphopovou akci (Dälek na Kolejním nádvoří v Uherském Hradišti), ale pak jsem si vzpomněl na prazvláštní atmosféru, která vládla na kostelní scéně při předloňských Colours of Ostrava. Ten den jsem odpočítával dlouhé hodiny do vystoupení Grindermana, ovšem protože bylo asi 30 stupňů ve stínu, netrpělivě jsem očekával i moment, kdy se otevřou brány evangelického kostela na Husově náměstí, kde mělo začít první hudební vystoupení dne. Organizátoři mají trochu zpoždění a odpolední slunce mi už škvaří opalovací krém z kůže, zajdu ještě na toi-toiku, kde je kolem padesáti stupňů Celsia. Pak už sedím na polštářku v kostelní lavici a vyčkávám vystoupení Davida Hykese, jehož neznám, ale hlavně když je tu chladno. Hudebník vychvalovaný ve festivalovém programu se však ukazuje spíš jako vypravěč (přesněji řečeno jako narcis a do sebe zahleděný vypravěč přesvědčený o zajímavosti svých postřehů, který nechá každičké slovo přeložit tlumočnicí, aby ani ti jazykově slabší mezi námi nezůstali ochuzeni o žádné jeho moudro). Chtěl jsem odejít předčasně a nechat se raději masochisticky týrat žhavým sluncem, tak jako jsem o několik hodin později snášel výborný koncert Swans, ale odejít během produkce z kostela mi přišlo nepatřičné.

Michael Jackson, Freddie Mercury a Kurt Cobain spolu na letním hudebním festivalu?

Ano, je to možné na anglickém festivalu Glastonbudget :-) Nechám vám chvíli, abyste se zasmáli tomu, že se nějaký festival může jmenovat Glastonbudget. V Čechách by podobně mohl fungovat například festival Trutn-50%OFF...

Glastonbudget ale opravdu existuje a jedná se o velkou letní přehlídku revivalů, tady napodobenin zářných hudebních hvězd. Letos na něm prý vystoupili mimo jiné i Oasish, Hot Red Chili Peppers, Black Eyed Peaz, Four Fighters nebo Green Date. Jak vidno, stačí změnit jedno písmenko a už máme legální název pro hudební formaci.

Na jednu stranu se nedokážu ztotožnit s někým, kdo místo na aktuální turné skutečných Red Hotů, Coldplay, Green Day nebo Arctic Monkeys jde záměrně na jejich imitátory, protože je to levnější. Na stranu druhou se asi výsledný zvukový a vizuální vjem nebude tolik lišit. Velké festivaly si za to tak trochu mohou samy. Když stojíte přes padesát metrů od pódia, přebasovaný zvuk se láme o okolní stavby a k tomu ještě máte v sobě pár piv, těžko odpřísáhnete, že ten, koho se snažíte vidět a slyšet, je skutečný Anthony Kiedis. Podle toho, co jsem viděl na Youtube, jsou imitátoři často sami o sobě dobří zpěváci / hráči a navíc se snaží ten handicap, že hity jako "Give it Away" nebo "Californication" už před nimi složil někdo jiný, vykompenzovat tím, že se se svými vzory sladí i pohybově, nasadí si tu správnou paruku a seženou si i stejné hadry. Prostě čím víc pruhů, tím víc Adidas. A pak poznejte ten rozdíl...

Seriál Navždy svoji přináší humorný pohled do života tří snoubeneckých párů

Nenechte se zmást školeným bakalářským hlasem, který nám v úvodní sekvenci černobílých fotografií připomene, čím byla pro lidi svatba v běhu věků. Už první díl nového dokumentárního seriálu České televize Navždy svoji přináší chladnou sprchu těm, kteří by se z veřejnoprávní obrazovky chtěli nechat oblažit vším tím hřejivým svatebním hemženíčkem.

Motorkářka Isabela vládnoucí plnohubým smíchem pornoherečky si nechává odstranit tetování se jménem bývalého snoubence. Ten předchozí byl jaksi už ženatý, takže to nakonec nevyšlo, ten současný udělá pěstí díru do zdi, když ho něco vytočí.

Venkované Běla a Jarda se oddávají tělesnému škádlení lidí, kterým je přes třicet, ale vypadají na padesát (představte si je jako Homolkovy, ostatně oni také rádi citují české filmy). Radost jim většinou zkazí nastávající tchyně jako vystřižená z bijáku Zdeňka Trošky. “Vy si snad myslíte, že si tady na vesnici honíme pytlík,” ospravedlňuje tato zemitá žena odvolání Jardy z jejich malého nafukovacího Balatonu zpět na traktor.

Trojici párů doplňují relativně nejsympatičtější křesťanští nerdi, kteří spolu zatím nespali ani nebydleli a před jídlem se modlí spolu se svými osmi kamarády z náboženské komunity. Mluví spisovně a spí s plyšáky.

Za kamerou stojí Erika Hníková, která svůj pronikavý vhled dokázala už v předchozích dokumentech Ženy pro měny a Nesvatbov. Všem aktérům se dokázala dostat blízko na kůži a ve střižně předvádí kvalitní práci, kdy podobně jako Karel Vachek klade záběry tak, aby vzbudily pousmání nebo nabídly opačný pohled na to, co snoubenci tvrdí. Magie ostatně vznikla už na místě správným postavením kamery, které zvyšuje absurditu a směšnost dané situace. V dalších dílech uvidíme, kam až se Hníkové podaří projekt dovést. Nové epizody seriálu Navždy svoji běží každou neděli na ČT2 nebo kdykoliv na webu České televize.