Dvacet let od vydání Crooked Rain, Crooked Rain

Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.

Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.

V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.

Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.

Moje minirecenze v E15 - Stephen Malkmus and the Jicks

O své dovolené jsem to ani nemohl sledovat, ale v pátek mi vyšla moje miniaturní recenze na pána z Pavement. Papírová verze už k sehnání není, stále se to ale dá najít na webu.

Stephen Malkmus ví, co všichni chceme :-)

První singl z nové desky Stephena Malkmuse, jehož refrén může za jeden z nejzábavnějších titulků na Pitchforku „Malkmus reveals blowjob contest winner,“ se podle mě vyrovná jakémukoliv rychlejšímu kousku, který Štěpán kdy natočil se svou domovskou kapelou Pavement. „Senator“ je stejně ztřeštěný, měňavý a legrační jako kdysi „Stereo“ nebo „Unfair“ a pro vás je ke stažení z tohoto odkazu.

Mých sedm největších kulturních zážitků z roku 2010

Rozhodl jsem je ještě jednou se vrátit k minulému roku a pokusit se porovnat kulturní akce a představení, které mě dostaly úplně nejvíc:

1. koncert Flaming Lips na Off Festivalu
2. divadelní představení Vápenka / Kalkwerk na Vítkově
3. bienále grafického designu v Moravské galerii Brno
4. soukromý set Cristiana Vogela na Sperm Festivalu
5. koncert Pavement v Paláci Akropolis
6. celý festival Pohoda 2010
7. český film Pouta

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Toto je můj žebříček za září a říjen podle statistik Winampu:

1. Arcade Fire - Crown of Love
2. The Cure - Lovesong
3. The Cure - Pictures of You
4. Pavement - Cut Your Hair
5. Pavement - Gold Soundz
6. The Cure - The Same Deep Water as You
7. Tindersticks - Falling Down a Mountain
8. Arcade Fire - Black Waves / Bad Vibrations
9. Tindersticks - She Rode Me Down
10. New Order - Blue Monday

Pavement se zatřpytili u Stephena Colberta

Protože vím, že někteří moji milí čtenáři rádi sledují show Stephena Colberta, musím zde upozornit na to, že tento týden u něj vystoupila i velevážená superskupina Pavement. Po prokliknutí odkazu ti šťastnější z vás uvidí Pavement, jak zpívají „nejlepší píseň 90. let” Gold Soundz.

Pavement mám moc rád, a i když se pořád nemůžu srovnat s tím, že Pitchfork vyhlásil tenhle kousek jako nejlepší song minulé dekády, pořád je to prostě výborná písnička. Při troše hledání se na netu dá najít i celkem vtipný rozhovor, který se zpěvákem Pavement vedl Colbert před vystoupením.

UPDATE 25/9: Pavement se také stavili u Jimmyho Fallona, aby spolu s kytaristou, který vyhrál soutěž pro fanoušky, zahráli naprosto šílenou verzi pecky Stereo. Doporučuju, je to velká legrace, ten song už z toho nejde skoro poznat :)

Tři nejlepší koncerty od dubna

V minulých třech měsících jsem zase až na tolik koncertů nešel, ale zase jsem neshlédnul žádnou shitovku, čímž je tohle čtvrtletí velmi výjimečné. Tentokrát nebudu prezentovat prvních pět koncertů, protože nemá smysl, aby žebříček toho nejlepšího zahrnoval většinu položek. Tady je tedy první trojka, hodnocení je čistě subjektivní:

1. Pavement @ Akropolis…………90%
2. Lusine + Fieldhead @ NoD……86%
3. Serj Tankian @ Incheba……82%

Pavement v Akropoli – oba palce nahoru

Myslím, že Pavement naplnili očekávání nejžhavějšího koncertu sezóny, řezali do toho pořádně, pár věcí zahráli trochu jinak než na desce, celkem mohli dát kolem 25 věcí a lidi většinu refrénů proskákali a prozpívali a já s nimi. Zpěvák Stephen Malkmus vypadal trochu jetě a už na první aplaus místo poděkování zamumlal „Yeah, it’s Pavement, fuckers!“, ale to už k nim tak nějak patří.

Fotky z mojí Nokie se nemůžou vyrovnat profesionálním obrázkům, ale tahle pořád je ještě nad průměrem. Nad mým průměrem.

Doma nejvíc poslouchám wéčka

Winamp mi nabídnul statistiku nejčastěji přehrávaných mp3 od začátku tohoto měsíce:

1. WWW
2. Pavement
3. The National
4. Ian Brown
5. Deerhunter

Ne že bych hudbu poslouchal jen na Winampu, ale nějakou vypovídací hodnotu to má.

Moderní ekonomika, to jsou paradoxy :-)

(click to enlarge)

Velmi cool reklamní kampaň na Sperm Festival v ulicích Prahy

Ty vinyly vypadají opravdově a na jejich středovkách jsou vytištěná jména z programu festivalu.

Očekávání kolem koncertu Pavement stále stoupají

Už jsem tady psal, že pražský koncert Pavement je ten, na který se těším nejvíc. Publicita kolem jejich comebacku zatím nabírá až bizarních rozměrů. Pitchfork ohodnotil jejich čerstvou best-ofku čistou desítkou, Vanity Fair zveřejnil velmi obsáhlé něco, čemu říkají analýza setlistu jejich prvního koncertu po deseti letech a ve Slate magazinu vyšel sociologický esej nazvaný až neskutečně The Pavement reunion and the end of baby boomer cultural hegemony

Takhle to tedy vypadá na Západě. A to je vlastně na národu, který poslouchá Rádio Impuls, krásné - když chce v Čechách člověk jít na pořádný koncert, nemusí se mačkat s deseti tisíci dalších fanoušků. Na Morrisseyho u nás stačí Divadlo Archa, na Pavement stačí Palác Akropolis a to ještě kdoví, jestli se vyprodá ;-)

Om is Good :-)

Pořád se nějak nemůžu zbavit posledního alba Om. Společně se „Slanted & Enchanted“ od Pavement je to zřejmě moje nejoblíbenější deska v tomhle roce.

Tak například „Domkirke“ od Sunn O))) jsem poslechnul, s úctou odložil a necítím potřebu si to pouštět nijak nadprůměrně často. Om oproti Sunn O))) nemají žádné divadlo s temnotou a sutanami, kritici na ně nepějí chválu a nezařazují je do svých top-listů, přesto mě nějak baví víc. Podle mě se jim podařilo vybrat přesně tu vzácnou špetku z klasického metalu, která je cool, a spojit ji s post-rockem, post-metalem a kterýmikoliv dalšími současnými post-styly. A navíc jsem vždycky miloval exhibování za bicí soupravou :-)

Plno kritiky se snáší například na podivné rozvržení tracků – nejdřív 17 minut, pak 7 minut a pak dvě tříminutové instrumentálky. Podle mě by se dala první skladba formálně rozdělit na tři kusy a poslední dvě zase spojit a na funkci by to nemělo vliv… Hlavně ale kdy se mi naposledy nějaká 17minutová skladba líbila tak moc, že nejen, že jsem ji doposlouchal, ale měl jsem potřebu pouštět si ji znovu a znovu? Možná tak před deseti lety, když jsem dostal albovou verzi „The Box“ od Orbital?

Je to pomalé, ale zase jenom tak mainstreamově pomalé, je to temné, ale zase žádné chrčení ve stylu Attily „Mayhem“ Csihara, je to tajemné, ale spíš jen proto, že nemám nejmenší ponětí, o čem se tam zpívá… jenom to podle textů vypadá, že Om berou stejné drogy jako Mars Volta.

Om jsou nenápadní machři, a jestli to takhle půjde dál, tak si snad poslechnu i ten nový vedlejší projekt Shrinebuilder (koncert v Praze 26. dubna).

Moje nejočekávanější koncerty na příštích pár měsíců

Čím mi čeští promotéři zatím udělali největší radost aneb výhled na rok 2010:

1. Pavement @ Akropolis (20. května)
2. Autechre @ Fléda (31. března)
3. Chokebore @ 007 (26. února)
4. Wolf Parade @ Matrix (9. května)
5. Tiny Vipers @ Final (20. března)

Aby to nevypadalo, že v dubnu se podle mě nic dít nebude, tak dodávám, že do mojí první pětky se těsně neprobojovaly dubnové koncerty Mono a Nada Surf. A taky každý, „kdož máte uši k slyšení a oči k dívání“, byste měli jít na Jaga Jazzist (mně to bohužel tentokrát nevyjde, ale minule byli perfektní).

PS: Stále ještě nevím, kde je klub Final, ale podle toho názvu usuzuju, že půjde o:
a) bývalý gayklub
b) stále fungující gayklub
c) bar vedle finského velvyslanectví

Dnes mám další článek v E15

Jeho tématem jsou rockové návraty. Čili comebacky, jak by řekl Martin Dejdar. Čili réuniony, jak by řekl Nicolas Sarkozy :-)

Průkopnický příklad product placementu sjednaného až POTOM, co vznikl film

Můj příspěvek do foto-soutěže o nejhezčí výhled z pracoviště

Porota se mi už ozvala, že s tímhle nevyhraju. Přesto si myslím, že kdyby My Bloody Valentine potřebovali obal nového alba, oslovili by mě.

Můj Sieg day

Včera jsem měl dovolenou. A protože jsem byl i na Vítězném náměstí, tak to byla zároveň dovolená i Sieg day :-)

Žasnu nad Restaurací Evropa, takhle na úrovni jsem už dlouho nejedl… Přitom ceny jak u nás v kantýně.

Pavement v Praze – 20. května

Když už tu na ně mám samostatný (a často používaný) štítek, tak proč to neoznámit? Pavement přijedou v květnu hrát do Akropole, což je celkem cool. Zase jednou velký návrat, který budou moct vidět i Češi. (Nejdřív Bad Boys Blue, pak žvýkačka Pedro a teď tohle…)

Nejlepší fotky z Madridu, díl pátý – Glen Hansard je ve Španělsku asi hodně populární

Tyhle budky jsou tam doslova na každém rohu.