Rozhodl jsem se, že chci během tohoto měsíce zhlédnout a zhodnotit vítězné snímky všech tří nejdůležitějších evropských filmových festivalů, ročník 2014. Podobně jako Lars von Trier rozdělím své dílo na dvě části (a za půl roku možná zveřejním novou, mírně odlišnou verzi).
Při sledování čínské noir krimi nazvané „Černé uhlí, tenký led“ jsem si vzpomněl, že nemám rád noir filmy a vlastně ani moc nefandím asijské kinematografii. A ani Zlatý medvěd z festivalu Berlinale na tom nic nezměnil. Když jsem si pak porovnával, co jsem v tomto nezábavném a velmi nedramatickém filmu viděl, se zašlými vzpomínkami na Maltézského sokola, musím přiznat, že jistá inspirace starou americkou školou a snaha mísit žánry tam byla. Na rozdíl od poroty z Berlína si ale u „Černého uhlí, tenkého ledu“ vůbec necením scénáře, vizuální stránky filmu ani kvalit hlavní představitelky.
Jinou, a pro mě stravitelnější inspiraci rozdílnou kulturou přináší „Zimní spánek,“ vítězný snímek loňského festivalu v Cannes. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan úspěšně přenáší do současných reálií své otčiny schémata realistického dramatu podle A.P.Čechova. Postavy jsou pasivní, zabředlé, znuděné životem, trpí sebeklamem a duševně týrají jedna druhou. Tempo snímku je pomalé a desetiminutové scény, v nichž si dvě postavy jen povídají, aktivně působí proti tomu, aby divák chtěl film dokoukat až do konce. Po strávení celého díla ovšem přichází potěšení z neobyčejně komplexního a promyšleného scénáře. Navíc jsou předlouhé dialogy prokládány krásnými záběry na anatolskou krajinu a tamní jeskynní domky (viz obrázek nad tímto příspěvkem).
