Track des Monats: Lucia Cadotsch - What's New / There Comes a Time

2021, What's New? Wahrscheinlich hat sich nicht Vieles nach dem letzten Tag 2020 verändert, nehme ich an. Wer für "End 2020" oder "F*ck 2020" plädierte, musste auch die Hoffnung haben, dass uns das neue Jahr wieder den guten alten Normalzustand von 2019 bringen wird.

"What's New" ist ein altes Lied von Frank Sinatra und es gibt wahrscheinlich keine langweiligere Fähigkeit, als sich in Liedern von Frank Sinatra gut auskennen. Eine der Personen, die uns die Mühe spart und mit seinem Repertoire gut vertraut ist, heißt Lucia Cadotsch. Zusammen mit Otis Sandsjö und Petter Eldh liefert sie eine schnelle und moderne, sogar fast freche Version von diesem Stück, die mich an die Zusammenarbeit zwischen Dani Siciliano und Matthew Herbert erinnert. 

Eiskalter Soundtrack auf Denovali Records

Nanook of the North ist ein Film, von den viele Kenner der Filmgeschichte einst gehört haben, den aber nicht so viele Leute tatsächlich sahen. Es handelt sich um einen Stummdokumentarfilm über die Inuitbevölkerung in Grönland, was eigentlich kein allgemein populäres Thema ist. Nichtsdestotrotz gibt es auch heute Künstler, die sich an diese Dokumentation aus den Zwanzigern erinnern, z.B. Stefan Wesolowski und Piotr Kalinski. Die haben letzlich ein gemeinsames musikalisches Projekt namens Nanook of the North zusammengebastelt und eine schöne Musikbegleitung zu dem tonlosen Film geliefert. Sie klingt ein bisschen wie die Soundtracks von Trent Reznor und Atticus Ross, erschien auf dem deutschen Label Denovali und hier gibt es eine Komposition davon.

STILL gebucht für Creepy Teepee 2018

Die Namen von ersten Musikern für das Creepy Teepee Festival wurden angekündigt und dabei ist auch der ganz großartige Künstler STILL. Seine letzte Platte, die in dem letzten Jahr auf dem Berliner Label PAN erschienen ist, bietet seine moderne Ansichten auf die Musik von Jamaica und Afrika und das schätze ich sehr. Hier gibt es ein Lied davon.

Interessanterweise spielte STILL schon auf Creepy Teepee 2013 und das war auch der letzte Jahrgang, bei dem ich auch da war. STILL trat damals unter seinem ehemaligen Pseudonym Dracula Lewis auf. Wenn ihr diesen Clip gut beobachtet, würdet ihr auch mich unter den Tanzenden entdecken.

Die Vergangenheit stellt kein Hindernis dar: Neuer film über Kurt Waldheim

Der neue Dokumentarfilm "Waldheims Walzer", der bei der letzten Berlinale den Glashütte Original Dokumentarfilmpreis erhalten hat, kann auch heutzutage viele Gefühle in dem Zuschauer wecken, obwohl er Vorgänge aus den achtziger Jahren zeigt. Es geht um die österreichische Präsidentschaftswahl 1986 und die ernsten Enthüllungen über den Gewinner Kurt Waldheim.

Diesen Film kann man auf vielen Ebenen wahrnehmen: Manche Sachen ändern sich in der Politik nicht (Kandidaten werden gewählt, obwohl es schreckliche Anschuldigungen gibt) und manche Sachen haben sich mittlerweile total geändert (die maßgebliche Stellung der staatlichen Medien). Am interessantesten sind aber die wertvollen Aufnahmen, die damals direkt auf Wiener Straßen gedreht wurden und die die Stimmung unter Wähler zeigen.

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Aferim! - exkluzivní recenze

Začátkem října vstoupí do naší kinodistribuce snímek Aferim! Nejspíš nebude k vidění úplně v každém městě ani mnohokrát po sobě, protože jde o černobílou koprodukci Rumunska, Bulharska, Francie a České republiky. Není ale záhodno tuto bizarnost hned odepsat, jde o velice dobrý historický snímek, který na letošním Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Tady je upoutávka.

Příběh odehrávající se ve Valašsku v 19. století sleduje vesnického četníka Costandina a jeho syna na stopě uprchlého cikánského otroka. Velmi lineární dějová linka, jejíž základní vývoj tušíme dopředu, sedí na mnohé americké westerny i na westerny, které se jakoby odehrávaly na Divokém Západě, ale natáčely se právě v jihovýchodní Evropě. Ve filmu ovšem nejde o to, jestli otroka chytí, nebo ne, ale o charakteristiku doby a v ní zakořeněných lidí.

Zatímco Costandin cválá na svém koni krajinou, téměř neustále mluví ke svému synovi. Poučuje ho, peskuje, rozsévá plané kydy, vysvětluje mu, jak se věci mají. Už zakrátko vytušíme, že rumunská společnost před dvěmi sty lety byla hodně odlišná od té naší dnešní a že z daného kontrastu vyplyne nejeden zábavný/šokující moment. Jezdci během cesty potkají např. pravoslavného duchovního, jiné četníky či drobné řemeslníky. Každý z nich má své názory na cikány (zde nazývané „vrány“), židy, cizince i ženy. Postupně si dáváme dohromady obrázek velmi šosácké a xenofobní společnosti, která tvoří další paralelu k americkým westernům a kterou můžeme porovnat s tím, jak vidíme svět my.

Jen co se v první polovině filmu rychle vyčerpá atraktivita záběrů na rumunskou horskou krajinu, seznáme, že tempo filmu je velmi pomalé a jednotvárné. Postupně se necháváme zpracovávat moudry sebejistého tupce Costandina a seznamujeme se s jeho sedláckou mentalitou, ovšem i tak může zprvu film nudit. Po dopadení otroka přibývá do výměny názorů třetí, ač nerespektovaný pohled a snímek nabírá na spádu až ke scéně v zájezdním hostinci, která je nedocenitelnou přehlídkou lidových zvyků, poklesků, písní a průpovídek. Ostatně, tvůrci prý při psaní scénáře čerpali z dobových materiálů.

Opakuji, že film je černobílý, pomalý a plný upovídaných Rumunů. Nesedne každému. S přihlédnutím k úzkému profilu této podívané se ale dá hodnotit velice kladně, má svůj specifický způsob vyprávění a nepopiratelnou poetiku dávno zapomenutého světa.

Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

Bontonland hlásí náhlý obrat v chování zákazníků – někdo přišel do obchodu a koupil si pár cédéček

Na špici české prodejní hitparády IFPI se právě usídlilo koncertní album Rolling Stones z roku 1995. Jak k tomu uvádí E15, tato hitparáda se sestavuje podle prodejů v síti Bontonland. Pokud jste někdy prošli kolem pobočky Bontonlandu v některém obchodním centru, asi víte, že bývá tak prázdná jako na fotografii nad tímto příspěvkem, a pokud jste zašli dovnitř, pak jste (po vypnutí alarmu spuštěném nečekaným pohybem v této obchodní jednotce) zjistili, že podstatnou část sortimentu tvoří předražená trička a hrnky s logy kapel. Navíc v Bontonlandu prý nyní neprobíhala žádná cenová akce, která by zvýhodnila pavučinami opředenou nahrávku pavučinami opředených Rolling Stones před ostatními disky.

Je proto pravděpodobné, že nějaký korporátní klient (říkejme mu třeba Škodafone) poslal sekretářku do Bontonlandu, aby koupila padesát stejných cédéček jako dárek pro zaměstnance nebo zákazníky. Třeba Rolling Stones. Příště přijde někdo z Nestléver a vybere pro své lidi Genesis. Nebo zvolí třeba Autechre a rázem se z hitparády dozvíme, že Češi teď nejčastěji kupují abstraktní techno. Pryč jsou doby, kdy hitparády něco znamenaly a kdy umístění na prvním místě mohlo být vnímáno jako prestižní.

Livertek - Deerhunter

Prestižní hudební server Pitchfork před týdnem jmenoval album Halcyon Digest od kapely Deerhunter třetí nejlepší deskou, která zatím vyšla v této dekádě. Když napíšu, že mě to překvapilo, je to spíš tím, že se opravdu výborná nahrávka objevila v žebříčku plném irelevantních a přeceněných konin (Grimes, Bon Iver, Kendrick Lamar, Frank Ocean, Tame Impala).

Z mého pohledu si Deerhunter drží stabilně vysokou úroveň na všech svých albech a i to loňské podle mě bylo špičkové. Přesto musím uznat, že právě na desce Halcyon Digest se jelením chlapcům povedlo nejvíce hitových zásahů přímo do černého, navíc se zde krásně ukazuje jejich stylový záběr a jejich unikátní posunutý pohled na retro.

Pojďme si dnes připomenout výborné vystoupení Deerhunter v pořadu Interface, v němž zaznělo pět skladeb právě z alba Halcyon Digest. Na rozjezd uslyšíme písně Desire Lines a Fountain Stairs v podání oknírovaného Locketta Pundta, zbývajících kousků se ujal Bradford Cox. Oba hoši působí velmi staticky, skoro jako by na pódiu byli přišpendleni jako motýli, až by se člověk divil, proč jsou Deerhunter označováni za rockovou kapelu. Přesto se jim v kontrastu k obrazové chudosti záznamu daří podávat soustředěné instrumentální výkony a přidávat do písní vyhrávky, které posouvají skvělý materiál do ještě kouzelnějších psychedelických dálav.

Monty Python živě - Tentokrát už španělskou inkvizici čekají úplně všichni

Projekci jedné z repríz velkolepé londýnské estrády „Monty Python Live (mostly)“ jsem přestál ve stavu neustálého dojetí. Dojímal jsem se nad tím, že členové skupiny Monty Python ještě žijí (převážně, však víme), že jejich scénky bývaly tak geniální a že už v nás a kolem nás uběhlo tolik času od doby, kdy jsem je sledoval na ČT2 a nahrával si je na video.

Jednotlivé scénky v letošní přehlídce nejslavnějších pythonovských kusů byly lehce aktualizované, i když většinou do textu přibyly jen anekdoty čtvrté cenové kategorie. Ale když John Cleese v průběhu své nekonečné tirády nad mrtvým papouškem zahlásil, že se nebohý pták „odebral za doktorem Chapmanem,“ dojal jsem se ještě o kousek víc než celou tu dobu předtím. Při pohledu na vetchost jednotlivých aktérů jsem si v sále připadal trochu jako na benefici Květy Fialové, navíc kdybych musel platit za vstupenky přímo do londýnské O2 Areny, asi by mě nepotěšilo, jak velká část stopáže je vycpána projekcemi z původních epizod Monty Pythona a kuplety, které v těchto epizodách nikdy nebyly tak důležité jako mluvené slovo.

Přesto šlo o typ zážitku, jaký si z kina jen tak neodnesete (směs pohnutí a pobavení s lehkým odérem vyvanulosti). Takže znovu za pět let?

Livertek - Blur

Pokud si projdete pár hudebních serverů, velkým tématem těchto dní je dvacet let od vydání Parklife, zřejmě nejznámější desky od Blur. Proto se i já ve své pravidelné rubrice Livertek zaměřené na koncertní záznamy tentokrát vrátím dvacet let do minulosti a nabídnu vám z této výborné nahrávky baladu This is a Low, jak ji Blur předvedli při svém vystoupení na festivalu v Glastonbury.

A protože většina lidí si s Blur spojuje hlavně pop-punkovou hymnu Song 2, mám tu pro vás i dvacet let starý důkaz, že i na začátku své kariéry se do toho Blur uměli pořádně opřít.

UPDATE 26/04: Nejzajímavější skutečnost, kterou jsem netušil (protože nejsem až takový filmový geek) a dozvěděl jsem se ji až dnes při pročítání retrospektivních článků o tomto albu: Videoklip k písni To The End je velmi doslovnou poctou filmu Loni v Marienbadu.

Svědectví ze zašlých údobí průmyslu musikálního

Magnetofonová kazeta, kterou jsem nedávno vydražil na Aukru, na sobě nese původní cenovku jako cejch doby, která se nám dnes zdá na míle vzdálená. Uvěří nám někdo, že tehdy koncem minulého století stály originální kazety 299 Kč, zatímco kilo chleba bylo v průměru za patnáct korun? Samozřejmě jste si mohli i připlatit a místo kazety si koupit CD za 549 Kč. Doba silných hudebních vydavatelství je naštěstí už pryč. Některé jedince to sice vede k vynalézání obskurních metod, jak zůstat ve vatě (viz můj příspěvek o Wu-Tang Clan), ovšem hlavní je pozitivní přínos v podobě nižších cen hudebních nosičů a častějších živých koncertů.

Mimochodem, pokud z obrázku nad tímto příspěvkem (dá se zvětšit kliknutím) poznáte bez nápovědy, jaké album jsem si to koupil, máte hodně bodů.

Livertek - Band of Horses

Moje pravidelná koncertní rubrika Livertek se dnes opět podívá do minulosti, tentokrát ovšem do minulosti tohoto blogu. Před čtyřmi lety jsem tu dal ke stažení výbornou baladu No One’s Gonna Love You od skupiny Band of Horses (a odkaz z mého tehdejšího příspěvku stále ještě funguje). Před pár týdny se kapela plná koní sešla ve studiu rádia KEXP a předvedla tento skvělý song v akustické verzi. Jak je vidět na tomto videu, tato písnička neztratila za ty roky nic ze své síly.

R.I.P Scott Asheton

Z původní sestavy The Stooges nyní zbývá naživu jen Iggy Pop. Bubeník Scott Asheton (na našem snímku vpravo) zemřel o víkendu ve věku 64 let. Scott se svou agresivní hrou na bicí podílel na zvuku všech zásadních nahrávek kapely (včetně legendárních desek The Stooges, Funhouse a Raw Power) a zůstal s kapelou až do úplného konce. Jeho bratr Ron, který v původní sestavě Stooges burácel na kytaru, zemřel již před pěti lety.

Silnou trojku Iggy + Scott + Ron si můžete užít z tohoto výborného záznamu, natočeného v jejich domovském Detroitu těsně po návratu Stooges na scénu. Hráli takřka výlučně z prvních dvou desek a v této sestavě jsem je poté viděl i já v Praze.

Livertek - The National / Blur / David Bowie

Dvouhodinový profesionální záznam koncertu The National pod otevřeným nebem v Sydney. Naprostý luxus! Před patnácti lety by to bylo v Popronu k dostání na VHS za pět stovek, dnes takové lahůdky vycházejí hned druhý den legálně zadarmo na Youtube. Přitom tam máte všechno: velkou nálož hitů, světelnou show, úžasnou atmošku, hlášky mezi songy, popíjení na pódiu... Tento koncert stojí za to celý (je ale třeba přeskočit prvních čtrnáct minut, kde je moderátor), a pokud bych měl vybrat jednu novou píseň za všechny, zvolil bych třeba This is the Last Time (začíná v 1:02:25). A nezapomeňte, The National předvedou totéž i na Colours of Ostrava (zřejmě během posledního dne festivalu).

Nejlepším příkladem předraženého hudebního titulu z éry VHS, na který jsem koncem minulého století pokaždé v Popronu mlsně koukal, abych si ho koupil na DVD ve výprodeji až teď, je film Blur Starshaped. Nutno říct, že výprodejová cena tomu snímku odpovídá lépe, tady je ukázka.

Příjemnějším pohledem do minulosti než v případě Blur byl záznam koncertu Davida Bowieho v České televizi, na nějž mě upozornil jeden z mých čtenářů. Dá se to pustit z webu ČT, nejvíc se mi z koncertu líbil můj oblíbený kus Five Years (začíná ve 45:30).

Dvacet let od vydání Crooked Rain, Crooked Rain

Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.

Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.

V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.

Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.

Hlukař Christian Fennesz se vrací do Prahy

Zítra začíná v našem hlavním městě velmi poutavá přehlídka elektronické hudby Spectaculare a potrvá až do konce ledna. Během ní zavítá do Prahy i rakouský kytarista a „zvukový terorista“ Christian Fennesz spolu s VJ Jonem Wozencroftem.

Tuto dvojici jsem viděl v Praze už před deseti lety, proto nemusím dále plýtvat novými slovy a mohu přenechat slovo citacím z mé tehdejší recenze. „Jestli jsme u Fennesze slyšeli za celou třičtvrtěhodinku nějaké bicí jednou, pak je to ještě hodně. Zbytek byly dokonalé zneklidňující temné hlukové hradby, které vás od prvního momentu chytily a drtily jak malinu. Atmosféra byla opravdu hutná, což se ukázalo ke konci – Fennesz končí, nás pomalu opouští těžká nálada Christianových tónů a tleskáme jako na divadle. Když však Fennesz zjistí, že by mohl dát ještě jeden kousek, hned v první vteřině vládne sálu opět temná nálada.“

Čert ví, na kterém serveru se ta recenze tehdy objevila, dohledat se to nedá (a pak že co se jednou objeví na webu, se s vámi táhne navždy). Z vizuálního doprovodu Jona Wozencrofta si vzpomínám jen na kašnu v podobě lví hlavy, tak se pojďme 27.1. přesvědčit do DOXu, jestli od té doby natočil nějaké nové obrázky. Na obrázku k tomuto článku vidíte jak Fennesze s kašnou v pozadí, tak sken mé deset let staré vstupenky.

Na retrospektivě Famufestu byl k vidění i kouzelný milostný příběh ELFilm

O víkendu jsem byl v Kině 35 na soukromé projekci. Nebyla to taková soukromá projekce, kdy se domluvíte s vedením multikina, vykoupíte příslušný počet lístků v sále jen pro sebe, rozvalujete se na pohovce Gold Class s lahví pravého šampaňského v ruce a vůbec nic na sobě nemáte. Ne že bych to nikdy nezkusil. Bylo to představení, na které nikdo jiný nepřišel. A protože vám ve většině svých příspěvků doporučuji něco, co se mi líbilo, mohu vám teď doporučit něco, o co nikdo jiný neměl zájem?

Mohu a třeba právě z této projekce vítězných filmů z minulých ročníků Famufestu s klidným srdcem vybírám nešťastnou love story ELFilm. Jakub Sommer, syn z filmařské rodiny, zde kouzelně naivním a hravým způsobem rekonstruuje svůj zpackaný život a ztroskotalý milostný vztah s dívkou svého života. Nápady to jenom srší, počínaje snímáním Jakubových životních situací přímo z pohledu první osoby, přes využívání vracejících se symbolů, konče desítkami způsobů jak ilustrovat narativ vynalézavými, vtipnými, někdy až směšnými zinscenovanými záběry. Velmi intimně působící příběh losera je tak provázen komickým sledem krátkých šotů využívajících rozdílných filmařských technik. Najde se i několik hvězd první velikosti, které si v tomto studentském filmu střihly několikavteřinové cameo. Opět jde o něco, nad čím se překvapeně pousmějeme, a hned jdeme k dalšímu svěžímu nápadu.

Dvacetiminutový snímek ELFilm si můžete legálně pustit z režisérova kanálu na Vimeu.

Dylan a Puccini na vidlích současných tvůrců

Letitá klasika „Like a Rolling Stone“ od Boba Dylana se dočkala oficiálního videoklipu a ne jednoho. Jde vlastně o online aplikaci, v níž můžete podle své libosti přepínat mezi mnoha televizními kanály, na nichž Dylanovu píseň na playback zpívá realitní makléř, moderátorka kuchařské show, páreček osvetříkovaných sympaťáků z romantické komedie, kreslená kočička, rapper Danny Brown a mnoho dalších bizarních jedinců. Něco takového by ve dvacátém století nebylo možné (a nejen z technického hlediska) – pusťte si to zde.

A kdyby vám tato (ehm) rekontextualizace klasiky byla málo, dejte si Giacoma Pucciniho v remixu Hudsona Mohawka, vyšlo to na desetileté reedici Grand Theft Auto 3.

M.I.A použila šampón z devadesátých let a on stále funguje!

Dívčí duo Shampoo natočilo v devadesátých letech několik relativně úspěšných hitů, předvedlo se v pár klipech na MTV a dokonce se i kamarádilo se Strážci vesmíru (neboli s Mighty Morphin' Power Rangers). Pak ale přišly Spice Girls a na holky šampónky se rychle zapomnělo. Tedy až doteď. Globální umělkyně M.I.A právě přichází s radikální předělávkou starého šampónového hitu Trouble, která zní famózně a navíc naprosto současně. Takhle by se měly coververze správně dělat. Sami si můžete obě verze porovnat na Youtube - tady je klip k původní popové písni od Shampoo (včetně Strážců vesmíru) a tady je letošní pecka z nové desky M.I.A.