Posts mit dem Label theatre werden angezeigt. Alle Posts anzeigen
Posts mit dem Label theatre werden angezeigt. Alle Posts anzeigen

Samstag, 8. Dezember 2018

Prager Theaterfestival: Fast unendlicher Spaß (wie immer)


Ich habe drei Stücke aus dem Programm diesjähriges deutschsprachiges Theaterfestes gesehen und alle drei habe ich gut gewählt. Keine von den Vorstellungen war so gut wie die Hochpunkte von den vorherigen Jahren, aber bei allen war ich mit meiner Entscheidung sehr zufrieden. Obwohl das Thema dieses Jahrgangs war "Schluss mit lustig," das beste von mir gesehene Stück heißt "Unendlicher Spaß." Ich habe schon umsonst versucht, das Stück zu Leuten zu beschreiben, aber je postmoderner ein Kunstwerk ist, desto schwieriger es ist, seine Botschaft und sein Inhalt zu vermitteln. Aber es war sehr gut und die Schauspielerei war auf einem extrem hohen Niveau. Und der Spaß war auch dabei, obwohl meistens ziemlich makaber.

Donnerstag, 22. März 2018

Je weniger Platz, desto mehr Bernhard


Ich hatte in den letzten Monaten unerwartet viel Kontakt mit meinem früher sehr beliebten Schriftsteller Thomas Bernhard. Meine Frau hat sich entschlossen, eine kleine Bernhard-Sammlung mir als Weihnachtsgeschenk zu geben und davon habe ich schon den Riesenroman "Auslöschung. Der Zerfall" gelesen. Ich habe auch die neue Bühnenfassung von dem Roman "Holzfällen. Eine Erregung" in Prag gesehen. Geile Titel, nicht wahr? Was mir aber am meisten Spaß machte, war "Der Theatermacher," verarbeitet von Teatr im. Stefana Jaracza w Lodzi.

Dieses Stück sah ich natürlich auch in Prag, es gab nur eine unbezahlbare Gelegenheit dazu im Spätherbst. Viel besser als nach Polen reisen zu müssen, hauptsächlich wenn die Polen die ganze eiserne Kiste nach Prag mitgebracht haben. Das Spiel fand also in einem großen Transportbehälter statt und es gab unter Zuschauern nur wenig Platz für die Schauspieler, deswegen war man der teufelischen Agnieszka Kwietniewska völlig ausgeliefert.

Ich mag Kontakt mit dem Darstellern und hier konnte man wirklich die furchtbar große Energie von Frau Kwietniewska spüren. Die unaufhörlichen Reden von Bernhards Figuren sind sowieso immer aufs Publikum gezielt, nichtsdestotrotz gibt es bei vielen anderen Bearbeitungen noch die "vierte Wand," also eine unsehbare Barriere zwischen der Bühne und dem Saal. Die emotionelle Tiefe des Stücks war deutlich bemerkbar und ich mochte die Inszenierung so sehr, dass sie wirklich ein meiner besten Theatererlebnissen 2017 war.

Sonntag, 26. November 2017

Die Saison des deutschen Theaters in Prag ist wieder da


Auf welche tschechischen Künstler kann man auf der internationalen Skala stolz sein? Ich hätte einen Tipp. Der Regisseur Dušan David Pařízek hat gestern das in Hannover uraufgeführte Stück "Macht und Widerstand" als Gastspiel in Prag vorgestellt. Es handelt sich um eine sehr ernste Geschichte von der Staatssicherheit Bulgariens und von Leuten in ihrem Fadenkreuz. Welche Version der Wahrheit kann entdeckt werden und was für Hindernisse stehen auch heute in Weg, auch solche Themen sind hier präsent. Meiner Meinung nach war diese Bühnenfassung eines modernen Romans großartig und durchaus wirkungsvoll. Ich habe schon ungefähr zehn Stücke Pařízeks gesehen und ich halte ihn für einen echten Stern europäisches Theaters.

Sonntag, 10. September 2017

"Getting rich" in Berlin


Letzlich hatte ich eine lustige Erfahrung bezüglich Verbindungen zwischen der deutschen und englischen Sprache, die ich hier erwähnen möchte. Es gibt heutzutage nicht viele Menschen, die sich noch an den amerikanischen Rapper 50 Cent und sein sogenanntes Meisterwerk "Get rich or die tryin" erinnern können. Ich bin ein von diesen Rap-Kennern, denn ich hatte die Ehre Kritiken über Rap-Platten für tschechische Zeitungen zu schreiben, als 50 Cent noch berühmt war. Jetzt habe ich festgestellt, dass es ein Stück in dem Maxim-Gorki-Theater in Berlin gibt, das einen komischen und ganz "fünfzigzentigen" Namen trägt: "Get deutsch or die tryin."

"Getting deutsch" ist eigentlich etwas, was ich schon seit Sommer 2016 versuche - für mich heißt das die Sprache sehr gut zu beherrschen. Ich habe die Handlung des Berliner Theaterspiels nicht ausführlich studiert, aber grundsätzlich soll "Getting deutsch" für die türkischen Personen dort eine Einbürgerung bedeuten. Letzendlich vorstellt die künftige deutsche Staatsangehörigkeit einen Zugang zu westeuropäischem Lebensniveau und Sozialhilfe, anders gesagt "Getting rich," deshalb wurde der Titel so gut gewählt.

Bei 50 Cent handelte es sich um einen öffentlich geäußerten Wunsch - der Rapper möchte reich werden und die Öffentlichkeit soll ihm helfen, dieses Ziel zu erreichen, also die so frech genannte Platte zu kaufen. Ob die Türken im Maxim-Gorki-Theater auch mit der Hilfe der deutschen Bürger rechnen können, bin ich mich nicht sicher, aber ja, ich habe das Stück nicht gesehen.

Samstag, 20. Mai 2017

Mit Schwejk oder ohne Schwejk: Die ausführliche Untersuchung


Letzlich sah ich in Prag die Vorstellung "Kauza Schwejk," ein von vielen Theatermeisterstücken von Dušan David Pařízek. Der Theatermacher ist jetzt meistens in Österreich und Deutschland tätig und die von ihm geschaffte Produktion von "Der lächerlichen Finsternis" war für mich auch ein kapitales Erlebnis.

In "Kauza Schwejk" können wir tschechische, deutsche, österreichische und auch ungarische Schauspieler sehen, in erheblich bearbeiteten Rollen aus dem Buch von Jaroslav Hašek. Der Text ist aber völlig neu: Otto Fink, Adolf Biegler, "Frau Lukášová" und die anderen gehen durch alles, was Schwejk getan oder nicht getan hat und entscheiden, ob er ein Deserteur ist. Die Amtssprache des Gerichts ist Deutsch und die Sprache spielt auch eine wichtige Rolle in dieser Geschichte von Missverständnis unter Völker. Die Schauspieler wirken ganz spontan, das von Pařízek geregelte Tempo ist wirklich zauberhaft, es gibt viele komischen Situationen und auch eine Überraschung während der Pause.

Samstag, 17. Dezember 2016

Der große Wechsel: Mein Blog brennt


Ich habe mich entschieden, dieses Blog fernerhim nur auf Deutsch zu schreiben. Alle Themen werden etwas mit den deutschsprachigen Ländern zu tun haben, oder mit Skandinavien. Der wichtigste Grund dazu ist, dass ich mein Deutsch üben will, aber es gibt auch andere Anlässe. Es interessiert mich, ob die Anzahl meiner Leser steigen wird und welcher von meinen regelmäßigen Lesern als der Erste sich diesen Wechsel merkt und vielleicht reagiert.

In meinem ersten Eintrag auf Deutsch kann ich euch ein Theaterstück, das ich kürzlich gesehen habe, empfehlen. Es heißt "Brennt" und es wurde in MeetFactory laut einem Roman von deutscher Autorin Sudabeh Mohafez adaptiert. Diese dunkle Geschichte ist vielleicht zu schematisch und selbstanalytisch, aber bietet eine gute Gelegenheit, das exakte und überzeugende Schauspielern von Anita Krausová vorzuführen. Die Bühne sieht ganz minimal aus und die andere Schauspieler sind nicht immer ausgezeichnet, aber Anita scheint hier wirklich stark.

Dienstag, 21. Juli 2015

Karlovy Vary 2015 aneb Hoši od Humří řeky


Na letošním karlovarském festivalu jsem viděl pět filmů a během následných oficiálních ozvěn jsem v Praze zhlédl další dva. Nyní je nejvyšší čas to vše shrnout.

Nejlepším filmem a zároveň největším diváckým hitem z oněch sedmi filmů byl nepochybně Humr. Snímek je novinkou řeckého filmaře Yorgose Lanthimose a oněmi hochy zmíněnými v nadpisu jsou Colin Farrell, John C. Reilly a Ben Whishaw. Spolu s dalšími nešťastníky a nešťastnicemi jsou internováni v luxusním hotelu, aby si během 45 dnů našli zákonnou družku na celý život, nebo byli proměněni ve zvíře podle vlastního výběru. Tragi-komedie Humr je přehlídkou absurdních výjevů, podivných dialogů a vyšinutých zvyklostí – vše z toho však velmi logicky funguje v rámci posunutého alternativního světa, kde je manželství povinností, v lesích se pořádají hony na singles a ve městě vás kontroluje policie, pokud jdete po ulici sám. Ve filmu dále září Léa Seydoux jako vůdce smečky odpadlíků, Lanthimosova kmenová herečka Angeliki Papoulia jako bezcitná žena a hlavně Rachel Weisz jako Colinova pravá láska – tady je ukázka z filmu.

Velice dobrý je i historický snímek Aferim!, jejž budu recenzovat v samostatném příspěvku, jakmile se přiblíží datum jeho české distribuční premiéry. Islandské drama Fúsi je divácky vstřícnou člověčinkou, která hladí po duši, ovšem ve výsledku není dobrota čtyřicetiletého panice příliš uvěřitelná a film ani jeho příběh nezavrší žádným pořádným koncem. Zbývají čtyři filmy, jejichž aktuální hodnocení na ČSFD je mezi 51 a 65 procenty. S tak nízkým hodnocením nesouhlasím hlavně v případě snímku Mezi námi dobrý, který mě potěšil jako diváka naladěného na káleníčko do vlastního hnízda po vzoru Thomase Bernharda. Přenesení divadelní hry Doroty Maslowské do agresivního vizuálu zeleného televizního studia zákonitě mnoho lidí odradí, ovšem kvalitou textu pro mě bylo toto polské dílko velkým překvapením.

Montag, 29. Juni 2015

Estonci nám dávají lekce z populismu


Zlatou Trigu na nedávno skončeném Pražském Quadriennale získalo Estonsko. Divadelníci z této pobaltské země tu v konkurenci desítek jiných expozic ze všech kontinentů prezentovali svůj projekt Sjednocené Estonsko.

Členové tallinského divadelního souboru NO99 si před časem řekli, že už je nebaví jen přihlížet tamní zmrtvělé politické scéně plné populismu, prázdných slibů a volby menšího zla. Jako svůj velký umělecký projekt stvořili vlastní politické hnutí včetně volebních spotů, billboardů, tiskových konferencí a účastí v televizních relacích. Zlatým hřebem bylo pak jejich pompézní "divadelní" vystoupení ve velké sportovní aréně, jež bylo vlastně ustavujícím sjezdem nové politické strany a zároveň jakousi parodií na demokracii. Jde stále ještě o divadlo? Nejde už o opravdovou politiku se zájmy skutečných osob?

Středobodem estonské expozice na Pražském Quadriennale se stal nový sestřih z dokumentu Prachy v prachu, zachycujícího kampaň i sjezd. Jde o neobyčejně provokativní a hořce vtipnou podívanou, jejíž myšlenky lze samozřejmě bez problémů vztáhnout i na českou politiku. Na výstavě byla dále k vidění série krátkých instruktážních šotů Volební akademie, v nichž pohledná členka souboru NO99 Helena Pruuli divákům s cynickým úsměvem radí, čeho se mají držet, pokud to taky chtějí někam dotáhnout v politice.

Projekt Sjednocené Estonsko zaujal celý národ (průzkumy mu údajně přisuzovaly až 25 % voličských hlasů) a to se divadlu povede málokdy. Vy můžete toto právem oceněné dílko posoudit sami na Youtube. Tento odkaz vede na zmíněný dokument o celé kampani a na tomto odkazu začíná první lekcí Volební akademie.

Mittwoch, 24. Juni 2015

Český les je další dokonalou inscenací Davida Drábka


Tou nejlepší z deseti divadelních inscenací, které jsem viděl na letošní přehlídce Divadlo evropských regionů, byla novinka Český les z pera Davida Drábka. Český les má shodné kvality jako Drábkova razantní úprava Romea a Julie, kterou jsem viděl před několika měsíci. Je vtipný, svižný, vizuálně poutavý, obsahuje skvělé písničky, ovšem zároveň na pozadí vší té zábavy dokáže trefně pojmenovat problém, který je vlastně odvěký, ale v tuto chvíli i velice aktuální.

Na scéně sledujeme les zabydlený zvířátky personifikujícími typicky české vlastnosti a také bruselským Taťkou Šmoulou. Malou českou lesní pohodu se ovšem chystá rozmetat rozpínavý ruský medvěd. Podaří se zvířatům odložit půllitry, sjednotit se a podniknout cokoliv proti blížící se hrozbě?

Český les uváděný v Klicperově divadle v Hradci Králové je z těch inscenací, které utečou jako voda, protože jsou výborně secvičené a pořád se v nich něco děje. Po skončení ale divákovi nejdou několik dní z hlavy, protože v druhém plánu s sebou nesou zamyšlení nad tím, kdo jsme a zdali s námi není něco v nepořádku.

Mittwoch, 9. April 2014

Citát týdne - Nový Činoherák


„Značka zůstane městu. Ale co je značka s prázdným barákem?" – Filip Nuckolls, bývalý umělecký šéf ústeckého Činoherního studia, nový šéf Činoheráku Ústí.

Ústečtí divadelníci se rozhodli k obdivuhodnému řešení svého konfliktu s městskými zastupiteli a založili nový soubor. Odvážně se tak pustí ve stejném složení a pod podobnou značkou do soukromé sféry bez podpory města. Snad budou diváci svému divadlu věrní!

Freitag, 11. Oktober 2013

Villa Verdi - jaký byl divadelní zájezd do Berlína?


Minulou sobotu jsem jel autobusem do Berlína spolu se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Celý ten víkend se především podepsal na mém zdraví, přesto zde teď ze své postele mohu krátce zhodnotit, jestli to stálo za to.

Letos padla při divadelním zájezdu volba na inscenaci nazvanou Villa Verdi, volně inspirovanou podle skutečnosti. Villa Verdi je v této hře státem placenou institucí, kde bydlí zestárlí herci a pěvci, dožívají zde podzim svého života a společně si dokazují, že zatímco publikum už dávno tleská mladším, oni své řemeslo ještě zvládají. Vykládají si historky, poplácávají se po zádech a citují, co o nich před čtyřiceti lety napsal tisk. Pamatujete si na pořad Karla Čáslavského Hledání ztraceného času? Tak si jej představte jako dům, který se teď někdo chystá zavřít.

Fikce se tu protíná s realitou, protože postavy v této hře na pódiu berlínské Volksbühne nepředstavuje nikdo jiný než zestárlí herci a pěvci, kteří nám sedícím v hledišti dokazují, že své řemeslo ještě zvládají. Hra sestává ze série árií od Verdiho, Wagnera či Mozarta, případně baletních čísel, zatímco děj čeká, než se posune dál, a čeká vlastně až do posledních pěti minut. Zpracování je vizuálně přitažlivé, místy i celkem radikální, přesto pouze ilustruje jednoduchou levičáckou agitku o tom, že si stát nemůže jen tak dovolit přestat někoho subvencovat. Pravicově smýšlející diváci mohou tuto vypjatou inscenaci dokonce chápat jako parodii a její aktéry vidět jako nepotřebné příživníky. Tak jako tak se ale boj za záchranu Villy Verdi projevuje jen tím, že árie z Figarovy svatby střídá árii z Netopýra, takže inscenace ztrácí spád pro jakýkoliv typ diváka.

Sonntag, 30. Juni 2013

Nejlepší plakáty se i nadále dělají v Polsku


Pamatujete si, jak jsem tady před třemi lety upozorňoval na akci webu Something Awful, který si utahoval ze stylu starých polských filmových plakátů? Dobře, možná ne, tady si to můžete připomenout. Jestli všechna ta legrace tenkrát něco potvrdila, pak to, že Polsko je v kruzích grafiků stále známé jako plakátová velmoc, která má svůj styl a jejíž sláva jen tak nepohasne.

O tom, že i dnes vznikají v Polsku vynikající plakáty, mě přesvědčila nedávná výstava v toruňské galerii moderního umění. Zejména jsem si oblíbil styl Tomasze Bogusławského, který dokáže (kam až to dokážu posoudit) vystihnout dané dílo za použití jediného konkrétního, občas i dost naturalistického motivu. Vypelichaný kartáč nebo zrezivělý visací zámek vyjadřují díla světové dramatické literatury, berte, nebo nechte být. Připravil jsem pro vás sedm odkazů na plakáty k polským divadelním inscenacím, které se mi od Bogusławského líbí nejvíc:

- Alfred Jarry: Král Ubu
- Christopher Hampton: Nebezpečné známosti
- Joseph Stein: Řek Zorba (muzikál podle N. Kazantzakise)
- Witold Gombrowicz: Trans Atlantik
- Antonina Grzegorzewska: Migréna
- Georg Büchner: Dantonova smrt
- William Shakespeare: Titus Andronicus

Sonntag, 2. Juni 2013

Marcel Lucont vytáhl na diváky Fringe Festivalu svého galského kohouta


Fringe Festival není jen každoroční platformou pro zkrachovalé maniodepresivní jedince, kteří si znovu a znovu v rámci svých "autorských divadelních her" přehrávají ten rozhodný okamžik ve svém životě, odkdy to s nimi začalo jít od desíti k pěti. Fringe je kromě toho i líhní talentů. A právě francouzský komik vystupující pod vulgárním pseudonymem Marcel Lucont mě uchvátil se svou taktéž velmi vulgární stand-up show Gallic Symbol. Těžko od tohoto bonvivána a svůdníka uvést nějaký trefný bonmot, stejně jako dost dobře nemůžete citovat Mr. Beana, musíte ho vidět. Pojďme si pustit jeho vystoupení z televizního pořadu Russella Howarda, které nejlépe připomíná Marcelův vynikající výkon z pražské Malostranské besedy.

Montag, 19. November 2012

Veni lacti vici: Vítězové Famufestu se vrátí v ozvěnách v kině Oko




Kdo minulý týden propásl Famufest, všechny ty úžasné nové bijáky a dekadentní atmosféru Nové scény Národního divadla, může ještě stihnout přehlídku vítězných filmů tento čtvrtek od půl deváté v kině Oko.

Já jsem se této inspirativní akce zúčastnil jako vetřelec (rozuměj: nefamák) v sobotu odpoledne a shlédl jsem kolem dvanácti krátkých filmů nejrůznější úrovně. Naprosto mě nadchla animovaná „babská“ groteska In vino veritas, svižný dokument o free softwaru Free as in Freedom nebo zdařile improvizovaná parodie na Rychlé šípy nazvaná Co s Mirkem? Naopak úplně k nepřežití byl snímek Tělo mého těla, který nakonec zvítězil v kategorií dokumentů. Berte to jako varování, pokud ve čtvrtek nechcete sledovat osmiminutový nenasvícený statický záběr videokamerou na nijak zvlášť hezkou kojící ženu, která skoro až do konce nic neřekne (aspoň nic smysluplného), tak si místo Těla mého těla udělejte přestávku na pivo a pak se vraťte na zbývající filmy.

Titul nejlepšího snímku festivalu získal podle očekávání film Příliš mladá noc, který se už přes půl roku nachází v běžné kinodistribuci. Tuto temnou kroniku jedné nepříliš rozjeté pařby trojice divných lidí a dvou dvanáctiletých chlapců jsem si výborně užil (a nejen proto, že v tom hrají Martin Pechlát a Jiří Černý z bývalého Divadla Komedie). A když už je řeč o hercích Divadla Komedie, na programu čtvrtečních Ozvěn Famufestu by měl být i nový snímek s Ivanou Uhlířovou Kdekoli jinde. 

Montag, 8. Oktober 2012

Alois Nebel jako hraný film – nahlédnutí do zákulisí českého animovaného zázraku




Jednou za čas každý milovník kinematografie natrefí na snímek, který se mu naprosto trefí do noty, a Alois Nebel je film jakoby tvořený přesně pro mě. A právě pro fanoušky tohoto filmu se včera na Nové scéně Národního divadla konala speciální hraná projekce se živým hudebním doprovodem.

Animovaný film Alois Nebel vznikal překreslováním záběrů hraných živými herci a na včerejším představení byl poprvé veřejně prezentován tento hraný podklad. Animace v Nebelovi funguje úžasně, o tom není sporu, mně se však líbil i film jako takový, jeho příběh i atmosféra, proto pro mě snímek neztrácel mnoho ze svého kouzla ani v této pracovní (doslova trainspotterské) verzi.

Na jednu stranu jsem v mnoha malých roličkách mohl odhalit herce z pražských divadel, o kterých jsem ani netušil, že ve filmu hráli (např. Jan Vondráček), na druhou stranu hrubé pra-záběry, které nebyly točeny s tím, že se budou někde promítat, obsahovaly řadu humorných detailů, ve výsledném filmu vyretušovaných. V záběrech často zevlují lidé od filmu, deštivé počasí se může natáčet i za pěkného dne, šrouby v kolejích se třesou, protože někdo tahá za špagát, herci mají na obličejích tužkou namalované vrásky a hlavně, transporty do koncentráku na sobě mají logo ČD Cargo! Jesenická krajina je v několika záběrech korunována paneláky a je pravděpodobné, že na daném místě stály i v osmdesátých letech, kdy se většina filmu odehrává, přesto se domnívám, že i ty se tvůrci rozhodli do finální podoby filmu nepřekreslit.

Hudební složka večera nebyla tak výrazně jiná od zážitku v běžném kině. Přesto když zazněly hity z filmu, bylo jasné, že nejlépe sednou na frázování jejich autora Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz (pro film byly nazpívány Václavem Neckářem, Marií Rottrovou a Václavem Koubkem). A když uprostřed projekce vypadl obraz, dočkali jsme se neplánovaně i písně Praděd, která se do filmu ani nedostala.

Byla to velice příjemná a neotřelá akce, i když ji skutečně mohl docenit jen skalní fanoušek původního filmu. Jen jedna obecná poznámka na okraj: Na včerejšek jsem měl v diáři celkem pět poznamenaných kulturních akcí, na které bych chtěl jít, takže skutečně bylo z čeho vybírat. Bohužel všechny začínaly v osm hodin, některé i o něco později (protože na koncertech se vždycky musí přes půl hodiny čekat, než se doopravdy začne hrát). Přišlo mi smutné, že ať už se rozhodnu jít kamkoliv, o čtyři ostatní akce tím pádem přijdu. Proč musí v Praze i o víkendu veškerá kultura začínat až po setmění?

Freitag, 18. Mai 2012

Činoherní klub – Kukura je za dva zlatý a topůrko za tolar


Nebude to asi žádné překvapení, že zlatou devízou jedné z posledních novinek Činoherního klubu nazvané Kukura je právě Juraj Kukura v hlavní roli. Ze sedadla v první řadě pro mě bylo toto představení ohromným zážitkem.

Činoherní klub je v současnosti znám hlavně díky svým výborně šlapajícím inscenacím akčních sprosťáren od Martina McDonagha a podobných autorů. Nový kus Kukura se svou formou intelektuálského monologu blíží spíš koncepci Divadla Komedie, v jehož repertoáru by rozhodně nezapadl. Inspirace nekonečnými kritickými tirádami Thomase Bernharda je znát hlavně před přestávkou, kdy Kukura (hrající sám sebe) v mistrném přednesu kupí své názory o stavu slovenské kultury, divadelnictví, národa a jeho čelních představitelů. Díky svému šarmu zasloužilého hereckého mistra a díky tomu, že léta pobýval a pracoval za železnou oponou, je právě on tím pravým, kdo ve slovenském prostředí může vynášet soudy nad malostí a zápecnictvím svého národa (u nás by podobná role slušela Pavlu Landovskému). V bratislavském Divadle Aréna svěřili roli Kukury jiným, mladším hercům a nevěřím, že to může působit stejně silně.

Po přestávce se slova ujímá Veronika Žilková v kouzelně podaném monologu kravičky z televizních seriálů a hra končí silně bizarním exkurzem do Kukurova soukromí zpracovaném za pomocí loutky (takřka v životní velikosti, ovšem o dvacet let starší). Uznávám připomínky kritiků ohledně drobných logických nedostatků textu a toho, že autor hry Martin Čičvák nepíše tak dokonale jako Bernhard, přesto si kromě Korespondence V+W nevzpomínám na žádnou další současnou hru z našeho prostředí, s níž bych byl tak spokojený. Není příliš přátelská k divákům, kteří potřebují sledovat děj (žádný děj hra nemá), pro satiricky a kriticky naladěné publikum je však velmi zábavná.

Sonntag, 22. April 2012

Grafikon - Smrt obchodního cestujícího


Jako základ pro tuto úplně novou koláž mi posloužila hyper-zvětšenina ilustrace, kterou jsem v roce 2000 doprovodil zápis o Smrti obchodního cestujícího ve svém čtenářském deníku. V mém zpracování tohoto klasického díla o americkém snu možná poznáváte Eduarda Cupáka a Courtney Love.

(Pokud na náhled kliknete pravým myšítkem a zvolíte "Uložit odkaz jako...," získáte obrázek ve větším rozlišení, se všemi detaily.)

Montag, 26. März 2012

Crash u potoka: Světlá by z toho ztmavla


Crash u potoka, nejnovější premiéra Švandova divadla, je sice celkem zábavný, ovšem u části diváků si to nevyhnutelně musí rozházet při konfrontaci se svým inspiračním zdrojem. Jde o nový text Dodo Gombára, který je volně inspirovaný klasikou Karolíny Světlé, což v praxi znamená, že až na jména a nátury postav to s knihou má pramálo společného. Kdyby se v programu namísto toho uvedla inspirace videohrou Crash Bandicoot, šlo by asi o podobně věrnou adaptaci.

Mě to bavilo v první půlce jako soudobá komedie o tom, co všechno se může pokazit na svatební veselce. Podobně jako v jiném švanďáckém kusu Řemeslníci, kde mladí manželé prostě jen chtějí bydlet ve svém domě a nestačí se divit tomu, jak nesplnitelný jejich sen je, i tady selhává lidský faktor a zdánlivě prosté se stává složitým. Mezi pozvanými příbuznými jsou např. výborně zahraný neomalený řidič z ministerstva (službičkář – šmelinář), buranský řemeslník s paničkovatou ženou, zakřiknutí rodiče, kteří neumí dělat proslovy a společensky se družit…

Zpočátku na mě všechny tyto figurky velmi dobře působily svým humorem trapnosti a každá replika pro mě byla vtipná, postupně se ale dění na scéne opakuje a celá část po přestávce existuje spíš jen pro vytvoření nějakého pojítka s dějem románu, než aby se divákovi ukázalo něco nového.

Mittwoch, 19. Oktober 2011

Wariot Ideal – groteska pro ty, co umí francouzsky


„Wariot Ideal – Heavy Metal Soap Opera, no něco takového jsem ještě neviděla. Tak to jsem na to zvědavá,“ hlásila minulý pátek do kamery před vstupem do No.D reportérka nejmenované minoritní televize (stejně byste její jméno neznali). Zvědaví byli i náhodní příchozí, nalákaní PR článkem v deníku Metro, a stejně tak i já. Co však v Metru nevěděli a co by i na webu No.D mělo být napsáno velkým písmem, je, že CELÁ HRA JE VE FRANCOUZŠTINĚ.

Francouzština je hlavní atrakcí téhle taškařice. Děj samotný je dost chatrný (ne nedarmo se tomu říká soap opera), ovšem právě protože Francouzi toho na poli metalu nikdy moc nedokázali, vyznívá marné snažení tří zoufalců o založení fungující kapely ještě humorněji. Na jednu stranu trénují své chlapácké pódiové vystupování, na druhou stranu v soukromí sledují Asterixe, poslouchají Voyage Voyage a švitoří tou legrační zženštilou řečí lásky, navíc s perfektním žabožroutským přízvukem. Hra se skládá z jednoduchých groteskních epizodek (hledání bubeníka, zacuchaná kazeta, vyměněná pizza), které jsou samy o sobě banálnější než Comeback na Nově, ovšem díky komediálnímu talentu všech představitelů mě celkem dobře bavily.

Donnerstag, 24. Februar 2011

Mých sedm největších kulturních zážitků z roku 2010


Rozhodl jsem je ještě jednou se vrátit k minulému roku a pokusit se porovnat kulturní akce a představení, které mě dostaly úplně nejvíc:

1. koncert Flaming Lips na Off Festivalu
2. divadelní představení Vápenka / Kalkwerk na Vítkově
3. bienále grafického designu v Moravské galerii Brno
4. soukromý set Cristiana Vogela na Sperm Festivalu
5. koncert Pavement v Paláci Akropolis
6. celý festival Pohoda 2010
7. český film Pouta