Track des Monats: Animal Collective - Zapata Falls

In Tschechien geht morgen der nationale Notstand zu Ende, daher kommt hier heute das letzte schwarz-weiße Bild vor. Ab dem nächsten Beitrag werden die begleitenden Bilder grün gefärbt und das wird so bis zu dem nächsten Notstand gelten. Einfache sinnvolle Maßnahmen, auch hier. Das Lied Zapata Falls ist eine ausgezeichnete Mischung von Field Recordings und atmosphärischer elektronischen Musik.

Český hudebník Kakapo natočil album pro ohrožené papoušky

Kytarista Jakub Pech působící pod jménem Kakapo se pustil do aktivity, která v našich končinách stále ještě není úplně běžná. Celý výtěžek ze své nové nahrávky, kterou právě vlastními silami natočil, věnuje na dobročinné účely, konkrétně na pomoc ohroženému druhu papoušků, podle nichž svůj projekt pojmenoval.

Kakapo soví (Strigops habroptila) působí mezi ostatními papoušky podobně nezvykle jako muzikant stejného jména. Ten první žije jen na jednom místě na světě, nelétá, dožívá se nezvykle dlouhého věku a v dospělosti váží až čtyři kila. Ten druhý tvoří těžce psychedelickou hudbu vycházející v našich podmínkách z pavlíčkovské tradice, mimo naše hranice bychom mohli hledat pojítka s Captainem Beefheartem. Pět euro, kterými na Bandcampu přispějete tomu druhému, následně pomohou tomu prvnímu (respektive společnosti Kakapo Recovery Organization) – viz tento odkaz.

Grafikon – Komerční pes

Jak asi sami poznáváte, masožravec v prostředku jedné z mých starších koláží je v ráji (v Edenu) díky akční nabídce z Tesca. Tak jako všechny předešlé obrázky z mé rubriky Grafikon, i tento se dá rozkliknout do větší velikosti.

Misfits vs. The Walking Dead – souboj seriálů

Během minulého měsíce jsem nedělal nic moc jiného, než že jsem se koukal na seriály Misfits a The Walking Dead. Pokud je ještě neznáte, sepsal jsem o nich pár slov.

Misfits – 90% - Pořad z produkce britské stanice E4 sleduje skupinku londýnských teenagerů, kteří musí za své nejrůznější přestupky pykat při veřejných pracech. Než se ale stihnou pořádně se navzájem seznámit / vyspat, přijde prudká bouřka a obdaří je superhrdinskými schopnostmi. Typicky ofrněné spratky samozřejmě hrdinství nezajímá a klidně by se dál zpruzeně flákali při natírání zdí komunitního centra nebo sbírání odpadků na ulicích fiktivního londýnského předměstí... kdyby ovšem superschopnosti nezískala i spousta dalších lidí, kteří jim půjdou po krku.

Nejcennější na Misfits je to, jak brilantně se jim podařilo vykreslit postavy, které by mi už skoro měly být cizí a kterými bych měl z pozice starší generace opovrhovat, přesto mi připadají cool, chápu je a cítím s nimi. Tak dobrý scénář nemohl psát někdo, komu je taky osmnáct, ovšem podařilo se mu vystihnout humor pěti drzých floutků, včetně jejich těžko srozumitelného slangu, smíchat jej s jejich osobními tužbami a trápeními a to vše sevřít do žánru thrilleru. Navíc všichni mladí herci hrají naprosto úžasně.

Devadesát procent dávám první sérii, druhou sezónou se sice proplétá velice neotřelá love story, jinak se podle mě ale vytrácí cokoliv jiného, co by jednotlivé epizody propojovalo.

The Walking Dead – 70% - Pilotní díl této post-apokalyptické zombařiny od Franka Darabonta (Vykoupení z věznice Shawshank) je dechberoucí. Policista se probere z kómatu v opuštěné nemocnici a pokouší se prostřílet se skrz hladové nemrtvé ke komukoliv dalšímu, kdo ještě přežil. Funguje to jako slasher i jako osobní drama.

Bohužel když se ve druhém díle dostane do komunity přeživších, děj výrazně ubere na akčních scénách a členové nové vytvořeného společenství mezi sebou vzrušeně řeší takové ty věci, které zajímají Američany. První dodatek ústavy, druhý dodatek ústavy, taky pátý, čtrnáctý a tak. A čím víc spolu postavy soucítí a hádají se o to, na co má kdo v západní společnosti i po globální katastrofě právo, stávají se pouze dvojrozměrnými nositeli amerických hodnot. V každém díle se ale objeví aspoň malý střípek zajímavé situace, takže nakonec dávám první sérii Walking Dead sedmdesát procent, i když lépe by šla daná premisa využít k akci ve stylu Smrtonosné pasti.

Matthew Herbert konečně dokázal natočit album, které se nedá poslouchat

Anglický poděs Matthew Herbert, známý svou zálibou ve skládání hudby z nehudebních zvuků, přichází s albem One Pig, symfonickou básní pro jedno prase a zemědělskou techniku. Celá deska se opravdu sestává z prasečího chrochtání poskládaného a opakovaného tak, aby vydalo na zprvu zábavné housové skladby, ale při dalším zamyšlení kritické zrcadlo břitce tepající naši krutou masožroutskou společnost. Tedy aspoň podle samotného tvůrce. Jinému to zase může připadat jako nechutný ukvičený bordel, ale to spíš závisí na tom, jestli doma radši posloucháte Pavement, Johna Cage nebo záznamy demonstrací PETA (která mimochodem protestovala i proti tomuto albu, ačkoliv je jasné, že podle Herberta není zabíjet zvířátka a jíst jejich maso správné).

Na desce One Pig stojí za povšimnutí snad jen to, jak kvalitně jsou všechny reálné zvuky nasamplovány. V době hudby, která při masterování prochází kompresí, a tak ani běžné nástroje nakonec nezní příliš přirozeně (natož pak auto-tune), mě najednou dokáže šokovat, když u Herberta slyším naprosto čistě nahrané crčení vody / krve / radši se ani neptám čeho.

Bohužel efekt estetický a hudební je tentokrát mnohem slabší než ten protestní a buřičský. Z dob, kdy Matthew Herbert ještě samploval reálné zvuky, ale zároveň se to dalo dobře poslouchat, si teď můžeme připomenout například vynikající mondénní hitovku Audience.

Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Respect Festival - Sjetí dětí

Kdysi jsem dostal nápad na film. Začínalo by to úplně jako klasická troškovská pohádka, taky trailery a plakáty by lákaly na pohlednou vesnickou kuklovou dívku, švarného prince a blekotavého vodníka, jenže od poloviny by v tom začaly přibývat vysloveně sjeté výjevy, které v pohádkách nebývají, až by sály nacpané rodinami zjistily, že přišly na psychedelii, a ne neškodnou látku pro děti. Na konci by princovi a selce na svatbě hráli Flaming Lips a výslovně bych požadoval, aby bubeník místo paliček měl lidské stehenní kosti a z bubnů by chlístala krev. Toho nápadu se může kdokoliv chopit, já pak za to velice rád dám svých sto padesát korun.

První den letošního Respect Festivalu mi aspoň po prvních třech vystoupeních přišel, jako by se snažil o něco podobného. Díky vstupu pro děti zdarma a ještě více zvýhodněnému vstupu pro celé rodiny každý návštěvník na festival přivedl (případně přivezl v kočárku / přinesl ve svém hrudním vaku s etnickými ornamenty) svou ratolest, ačkoliv prezentovaná hudba byla vzhledem k tomu nepoměrně dospělá. Od čtvrt na tři, to tam ještě moc capartů neskotačilo, hráli Jagalmay, což byla lehce středoasijská lidovka, lehce psycho, na každou píseň měly galánky jiný oblek, celkem se mi to líbilo. Wang Li měl hrát na brumli, no měl toho v puse i kolem ní mnohem víc. Svým hlasem a svými ústy vyluzoval dost extrémní zvuky, občas dokonce znějící elektronicky, připomínající například začátek téhle skladby od Aphexe Twina, a do toho povídal historky o svém kamarádu slonovi a o stařence, jejíž bramboru odmítl. Byl jsem u vytržení a berberští Oudaden dílo ještě dokonali se svou neprostupnou smrští perkusí a repetetivních popěvků. Stále nic vhodného pro děti.

Po hodinovém čekání daném tím, že začátky vystoupení byly velkoryse nastaveny po dvou hodinách, přišel obrat a Souad Massi zněla se svou kapelou jako trošku nachlazená a chraptivá Lenka Filipová. Až jsem byl v pokušení přitočit se k opodál stojícímu Janu Rejžkovi a prohodit "úplně jako na Portě, viďte?", ovšem s Janem Rejžkem se osobně neznám, tak jsem se radši odtočil do štvanického skate parku z doslechu té hrůzy. Ovšem při odchodu jsem viděl etnicky ohozené, nesmlouvavě okudlané slečny, jak dělají tanyny se svými dětmi, takže i Souad Massi si svého posluchače našla.

Já jsem se ovšem hlavně těšil na pankáče The Ex a saxofonistu Getatchew Mekuriu a to byl nekompromisní nátěr, navíc napřímo skoro v první řadě (mimina do první řady nemůžou). Odteď se stávám natěšeným návštěvníkem všech příštích pražských koncertů The Ex, protože přesně takhle se má punk po padesátce dělat, a Mekuria byl prostě bohovský, díky němu to nebylo jen silné protože drsné, ale i silné protože virtuózní. Vážně, i kdyby ještě žil Miles Davis a koncertoval by v Praze, tak by určitě předvedl perfektní výkon, jenže "jen" jazzový, navíc by ho jistě nechali vystupovat v nechutně sterilním Paláci Kultury, jako Chicka Coreu. Mekuria hrál jako bůh, ale zároveň se do toho zpívalo, bylo to neuvěřitelně rychlé a živelné. To by musel přijet Miles Davis, zároveň by museli oživit Joe Strummera a dát dohromady The Clash, postavit je na jedno pódium, už secvičené a mě pět metrů od nich. Bomba.

Pokud by se něco podobně fantastického stalo i na druhém dni Respect Festivalu, přihlásím se i s druhou částí.

Nový design k třístému příspěvku

Příštím příspěvkem na tomto blogu uzavřu rovné tři stovky a to je důvod k oslavě. K této příležitosti jsem připravil novou grafiku, jejíž výřez bude zakrátko zdobit záhlaví této stránky (celý obrázek si můžete rozkliknout nad tímto textem). Na obrázku vidíme atomového losa jako maskota mého blogu, rovněž nemůže chybět srdce, a jelikož jde o třísté výročí, toto srdce losovi svým kopím přidržuje král Leonidas, postava z filmu 300. Tím pádem máme pokryto úplně vše :-)

Ovšem hlavní účel tohoto obrázku prozradím až zítra ráno, v jubilejním třístém příspěvku!