Kdysi jsem dostal nápad na film. Začínalo by to úplně jako klasická troškovská pohádka, taky trailery a plakáty by lákaly na pohlednou vesnickou kuklovou dívku, švarného prince a blekotavého vodníka, jenže od poloviny by v tom začaly přibývat vysloveně sjeté výjevy, které v pohádkách nebývají, až by sály nacpané rodinami zjistily, že přišly na psychedelii, a ne neškodnou látku pro děti. Na konci by princovi a selce na svatbě hráli Flaming Lips a výslovně bych požadoval, aby bubeník místo paliček měl lidské stehenní kosti a z bubnů by chlístala krev. Toho nápadu se může kdokoliv chopit, já pak za to velice rád dám svých sto padesát korun.
První den letošního Respect Festivalu mi aspoň po prvních třech vystoupeních přišel, jako by se snažil o něco podobného. Díky vstupu pro děti zdarma a ještě více zvýhodněnému vstupu pro celé rodiny každý návštěvník na festival přivedl (případně přivezl v kočárku / přinesl ve svém hrudním vaku s etnickými ornamenty) svou ratolest, ačkoliv prezentovaná hudba byla vzhledem k tomu nepoměrně dospělá. Od čtvrt na tři, to tam ještě moc capartů neskotačilo, hráli Jagalmay, což byla lehce středoasijská lidovka, lehce psycho, na každou píseň měly galánky jiný oblek, celkem se mi to líbilo. Wang Li měl hrát na brumli, no měl toho v puse i kolem ní mnohem víc. Svým hlasem a svými ústy vyluzoval dost extrémní zvuky, občas dokonce znějící elektronicky, připomínající například začátek
téhle skladby od Aphexe Twina, a do toho povídal historky o svém kamarádu slonovi a o stařence, jejíž bramboru odmítl. Byl jsem u vytržení a berberští Oudaden dílo ještě dokonali se svou neprostupnou smrští perkusí a repetetivních popěvků. Stále nic vhodného pro děti.
Po hodinovém čekání daném tím, že začátky vystoupení byly velkoryse nastaveny po dvou hodinách, přišel obrat a Souad Massi zněla se svou kapelou jako trošku nachlazená a chraptivá Lenka Filipová. Až jsem byl v pokušení přitočit se k opodál stojícímu Janu Rejžkovi a prohodit "úplně jako na Portě, viďte?", ovšem s Janem Rejžkem se osobně neznám, tak jsem se radši odtočil do štvanického skate parku z doslechu té hrůzy. Ovšem při odchodu jsem viděl etnicky ohozené, nesmlouvavě okudlané slečny, jak dělají tanyny se svými dětmi, takže i Souad Massi si svého posluchače našla.
Já jsem se ovšem hlavně těšil na pankáče The Ex a saxofonistu Getatchew Mekuriu a to byl nekompromisní nátěr, navíc napřímo skoro v první řadě (mimina do první řady nemůžou). Odteď se stávám natěšeným návštěvníkem všech příštích pražských koncertů The Ex, protože přesně takhle se má punk po padesátce dělat, a Mekuria byl prostě bohovský, díky němu to nebylo jen silné protože drsné, ale i silné protože virtuózní. Vážně, i kdyby ještě žil Miles Davis a koncertoval by v Praze, tak by určitě předvedl perfektní výkon, jenže "jen" jazzový, navíc by ho jistě nechali vystupovat v nechutně sterilním Paláci Kultury, jako Chicka Coreu. Mekuria hrál jako bůh, ale zároveň se do toho zpívalo, bylo to neuvěřitelně rychlé a živelné. To by musel přijet Miles Davis, zároveň by museli oživit Joe Strummera a dát dohromady The Clash, postavit je na jedno pódium, už secvičené a mě pět metrů od nich. Bomba.
Pokud by se něco podobně fantastického stalo i na druhém dni Respect Festivalu, přihlásím se i s druhou částí.
