"Schönheit ist nicht alles, sie ist das Einzige" - das letzte halluzinatorische Spektakel von Nicolas Winding Refn

Endlich habe ich "Neon Demon" von dem dänischen Filmemacher Nicolas Winding Refn gesehen. An dem Drehbuch konnte Nicolas ein bisschen länger arbeiten und das Ende musste vielleicht nicht so plötzlich kommen, aber grundsätzlich war der Film ein angenehmes Erlebnis. Die Oberflächlichkeit seines Werkes soll man aber nicht Nicolas vorwerfen, denn sie ist sein Hauptthema hier. So gibt es in "Neon Demon" viele lange Szenen, die audiovisuell sehr schön gemacht wurden, aber dessen Bedeutung sehr unklar ist, darauf wurde ich aber vorbereitet. Der Film spricht über keine Kernforschung, sondern über die Welt der Mode. Im Allgemeinen war ich mit "Neon Demon" zufrieden und ich bin froh, dass ich ihn direkt im Kino gesehen habe.

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

GPS: The Sisters of Mercy

V dnešním díle mé rubriky o pokleslém umění se dostáváme k syntezátorové skupině z 80. let The Sisters of Mercy. Asi mi těžko kdo bude vyvracet, že Andrew Eldritch vlastně neumí zpívat, a celá ta jejich temnota mi přijde podobně kašírovaná jako u HIM, přesto u mě Sisters brnkli na tu správnou notu a vešli do mého srdce zadními vrátky tak jako ostatní dílka, která tu představuji v seriálu Guilty Pleasure Sunday.

Minimálně deset jejich skladeb mě neskutečně bere, obě jejich průřezové kompilace jsou vlastně výborné, už jsem byl připravený jít na Sonisphere jen kvůli nim, dokonce jsem už měl vymyšlený návrh na vlastní fanouškovské tričko, proč jen to vystoupení muselo padnout?

Píseň pro dnešní den - Floorshow

GPS: This Town ain’t Big Enough for Both of us

Na tuhle píseň, jediný skutečný hit kapely Sparks za takřka čtyřicet let její existence, jsem přišel v žebříčku Morrisseyho nejoblíbenějších songů všech dob. Všemi otvory z toho prosakuje gayness a kýč, jenže nestačí slyšet. V tomto videoklipu dosahuje celé to transvestitní rodeo takové absurdity, že se mi to ve skutečnosti až líbí. A schválně, zpívá to muž, nebo žena?

GPS: Blesk

Nemůžu se tomu ubránit, rád v dopravních prostředcích čtu z Blesku ostatních cestujících. Zvlášť když si v autobuse sednu “na čtyřku” a všichni tři lidé kolem mě začnou studovat Blesk, pak to ani nejde, dívat se jinam. A protože vlastně jinak než hromadnou dopravou nejezdím, vytrénoval jsem se dokonce i ke schopnosti poznat, kdy si někdo naproti mně vychutnává “archivek” (čili vydání Blesku z předešlého dne či týdne, nevěřili byste, jak často to lidi dělají, asi se jim vyplatí sjet si ty články znovu a vytěžit z nich ještě více informací).

Právě díky “pasivnímu blýskání” jsem se dozvěděl spoustu podstatných faktů, jako například kdo vyhrál posledních osm řad Superstar, že měla Dara Rolins nehodu a Iveta Bartošová syna.

“Proč sluníčko o víkendu vždy střídá zima?” – skutečný titulek opsaný z Blesku

GPS: Eagles of Death Metal

Jejich název je výsměch, jejich songy jsou parodie na Lynyrd Skynyrd, jejich zpěvák má vousy až na zem a jejich texty pojednávají výhradně o „mužských záležitostech.“ Přesto je ten jejich cirkus tak zábavný, že se k desce nazvané (hihi) „Heart On“ často vracím a že na jejich úžasný koncert v malé Lucerně vzpomínám dodnes. Kdyby přijeli znovu, neváhám přemlouvat své kamarády, že tohle fakt je hodné jejich času.

Když už je řeč o Eagles of Death Metal, připomínám, že spřízněná formace Queens of the Stone Age, autoři nesmrtelné rockové hymny „No One Knows,“ vystoupí už za měsíc v Praze.

„Although Axl tried to November rain on our parade, no sweet child o' mine can derail the EODM night train.“ – kapela o svém incidentu s Axlem Rosem z Guns’n’Roses.

GPS: Čtvrtá série IT Crowdu

GPS, to má být trik na zvýšení čtenosti? Možná, ale kromě toho se také jedná o moji novou pravidelnou rubriku Guilty Pleasure Sunday a tu si jistě užijí i příznivci geocachingu.

Po několik týdnů se tu vždy v neděli objeví chvála něčeho, co sice není úplně geniální, možná bych se za to měl spíš stydět, přesto mě to zvláštním způsobem těší. Skvělým příkladem je nejnovější řada seriálu IT Crowd. Že je ten seriál v úpadku, je bez debat. Nejlepší díly jsou dávno pryč a nová série vypadá, jako by ji Graham Linehan psal na LSD. Přesto mě šílené situace, do kterých se Roy, Moss a Jen ve čtvrté sérii vrhají, moc baví a pouštím si je stále dokola. Obzvlášť doporučuji díl „The Final Countdown,” neuvěřitelný mix Kolotoče s Pavlem Poulíčkem a Rychle a zběsile.

“I came here to drink milk and kick ass. And I've just finished my milk” – Maurice Moss