Anguish haben Prag zugrunde gerichtet

So häufig lese ich in tscheschischen Konzert-Kritiken, dass eine Band den ganzen Saal oder gerade die ganze Stadt mit ihrer Musik zerstört hat und ich wundere mich, wie tragisch es wäre, hätte es tatsächlich wortwörtlich passiert sein. Palác Akropolis verweist jetzt zumindest Spuren von Renovierung, vielleicht hat es etwas mit dem letzten Konzert zu tun. Am Montag habe ich dort ein ausgezeichnetes Konzert von dem internationalen Ensemble Anguish erlebt. Ein Erlebnis ist tatsächlich ein passendes Wort, es war nicht nur genug zu hören, sondern auch zu sehen und spüren, alles in überwältigenden Mengen.

Die Künstlergruppe Anguish besteht aus Mitgliedern von den Bands Dälek, Fire! Orchestra und Faust. Hans-Joachim Irmler von der letztgenannten Band war in dem gesamten explosiven Sound völlig unhörbar (und hinter seinem riesigen Keyboard war er auch schwer zu merken), der größte Star des Abends war sicher Mats Gustafsson, dessen Einsatz an dem Saxofon war total beeindruckend. Hier ist ein Lied von diesem Projekt, obwohl das Album kann euch kaum die Ahnung vermitteln, wie wild diese Truppe sein kann und wie viel Energie sie erzeugen kann, wenn sie live spielt.

Nejlepší koncerty minulého pololetí

Švédská temná čarodějka Anna von Hausswolff v březnu plně využila skvělé akustiky Paláce Akropolis a naplnila sál svým nečekaně silným hlasem a hrou na varhany. Spolu s doprovodnou kapelou, jíž dominovala elektrická kytara, předala Anna hrstce posluchačů zážitek žánrově příbuzný předvčerejšímu koncertu Black Sabbath (ovšem jistě o několik tříd lepší). Anna se ještě letos do Prahy vrátí, bude k vidění před koncertem Swans.

Další výjimečný koncert předvedli v Praze američtí Protomartyr. Jako zázrakem byla kapela, jejíž nejnovější album je na všech frontách adorováno jako nejnovější vrchol post-punku, k vidění v malém vršovickém Basement Baru za pouhé dvě stovky. Výkon kapely byl profesionální, osobnost "zpěváka" Joe Caseyho nepřehlédnutelná, atmosféra v publiku strhující.

Třetím vrcholem pro mě bezpochyby bylo vystoupení CocoRosie v Divadle Archa. Ač se k nám CocoRosie vracejí více méně pravidelně, já jsem je letos viděl poprvé a nad pěveckou ekvilibristikou obou sester mi jen zůstával rozum stát (což se dá říct i o Sornem, který vystoupil před nimi). Také CocoRosie mají na kontě novou velmi dobrou desku, naživo však křehkost jejich nahrávek ustupuje rytmice a celá jejich bizarní show má najednou mnohem větší odpich.

Za zmínku pod čarou stojí i skvělý koncert Sun Kil Moon, o kterém tu podrobněji píšu o dva příspěvky níže.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Od ledna do června jsem navštívil celých třináct hudebních akcí, takže tentokrát opravdu je z čeho vybírat. Ten počet narostl hlavně ke konci června během mé (nyní stále ještě trvající) dovolené, ovšem tři nejlepší akce se shodou okolností odehrály během tří zimních měsíců:

1. The Notwist + Aloa Input @ Palác Akropolis ...... 90 %
2. RSS B0ys + Larry Gus @ MeetFactory .............. 83 %
3. Zola Jesus + Freddy Ruppert @ Meet Factory ..... 81 %

Několik bodů k festivalu Punkt

Minulý týden se v Praze za malého zájmu médií odehrála jedna z největších hudebních událostí roku, festival Punkt meets Music Infinity. Jako by nestačila účast téměř kompletní norské jazzové reprezentace, výjimečnost této akci dodával i koncept, který jsme zatím mohli zahraničním festivalům jen závidět. Po každém koncertu následoval jeho „live remix,“ tedy re-interpretace tvořená přímo na místě.

V nejlepším světle nám myšlenku live remixu předvedli jeho vynálezci a zároveň zakladatelé norského festivalu Punkt Jan Bang a Erik Honoré. Bangův remix českých Clarinet Factory kreativně využil zdrojový materiál, výborně jej spojil s původními prvky a hlavně dokázal povýšit poněkud unylé serenády českých foukálistů na něco skutečně světového. Při remixování filmové hudby Orchestru Berg se spojili Jan Bang, Erik Honoré a Sidsel Endresen (zpěvačka známá z alb Nilse Pettera Molvaera) a výsledek byl podobně fantastický.

Právě Orchestr Berg zazářil mezi tou částí koncertů, které nebyly remixy. Úplně nejlepší bylo ale středeční vystoupení Nilse Pettera Molvaera spolu s norským all-star teamem. Nils s každým tónem na svou trubku dokazoval, že i po letech stále patří mezi světovou jazzovou špičku. Škoda jen, že jeho koncert byl tak krátký (což se dá říct i o většině ostatních vystoupení na této přehlídce).

Nils Petter Molvaer zahraje v Praze na festivalu Punkt meets Music Infinity

Norský trumpetista Nils Petter Molvaer, jehož kvazi-fanklub najdete právě zde, se vrátí do Čech! Letos se u nás poprvé odehraje série koncertů spřízněných s norským festivalem Punkt a Nils bude v jeho rámci troubit v pražské Akropoli 8. a 9. dubna. Na pódiu spolu s Nilsem uvidíme mimo jiné jeho spřáteleného jazzového kytaristu Eivinda Aarseta a zakladatele akce Jana Banga, zato 10. dubna přijede i Nilsova kmenová vokalistka Sidsel Endresen. Celý název této akce postavené na improvizaci a remixování zní Punkt meets Music Infinity.

Je trochu smutné, že ze všech publicistických serverů zaměřených na kulturu o této akci zatím ví jen jediný, a sice (!!) Blesk.cz.

Skladba zdarma od německých hračičků Brandt Brauer Frick

Druhý ročník hudebního festivalu Spectaculare začne za necelý měsíc, většina z jeho programu se odehraje v Paláci Akropolis. Protože ani tentokrát není v prodeji permanentka pokrývající všechna vystoupení a protože se festival roztáhl na více než dva týdny, uchýlím se (podobně jako všichni ostatní hudební fanoušci) k tomu, že si z programu vyberu jen pár nejlákavějších kousků.

Pro mě je tentokrát největším lákadlem festivalu Spectaculare německá trojice Brandt Brauer Frick. Základem jejich zvuku je eklektické, organické a každému více méně přístupné techno. V té nejorganičtější, až do parodie vyhnané podobě je zachycuje starší, ale velmi vtipný videoklip ke skladbě Bop.

Dnes je ale Štědrý den, a to sem vždycky dávám odkazy na hudbu ke stažení zdarma, proto tu je i jejich výborný nový remix pro Le Very. Z tohoto okna se skladba dá přehrávat, ale i stáhnout v bezztrátovém formátu (po stisknutí ikony se šipkou umístěné v pravém horním rohu okna).

Prolhaní krasavci vystoupí příští měsíc v Roxy

Poslední dobou jsem našel notné zalíbení v letošní desce amerických Liars nazvané Mess. Tato původně rocková formace se nyní již plně přesunula na pole ledově chladného odlidštěného EBM a musím říct, že jim ty dekadentní hrátky se syntezátory jsou velice dobře. Místy mi sice jejich koncept okatě připomíná Radiohead, kteří prošli podobným vývojem od kytar k mašinkám, ale samozřejmě jsem rád za každou kapelu, která pracuje s jasnou vizí. Kapelu Liars uvidíme 21. října v Roxy a nejlepší pozvánkou na tento koncert je právě album Mess, které můžeme poslouchat na tomto odkazu na Youtube.

Mimochodem, stejně jako před rokem to vypadá, že v říjnu nás kromě Liars čekají i mnohé další lákavé koncerty. Tady je pro pořádek pár těch nejžhavějších:

- 2. října – First Aid Kit – Palác Akropolis
- 4. října – FM Belfast – Meet Factory
- 6. října – DJ Krush – Lucerna Music Bar
- 20. října – Swans – Lucerna Music Bar
- 21. října – Liars – Roxy
- 30. října – Thurston Moore – Lucerna Music Bar

Nejlepší koncerty v minulém pololetí

V uplynulém půlroce jsem opět navštívil své obvyklé množství hudebních akcí, ovšem za zmínku opravdu stojí nanejvýš tři, tak si o nich pojďme povědět. Mé hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a prožil, je jako vždy subjektivní. Proto stojí za povšimnutí, že nejraději vzpomínám právě na ty tři akce, na něž jsem šel ve společnosti někoho milého, zatímco na všech ostatních akcích hodnocených pod 80 % jsem byl sám. Nebo jen pečlivěji vybírám, na co chci pozvat i někoho dalšího? (Výjimku by mohl tvořit výborný lednový koncert Nilse Frahma, kam jsem vyrazil sám, ovšem ten beru a hodnotím jen jako jednu ze součástí festivalu Spectaculare a ten podle mě celkově dopadl jen na 70 %.)

Úplně nejvíc jsem si užil drsnou blues’n’rollovou jízdu Gallon Drunk na Strahově. Výborná vyzrálá kapela nestárnoucích tahounů v prostoru jako stvořeném právě pro jejich hudbu. Dále nemohu nezmínit Erika Truffaze, který se vrátil do zajímavějších vod, namísto rutinérů vzal do party zajímavé tvůrčí osobnosti a poprvé se dokonce nechal i doprovodit komiksovými projekcemi. O poznání méně kontemplativní, zato však pořádně hlasitý, živočišný a příjemně chaotický byl dvojkoncert ghanského samce Kinga Ayisoby s holandským ekvivalentem Damona Albarna jménem Zea.

1. Gallon Drunk + C @ 007...................93 %
2. Erik Truffaz + Murcof @ Akropolis......83 %
3. King Ayisoba + Zea @ Akropolis.........81 %

Hnědá Ana chladna zrána

Jak věští prastará pranostika, příjezd norské zpěvačky Any Brun do Paláce Akropolis předjímá období mrazivých jiter. Moudro vypozorované v průběhu staletí, zdá se, nelže. Koncert Any Brun bude příští úterý a už dnes u nás ráno byl jeden stupeň nad nulou. Není ale všechno tak trudné, jak by se mohlo zdát. Anina hudba stojí za poslech a nejspíš i za návštěvu jejího koncertu. Schválně si pusťte její hit Do You Remember? opatřený působivým klipem nebo si rovnou dejte celou její tetralogii z posledního alba.

Livertek - Bombino

Každý poslední čtvrtek v měsíci tady prezentuji to nejlepší z koncertních záznamů uplynulých týdnů a i tentokrát jsem vybral trochu africké hudby. Už by to skoro mohlo vypadat, že se mi změnil hudební vkus, tak já už toho příště nechám, ale tentokrát prostě musím zavzpomínat na velmi dobrý koncert Bombina v Akropoli.

Bombino je Tuarég, který se na pódiu mazlí s elektrickou kytarou. V porovnání s nejznámějšími představiteli “pouštního blues” Tinariwen mi Bombinova hudba přišla jemnější a méně taneční, rozhodně se ale jeho zaujatá hra na kytaru moc příjemně poslouchá i pozoruje. Nedlouho po své pražské zastávce se celá kapela vydala na turné do Ameriky, proto si ji teď můžeme pustit z Youtube kanálu NPR. Přetočte si záznam na 8:20, začíná tam Bombinova největší hitovka nazvaná Imuhar.

Nejlepší koncerty za minulé pololetí

V posledních šesti měsících jsem opět chodil na koncerty jen pomálu a leckteré nebyly úplně na výši. O dvě zásadní akce sezóny jsem dokonce přišel buď kvůli nemoci, nebo kvůli tomu, že jsem tou dobou nebyl v Praze. Přesto mezi tou desítkou akcí, na nichž jsem byl, jasně svítí tři, které by podle mého názoru zazářily v jakékoliv konkurenci.

Na první místo kladu scratchera Kida Koalu, jehož jsem poprvé viděl naživo už roku 2001. Už tehdy hraní na gramofony výborně technicky zvládal, letos se ještě k tomu obklopil takovou show, která mi po celých sto minut nedala jedinou chvíli, kdy bych mohl zvednout svou úžasem spadlou čelist. Za zvláštní zmínku stojí i akustický koncert, kterým Pete Doherty rozjařil Palác Akropolis, aniž by působil, že ho všechno to showmanství a bravurní hra na kytaru stojí nějakou námahu. A o Shellac už jsem tady psal, nezúčastněným zbývá jen trpce litovat.

1. Kid Koala @ Lucerna Music Bar .............. 93%
2. Pete Doherty @ Palác Akropolis ............. 89%
3. Shellac + Amavo @ Dobeška ................. 88%

Shellac vystoupí na Dobešce už v sobotu

Už příští víkend přijede opět po pár letech do Prahy zaburácet americké post-hardcorové komando Shellac. Jsou to právě Shellac, kteří mají vždycky ten nejostřejší zvuk, nejkovovější struny, nejbouchavější bicí, stačí si poslechnout kteroukoliv jejich desku. Před pěti lety jsem jejich koncertu v Paláci Akropoli dal 10/10 a nečekám, že by se jim to podařilo překonat, ale kdyby se aspoň přiblížili, stačilo by to.

V pátek jsem tu psal o dvaceti letech od vydání Modern Life is Rubbish, ve stejném roce vyšlo i první EP od Shellac. Pojďme si z něj dát hrozivou storku Billiard Player Song plnou změn tempa a breakdownů, v nichž vyniknou bubny a frontman Steve Albini postupně buduje atmosféru, až konečně vykřikne "I think she's ALL RIGHT!" To je moment, který si z jejich předchozího koncertu v Praze pamatuji dodnes.

Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.

Livertek - Patrick Wolf

Dnes večer v naší stověžaté metropoli vystoupí dvě osobnosti, které představují světovou špičku každý ve svém hudebním mikro-žánru: Patrick Wolf a John Cale.

Já se vypravím na Patricka a jeho akustické vystoupení v Paláci Akropolis, proto je jen logické, že si dnes v pravidelné rubrice Livertek doporučíme jednu z dalších jeho šarád. Před nedávnem se Patrick Wolf vydal do kanceláře hudebního časopisu NME a spolu se dvěma dalšími muzikanty zahrál mimo jiné svou píseň Wolf Song. Po celou dobu svého komorního koncertu měl Patrick na sobě středověkou drátěnou košili, což značí, že byl připraven na všechny alternativy. Znáte to, když se u nás chlapi poperou...

Jinak jsem se rozhodl, že zvolníme tempo téhle mojí srdcové jaterní rubriky, aby se tu objevovalo i něco jiného než jenom Livertek. Ode dneška se tu Livertek bude objevovat jen každý poslední čtvrtek v měsíci a shrne, které živé záznamy se mi za posledních pár týdnů nejvíc líbily (i když jich třeba bude víc najednou).

Livertek - Patrick Wolf

Jedním z nejočekávanějších koncertů na pražské scéně je nyní únorový návrat sladkého estéta Patricka Wolfa do Paláce Akropolis. K propagaci jeho akustického turné byl natočen výborný, studiovou technikou nejspíš jen trošku vytuněný, záznam písně Teignmouth. Sluneční paprsky prosvětlují zachovalou anglickou vilu, kamera zabírá staré obrazy, Patrick brnká na harfu a nyvě zpívá o hledání "nevýslovného blaha a ukotvení jeho ztracené duše." Budiž teplo.

Livertek - Nejlepší koncerty tohoto roku

Jaké lepší téma bych mohl vybrat pro další pokračování mého seriálu živých hudebních záznamů Livertek než mé vlastní koncertní zážitky? Protože si stále vedu záznamy o tom, jak moc se mi kde líbilo, můžu zde opět po roce zveřejnit statistiku nejlepších koncertních akcí seřazenou podle mého čistě subjektivního hlediska. Abychom nemíchali jablka s hruškami, budu se zabývat pouze klubovými a halovými koncerty, a ne letními festivaly, které už jsem tu v srpnu shrnul v samostatném příspěvku.

První místo mí pravidelní čtenáři už znají předem. Koncertem roku jsem zde před několika týdny prohlásil surovou energií nabíté vystoupení Jon Spencer Blues Explosion v Paláci Akropolis. Proto si jako dnešní klip v rubrice Livertek pustíme právě kousek tohoto koncertu.

1. Jon Spencer Blues Explosion @ Akropolis.......97 %
2. Glen Hansard @ Divadlo Archa...................96 %
3. Beach House @ MeetFactory.....................90 %
4. Three Trapped Tigers @ Akropolis..............89 %
5. Manic Street Preachers @ Lucerna..............87 %

Jon Spencer Blues Explosion vybombili nejlepší koncert roku

Nedávno jsem na Pitchforku četl recenzi na nejnovější album americké trojice Jon Spencer Blues Explosion. Psalo se tam o kapele, která už se na scéně potuluje celkem dlouho a po hudební stránce si vyzkoušela lecjaký experiment, ovšem teď jako by všechno, co je navíc, odhodili, potrénovali a znovu se hlásili o post nejdrsnější a nejvymakanější rock'n'rollové smečky v USA.

Jak se ukázalo včera v Paláci Akropolis, je to pravda do posledního puntíku. Nedokážu si představit, jak tvrdě museli JSBX před touto sezónou cvičit, že se jim podařilo dát dohromady tak ostrou show. Mají plno hitů, které zní naživo pětkrát lépe než na desce, a střídají je v kulometném sledu. Vlastně ani nehrají intra a občas vynechají i závěrečnou nálož riffů, aby se ve zlomku vteřiny pustili do dalšího, ještě drsnějšího hlasitého fláku. Mimo svých monologů uprostřed songů Jon nemluví k publiku, nedělá přestávky, padá s kytarou do kolen, žene zesilovač do červeného pásma, svíjí se u tereminu a sype tam jedno sólo za druhým. A když se s hochy vrátí na přídavek, položí se do toho ještě dvakrát tolik a střídá nový materiál s kousky starších songů jako Bellbottoms nebo Blues Explosion Man.I když hrají jen v klubech pro 500 lidí (a atmosféře to jen pomáhá), Jon Spencer Blues Explosion se už dostali do nejvyššího patra rockové opravdovosti. The Hives to částečně předstírají, Rolling Stones na to dneska můžou jen vzpomínat, ale Jona Spencera skutečně posedl stejný duch jako Iggyho Popa. Duch rock'n'rollu.

K úspěchu včerejšího koncertu přispěla i vynikající předkapela The Mentalettes, perfektní protipól k JSBX zaměřený na stejné publikum. Vokální trio slečinek vlnících se ve sladěných šatech představuje guilty pleasure pro každého milovníka elektrifikovaného blues a rock'n'rollu. Holkám to slušně odsýpalo, nešetřilo se teatrálními gesty a mimikou a jejich doprovodná kapela sice šedesátá léta nezažila, ale dokáže si je velmi dobře představit.

Na závěr jsem vybral několik rozostřených ukázek z Youtube, které dokáží aspoň trochu ilustrovat, co se včera na pódiu v Akropoli dělo - Jon Spencer Blues Explosion, The Mentalettes.

Pět nejočekávanějších koncertů tohoto podzimu

Hudební festivaly letošních prázdnin, které se zapíší do dějin jako léto bez jediného pěkného a slunečného víkendu, plus minus neslavně skončily a je čas přesunout se do klubů. Z podzimního kalendáře jsem vybral pět dnů, na které byste se měli nejvíc těšit, pokud máte stejný hudební vkus jako já.

- 29. října - Zatímco následujících čtyřicet dní je spojeno s několika vcelku nadějnými vystoupeními islandských elektronických mrazíků a křehkých klavíristek, ta pravá očekávání s sebou nese až Amanda Palmer. Opravdu pro ni budou hrát čeští muzikanti? Bude vystupovat nahá, tak jako v klipu pro Flaming Lips? Uvidíme v Paláci Akropolis.

- 4. listopadu - Komu připadá všechna alternativní hudba příliš depresivní nebo artová, vyhlíží pražskou premiéru The Pains of Being Pure at Heart. Jejich hurá písničky jsem před lety naživo okusil v polských Myslowitzích a věřím, že ani jejich novější materiál v Meet Factory nezklame.

- 12. listopadu - Jejda, Beach House a Orbital v jeden den! Nebude to lehká volba, protože obě formace mám moc rád. Na jedné straně první české vystoupení zádumčivých soulových mazlíků, které bude určitě skýtat nepřekonatelnou atmosféru, na straně druhé další příležitost pořadatelského týmu stojícího za Rock for People podruhé lidem prodat hvězdy, které měly vystoupit už na jejich festivalu. Navíc nevětraná Lucerna plná lidí dokáže i v listopadu evokovat parní letní den. Pokud ale jde o samotné Orbital, kvůli nim bych se tam vydal.

- 27. listopadu - Ke koncertu Swans mám ještě komplikovanější vztah než k Orbital v Lucerně. Swans jsou velmi velmi dobří, ale hrají velmi velmi nahlas. Na současném turné hrají výlučně ze své údajně nejlepší desky za třicet let na scéně a už v několika recenzích jsem četl zmínky o nejlepší koncertní kapele na světě, ale jít na jejich show znamená buď si vzít ucpávky do uší, nebo ohluchnout. Z tohoto minutového sestřihu si můžete udělat obrázek o tom, co se na jejich koncertech děje.

- 14. prosince - Přestože recenze na novou desku japonských Mono nejsou nijak jásavé, jejich koncert na Dobešce bude stát za to. Hrají pořád tu samou písničku a při domácím poslechu už to začíná být nuda, ale naživo se tento handicap utopí v nekonečných gradacích a rozmáchlých romantických nájezdech.

Nejlepší koncerty za minulý půlrok

Tak jako každý půlrok i tentokrát se ohlížím za hudebními akcemi, které jsem si nejvíce užil. Hodnocení je jako vždy přísně subjektivní, proto se občas stává, že si i koncerty, které by logicky vzato nemohly dostat dobrou známku, svým způsobem vychutnám a naopak. Z toho důvodu tentokrát ze žebříčku vypouštím letní festivaly. Rozhodně na nich tu a tam nebyla nouze o naprosto vynikající koncerty, přesto podle mě není fér srovnávat celkový zážitek z třídenní akce s koncentrovaným dojmem, který si odnesu z hodinového koncertu v klubu.

Z tohoto pololetí nejraději vzpomínám na den, kdy jsem více méně náhodou navštívil úchvatné vystoupení subtilní Američanky Zoly Jesus v Meet Factory. Ještě před dvěmi měsíci jsem její tvorbu neznal, teď je pro mě Zola velmi dobrým příkladem alternativního umělce, který dokonale zvládá své řemeslo a zároveň jej umí správně naservírovat lidem. Na desce její skladby nepůsobí nijak výrazně, v klubu se mění na silné mystické hymny. Výborně mi bylo i v Akropoli v první řadě, přímo před kytarovým zesilovačem zvrhlíka Jona Spencera a i o dva měsíce později, když si na totéž místo Erik Truffaz ke své tradičně kvalitní show přizval výbornou písničkářku Annu Aaron. Těsně na čtvrtém místě v mých očích stojí metalová progrese amerických Cynic.

1. Zola Jesus @ Meet Factory.........................95%
2. Jon Spencer Blues Explosion @ Akropolis....86%
3. Erik Truffaz + Anna Aaron @ Akropolis........85%

Koncerty, které jsem si zatím letos nejvíc užil

Rok 2011 se nám už pomalu půlí a nastává čas na ohlédnutí za hudebními akcemi, kterých jsem se letos zúčastnil. Pětice mých nejlepších koncertních zážitků je jako vždy velmi subjektivní, viděná čistě tak, jak jsem to cítil já.

1. Handsome Furs @ 007 Strahov................93%
2. Wildbirds & Peacedrums @ Akropolis........90%
3. Hidden Orchestra @ Akropolis................86%
4. Twilight Singers @ Meet Factory.............84%
5. Keelhaul + Bruce Lamont @ 007 Strahov....82%