Vítězem přehlídky krátkých filmů se stal snímek Mass of Men

I letos jsem si zašel do Světozoru na několik projekcí v rámci přehlídky Prague Shorts. Vítězem se v očích poroty tentokrát stal britský film Mass of Men. Ten nemá nic společného s počítačovou hrou Mass Effect, spíš s prvním dílem střílečky Quake, kde se jako jedna ze zbraní vyskytovala pistole na hřebíky. Snímek nám celkem brutálním způsobem ukazuje občana, který se vzbouří proti úřednímu šimlovi a rozhodne se pro násilné řešení své beznaděje. Obrázek si můžete udělat z této tříminutové ukázky. Mně osobně přišly lepší jiné filmy, například francouzský kousek Ještěrky, který odešel se zvláštním uznáním poroty.

Jak jsem nevyhrál lístky na Severský filmový podzim

Nevyhrál jsem, ale soutěžení jsem si řádně užil. Permanentka na tuto akci konající se v různých českých a moravských kinech totiž nebyla k mání jen tak. Připomeňme si, že většina ostatních internetových soutěží o lístky do kina vypadá asi takto:

Který herec hraje hlavní roli ve filmu Nevědomí?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise

Takové otázky nepředstavují pro soutěžící nic zapeklitého, ale odpovídají tomu, kolik času lidé většinou na jedné internetové stránce tráví. V krajních případech zní soutěžní otázka i takto:

Do českých kin přichází nový snímek s populárním svalovcem Tomem Cruisem nazvaný Nevědomí. Kdo ztvárnil hlavní roli v tomto filmu?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise
Nápovědu najdete na adrese www.tomcruise.com

Soutěž se Severským filmovým podzimem byla ale jiná, a protože jsem byl minulý týden doma nemocný, mohl jsem jí věnovat několik hodin a rozluštil jsem ji až do konce. S identifikací neznámých herců, režisérů a dávno zapomenutých filmů podle fotek mi nepomohla ani tisková zpráva, ani program festivalu, a dokonce se ani soubory s danými fotografiemi nejmenovaly tak, že by něco prozradily. Pokud se někteří Seveřané na soutěžních fotkách vyskytují v letošním programu této akce nebo v databázi SFklubu, mají tam samozřejmě jinou fotku, naprosto neslučitelnou s tou soutěžní. Pokud máte rádi intelektuální výzvy, schválně si to zkuste.

Televizní mini-série Black Mirror se dočkala dalších dílů

Ve vysílání britské televize Channel 4 tento měsíc figuruje nová trojice dílů úžasné dystopické série Black Mirror. Už se nemůžu dočkat, až to uvidím!

Varování před moderní technologií, která se obrátí proti člověku, to je nejčastější motiv v žánru sci-fi už více než sto let. Jde spíš o to, jak bezvadně se tohoto tématu tvůrčí tým zhostil ve třech samostatných dílech, které spolu tvoří první sérii Black Mirror. U nás byla tato série k vidění mimo jiné v rámci Fresh Film Festu, o co v ní šlo?

V prvním díle se na YouTube objeví hrozba teroristy/únosce, který požaduje, aby britský ministerský předseda v přímém přenosu, ehm, pomiloval prase. Díky sociálním sítím se o tomto zvláštním požadavku ihned dozví celý národ, který lační po informacích, sdílí reakce a sleduje vývoj aféry v reálném čase.

Ve dvojce sledujeme společnost, v níž lidé žijí sami ve svých buňkách nepřetržitě bombardováni reklamami, videohrami a talentovými soutěžemi. Na živobytí si vydělávají každodenním dřením na rotopedu a sní o tom, že si vydělají na vstupenku na pódium talentové show, stanou se hvězdou a už nikdy nebudou muset dřít.

V třetím díle první série sledujeme lidi osazené implantátem, který nahrává a uchovává všechno, co kdy zažili. Na první pohled pěkná možnost kdykoliv si znovu přehrát, zpomalit či zazoomovat cokoliv ze svého života ve skutečnosti přinese zhoubu žárlivému a umanutému zbohatlíkovi.

První sezóna Black Mirror byla zpracována do moderního britského stylu, nad kterým jsme mohli žasnout již v seriálech Misfits a Sherlock. Pokud přistoupíte na mírnou metaforu, v Black Mirror se zatím neobjevilo nic, co bychom mohli považovat za nemožné, a tak se dokonce zdráhám označit seriál za sci-fi. Tvůrcům se naopak podařilo velmi výstižně vykreslit společnost neustále hledající rozptýlení a efektní zábavu a preferující virtuální vztahy nad skutečnými. Zejména mezi epizodními postavami v prvním a druhém díle najdeme desítky cenných momentů, které geniálně charakterizují myšlení, motivy a tužby současných lidí. Snad bude mít Charlie Brooker a jeho tým i ve druhé sezóně stejně šťastnou ruku.

Grafikon – Dobře jsi věděl, do čeho jdeš

Pro tuto koláž jsem použil plán jednoho evropského města. Kdo pozná, o jaké město jde, má u mě panáka.

Hudební kvíz – Poznejte slavné album podle urážek

Tento kvíz bude fungovat podobně jako televizní pořad Předsudky uvedený v jednom skeči od Monty Python – „Před týdnem jsme naše diváky požádali, aby nám napsali, jakou nejhorší urážku si dokáží vymyslet pro Belgičany.“ (Jeden divák se jakože ozval s tím, že si nedokáže vzpomenout na jakékoliv odpornější slovo než právě „Belgičani,“ další odpověď zněla „Neříkejme jim nijak, prostě je ignorujme.“) A protože urážení a povyšování se je i dnes základní součástí anglického humoru, uvádím zde pět velice kontroverzních citací z květnového čísla časopisu The Word na adresu slavných hudebních nahrávek. Vaším úkolem je poznat, o která alba se jedná. Nápovědou vám bude rok vydání uvedený u každého z nich, správné řešení si můžete přečíst v komentářích k tomuto příspěvku.

1) How clammy, colourless and self-obsessed it sounds now. Vacuous political maxims and slack platitudes about world peace, all from the vantage point of a mansion in Ascot (1971)

2) A grim reminder of what happens when self-pity gets inflated to stadium size. Another case of two decent tunes supporting a whole album (1973)

3) Its lasting legacy? An access-all-areas pass for white kids with badly-tuned guitars to mutter, mumble, scrape and shrug their way through the 90’s and beyond (1988)

4) Hello, „ironic“ profundities and fauxthentic grunge stylings. Plus that tweenage rant to an ex putting feminism back light years (1995)

5) His One Big Idea – stitching together old folk, blues and gospel samples to clog-shod electronic textures – now sounds polite, contrived and massively overstretched (1999)

Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Deset let a pláštěnka stále drží

Dnes je tomu přesně deset let, co Radiohead vydali své (jak jinak než) výborné album Amnesiac. Toto album dalo světu několik přeúžasných skladeb, včetně fenomenálního Pyramid Songu, mně dalo také výhru v soutěži na Radiu 1 a tu oficiální amnezickou pláštěnku nosím na festivaly dodnes. A funguje bezvadně :)

Po měsíci lásky opět nastane měsíc scratche

18. června se v pražském klubu PM uskuteční letošní "soutěž v technickém DJingu" DMC. A protože se u nás scratchovací soutěže už skoro vůbec nepořádají, nebylo by radno tento večer propásnout.

Vyhlášení výsledků: Soutěž nenašla vítěze

Mé jubilejní soutěže o vlastnoručně navržený potištěný hrníček, kterou jsem zde vyhlásil na začátku měsíce, se bohužel nikdo nezúčastnil, proto budu z hrnku s atomovým losem svůj čaj nakonec pít já.

Soutěž: Atom Heart dává do placu jubilejní hrníček

Můj blog Atom Heart Molvaer se tímto dožívá tří set příspěvků a k této příležitosti jsem nechal zhotovit oslavný hrníček ve velmi limitované edici jednoho kusu. Proč je na něm los požírající lidské srdce a co to má v břiše, se můžete dozvědět o jeden příspěvek níže.

Z hrníčku bude moci pít ten z vás, který mi napíše nejvíce rýmů na slovo „atom“. Nemusí jít o celé věty, jako rýmy se uznávají:
** slova či sousloví
** v češtině či slovenštině
** v jakémkoliv pádu

Až budete mít pohromadě co nejvíc rýmů, můžete mi je poslat na adresu hvezdyzlidu@seznam.cz a to do 11. dubna. Následující den zde vyhlásím šťastného výherce.

Můj druhý blog se právě dostal na 150 obrázků

Kolem mého druhého blogu Cover Your Shame, Mrs. Stone!! zaměřeného na bizarní obaly letošních hudebních nahrávek jsem toho sem už dlouho nenapsal. Neznamená to však, že by se nic nedělo. Stále se mi daří publikovat podivné obrázky ve stanoveném tempu a Cover Your Shame má stabilně kolem osmi set návštěv za měsíc.

Než svůj druhý blog na konci roku ukončím, protože už mě to zase až tak nebaví, připravil jsem sem menší soutěž. Kdo mi do komentářů napíše, který hudebník si na obal své desky dal tohoto lesního pána, vyhrává ode mě jedno pivo. Nápovědy: Jde o člena kapely Radiohead, na obrázku vidíte jen část celého obrázku a samozřejmě se správná odpověď dá nalézt mezi příspěvky na mém druhém blogu.

Pivní filolog – Óda na Matušku

Pivo od Matušky mi chutná nejvíc, je výrazné, správně hořké a maximálně lahodné v každé ze svých mnoha inovativních variant. Jsem moc rád, že lidé z tohohle minipivovaru uprostřed křivoklátské divočiny jsou šikulové i po obchodní stránce, takže mají v Praze na svou velikost velmi dobře zařízenou distribuci – Matušku mají i v pajzlu v mojí čtvrti a točí ho i v klubu Meet Factory (kdo to kdy slyšel, nezávislé pivo v předním pražském hudebním klubu!). Když jdu do jakékoliv velkovýlevny typu Zlý časy, tak si nikdy nedám stejnou značku dvakrát, jsem takový zvídavý nezmar a všechno musím zkusit... přesto kdybych si měl vybrat jediné pivo, s nímž bych chtěl strávit večer, tak by to byla produkce pivovaru Matuška.

Když se na původ tohoto názvu zahledím okem filologa („má-tužka”), nemohu nevzpomenout na historku, kdy jsem si přibližně před devíti lety půjčoval od servírky v Baráčnické Rychtě tužku, aby se mi mohl jeden zpěvák po koncertě podepsat na vstupenku. Ta vstupenka dodnes zabírá čestné místo v mé sbírce, a kdo uhodne jméno dotyčného hudebníka a napíše jej zde do komentáře, vyhrává ode mě jednoho točeného Matušku. (Nápověda: Ten zpěvák před několika lety získal Oscara.)

Literární soutěž našla svého vítěze

Začátkem tohoto měsíce jsem zde vyhlásil literární soutěž, v níž nejlepší povídka vzešlá z mého rozepsaného textu měla svému autorovi přinést láhev vína. Dnes již víme, že hrdou vítězkou se stává Mirka Smolíková, která se za svůj velmi humorný příspěvek do mé soutěže může těšit na vlašský ryzlink pozdně nasbíraný přímo v jejím rodném kraji.

Vítěznou povídku si můžete stáhnout na tomto odkazu.

Můj blog slaví první narozeniny a říká: Pište spolu se mnou!

Tento blog je na světě už celý rok, od té doby zde proběhlo 238 příspěvků, plno kulturních tipů a mimo jiné i pár soutěží. Dnes zde mám další – na tomto odkazu si můžete stáhnout první stránku nové povídky, kterou jsem začal psát, a zbytek příběhu už je na vás. Kam zavedete vousáče Guillerma a do jakých dobrodružství jej vrhnete, se můžete rozhodnout sami. Nejlepší povídka, která do 14 dnů skončí na mém mailu přinese nadanému spisovateli láhev vína.

UPDATE 19/10 11:30 Právě vypršelo 14 dní, po které jste mi mohli posílat své příspěvky – výsledek soutěže zde vyhlásím během několika dní.

Zelenkavá soutěž se svatým Patrikem

Na svatého Patrika se nazeleno barví pivo, řeky a občas i oblečení, když perete dohromady bílé a barevné. Jak by vypadaly obaly ikonických desek historie pop-mjůzik, kdybyste je vyprali spolu se zelenou šálou, je vidět tady. Kromě toho, že je (svým způsobem) sranda vidět je takhle, jsem z nich taky vymazal názvy, takže je tu další soutěž. Kdo jako první uhodne dva z pěti obalů, má u mě pivo. (Samozřejmě se ten obrázek dá zvětšit, když na něj kliknete.)

Moje nejoblíběnější desky z roku 2002 - nová soutěž

Pivo dostane ten, kdo jako první v komentářích pojmenuje aspoň jednu z nich.

Jinak včera se na Radiu 1 hrál rok 2001, z nějž mám nejradši první desku The Strokes. Její obal by jistě nebylo těžké uhodnout stejně jako parodovat. Na webu Quietus nedávno měli soutěž, v níž najali mima, aby ztvárnil obaly známých alb a lidi je pak mohli hádat. Myslím, že právě The Strokes by nebyli žádný oříšek ani pro mě, a to nemám žádnou pantomimickou průpravu. Stačila by mi jedna lyžařská rukavice, kterou mám ve skříni :-)

Radiu 1 je devatenáct let

Radio 1 opět spouští sérii vysílacích dní, kdy se rok po roce rekapituluje hudba nedávné historie, což pochopitelně vyhovuje hlavně nám stárnoucím spoluobčanům – doporučuju poslouchat. Dnes se na R1 hraje, jako by byl rok 1993. A jaká skvělá alba vyšla roku 1993? Tři z nich jsem smíchal do obrázku nad tímhle příspěvkem – kdo některé z nich pozná, může se pochlubit v komentářích :-)