Vánoční sousedské setkání se Scottem Walkerem a Sunn O)))

Není to poprvé, co sem na Štědrý den dávám odkaz na temnou hudbu. V posledních měsících mi učarovala nahrávka, kterou spolu vydali kytaroví řeholníci Sunn O))) a Scott Walker. Dali jí poněkud šílený název Soused a propojili na ní Walkerův přepjatý „operní“ zpěv a výtečné experimentální perkuse se zvukovými stěnami, které s oblibou vytváří Sunn O))).

Mnozí kritici hlásí, že všichni zúčastnění už vytvořili mnohem lepší kousky, já naopak Souseda považuji za ideální kompromis, kde se obě strany navzájem hlídají, aby nikdo neujel do extrému. Scottův projev je pro mě nejstravitelnější právě, když pod ním zní táhlé kytary Sunn O))). Naopak Sunn O))) nikdy neudrželi mou pozornost tak dlouho jako nyní, kdy přes jejich drony zpívá hlas s celkem lidským výrazem. Kdybych měl říct, kdo měl při tomto sousedském potlachu navrch, tak by to byl Scott, ovšem právě v okamžiku, kdy mu kolegové popustí uzdu příliš navolno, přichází nejslabší část nahrávky (tou je první polovina skladby Fetish).

Ačkoliv si Scott Walker a dvojice Sunn O))) navzájem obrušují hrany, stále platí, že rozhodně nejde o žádný popík. V dosti temném, až lynchovském duchu se nese také klip k první skladbě z této desky, za nímž stojí režisérka a choreografka Gisèle Vienne.

Chuck Palahniuk vidí skrz pozlátko starého Hollywoodu v knize Tell-All

Katherine Kentonová byla superhvězdou stříbrného plátna v éře velkých filmových studií. Miliony Američanek v ní viděly vzor ženskosti, elegance a vnitřní síly. Se zjitřeným srdcem ji adorovaly v přítmí kinosálu jako Johanku z Arku, Marii Curie, královnu Isabelu I., Florence Nightingaleovou, Zeldu Fitzgeraldovou. Hltali každé její gesto, když ztvárňovala paní Caesarovou Augustovou, paní Napoleonovou Bonapartovou, paní Zvoníkovou od Matky Boží i paní Poslední Mohykánovou... Katherine Kentonová samozřejmě nikdy neexistovala, ale díky výborné novele Tell-All z pera Chucka Palahniuka klidně mohla.

Palahniuk v této knize reflektuje prázdnotu hollywoodského světa, prostředí, kde alfou a omegou je to, s kým se znáte a kdo k vám chodí na bankety. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je vytučnění téměř všech vlastních jmen a my už po prvním prolistování knihy vidíme, že nějaké tučně vytištěné jméno se nachází na každé druhé řádce. Slavná jména, velká jména, opravdová jména v naprosto vylhaných situacích, večírky s Clarkem Gablem sedícím naproti Ritě Hayworthové a Ann Savageové, nadměrně veliké láhve Dom Pérignon, Bollinger a Veuve Clicquot, životy žité jako filmové role, dramatické vzestupy a afektované kolapsy, historky přežvýkané bulvárem. Název knihy Tell-All označuje lživou a příliš sdílnou biografii celebrity, vydanou jejím druhem či spolupracovníkem těsně po jejím skonu. Takové dílo volně na motivy života Katherine Kenton je ústředním objektem téměř detektivní zápletky této knihy a takovým dílem je, ironicky vzato, i celá Palahniukova novela. Tell-All je kompozitní biografií všech velkých filmových hvězd tak, jak jejich osudy máme médii zpracované my, obyčejní smrtelníci.

Nereálnost a fabrikovanost toho, co se k nám přes sdělovací prostředky dostane o životech slavných, ukazuje Palahniuk na několika úrovních. Každá kapitola je nám prezentována jako scéna z filmu pomocí filmových technických termínů, např. je popisována misanscéna, nasvícení, jízdy kamery, střihy. Palahniukovy popisy mají filmovou kompozici a my se necítíme, jako bychom sledovali životy opravdových lidských bytostí. V druhé polovině knihy se objevuje několik plánů na vraždu slavné Katherine Kenton, které sledujeme ve formě zfilmované předlohy, zahrané ještě méně reálnými, mladšími a krásnějšími postavičkami pohybujícími se v idealizovaném světě. Hlavní úlohou vypravěčky v knize Tell-All, kterou je hereččina asistentka, přitom je zachovat ideál božské Katherine Kenton pro budoucí generace a nenechat jej zkazit skandálními fotografiemi v bulváru a palcovými titulky o alkoholismu, šílenství, stařecké demenci či bídě. Korunu svému ironickému odstupu Palahniuk nasadí, když originálním způsobem jakýkoliv smysl takové snahy popře.

Kniha Tell-All pravděpodobně nikdy nevyšla v češtině, několik jejích výtisků v angličtině je momentálně k dostání ve smíchovských Levných knihách a v českých e-shopech.

Joanna Newsom a její rozmarné sonáty

Mou nejčastěji poslouchanou nahrávkou za poslední měsíc je naprosto jistě novinka Divers od Joanny Newsom. Joannina silně emotivní, a přitom vznešená hudba evokuje úplně jiné století, jinou atmosféru a její poslech také vyžaduje jinou, vyšší úroveň soustředění. Svou formální vytříbeností, literárností a naivní nemoderností je Joanna jedinečná, což ji automaticky odkazuje jednak k dosti úzkému okruhu posluchačů a jednak na nejvyšší příčky výročních žebříčků. S albem Divers mohou soupeřit pouze starší nahrávky od stejné zpěvačky a harfenistky.

V tomto ohledu je jistě plus, že se Joanně tentokrát podařilo ukočírovat stopáž jednotlivých písní a že se už nepouští do patnáctiminutových rozmáchlých eposů jako na albu Ys, s nímž také před osmi lety přijela koncertovat do Prahy. Album Divers nabízí tu nejlépe vyváženou směsici emocí, nástrojů a ulítlého písničkaření. Jako ideální první singl z alba byla zvolena píseň Sapokanikan, zde je odkaz na videoklip.

Další jubileum, další hrníček

Tento příspěvek má na mém blogu jubilejní pořadové číslo 600 a k této speciální příležitosti vznikl (podobně jako u třístovky) památeční hrníček. Tentokrát se nejedná o mé vlastní dílo, dostal jsem jej od své drahé manželky a nemůžu se dočkat, až se z něj poprvé napiju :-)

Deerhunter se vracejí s novým albem

Mí oblíbení psychedelici Deerhunter právě vydali novou desku Fading Frontier a zřejmě je i tentokrát na co se těšit. Shodně pozitivní jsou recenze v médiích (které se liší jen náhledem na to, zda byla jejich předchozí deska úkrokem vedle, nebo dalším vrcholem) a lákají nás také tři nové videoklipy. Největší hitovkou z nich je kousek nazvaný Breaker skýtající (zvukem i obrazem) onu magickou deerhunterovskou atmosféru na pomezí prchavého štěstí, eskapismu a dobrovolného poddání se osudu.

Filmy z festivalů: Taxi Teherán vs. The Assassin

Filmová přehlídka Be2Can je za námi a my se tu můžeme vrátit k dalším dvěma filmům z jejího bohatého programu. V minulém příspěvku jsem glosoval dva evropské filmy spojené rovněž podobným využitím kamery, dnes tu máme dva asijské filmy, jejichž práce s kamerou však už nemůže být rozdílnější.

Vítězný snímek letošního Berlinale Taxi Teherán nápaditě portrétuje íránskou společnost skrze rozhovory režiséra-taxikáře s jeho jakoby-náhodnými cestujícími. Vizuál tohoto dílka nejvíce připomíná televizní pořad Taxík s Alešem Hámou. Tchajwanský snímek The Assassin je oproti tomu v první řadě fascinující podívanou a rozvážnou meditativní krmí pro oko a teprve v druhé řadě filmem s východním bojovým uměním.

Jak asi dopadne deathmatch mezi humanistickým, až havlovským taxikářem, který většinou ani nezná cestu, a mladou cvičenkou v černém hábitu, jež seká lidem hlavy během salta? Ano, Assassin se mi líbil víc, i když je nutné íránskému disidentovi Džafaru Panahímu přiznat smysl pro humor, obrovský kus odvahy a lehkost formy, která nijak nebrání implicitnímu vyjádření nesouhlasu s autoritářským režimem. Assassin sice rezignuje na vyprávění děje a pochopitelnost postav, ovšem režijní mistrovství podle mě spočívá právě v tom, že i takto osekaný film je od začátku do konce neuvěřitelně poutavým zážitkem, který divákovi zprostředkuje nejen cizí kraje, ale i cizí mentalitu, logiku a tempo života.

UPDATE 28/11: The Assassin byl právě zvolen nejlepším filmem roku v anketě kritiků Sight and Sound. Gratuluji, do širší distribuce v českých kinech se film dostane v lednu 2016.

Filmy z festivalů: Victoria vs. Saulův syn

Díky přehlídce Be2Can je v součaných dnech možné vidět v českých kinech filmy, na které se stály fronty v Berlíně, Cannes a Benátkách. Na první dva z nich jsem už vyrazil - Victoria je německé drama o mladistvých na scestí odehrávající se během jedné berlínské noci, zatímco Saulův syn je příběhem člena sonderkommanda v Osvětimi, který mezi oběťmi náhodou rozpozná svého syna a chce mu tajně zajistit řádný pohřeb.

Oba snímky vybočují z běžné filmové produkce velmi subjektivní, kontaktní kamerou. Jinými slovy, divák se Victorie a Saula drží jako klíště, probíhá s nimi ulicemi či chodbami, jako by tam opravdu s nimi byl, záběry v Saulově synovi jsou proto nezvykle dlouhé a v případě Victorie by se dokonce mělo jednat o jeden jediný 2,5 hodiny dlouhý záběr.

U Victorie působí díky tomu film civilně a uvěřitelně (přispívá k tomu i vynikající herectví všech mladých představitelů) a my jsme tím pádem ještě osobněji vtaženi do rychlé proměny normální holky "erasmačky" v kriminálnici proti své vůli. V případě Saulova syna ilustruje subjektivní kamera chaotičnost a nejistotu života v koncentračním táboře - kdykoliv Saul někam běží, lidé jím smýkají, řvou na něj rozkazy a šeptají mu spiklenecké pokyny, takže většinou nedoběhne na původně zamýšlené místo. I proto, že Saulův syn není civilním filmem a obsahuje jasně definovanou misi, které se hrdina až nesmyslně pevně drží, jsem si v kině připadal, jako bych sledoval počítačovou hru, která nás postupně provede všemi lokacemi v koncentračním táboře.

Triumfem je tedy z mého pohledu pouze Victorie. Ač Saulův syn zpracovává velké historické téma, já jsem se cítil více zasažen sledováním relativně obyčejného příběhu ze současných ulic, v němž je herectví vypilováno až do krajnosti realismu, který věrně zachycuje nejistou atmosféru nerozvážně navázaných známostí, jež se mohou zvrtnout jakýmkoliv směrem, a které výborně zúročilo dlouhé hodiny logistické a technické přípravy na jeden veledlouhý záběr.

Příští týden se vrátím k dalším filmům z festivalu Be2Can.

Hudební žebříčky kdysi a dnes

Před rokem kolem mě nenápadně prošuměla novinka o tom, že do statistik pro britské singlové hitparády se začínají započítávat i výsledky ze streamovacích služeb. Teď, když je UK Top 40 výsledkem streamů, downloadů a zřejmě zcela zanedbatelných prodejů fyzických nosičů, by nás nemělo překvapit, že pro rock už v ní není místo.

Před dvaceti lety jsem každý týden seděl u rádia a s tužkou v ruce a prstem na tlačítku REC pečlivě sledoval britský žebříček. Asi bych se měl vyhnout porovnávání tehdejšího a dnešního obecného vkusu, ale porovnání co do žánru je na názoru nezávislá, kvantitativní záležitost. Ze všech čtyřiceti skladeb dnešní UK Top 40 ani jedna nevybočuje ze žánrů dance-popu a R'n'B. Pokud si rozklikneme žebříček specializovaný na R'n'B, vypadá stejně jako celá UK Top 40, pokud si dáme specializované rockové pořadí, většinu první desítky okupuje s různými songy skupina Bring Me The Horizon a na deváté příčce je čtyřicet let stará Bohemian Rhapsody od The Queen.

Tolik k relevanci jakékoliv ne-elektronické hudby pro dnešního hudebního konzumenta (který si pouští hudbu z webu zadarmo nebo za nízký paušál). Když zalistuji svými záznamy UK Top 40 z roku 1995, tak před dvaceti lety byly ještě síly mezi elektronikou a kytarami vyrovnané.

Aferim! - exkluzivní recenze

Začátkem října vstoupí do naší kinodistribuce snímek Aferim! Nejspíš nebude k vidění úplně v každém městě ani mnohokrát po sobě, protože jde o černobílou koprodukci Rumunska, Bulharska, Francie a České republiky. Není ale záhodno tuto bizarnost hned odepsat, jde o velice dobrý historický snímek, který na letošním Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Tady je upoutávka.

Příběh odehrávající se ve Valašsku v 19. století sleduje vesnického četníka Costandina a jeho syna na stopě uprchlého cikánského otroka. Velmi lineární dějová linka, jejíž základní vývoj tušíme dopředu, sedí na mnohé americké westerny i na westerny, které se jakoby odehrávaly na Divokém Západě, ale natáčely se právě v jihovýchodní Evropě. Ve filmu ovšem nejde o to, jestli otroka chytí, nebo ne, ale o charakteristiku doby a v ní zakořeněných lidí.

Zatímco Costandin cválá na svém koni krajinou, téměř neustále mluví ke svému synovi. Poučuje ho, peskuje, rozsévá plané kydy, vysvětluje mu, jak se věci mají. Už zakrátko vytušíme, že rumunská společnost před dvěmi sty lety byla hodně odlišná od té naší dnešní a že z daného kontrastu vyplyne nejeden zábavný/šokující moment. Jezdci během cesty potkají např. pravoslavného duchovního, jiné četníky či drobné řemeslníky. Každý z nich má své názory na cikány (zde nazývané „vrány“), židy, cizince i ženy. Postupně si dáváme dohromady obrázek velmi šosácké a xenofobní společnosti, která tvoří další paralelu k americkým westernům a kterou můžeme porovnat s tím, jak vidíme svět my.

Jen co se v první polovině filmu rychle vyčerpá atraktivita záběrů na rumunskou horskou krajinu, seznáme, že tempo filmu je velmi pomalé a jednotvárné. Postupně se necháváme zpracovávat moudry sebejistého tupce Costandina a seznamujeme se s jeho sedláckou mentalitou, ovšem i tak může zprvu film nudit. Po dopadení otroka přibývá do výměny názorů třetí, ač nerespektovaný pohled a snímek nabírá na spádu až ke scéně v zájezdním hostinci, která je nedocenitelnou přehlídkou lidových zvyků, poklesků, písní a průpovídek. Ostatně, tvůrci prý při psaní scénáře čerpali z dobových materiálů.

Opakuji, že film je černobílý, pomalý a plný upovídaných Rumunů. Nesedne každému. S přihlédnutím k úzkému profilu této podívané se ale dá hodnotit velice kladně, má svůj specifický způsob vyprávění a nepopiratelnou poetiku dávno zapomenutého světa.

Shining září a burácí desítky metrů nad norským fjordem

Norským jazz-metalovým podivínům Shining se povedl kousek, o kterém ve své zkušebně sní snad každá tvrdá kapela. Pořádně to rozpumpovat na nějakém krutopřísně drsném místě ... třeba uvnitř sopky, nebo mezi hořícími ropnými vrty, nebo na útesu vysoko v horách. Konkrétně u Shining jde o ten třetí případ, a jak je vidět v tomto dechberoucím videu, i v červnu bývá na fjordech plno sněhu. A asi k tomu máme na Youtube mnohem lepší zvuk než fanoušci kapely, kteří koncert sledovali z protilehlé skály.

Deutschland 83 – Echtovní sousto pro milovníky špionážních seriálů

Deutschland 83 je údajně prvním německy mluveným seriálem vysílaným v USA (sledovanost byla podle očekávání zanedbatelná). Příběh této lahůdky se točí kolem východoněmecké špionáže v armádě NSR, závodů ve zbrojení a her na třetí světovou válku.

Příběh osmidílné série Deutschland 83 není bez nedostatků a režie se nedrží konzistentně jednoho tónu vyprávění, přesto je pro nás germanofily velice poutavé sledovat příběh z rozděleného Německa osmdesátých let. Nejsilnější stránkou seriálu, která překonává všechny jeho neduhy, je jeho obsazení a výborně vykreslené postavy. V první řadě tu máme „pattinsonovského“ Jonase Naye v hlavní roli výzvědného krtka v západoněmecké armádě, dále jeho necitelnou tetu – východoněmeckou kulturní atašé či brilantního profesora Tischbiera (ve dne pacifistu, v noci rozvraceče). Samostatnou kapitolou a sbírkou podivných osobností je rozklížená rodinka generála Edela.

Seriál umně zasazuje smyšlené postavy do skutečných reálií roku 1983 a do kontrastu se skutečnými osobami hovořícími z autentických záznamů (Erich Honecker, Helmut Kohl, Willy Brandt, Petra Kelly, Heinrich Böll). Některé společenské a kulturní artefakty jsou tu jen letmo zmíněny (a zejména většina dobových populárních hitů zde zazní spíš z povinnosti), jindy se protagonisté přímo stávají účastníky událostí, které se doopravdy staly. Echtovní německost této série je dotažena až k natáčení ve skutečných prostorách hlavní základny Stasi a k zábavnému vykreslení rozdílů mezi východním a západním Německem (včetně několika legračních přeřeků hlavního hrdiny). Děj série nakonec vyvrcholí operací Able Archer, kdy se skutečně svět dostal blízko ke třetí světové válce.

Deutschland 83 je německy suchý, ne-akční thriller, výbuchů a bitek tu uvidíte jen pár. Možná i to ale přispívá k mé spokojenosti s tímto nezvyklým počinem.

Také letos nabízí Adult Swim novou hudbu zdarma

Kabelová televize Adult Swim pokračuje i tento rok ve vydávání hudebních singlů. Na svých internetových stránkách zveřejňuje každý týden jednu zbrusu novou skladbu zdarma, exkluzivně nasmlouvanou s nejrůznějšími alternativními umělci. A právě různorodost je nejsilnější devizou této akce – každý týden jiný zvuk, každý týden jiný styl, každý týden nové překvapení.

Letošní kolekce singlů je už téměř z poloviny zveřejněna a většinou jde o skvělé kousky. Potěšila mě novinka od starých shoegazerů Swervedriver, osmdesátková popina od Kitty i krátká svižná vypalovačka z dílny Cherry Glazerr. Nikdo z nich ale podle mě nepřekonal úplně první letošní singl „Running from Sane“ od Dawn Richard, v němž špičková produkce lehce pokyne jak směrem k FKA twigs, tak k dávnému 2stepu.

Devět zatím vydaných singlů i všechny příští si můžete poslechnout i stáhnout na této adrese, nedílnou součástí zážitku je i úžasný „vaječný“ design letošní singlové kolekce.

Karlovy Vary 2015 aneb Hoši od Humří řeky

Na letošním karlovarském festivalu jsem viděl pět filmů a během následných oficiálních ozvěn jsem v Praze zhlédl další dva. Nyní je nejvyšší čas to vše shrnout.

Nejlepším filmem a zároveň největším diváckým hitem z oněch sedmi filmů byl nepochybně Humr. Snímek je novinkou řeckého filmaře Yorgose Lanthimose a oněmi hochy zmíněnými v nadpisu jsou Colin Farrell, John C. Reilly a Ben Whishaw. Spolu s dalšími nešťastníky a nešťastnicemi jsou internováni v luxusním hotelu, aby si během 45 dnů našli zákonnou družku na celý život, nebo byli proměněni ve zvíře podle vlastního výběru. Tragi-komedie Humr je přehlídkou absurdních výjevů, podivných dialogů a vyšinutých zvyklostí – vše z toho však velmi logicky funguje v rámci posunutého alternativního světa, kde je manželství povinností, v lesích se pořádají hony na singles a ve městě vás kontroluje policie, pokud jdete po ulici sám. Ve filmu dále září Léa Seydoux jako vůdce smečky odpadlíků, Lanthimosova kmenová herečka Angeliki Papoulia jako bezcitná žena a hlavně Rachel Weisz jako Colinova pravá láska – tady je ukázka z filmu.

Velice dobrý je i historický snímek Aferim!, jejž budu recenzovat v samostatném příspěvku, jakmile se přiblíží datum jeho české distribuční premiéry. Islandské drama Fúsi je divácky vstřícnou člověčinkou, která hladí po duši, ovšem ve výsledku není dobrota čtyřicetiletého panice příliš uvěřitelná a film ani jeho příběh nezavrší žádným pořádným koncem. Zbývají čtyři filmy, jejichž aktuální hodnocení na ČSFD je mezi 51 a 65 procenty. S tak nízkým hodnocením nesouhlasím hlavně v případě snímku Mezi námi dobrý, který mě potěšil jako diváka naladěného na káleníčko do vlastního hnízda po vzoru Thomase Bernharda. Přenesení divadelní hry Doroty Maslowské do agresivního vizuálu zeleného televizního studia zákonitě mnoho lidí odradí, ovšem kvalitou textu pro mě bylo toto polské dílko velkým překvapením.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Od ledna do června jsem navštívil celých třináct hudebních akcí, takže tentokrát opravdu je z čeho vybírat. Ten počet narostl hlavně ke konci června během mé (nyní stále ještě trvající) dovolené, ovšem tři nejlepší akce se shodou okolností odehrály během tří zimních měsíců:

1. The Notwist + Aloa Input @ Palác Akropolis ...... 90 %
2. RSS B0ys + Larry Gus @ MeetFactory .............. 83 %
3. Zola Jesus + Freddy Ruppert @ Meet Factory ..... 81 %

Estonci nám dávají lekce z populismu

Zlatou Trigu na nedávno skončeném Pražském Quadriennale získalo Estonsko. Divadelníci z této pobaltské země tu v konkurenci desítek jiných expozic ze všech kontinentů prezentovali svůj projekt Sjednocené Estonsko.

Členové tallinského divadelního souboru NO99 si před časem řekli, že už je nebaví jen přihlížet tamní zmrtvělé politické scéně plné populismu, prázdných slibů a volby menšího zla. Jako svůj velký umělecký projekt stvořili vlastní politické hnutí včetně volebních spotů, billboardů, tiskových konferencí a účastí v televizních relacích. Zlatým hřebem bylo pak jejich pompézní "divadelní" vystoupení ve velké sportovní aréně, jež bylo vlastně ustavujícím sjezdem nové politické strany a zároveň jakousi parodií na demokracii. Jde stále ještě o divadlo? Nejde už o opravdovou politiku se zájmy skutečných osob?

Středobodem estonské expozice na Pražském Quadriennale se stal nový sestřih z dokumentu Prachy v prachu, zachycujícího kampaň i sjezd. Jde o neobyčejně provokativní a hořce vtipnou podívanou, jejíž myšlenky lze samozřejmě bez problémů vztáhnout i na českou politiku. Na výstavě byla dále k vidění série krátkých instruktážních šotů Volební akademie, v nichž pohledná členka souboru NO99 Helena Pruuli divákům s cynickým úsměvem radí, čeho se mají držet, pokud to taky chtějí někam dotáhnout v politice.

Projekt Sjednocené Estonsko zaujal celý národ (průzkumy mu údajně přisuzovaly až 25 % voličských hlasů) a to se divadlu povede málokdy. Vy můžete toto právem oceněné dílko posoudit sami na Youtube. Tento odkaz vede na zmíněný dokument o celé kampani a na tomto odkazu začíná první lekcí Volební akademie.

Český les je další dokonalou inscenací Davida Drábka

Tou nejlepší z deseti divadelních inscenací, které jsem viděl na letošní přehlídce Divadlo evropských regionů, byla novinka Český les z pera Davida Drábka. Český les má shodné kvality jako Drábkova razantní úprava Romea a Julie, kterou jsem viděl před několika měsíci. Je vtipný, svižný, vizuálně poutavý, obsahuje skvělé písničky, ovšem zároveň na pozadí vší té zábavy dokáže trefně pojmenovat problém, který je vlastně odvěký, ale v tuto chvíli i velice aktuální.

Na scéně sledujeme les zabydlený zvířátky personifikujícími typicky české vlastnosti a také bruselským Taťkou Šmoulou. Malou českou lesní pohodu se ovšem chystá rozmetat rozpínavý ruský medvěd. Podaří se zvířatům odložit půllitry, sjednotit se a podniknout cokoliv proti blížící se hrozbě?

Český les uváděný v Klicperově divadle v Hradci Králové je z těch inscenací, které utečou jako voda, protože jsou výborně secvičené a pořád se v nich něco děje. Po skončení ale divákovi nejdou několik dní z hlavy, protože v druhém plánu s sebou nesou zamyšlení nad tím, kdo jsme a zdali s námi není něco v nepořádku.

Evžen a Trent to u mě opět vyhráli

Minulý týden vyšla nová deska kapely Květy, která je opět úžasná, básnivá a vhodná k téměř nepřetržitému poslechu. Parta kolem Martina Evžena Kyšperského novinku pojmenovala Miláček slunce a stylově se na ní rozkročila od klasických kvěťáckých osamělých melancholií až po téměř cross-overový odvaz v písni Opičí král. Nejsem úplně kompetentní k tomu, abych novému albu Květů vymezil přesné místo v jejich rozsáhlé diskografii. Pokud se ale ve spojitosti s jejich minulou deskou psalo dokonce o „temnotě nové normalizace,“ pak Miláček slunce nabízí i jiné písně než ty smutné a beznadějné. V písni Psi se Květy vracejí k poetice života na okraji známé z jejich staršího kusu Tulák a vysloveně pozitivní jsou písně Věrka, Uklízím pokoj nebo i hitovka Syn, kterou si můžete přehrát v tomto klipu.

S mírným zpožděním jsem se dostal k hudbě z filmu Zmizelá (Gone Girl), kterou mají na svědomí Trent Reznor a Atticus Ross. Soundtrack je fantastický a dotažený do posledního detailu, stejně jako samotný film. Uslyšíme na něm jak typické mrazivé reznoroviny (známé i ze soundtracku k filmu The Social Network), tak i několik skladeb posouvající tvorbu této dvojice dále směrem k minimalismu a moderní vážné hudbě. Z té první pomyslné škatulky pro vás k poslechu vybírám jeden z vrcholů této nahrávky nazvaný Technically, Missing.

Molvaerovská hlídka hlásí zvýšenou pravděpodobnost hry na trubku na severní Moravě

Nils Petter Molvaer, jenž je na těchto stránkách kultovní postavou, odehrál v dubnu dva koncerty v Praze. Jak si můžete přečíst o několik příspěvků pod tímto, bylo to samozřejmě boží. Tím ale molvaerovské hody pro tento rok nekončí! Příští měsíc Nils vystoupí i v Ostravě, tentokrát v kombinaci s jamajskou rytmickou sekcí Sly & Robbie, a ani tam samozřejmě nemohu chybět. V diáři je tentokrát zaškrtnuto datum 19. července, vstupenku už mám.

Alva Noto znovu nastartoval svou kopírku

Německý producent ambientní hudby Alva Noto (vlastním jménem Carsten Nicolai) se po řádce postranních projektů vrací ke svému konceptu provokativně nazvanému Xerrox. Jejím základem by měla být cyklická reprodukce běžných zvuků až do stádia, kdy vznikne úplně nový zvuk, tedy nový originál.

Na albu nazvaném Xerrox vol. 3 najdeme převážně kompozice z dronů (táhlých nízkých tónů) a syntetických perkusí. Výsledný dojem, nezávisle na koncepčním původu těchto zvuků, působí až nečekaně vřele a přístupně. Také Nicolai v průvodním textu připouští, že jde o jeho nejosobnější nahrávku. Na desce téměř není prostor pro rytmiku, a tak vše plyne v pomalém tempu, přesto se Nicolaiova hudba neustále proměňuje a neztrácí pro posluchače atraktivitu, zvlášť při poslechu ve sluchátkách. Velmi zdařilou nahrávku Xerrox vol. 3 si můžete téměř celou poslechnout v tomto playlistu na Youtube.

Ex Machina – Recenze chytrého sci-fi filmu

Koncem tohoto měsíce do našich kin vstoupí snímek Ex Machina, jeden z nemnoha příkladů komorního přemýšlivého sci-fi filmu vyjadřujícího se k současnému světu kolem nás. Mladý programátor Caleb je v něm pozván do gigantického sídla svého mega-bohatého zaměstnavatele pod záminkou výhry ve firemní soutěži. Ve skutečnosti po něm arogantní boháč chce, aby testoval jeho tajně vyvíjenou robotickou ženu. Je to stále ještě robot? Nemá už ve skutečnosti lidskou duši? Zájmy sexy robotky stojí jasně proti zájmům jejího stvořitele a minimálně jeden z nich si s Calebem nepěkně zahrává.

Stvořitelem robotky je nadutý génius, který zbohatl jako zakladatel světově nejúspěšnějšího internetového vyhledávače, izoloval se od lidí uprostřed svého pozemku zvící poloviny naší republiky a pro svou umělou inteligenci neváhá bez optání využít historii vyhledávání a elektronické komunikace všech lidí na světě. Ve své aroganci a povznesenosti nad morální a společenská pravidla připomíná anti-hrdinu jiného nedávného filmu a působí naprosto uvěřitelně. Chápeme, na koho filmaři míří prstem, a přesně takto se příběh může v tuto chvíli kdesi odehrávat.

Tvůrci nás diváky několikrát v průběhu filmu matou v tom, kdo je tu největší záporák, a drží nás v nepřetržitém napětí. Scénář mimo jiné sám potvrzuje Calebem vyřčenou tezi přirovnávající svého zaměstnavatele ke kouzelníkovi používajícího svou krásnou asistentku k tomu, aby odlákala pozornost publika. Pocitu nejistoty nahrává i klaustrofobické prostředí luxusní vily křížené s podzemním bunkrem, v němž co chvíli vypadává elektrický proud a automaticky se uzamykají všechny dveře. Dům jako plně automatizovaný stroj na bydlení skrývající uměle vytvořenou lidskou bytost zde kontrastuje s panenskou přírodou v okolí, kterou co chvíli vídáme v krátkých poetických záběrech mezi scénami.

Děj se v tomto filmu hýbe kupředu výhradně vinou lidských slabostí jednoho či druhého mužského aktéra. Můžeme to brát jako slabinu scénáře, ovšem můžeme se k tomu postavit také jako k praktickému důkazu zde diskutované myšlenky o tom, že umělá inteligence je dalším vývojovým stádiem člověka. Výborně funguje i hudba od Geoffa Barrowa z Portishead a Bena Salisburyho, jež přidává k napětí a pocitu odlidštěnosti a v klíčových momentech přechází až do hluku. Navíc skladba vybraná do závěrečných titulků je pro hudební znalce trefou přímo do černého a svým způsobem dále rozvíjí jedno z témat filmu.

Ex Machina je po všech stránkách velmi povedeným vstupem Alexe Garlanda na pole filmové režie. Zdařilost tohoto debutu nás ale nepřekvapí, když se dozvíme, že Garland má za sebou práci na scénáři jiné inteligentní sci-fi Sunshine.

Několik bodů k festivalu Punkt

Minulý týden se v Praze za malého zájmu médií odehrála jedna z největších hudebních událostí roku, festival Punkt meets Music Infinity. Jako by nestačila účast téměř kompletní norské jazzové reprezentace, výjimečnost této akci dodával i koncept, který jsme zatím mohli zahraničním festivalům jen závidět. Po každém koncertu následoval jeho „live remix,“ tedy re-interpretace tvořená přímo na místě.

V nejlepším světle nám myšlenku live remixu předvedli jeho vynálezci a zároveň zakladatelé norského festivalu Punkt Jan Bang a Erik Honoré. Bangův remix českých Clarinet Factory kreativně využil zdrojový materiál, výborně jej spojil s původními prvky a hlavně dokázal povýšit poněkud unylé serenády českých foukálistů na něco skutečně světového. Při remixování filmové hudby Orchestru Berg se spojili Jan Bang, Erik Honoré a Sidsel Endresen (zpěvačka známá z alb Nilse Pettera Molvaera) a výsledek byl podobně fantastický.

Právě Orchestr Berg zazářil mezi tou částí koncertů, které nebyly remixy. Úplně nejlepší bylo ale středeční vystoupení Nilse Pettera Molvaera spolu s norským all-star teamem. Nils s každým tónem na svou trubku dokazoval, že i po letech stále patří mezi světovou jazzovou špičku. Škoda jen, že jeho koncert byl tak krátký (což se dá říct i o většině ostatních vystoupení na této přehlídce).

Grafikon - Pivní kalendář

Letos jsem nezvykle brzy začal pracovat na vlastním nástěnném kalendáři na příští rok, tentokrát s pivní tematikou. Fotky pořízené na cestách za různými pivovary se mi začínají hromadit a teď už k nim mám i ručně vyrobenou koláž. Jak sami uvidíte na tomto obrázku, jde o směsici obrázků pivních sklenic, vinět, surovin a dalších propriet spojených s pivem nalepených tak, že dohromady tvoří rámeček. V jeho středu bude velká fotka mě, popíjejícího pivo vždy v jiném pivovaru. Pokud byste tento rámeček chtěli použít pro své vlastní fotky, na tento odkaz jsem nahrál k dalšímu použití PSD soubor ve vysokém rozlišení.

Švédská holubí absurdita se bude promítat i v našich kinech

Nejnovější film švédského režiséra Roye Anderssona, který zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a o kterém jsem zde nedávno nadšeně referoval, vstoupí do českých kin. Vizuálně vybroušený snímek „Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě“ se bude v ČR promítat od 16. dubna. Těšit se mohou všichni příznivci dada, černého humoru a existencialismu.

Praha plná Typlta: Dvě výstavy zároveň

Když v Praze vystavuje Lubomír Typlt, většinou se jdu podívat, protože tento výjimečný český malíř stále dokáže své základní téma posouvat do zajímavých končin. V průběhu března budou v centru Prahy k vidění dokonce dvě typltovské výstavy, zasazující jeho tvorbu do kontextu dalších tvůrců.

V Galerii U Betlémské kaple je již nyní k vidění výstava nazvaná Rezonance, kde jsou Typltovy obrazy k vidění spolu s díly jeho bývalého profesora Jiřího Načeradského a dalšího vynikajícího českého tvůrce Josefa Bolfa. Přehlídku je možno navštívit až do 29.3.

Jen o několik stovek metrů dál, v Topičově salónu, začne 3.3. jiná výstava, jež Typltovu tvorbu bude naopak konfrontovat s malbami jeho německého profesora A. R. Pencka. Tato akce potrvá do 27.3.

Mandarinky - oscarová recenze

Předávání Oscarů proběhne již tento víkend. Letos se to v nominacích na nejlepší cizojazyčný film přímo hemží filmy z východní Evropy – velké šance na Oscara se přisuzují polské Idě a ruskému Leviatanu, dále v pětce nominovaných najdeme i výbornou estonsko-gruzínskou koprodukci nazvanou Mandarinky.

Na začátku filmu Mandarinky se dozvídáme o tom, že na Kavkaze sídlila etnická menšina Estonců, kteří se ovšem odstěhovali po rozpadu Sovětského svazu, když tímto regionem začal zmítat válečný konflikt. Poslední dva usedlíci, kteří obývají dějiště filmu, se snaží sklidit a prodat úrodu citrusů dřív, než země lehne popelem. Ovšem člověk míní a válka mění, a tak se chalupa hlavního hrdiny záhy stává improvizovaným lazaretem. V jedné světnici leží čečenský žoldák postřelený Gruzínci a v druhé je gruzínský voják zotavující se po zásahu pána v pokoji číslo jedna.

Z filmu každým coulem čouhá poselství o nesmyslnosti válek a o tom, že když se blíže poznáme, můžeme se spolu klidně domluvit. Moudrý Estonec Ivo postupně oba muže vede od původního reflexu („zabiju ho“) přes trpěnou koexistenci až k náznakům dialogu a sounáležitosti. Zpočátku si na obou bojovnících jako jejich zachránce vynutí souhlas s tím, že si nepůjdou po krku, postupně jim ale popouští uzdu a my vidíme, že spolu oba původně znepřátelení muži začínají spolupracovat v okamžicích, kdy na tom záleží jejich životy. Překonávají rozdíly v ideologii i náboženství a hovoří spolu (jako jejich lingua franca funguje samozřejmě ruština).

Ivo je naprosto kladnou postavou, která jen nezištně pracuje, žije asketicky a je jediným, kdo pečuje o přežití jakéhosi vyššího obecného dobra ve světě. Podobně jako Elzéard Bouffier v Muži, který sázel stromy, se i Ivo se svou nekonečnou dobrotou pohybuje na hranici uvěřitelnosti a jen díky přesně odhadnutému a umírněnému projevu jeho hereckého představitele na plátně působí jako člověk z masa a kostí. Film je odlehčen i několika vtipnými momenty, které nám dále pomáhají nevidět Iva jako laskavého dědu na obláčku – spíše se svým sousedem Margusem působí jako kavkazští Bouvard a Pécuchet, bodří a podnikaví, ale vcelku neškodní staříci, jejichž život by bez války mohl celý sestávat ze sezení na zápraží a glosování světa vůkol.

Tempo filmu je stejně proměnlivé jako válka sama, a tak pokaždé, když se necháme ukonejšit mírotvornými myšlenkami, přiblíží se náhle nebezpečí a začíná jít o život. Film je tak střídavě filozofický a strhující a v každém případě skvěle filmařsky zvládnutý.

Citáty týdne – Morrissey a Kanye West nesouhlasí s výročními cenami

Únor je již tradičně měsícem předávání nejrůznějších výročních hudebních cen, které i tento rok vyvolávají zjitřené reakce od věčně nespokojených umělců. Morrissey sepsal své názory na nadcházející Brit Awards do dlouhé úvahy, v níž se píše mimo jiné i toto:

„Brit Awards are unfairly given to singers who, it is hoped, might be encouraged enough by the award to actually write a good song. ... The maximum trimmings divert your attention from the fact that Taylor Swift has nothing to do with Coventry or Wrexham. To pull off rank fraud in tellyland is not a difficult undertaking, especially if you have the entire population of Peru dancing around you as you mime your song.“

Na druhé straně Atlantiku mezitím ztropil skandál další notorický provokatér Kanye West. Když Beck získal cenu Grammy za album roku, dostal Kanye blikanec a vyběhl na pódium, protože nepřipouští možnost, že by toto ocenění mohl získat kdokoliv jiný než Beyoncé. V prohlášení Káněte pro tisk najdeme například toto:

„Beck needs to respect artistry and he should have given his award to Beyoncé, and at this point, we tired of it. Because what happens is, when you keep on diminishing art and not respecting the craft and smacking people in their face after they deliver monumental feats of music, you're disrespectful to inspiration.“

Můj blog rozhodně chová inspiraci v úctě, proto jsem zde Beckovu desku Morning Phase prohlásil za album roku už před měsícem.

Nils Petter Molvaer zahraje v Praze na festivalu Punkt meets Music Infinity

Norský trumpetista Nils Petter Molvaer, jehož kvazi-fanklub najdete právě zde, se vrátí do Čech! Letos se u nás poprvé odehraje série koncertů spřízněných s norským festivalem Punkt a Nils bude v jeho rámci troubit v pražské Akropoli 8. a 9. dubna. Na pódiu spolu s Nilsem uvidíme mimo jiné jeho spřáteleného jazzového kytaristu Eivinda Aarseta a zakladatele akce Jana Banga, zato 10. dubna přijede i Nilsova kmenová vokalistka Sidsel Endresen. Celý název této akce postavené na improvizaci a remixování zní Punkt meets Music Infinity.

Je trochu smutné, že ze všech publicistických serverů zaměřených na kulturu o této akci zatím ví jen jediný, a sice (!!) Blesk.cz.

Těšíme se na nový Houellebecqův román Soumission

Zatímco ve Francii a v Německu se nový román Michela Houellebecqa ihned stal nejprodávanějším titulem, odhaduji, že na překlad do češtiny si minimálně půl roku počkáme. V mezičase vám doporučuji přečíst si výborný kritický esej, který včera o Houellebecqovi vyšel v listu New Yorker. Publicista Adam Gopnik ve svém textu srovnává kontroverzního spisovatele s jinými velkými satiriky i se současnými myšlenkovými a politickými proudy ve Francii.  Hlavně však jeho esej vyvrací obecně rozšířenou domněnku (která nejspíš stojí za masovou prodejností knihy), že Soumission je exploatací varující Francouze před národnostními menšinami.

Zbořek Stavitel za kamerou: Filmaři nalézají kreativitu v bourání

Na pražském Festivalu krátkých filmů mě mimo jiné zaujal i vizuálně znamenitý dokument Hanasaari A, který je zdarma ke shlédnutí zde na Vimeu. Finští filmaři v něm používají nejrůznější techniky a materiály k zachycení demoličních prací na staré elektrárně v Helsinkách. Jejich esteticky působivý a až do nereálna vypiplaný snímek si sice zaslouží velké plátno, ovšem i na obrazovce počítače stojí za to.

Téma filmu Hanasaari A mi připomnělo známý dokument Dělníkova smrt pořízený pod taktovkou dnes již zesnulého Michaela Glawoggera. V epizodě Bratři jsme v něm mohli sledovat porcování starých zrezivělých lodí partou íránských pracantů, poetika snímku je však naprosto odlišná od nádherných časově manipulovaných záběrů na finskou elektrárnu. Bratři jsou k vidění zde na Youtube, ostatní epizody ze zmíněného cyklu jsou k dispozici ve stejném playlistu.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část druhá)

Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.

Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.

Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.

Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část první)

Rozhodl jsem se, že chci během tohoto měsíce zhlédnout a zhodnotit vítězné snímky všech tří nejdůležitějších evropských filmových festivalů, ročník 2014. Podobně jako Lars von Trier rozdělím své dílo na dvě části (a za půl roku možná zveřejním novou, mírně odlišnou verzi).

Při sledování čínské noir krimi nazvané „Černé uhlí, tenký led“ jsem si vzpomněl, že nemám rád noir filmy a vlastně ani moc nefandím asijské kinematografii. A ani Zlatý medvěd z festivalu Berlinale na tom nic nezměnil. Když jsem si pak porovnával, co jsem v tomto nezábavném a velmi nedramatickém filmu viděl, se zašlými vzpomínkami na Maltézského sokola, musím přiznat, že jistá inspirace starou americkou školou a snaha mísit žánry tam byla. Na rozdíl od poroty z Berlína si ale u „Černého uhlí, tenkého ledu“ vůbec necením scénáře, vizuální stránky filmu ani kvalit hlavní představitelky.

Jinou, a pro mě stravitelnější inspiraci rozdílnou kulturou přináší „Zimní spánek,“ vítězný snímek loňského festivalu v Cannes. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan úspěšně přenáší do současných reálií své otčiny schémata realistického dramatu podle A.P.Čechova. Postavy jsou pasivní, zabředlé, znuděné životem, trpí sebeklamem a duševně týrají jedna druhou. Tempo snímku je pomalé a desetiminutové scény, v nichž si dvě postavy jen povídají, aktivně působí proti tomu, aby divák chtěl film dokoukat až do konce. Po strávení celého díla ovšem přichází potěšení z neobyčejně komplexního a promyšleného scénáře. Navíc jsou předlouhé dialogy prokládány krásnými záběry na anatolskou krajinu a tamní jeskynní domky (viz obrázek nad tímto příspěvkem).

Nejlepší alba roku 2014

Tak jako všechny přední světové hudební weby, i tento věnuje každý rok obrovské úsilí vyčlenění a seřazení té nejlepší hudby, která v průběhu roku vyšla. Redakce Atom Heart Molvaer je oproti Pitchforku či Tiny Mix Tapes, ehm, trochu omezená (co do počtu redaktorů, samozřejmě), a tak vybírám jen z desítek, ne ze stovek slyšených alb. Na první pětku výjimečných desek to ale vydá:

1. Beck – Morning Phase
2. St. Vincent – St. Vincent
3. Liars - Mess
4. Shellac – Dude Incredible
5. Planety – Nekonečná hudba města zapomeneš

Beckovo album Morning Phase vyšlo už zkraje roku a doteď jsem o této nenápadné desce nepřemýšlel v intencích alba roku. Přesto když se ohlédnu, je to nahrávka napěchovaná od začátku do konce silným písničkářstvím, atmosférou a bohatě nazdobená producentskými ornamenty. Beck sice jede podle svého ověřeného mustru, přesto jsem si zřejmě z žádné jiné desky vloni nebroukal tak často jako z Morning Phase.

K tomu jsem si v průběhu roku notně užíval vychýlený pop nové generace od St. Vincent a dekadentní elektronické vize od Liars (v obou případech šlo pro mě v podstatě o nové objevy), syrovost na druhou od tradičně spolehlivých reků Shellac a celá 90. léta slitá do jednoho kotle v podání našich českých, tedy vlastně slezských Planet. Těsně pod první pětkou jsou u mě Yob, FKA twigs a Swans – stačila by malá změna nálady a kdokoliv z nich by se do Top 5 dostal.