Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.
Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.
Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.
Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen