Prohlédněte si nejlepší obaly desek za tento rok

Výročních žebříčků je tento rok opět o něco víc, a co je na jednom serveru prohlášeno za geniální dílo, je na jiném řazeno mezi odpad.

Neobvyklé obaly hudebních alb, které byly svého času tématem jiného mého samostatného blogu, mě stále zajímají, ale tentokrát nebudu do arény kritiků vstupovat s dalším názorem, jen odkážu na podle mě nejlepší žebříček. Mrkněte se na server Tiny Mix Tapes (a pozor, je tam celkem třicet obrázků na třech stránkách). Nečekejte žádné jednoduché nápady, galerie nejhezčí grafiky podle Tiny Mix Tapes je přehlídkou úspěchů na poli abstrakce / surrealismu / dadaismu / bullshitismu.

Livertek - Nejlepší koncerty tohoto roku

Jaké lepší téma bych mohl vybrat pro další pokračování mého seriálu živých hudebních záznamů Livertek než mé vlastní koncertní zážitky? Protože si stále vedu záznamy o tom, jak moc se mi kde líbilo, můžu zde opět po roce zveřejnit statistiku nejlepších koncertních akcí seřazenou podle mého čistě subjektivního hlediska. Abychom nemíchali jablka s hruškami, budu se zabývat pouze klubovými a halovými koncerty, a ne letními festivaly, které už jsem tu v srpnu shrnul v samostatném příspěvku.

První místo mí pravidelní čtenáři už znají předem. Koncertem roku jsem zde před několika týdny prohlásil surovou energií nabíté vystoupení Jon Spencer Blues Explosion v Paláci Akropolis. Proto si jako dnešní klip v rubrice Livertek pustíme právě kousek tohoto koncertu.

1. Jon Spencer Blues Explosion @ Akropolis.......97 %
2. Glen Hansard @ Divadlo Archa...................96 %
3. Beach House @ MeetFactory.....................90 %
4. Three Trapped Tigers @ Akropolis..............89 %
5. Manic Street Preachers @ Lucerna..............87 %

The Guild: Ještě větší nerdi než v Teorii velkého třesku?

Možná s tím přicházím trochu pozdě, ale objevil jsem výborný webový seriál ("webiál") o loserech, kteří věnují veškerý svůj čas hraní online RPG hry. Postavy vystupující v The Guild jsou neustále nuceny potýkat se s problémy reálného světa a pokaždé to neuvěřitelně zábavně zvorají.

Podobnou premisu mělo už několik seriálů, tím nejpopulárnějším zůstává Teorie velkého třesku, kterou mám dodnes moc rád. Ovšem ve Velkém třesku se tvůrci postupem času odchýlili od asociálního života geniálních vědců, nechali takřka všechny hlavní postavy navázat trvalé vztahy a zápletky nejnovějších dílů se točí kolem partnerských potíží podobně jako v Přátelích. Navíc postavy Velkého třesku nikdy nebyly vyslovenými losery, protože jsou všechny velmi úspěšné ve svém povolání, a litovat naopak musíme spíš tupé "normální" postavy z davu, které s nimi vstoupí v konflikt (omezený soudce dopravního soudu, nechápavá úřednice na úřadě práce, vygumovaný svalovec Zach).

Šestice postav ve webiálu The Guild je skutečně k politování (aspoň během prvních tří sérií, které jsem zatím viděl) - plešatý čtyřicátník žijící o samotě z penze svého zesnulého dědy, pijanská "white trash" matka v domácnosti, odtažitá a manipulativní Asiatka, nadržený puberťák, který se ji pokouší balit, příliš snaživý Ind závislý na své matce a v neposlední řadě roztomilá specialistka na ozdravná kouzla Codex, kterou hraje autorka celé série Felicia Day. Codex je nezaměstnaná hudebnice, nad kterou právě zlomila hůl její terapeutka a která se neúspěšně snaží dosáhnout jakéhokoliv úspěchu ve světě mimo monitor. Ač by i pro ni bylo snazší zůstat po většinu svých dní ve světě online hraní a těšit se z příznivého vývoje svého avatara, okolnosti ji brzy donutí iniciovat mezi členy své gildy první skutečné setkání. Každá epizoda začíná záznamem z Codexina videodeníčku (Felicia mluví přímo do webkamery o svých nadějích, obavách a fóbiích), což působí mnohem opravdověji a upřímněji než jakýkoliv skutečný seriál běžící v opravdové televizi.

Jednotlivé epizody The Guild mají v průměru pět minut, a i když nejsou tak výborně napsané a vypointované jako většina dílů Velkého třesku, jsou velmi zábavné a stejně návykové jako RPG hra, kterou hrají hlavní postavy (a kterou zřejmě v žádném díle ani na chvíli neuvidíme). Všechny díly si můžete legálně pustit z kanálu na Youtube nazvaného Watch The Guild.

Livertek – Jack White

V druhém pokračování mého nového seriálu velejemných klipů s živou hudbou vám doporučím Jacka Whitea. Jack nedávno přijel se svou doprovodnou kapelou složenou ze samých žen do televize TBS (a dokonce přivezl i vlastní světelný park s logem svého labelu Third Man Records). V pořadu svého známého Conana O’Briena naživo vystřihnul svůj nový singl „I’m Shakin“ (původně z repertoáru Little Willie Johna) a vy jej můžete vidět na tomto odkazu.

Livertek – Paul McCartney & Nirvana

Ode dneška na mém blogu začíná vycházet nový pravidelný seriál Livertek. Vždy ve čtvrtek se zde objeví nový záznam živého vystoupení, který se mi za uplynulý týden nejvíce líbil. Může jít o záznam z televizní show, živého DVD nebo i z opravdového koncertu. Pokud se mi bude dařit objevovat dost zajímavých klipů v relativně únosné technické kvalitě, mohlo by se mi dařit přijít každý týden s jedním videem. A ano, název mé rubriky livertek je zkratkou z „live čtvrtek.“

A jak jinak začít novou sérii než ve velkém stylu? Přeživší členové Nirvany a takřka všichni přeživší členové The Beatles se dnes ráno dali dohromady pro charitativní koncert v New Yorku a teď o tom ví celý svět. A nevyšla z toho žádná utahaná balada. Jeden z desítek odkazů obsahující novou píseň Paula McCartneyho a Nirvany „Cut me some Slack“ je zde.

Temný rytíř povstal, koledu přichystal

O výborný hudební doprovod k letošnímu adventu se postaral rapper Busdriver ve svižné skladbě nazvané Ding-a-ling-a-ring-a-ling. Satirická píseň zabývající se spíše tou komerčnější stranou Vánoc a santaclausovskou tradicí obchodních center pochází z nové rapové kompilace Chopped & Scrooged, která je legálně zdarma ke stažení na tomto odkazu. Pokud si ale chcete poslechnout jen samotný vrchol této kompilačky, šanci máte zde:
 

Jon Spencer Blues Explosion vybombili nejlepší koncert roku

Nedávno jsem na Pitchforku četl recenzi na nejnovější album americké trojice Jon Spencer Blues Explosion. Psalo se tam o kapele, která už se na scéně potuluje celkem dlouho a po hudební stránce si vyzkoušela lecjaký experiment, ovšem teď jako by všechno, co je navíc, odhodili, potrénovali a znovu se hlásili o post nejdrsnější a nejvymakanější rock'n'rollové smečky v USA.

Jak se ukázalo včera v Paláci Akropolis, je to pravda do posledního puntíku. Nedokážu si představit, jak tvrdě museli JSBX před touto sezónou cvičit, že se jim podařilo dát dohromady tak ostrou show. Mají plno hitů, které zní naživo pětkrát lépe než na desce, a střídají je v kulometném sledu. Vlastně ani nehrají intra a občas vynechají i závěrečnou nálož riffů, aby se ve zlomku vteřiny pustili do dalšího, ještě drsnějšího hlasitého fláku. Mimo svých monologů uprostřed songů Jon nemluví k publiku, nedělá přestávky, padá s kytarou do kolen, žene zesilovač do červeného pásma, svíjí se u tereminu a sype tam jedno sólo za druhým. A když se s hochy vrátí na přídavek, položí se do toho ještě dvakrát tolik a střídá nový materiál s kousky starších songů jako Bellbottoms nebo Blues Explosion Man.I když hrají jen v klubech pro 500 lidí (a atmosféře to jen pomáhá), Jon Spencer Blues Explosion se už dostali do nejvyššího patra rockové opravdovosti. The Hives to částečně předstírají, Rolling Stones na to dneska můžou jen vzpomínat, ale Jona Spencera skutečně posedl stejný duch jako Iggyho Popa. Duch rock'n'rollu.

K úspěchu včerejšího koncertu přispěla i vynikající předkapela The Mentalettes, perfektní protipól k JSBX zaměřený na stejné publikum. Vokální trio slečinek vlnících se ve sladěných šatech představuje guilty pleasure pro každého milovníka elektrifikovaného blues a rock'n'rollu. Holkám to slušně odsýpalo, nešetřilo se teatrálními gesty a mimikou a jejich doprovodná kapela sice šedesátá léta nezažila, ale dokáže si je velmi dobře představit.

Na závěr jsem vybral několik rozostřených ukázek z Youtube, které dokáží aspoň trochu ilustrovat, co se včera na pódiu v Akropoli dělo - Jon Spencer Blues Explosion, The Mentalettes.

Nové EP od Trenta Reznora a jeho manželky není úplně špatné

Nová nahrávka z Reznorovic kuchyně se jmenuje An Omen, a že není úplně špatná, je to nejlepší, co se o ní dá říct. Trent Reznor a Atticus Ross sice stále umí skládat děsivé industriální instrumentálky (a jak se ukazuje zde, i brnkat na banjo!), ovšem Mariqueen Maandig se ani na tomto EP neprojevila jako zajímavá nebo nadaná zpěvačka. Pod tímto příspěvkem si můžete poslechnout nejlepší skladbu z celé této desky, kde si namísto Mariqueen užijete vynalézavě smíchaného sborového zaříkávání minimálně pěti různých hlasů. Doporučuji poslouchat přes kvalitní sluchátka.

Movieurope - výprodej skandinávské kinematografie

Movieurope je online půjčovna převážně skandinávských filmů. Zaplatíte paušál šest euro a můžete se celý měsíc dívat na libovolný počet filmů z vámi zvolené země. Zdaleka největší výběr je na Movieurope mezi dánskými filmy, pro svůj test jsem tedy zvolil Dánsko.

Předností Movieurope je, že to funguje a to za zanedbatelný peníz. Filmy se legálně streamují podobně jako z Youtube, jen v mnohem vyšší kvalitě. Bližší pohled však nasvědčuje tomu, že tato služba byla zpřístupněna ještě nedokončená a od té doby se jí nikdo nezabýval. Prohledávání filmotéky je z pohledu uživatele velmi nepohodlné. Můžete zapomenout na kategorie, významové štítky nebo fungující vyhledávání - musíte klikat na jeden film za druhým, abyste zjistili, který asi bude podle vašeho gusta. V popisech u některých filmů jsou chyby (popis hovoří o jiném filmu, údaje o jazykové verzi nesouhlasí) a titulky uvnitř filmů vyvedené v bílé barvě nejsou čitelné, kdykoliv se děj odehrává během slunečného dne / na pláži / na sněhu / při atomovém výbuchu.

Největším mínusem Movieurope je nabídka filmů. Najdete zde sice většinu filmů od Larse von Triera a Italštinu pro začátečníky, jinak ovšem můžete na filmové hity zapomenout. Trháky jako Ať vejde ten pravý, trilogii Milénium nebo Láska je láska tu chybí, stejně jako jakýkoliv snímek mladší než čtyři roky. Tvůrci Movieurope se dušují, že budou každý měsíc přidávat nové filmy, jejich databáze spíš vypadá na to, jako by o tento projekt ztratili zájem už na začátku této dekády.

Přes to všechno ale šest euro není mnoho, a pokud víte, co máte hledat, si tu dobré filmy přece jen najdete. Vedle kusů od Larse von Triera doporučuji i animovaný film pro dospělé Princess, který má na svědomí Anders Morgenthaler z mé oblíbené dvojice humoristů Wulffmorgenthaler. O humor však v tomto případě nejde, film pojednává o pomstě bývalého kazatele za smrt jeho sestry, pornoherečky.

Grafikon - Železný květ

Obrázkem Iron Mana prozatím končím s publikováním svých koláží. Až vytvořím další řádku nových obrázků, objeví se i zde na blogu, prozatím si tu můžete vyfiltrovat všechna starší dílka pod štítkem Grafikon.

Snímek Jméno staví na dobrém jménu francouzských komedií

Z letošní nabídky divácky velice úspěšného Festivalu francouzského filmu jsem téměř naslepo zvolil snímek nazvaný Jméno a rozhodně jsem nešlápl vedle. Výborně napsaná, živá konverzační komedie, výbuchy smíchu v naprosto nabitém velkém sálu Světozoru a momentální skóre 96% na serveru ČSFD. V diváckém hlasování festivalu jsem i já tento film ohodnotil jasnou jedničkou.

Typicky ukecaný pár francouzských intelektuálů ve středním věku si pozve domů na večeři tři své dlouholeté přátele. Nejdřív se jen špičkují ohledně výběru vína a profesní kariéry, zlom nastane ve chvíli, kdy Vincent nechá žoviální společnost hádat jméno, které zvolil pro svého prvního syna. Má začínat na písmeno A… Staří kumpáni, dobře naložení vybranými francouzskými delikatesami a příznivě naladění na mimi-talk, se začnou netrpělivě překřikovat a pohazovat jmény jako Antoine či Anatole. Postupem času se však tato hra poněkud vyčerpá a partička je naprosto opařena Vincentovou volbou, jménem Adolf. Tedy, ve skutečnosti se to bude psát Adolphe podle románu Benjamina Constanta, ale kdo by si dnes vzpomněl na nějakou zaprášenou knížku? Má Vincent právo pojmenovat tak své dítě? Tato debata však jen spustí lavinu dalších osočení a odhalení, při níž se ukáže, že i v této sympatické skupině starých dobrých kamarádů (a uvnitř obou partnerských dvojic) existují dávné křivdy a antipatie.

Jméno je značně divadelní film, který se z 95 procent odehrává v jednom pokoji (a zbylých pět procent v něm existuje jen pro popření tohoto divadelního pocitu). Krátce po matoucím, rychle stříhaném úvodu připomínajícím Amélii z Montmartru nás má ve své moci pouhá hrstka protagonistů a jen díky jejich sehranosti a vynikajícímu scénáři plnému skvělých point je výsledek tak neuvěřitelně a setrvale zábavný. Kadence slovních přestřelek a žlučovitost některých protagonistů může připomenout Louise de Funése, svou tvrdohlavostí a pyšným rádoby-intelektuálním vyjadřováním mohou postavy působit jako John Cleese v seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Jako pávi pronášejí své kašírované bonmoty a chvástají se v učené diskuzi, dokud někdo právě jim neprozradí, co si o nich už dlouhá léta myslí. Pro francouzsky mluvící je tento film jasnou volbou, ti ostatní by si k němu měli sehnat hodně kvalitní titulky.

PS: Podle údajů Českého statistického úřadu je na našem území celkem 26 chlapců jménem Adolf, kteří se narodili v tomto století. V průměru se tedy každý rok rodí dva noví Adolfové. Tak populární jako za druhé světové války toto křestní jméno už asi nikdy nebude a dnes je svou četností někde mezi kuriozitami, jakými jsou Lambert a Noa.

Veni lacti vici: Vítězové Famufestu se vrátí v ozvěnách v kině Oko

Kdo minulý týden propásl Famufest, všechny ty úžasné nové bijáky a dekadentní atmosféru Nové scény Národního divadla, může ještě stihnout přehlídku vítězných filmů tento čtvrtek od půl deváté v kině Oko.

Já jsem se této inspirativní akce zúčastnil jako vetřelec (rozuměj: nefamák) v sobotu odpoledne a shlédl jsem kolem dvanácti krátkých filmů nejrůznější úrovně. Naprosto mě nadchla animovaná „babská“ groteska In vino veritas, svižný dokument o free softwaru Free as in Freedom nebo zdařile improvizovaná parodie na Rychlé šípy nazvaná Co s Mirkem? Naopak úplně k nepřežití byl snímek Tělo mého těla, který nakonec zvítězil v kategorií dokumentů. Berte to jako varování, pokud ve čtvrtek nechcete sledovat osmiminutový nenasvícený statický záběr videokamerou na nijak zvlášť hezkou kojící ženu, která skoro až do konce nic neřekne (aspoň nic smysluplného), tak si místo Těla mého těla udělejte přestávku na pivo a pak se vraťte na zbývající filmy.

Titul nejlepšího snímku festivalu získal podle očekávání film Příliš mladá noc, který se už přes půl roku nachází v běžné kinodistribuci. Tuto temnou kroniku jedné nepříliš rozjeté pařby trojice divných lidí a dvou dvanáctiletých chlapců jsem si výborně užil (a nejen proto, že v tom hrají Martin Pechlát a Jiří Černý z bývalého Divadla Komedie). A když už je řeč o hercích Divadla Komedie, na programu čtvrtečních Ozvěn Famufestu by měl být i nový snímek s Ivanou Uhlířovou Kdekoli jinde. 

Grafikon – 2013

Dnešní obrázek je obálkou k mému nástěnnému kalendáři obsahujícímu většinu obrázků, které se v průběhu roku v této rubrice objevovaly. Do roku 2013 vás vítají Medvídek Bulvička, Macaulay Culkin a Pierce Brosnan. Dalo by se to použít i jako PF, ale spíš vytvořím něco méně strašidelného.

Koláž jsem tentokrát neskenoval (protože bych si zamazal skener černou temperou), ale fotil porouchaným digitálním foťákem. Bez něj by to vypadalo úplně jinak.

Doba ledová 5 – Dinosauři se vracejí

18. února stoupne provozovatelům Lucerny účet za elektřinu, před hradby Marshallových zesilovačů se postaví J Mascis a jeho souputníci ze znovuzrozených Dinosaur Jr.

Na předloňském Off Festivalu patřilo vystoupení amerických dinosaurů podle očekávání k těm nejpovedenějším položkám na programu a album I Bet on Sky, které trojice od té doby vydala, patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám za poslední rok. Čtyři dny po „dni zamilovaných“ tak nastane svátek pro všechny příznivce vypjatých kytarových sól, hlasité rifáže a ledabylé elegance. Jak zní dinosauři v roce 2012, můžete zjistit z jejich vtipného klipu plného supermarketů, skateboardů a obstarožní destrukce ke skladbě Watch the Corners nebo rovnou z jejich letošního živého vystoupení pro rádio KEXP.

Too big to fail - Nová výstava Jana Švankmajera v Domě U Kamenného zvonu

O víkendu jsem se zašel podívat na zbrusu novou retrospektivní výstavu Jana Švankmajera nazvanou Možnosti dialogu. Stovky a stovky obrázků, fotek, videoukázek, plastik, filmových rekvizit a obskurních relikvií nemohly zklamat – na tuto vynikající výstavu vám jedna hodina stačit nebude.

Jan Švankmajer je jeden z mála žijících géniů českého umění. Nezdolný solitér. Studovaný zvrhlík. Neobyčejně technicky zručný a pilný rytíř imaginace. Pustíte si jeden z jeho krátkých animovaných filmů a podivíte se nad tím, jakými neobvyklými cestami se ubírá Švankmajerovo myšlení a zároveň kolik práce to muselo dát, dostat jeho představy před kameru. Podobného žasnutí a nevěřícného zírání vás na výstavě čeká stokrát tolik. Ve vitrínách vycpaně civí falešné želvy skládající se z deseti různých zvířecích náhradních dílů, na zdech visí alternativní verze přírodopisu a mapy měst, které mají nohy a lidské vnitřnosti (pozn. zbožňuju mapy), zpoza rohu vrčí dvoumetrový masturbační automat a hýbe umělou rukou dopředu a dozadu, z desetkrát zvětšeného loutkového divadla na vás mrtvě zírají hrozivé dřevěné loutky z Lekce Faust a celou stěnu zakrývá mohutný démonický portál z Jámy a kyvadla, kterému ve filmu žhnuly oči.

To vše je rozdělené do tématických okruhů, většinou je jedna místnost věnována jednomu Švankmajerovu filmu a v každé z nich mi spadla čelist (ke konci výstavy jsem si ji už radši přestal nasazovat). Pokud na výstavách chcete vidět „krásné“ umění, tak se tu mezi všemi těmi výstřižky z porna a chobotnicemi konvertovanými na lišky asi nebudete cítit úplně příjemně, nicméně každý musí kvitovat špičkovou řemeslnou úroveň všeho, co Jan Švankmajer dělá. Nedostatek, spára či fušerství se tu nikde nenajde ani pod lupou.

Výstava Možnosti dialogu je rájem pro surrealisty a libertiny, v němž je možné strávit přes dvě hodiny a perfektně si to užívat (a zbytek dne se můžete v rámci výstavy dívat na všechny puštěné filmy). Některé výstavní podniky se snaží hledat nová pojítka mezi umělci, dávat do souvislostí nečekané nebo nabízet nový náhled na umělce. Lidé z Galerie Hlavního města Prahy se o žádnou přidanou hodnotu nesnažili, stačilo jen zajistit co nejvíce mistrových děl a úspěch je zaručen. Švankmajerovo portfolio je tak výborné, že kvalita výstavy je přímo úměrná jen počtu vystavených kusů. Jedna místnost znamená nečekanou dávku potěšení při procházce Prahou, čtyři místnosti by vydaly na velmi slušný zážitek, přibližně dvacet místností v Domě U Kamenného zvonu, to už je too big to fail. Kolosální kolekce.

Grafikon - Seč ve městě

Stejně jako Ďábel nosí Pravdu, je moje koláž Seč ve městě součástí nového cyklu zaměřeného na ženské publikum.

Podívejte se, jak své koláže vytváří Teebs

Na tuto neděli sice nepřipadá další pokračování mého seriálu Grafikon, nabídnu vám ale něco podobně laděného. Na rozdíl od Buriala, Zombyho nebo Lorna má americký skladatel elektronické hudby Teebs jednu velkou výhodu. Může své desky sám doprovodit i úžasnými grafickými návrhy. Na tomto odkazu jsem právě našel velmi zajímavý tříminutový klip zobrazující Teebse při práci a samozřejmě i mnoho ukázek jeho koláží. Jako ukázku hudební tvorby tohoto multitalentovaného tvůrce mohu doporučit například skladbu Anchor Steam:

Citát týdne - A děti, kdopak z vás mi poví…?

„Tit – The one in the picture is sitting in a tree and is yellow, but do you know other types of tits?“ – odvážná hláška na jedné z cedulí Jindrovy naučné stezky nedaleko Jindřichova Hradce (viz obrázek).

Pokud by překladatel šel po smyslu sdělení, tak by se v české verzi textu hovořilo o koze domácí :-)

Sáhne si Barbara na Oscara?

Během nedávné přehlídky Das Filmfest byl v kině Lucerna promítán výborný snímek Barbara. Němečtí filmaři tento film vysílají do klání o Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek, a ač je herectví hlavní představitelky opravdu prvotřídní a ačkoliv film obsahuje několik nadčasových témat a symbolů k další diskuzi, šance mu kazí poněkud televizní pojetí (proto jsem také název svého dnešního příspěvku naladil trochu do stylu telenovely).

V prvních minutách filmu sledujeme Barbaru, doktorku ve středních letech, při prvním dni v nehezké nemocnici v nepříliš pěkném městečku v NDR. Do kolektivu nezapadá moc dobře a ani se o to nesnaží. Vstřícné projevy vousatého doktora-sympaťáka chladně odmítá. Poté se dozvíme, že Barbara byla z Berlína na venkov uklizena státní bezpečností, která ji pravidelně sleduje a prohledává byt, že vousáč bude teď v jejím případu hlavním donašečem a že jediné, o čem po večerech ve svém dezolátním bytě u Baltu přemýšlí, je útěk za hranice. Každým dalším dnem se však situace komplikuje a volba mezi trápením v Zahnilákově a útěkem do ráje za panem Božským přestává být tak jasně daná.

Tento film staví od začátku do konce na strohosti a úspornosti a je na vás, jestli to berete jako klad, nebo zápor. Hlavní představitelka Nina Hoss naznačuje jakékoliv emoce objevující se pod její strnulou maskou velmi střídmě, o to větší ale může být zážitek ji v této roli sledovat. Nic o minulosti Barbary se nedozvíme a namísto náhledu do její mysli prostřednictvním hlasu vypravěče nebo prozrazujících replik se spoléháme na hádání ze symbolů doprovázejících děj (Barbara například léčí chlapce, který po pokusu o sebevraždu přišel o schopnost pociťovat jakékoliv emoce). I to lze ale brát jako klad. Výprava filmu oku diváka nelahodí, uvidíme dva celkem zanedbané byty, jednu nepěknou nemocnici a lidi jezdící na kolech bez převodů,  v trabantech a wartburcích. Český film Pouta byl výpravnější a působil na pohled jako mnohem odpornější obrázek 80. let, i to však můžeme Barbaře odpustit – nesnaží se přehánět a neukazuje to, co tehdy na zapadlém městečku nebylo.

Celý film mohl vzniknout jako inscenace jedné z německých televizí, proto si nemyslím, že by mu slušela cena za nejlepší film roku ze všech zemí světa. Pokud ale rádi sledujete dramata z nedávné historie, můžete si Barbaru nějak sehnat a velice dobře si ji užít. Není lepší než Pouta, spíš jen nabízí jiný, ženský pohled na stejnou dobu.

Grafikon – Grendel

Tento obrázek se od mých ostatních koláží liší tím, že nevznikal jen prostým systémem kámen-nůžky-papír… tedy, lepidlo-nůžky-papír. Díru, která je vidět ve spodní části obrázku, jsem do koláže překopíroval na počítači z jednoho mého přibližně sedm let starého dílka.

Citát týdne – Ještě že tu pro všechny pivní labužníky je Potrefená husa!

„Hlavním tahákem Potrefených hus je spojení široké nabídky piv s dobrým jídlem v moderním prostředí“ – Robert Šimek, časopis Profit č. 40-41.

V oné „široké nabídce piv“ ve skutečnosti najdeme Staropramen, Staropramen, Staropramen a pár variant se zahraničními názvy, které se vaří ve Staropramenu.

Alois Nebel jako hraný film – nahlédnutí do zákulisí českého animovaného zázraku

Jednou za čas každý milovník kinematografie natrefí na snímek, který se mu naprosto trefí do noty, a Alois Nebel je film jakoby tvořený přesně pro mě. A právě pro fanoušky tohoto filmu se včera na Nové scéně Národního divadla konala speciální hraná projekce se živým hudebním doprovodem.

Animovaný film Alois Nebel vznikal překreslováním záběrů hraných živými herci a na včerejším představení byl poprvé veřejně prezentován tento hraný podklad. Animace v Nebelovi funguje úžasně, o tom není sporu, mně se však líbil i film jako takový, jeho příběh i atmosféra, proto pro mě snímek neztrácel mnoho ze svého kouzla ani v této pracovní (doslova trainspotterské) verzi.

Na jednu stranu jsem v mnoha malých roličkách mohl odhalit herce z pražských divadel, o kterých jsem ani netušil, že ve filmu hráli (např. Jan Vondráček), na druhou stranu hrubé pra-záběry, které nebyly točeny s tím, že se budou někde promítat, obsahovaly řadu humorných detailů, ve výsledném filmu vyretušovaných. V záběrech často zevlují lidé od filmu, deštivé počasí se může natáčet i za pěkného dne, šrouby v kolejích se třesou, protože někdo tahá za špagát, herci mají na obličejích tužkou namalované vrásky a hlavně, transporty do koncentráku na sobě mají logo ČD Cargo! Jesenická krajina je v několika záběrech korunována paneláky a je pravděpodobné, že na daném místě stály i v osmdesátých letech, kdy se většina filmu odehrává, přesto se domnívám, že i ty se tvůrci rozhodli do finální podoby filmu nepřekreslit.

Hudební složka večera nebyla tak výrazně jiná od zážitku v běžném kině. Přesto když zazněly hity z filmu, bylo jasné, že nejlépe sednou na frázování jejich autora Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz (pro film byly nazpívány Václavem Neckářem, Marií Rottrovou a Václavem Koubkem). A když uprostřed projekce vypadl obraz, dočkali jsme se neplánovaně i písně Praděd, která se do filmu ani nedostala.

Byla to velice příjemná a neotřelá akce, i když ji skutečně mohl docenit jen skalní fanoušek původního filmu. Jen jedna obecná poznámka na okraj: Na včerejšek jsem měl v diáři celkem pět poznamenaných kulturních akcí, na které bych chtěl jít, takže skutečně bylo z čeho vybírat. Bohužel všechny začínaly v osm hodin, některé i o něco později (protože na koncertech se vždycky musí přes půl hodiny čekat, než se doopravdy začne hrát). Přišlo mi smutné, že ať už se rozhodnu jít kamkoliv, o čtyři ostatní akce tím pádem přijdu. Proč musí v Praze i o víkendu veškerá kultura začínat až po setmění?

Grafikon – Ďábel nosí Pravdu

Moje nejnovější koláž Ďábel nosí Pravdu je prvním dílem chystané trilogie zaměřené na mé ženské čtenářky. Po kliknutí na obrázek jej uvidíte ve vyšším rozlišení.

Morrissey na skok u Jimmyho Fallona

Morrissey se tento týden během svého amerického turné zastavil i ve studiích televize NBC, aby v pořadu Jimmyho Fallona vystřihl coververzi epické kantilény To Give (The Reason I Live). Idol všech idolů už na pohled poněkud zvetšel, zpívá mu to však stále výborně. Pokud jde o jeho vlastní nový materiál, doporučuji toto vynikající video s bezchybným zvukem přímo z nahrávacího studia, kde se Morrissey ujal celkem čtyř novinek ze stále ještě připravované desky:

- The Kid's a Looker
- Scandinavia
- Action is my Middle Name
- People are the Same Everywhere

Brněnské bienále opět boduje s výstavou rockových plakátů

Minulé Bienále Brno jsem tady vychválil za rozsáhlou retrospektivní výstavu českých časopisů, letos se v Brně povedl podobný sukces s přehlídkou plakátů na koncerty.

Výstava Dar (s poněkud problematickým podtitulem Husák trávu nekouřil) zachycuje českou plakátovou tvorbu od 70. let až do současnosti a funguje zároveň jako poutavá přehlídka grafického umění i jako procházka pamětí pro hudebního nadšence. Na stěnách brněnského Místodržitelského paláce se střídají vynikající díla s amatérskými kousky vybranými vyloženě pro zasmání a lákají na domácí hudební stálice, první pražské koncerty zásadních zahraničních jmen i dávno zapomenuté české zhůvěřilosti. Některé zaujmou fotografií či nápadem, jiné třeba jen netradičním sloganem nebo bizarním sponzorem.

Pestře vyvedená výstava Dar je povinností pro každého kdo má v lásce hudbu a nepostrádá smysl pro humor. Soutěžní přehlídka tvořící hlavní program letošního Bienále je poněkud slabší, z dalších přidružených výstav však ještě stojí za to zhlédnout práce holandských anarchistů Provo. Bienále poběží ve třech budovách Moravské galerie v Brně ještě do 28. října, přičemž výstava plakátů setrvá v Brně ještě o dva měsíce déle.

Grafikon – Komerční pes

Jak asi sami poznáváte, masožravec v prostředku jedné z mých starších koláží je v ráji (v Edenu) díky akční nabídce z Tesca. Tak jako všechny předešlé obrázky z mé rubriky Grafikon, i tento se dá rozkliknout do větší velikosti.

Český hudební festival expanduje na tři další kontinenty

Jeden z hudebně nejostřejších českých festivalů Obscene Extreme (s tradicí od roku 1999) se příští rok kromě Trutnova odehraje také v Mexico City, Jakartě a Melbourne. Co na tom, že na programu se objevují pro většinové publikum značně nelákavá jména jako Cephalic Carnage, Visceral Bleeding nebo Decrepit Birth. I když Obscene Extreme stojí mimo hlavní proud, jde o český kulturní podnik, který si získal celosvětový respekt a je zralý na vývoz, a to se o nejvíce propagovaných českých festivalech prohlásit nedá.

Pět nejočekávanějších koncertů tohoto podzimu

Hudební festivaly letošních prázdnin, které se zapíší do dějin jako léto bez jediného pěkného a slunečného víkendu, plus minus neslavně skončily a je čas přesunout se do klubů. Z podzimního kalendáře jsem vybral pět dnů, na které byste se měli nejvíc těšit, pokud máte stejný hudební vkus jako já.

- 29. října - Zatímco následujících čtyřicet dní je spojeno s několika vcelku nadějnými vystoupeními islandských elektronických mrazíků a křehkých klavíristek, ta pravá očekávání s sebou nese až Amanda Palmer. Opravdu pro ni budou hrát čeští muzikanti? Bude vystupovat nahá, tak jako v klipu pro Flaming Lips? Uvidíme v Paláci Akropolis.

- 4. listopadu - Komu připadá všechna alternativní hudba příliš depresivní nebo artová, vyhlíží pražskou premiéru The Pains of Being Pure at Heart. Jejich hurá písničky jsem před lety naživo okusil v polských Myslowitzích a věřím, že ani jejich novější materiál v Meet Factory nezklame.

- 12. listopadu - Jejda, Beach House a Orbital v jeden den! Nebude to lehká volba, protože obě formace mám moc rád. Na jedné straně první české vystoupení zádumčivých soulových mazlíků, které bude určitě skýtat nepřekonatelnou atmosféru, na straně druhé další příležitost pořadatelského týmu stojícího za Rock for People podruhé lidem prodat hvězdy, které měly vystoupit už na jejich festivalu. Navíc nevětraná Lucerna plná lidí dokáže i v listopadu evokovat parní letní den. Pokud ale jde o samotné Orbital, kvůli nim bych se tam vydal.

- 27. listopadu - Ke koncertu Swans mám ještě komplikovanější vztah než k Orbital v Lucerně. Swans jsou velmi velmi dobří, ale hrají velmi velmi nahlas. Na současném turné hrají výlučně ze své údajně nejlepší desky za třicet let na scéně a už v několika recenzích jsem četl zmínky o nejlepší koncertní kapele na světě, ale jít na jejich show znamená buď si vzít ucpávky do uší, nebo ohluchnout. Z tohoto minutového sestřihu si můžete udělat obrázek o tom, co se na jejich koncertech děje.

- 14. prosince - Přestože recenze na novou desku japonských Mono nejsou nijak jásavé, jejich koncert na Dobešce bude stát za to. Hrají pořád tu samou písničku a při domácím poslechu už to začíná být nuda, ale naživo se tento handicap utopí v nekonečných gradacích a rozmáchlých romantických nájezdech.

Grafikon - Paris

Žena ve všech ročních obdobích, takové je téma mé další koláže :-)

Citát týdne – Nejhorší hipsterské kapely

„This gang of overgrown children aren't just hipsters, they're hippie-sters: A double whammy of annoying that melds the folly and creepiness of a hippie cult with the semi-ironic pretension of a hipster's attempt at spirituality“ – Andrea Domanick z týdeníku LA Weekly popisuje, co je špatně s hudební formací Edward Sharpe and The Magnetic Zeros.

Na webu LA Weekly stojí za přečtení článek o nejhorších kapelách pro hipstery. I očividně neférové urážky kvalitní hudby, kterou sám poslouchám, mohou být po čertech zábavné čtení (viz také moje nedávné citace z magazínu Word na adresu Johna Lennona a Pink Floyd).

Grafikon – Dobře jsi věděl, do čeho jdeš

Pro tuto koláž jsem použil plán jednoho evropského města. Kdo pozná, o jaké město jde, má u mě panáka.

Citát týdne – Brutal assault with urine

„Nebyli jsme tak ušetřeni momentů, kdy se někteří jali vyprázdnit svá střeva přímo mezi lidmi v areálu, případně pomočili ostatní ve frontě na pivo“ – Matěj Bílý z Musicserveru popisuje svůj zážitek s návštěvníky metalového festivalu Brutal Assault. Dobře, že se tenhle nový zvyk ještě nepřenesl na Colours of Ostrava, případně že na sebe zatím ještě lidé nemočí v kinech nebo divadlech...

Jinak docela chápu, do jakých potíží se v takových případech dostává autor reportáže. I já jsem často musel pro jevy, které náhodnému čtenáři přijdou extrémní, hledat vhodné eufemizmy znějící jako z odborné studie (i když jsem nikdy nemusel zajít až k „jali se vyprázdnit svá střeva“).

Grafikon - Jak žijeme?

V dnešním díle mého seriálu Grafikon uvádím jednu ze svých koláží z letošní zimy a tak jako všechny ostatní si i tuto můžete rozkliknout/stáhnout do většího rozlišení.

Moje festivalové léto – Iggy, Wayne a pár hradeckých lejn

Po několika měsících dychtivého hltání novinek o obsazení letošních festivalů jsem si zvolil celkem tři akce. Rock for People v Hradci Králové mi dokázal jen to, že program nabitý hvězdami ještě nemusí sám o sobě znamenat, že kterékoliv z nich uvidím, a že varování meteorologů před bouřkami se nemají brát na lehkou váhu. Ty druhé dva festy se povedly.

Jak jsem na tomto blogu pravidelně ohlašoval, na Colours of Ostrava jsem jel předně na Flaming Lips. Moje návštěva v Ostravě (stejně jako v Hradci a Katowicích) nakonec byla kvůli nepřízni počasí jen jednodenní, vychutnal jsem si ji ale maximálně. Parta kolem Wayna Coyna všechny odrovnala svou bombastickou prezentací, já jsem si zase (jako zkušený flejmingář) o to víc mohl vychutnat živé provedení vyspejslých novinek jako Ashes in the Air, Is David Bowie Dying? a dalších. Předtím mě naprosto dojal Antony, k tomu pár šikovných kapel na vedlejším pódiu, patnáctka Ostravar, hnusně-krásný nový areál, prohlídka vysoké pece, příjemné publikum, kinosál, diskusní sál, taneční sál…

The Stooges se nedají dostatečně popsat slovy. Chvíle, kdy se na katowickém Off Festivalu vypne podkresová hudba a ve vteřině se do drzého rachotu kytar přiřítí Iggy Pop a spustí dokonalou pecku Raw Power, se nedá jen tak nakoukat na Youtube. Musí se prožít. V sestavě kapely už pár let opět figuruje James Williamson, takže se těžiště setlistu v porovnání s koncertem v Praze posouvá směrem pryč od prvních dvou alb a od novodobých nahrávek. I bez nátěrů jako Loose, 1969 nebo Down on the Street to funguje dokonale a to i při méně provařených kusech. Pár hodin předtím precizní Baroness strhnou na svou stranu i tisíce ne-metalistů a Thurston Moore dává na svou akustickou tvorbu zapomenout už po první skladbě a hobluje struny tak, jak se na praotce hoblingu sluší a patří. Na Offu nebylo všechno fajn. Hlavně rozdělení areálu na místo pro požívání nápojů a požívání hudby a nutnost platit bony s sebou nesou značné nepříjemnosti, ovšem všechny povedené koncerty letošního ročníku dávají na takové maličkosti zapomenout.

Grafikon – Spiderman

V dnešním pokračování seriálu o mých kolážích se vracíme k úplně prvnímu obrázku, který jsem (tak jako všechny ostatní v rubrice Grafikon) udělal jen za pomoci nůžek a lepidla.

Podnikání na vlastní triko

Trička vypráví příběhy o svých majitelích. Prozradí, na kterém jste byli koncertu, jaký je váš oblíbený seriál nebo že jste kradli na mezinárodním sportovním utkání.

Nedávno jsem v autobuse potkal špinavého váguse v maturitním tričku „Střední ekonomicko-podnikatelská škola Mladá Boleslav 1995 – 1999“ a rázem se mi v mysli začal odvíjet jeho životní příběh. Na podnikatelskou školu zamířil jako cílevědomý mladý muž za bouřlivých porevolučních let se snem o originálním nealkoholickém nápoji ze psích exkrementů. Naučil se o finančních výkazech, dodavatelském řetězci a velice spletitém právním systému a na přelomu milénia založil svou obchodní společnost. Na trh se svým nápojem vyrobeným pouze z vody, zvířecích výkalů, hadrů na podlahu a umělého sladidla vstoupil právě ve chvíli, kdy o to samé usilovala Kofola, naneštěstí zajištěná větším marketingem, podnikatelskou zkušeností a smlovou s magistráty největších měst o bezplatných dodávkách exkrementů přímo do továrny v Krnově.

Z podnikatelského snu našeho mladíka zbylo jen tričko.

Muchas gracias, NinjaInk!

Mým oblíbeným trendem v současné grafické tvorbě pro trička a dekorativní plakáty je secese. Alfons Mucha stále za hranicemi zůstává jedním z nejznámějších Čechů všech dob a i dnes se jím mnoho výtvarníků inspiruje. Na těchto odkazech uvidíte několik filmových či videoherních témat výborně propojených s Muchovými plakáty autorem zvaným NinjaInk (většinou jsou zobrazeny ženské postavy, kterým přece jen muchovská éteričnost sluší více):

- Final Fantasy
- Star Wars (dokonce s nápisem v češtině!)
- Resident Evil
- Indiana Jones

Grafikon - Nameday cake is amazing!

Moje nejnovější koláž je ve své fyzické podobě gratulací mému otci k jeho jmeninám a obsahuje plno odkazů na dobu jeho mládí. Mimochodem, dort jsme doopravdy měli a skutečně byl vynikající :-)

Swans vystoupí v Lucerna Music Baru

Nechvalně známé americké no-wave komando Swans se opět vrátí do Čech (ačkoli někteří z nás je mohou ještě předtím zastihnout v srpnu na polském Off Festivalu). Trestná výprava vedená Michaelem Girou zavítá do Lucerna Music Baru 27. listopadu. Po svých zkušenostech s koncerty Swans preferuji spíš prostředí open-air festivalu, kde labutě nemají možnost burácet tak hlasitě, že ohluchnete, ale proti gustu…

Grafikon vs The Flaming Year - Race for the Prize

Ostravský koncert Flaming Lips už je skoro za dveřmi a my si v posledním díle mého seriálu The Flaming Year ukážeme mou nejnovější koláž inspirovanou jednou z největších flejmingových hitovek, Race for the Prize.

Mimochodem, před dvěma týdny jsem tu psal o tom, že se Flaming Lips chystají překonat světový rekord v počtu koncertů konaných v různých městech během jednoho dne. Skutečně se jim to povedlo.

Oslavme příchod léta s Paulem Banksem z Interpol

Na tomto odkazu si můžete stáhnout novou písničku od frontmana epochálních Interpol. Paul Banks alias Julian Plenti v ní sice vítá příchod nejslunnějšího ročního období, jeho podání je však tak funerální, jak to od něj máme už víc než deset let rádi. Navíc je tato skladba lepší než celá B-strana posledního alba Interpol dohromady.

Herní recenze - iPeePee

V letadle, u vašeho tchána doma i v zaplivaném baru, tam všude můžete močit se hrou iPeePee, simulátorem vylučování. Výlučně na iPhone či iPod.

Díky své příruční elektronické hračce iPod Touch poznávám originální aplikace a hry, které na PC prostě neexistují, a iPeePee je jednou z nich. Na obrazovce vidíte proud moči (nic dalšího z vás tam vidět není, kdybyste se ptali) a s tím, jak svůj iPod nakláníte do všech stran, svůj zlatopramen navigujete. Snažíte se samozřejmě trefit do mísy, za což jsou kladné body, nenasbírat záporné body za pokropení veškerého okolí a případně se snažíte pomočit různé bonusy, které se náhodně objevují na nejrůznějších poličkách a po chvíli opět mizí. Láhev piva vám dodá další palivo, zase vás ale rozhoupe, lékárnička vám znovu uklidní rozkolísané míření, pro body navíc můžete smočit i balíček peněz či biliárovou kouli (?), ale pokud se místo na ně trefíte na svůj mobilní telefon či tranzistorové rádio, body se vám strhnou.

Zní to velmi jednoduše, ovšem je na mistrném úsudku každého močipána, zda investuje svůj vyměřený čas a vydá se mimo misku pro pár bodů navíc nebo pro lahvinku piva a zda stihne na bonusy zacílit, než se mu opět ztratí. Protože škoda kapky, která padne vedle. Opačnou strategií je pominout bonusy a snažit se nakupit co nejvíce prémií "All inside," ovšem statika je vratká věc a udržet pevně zamířeno by ke konci kola nedokázal ani elitní sniper Vasilij Zajcev.

iPeePee je velmi zábavná oddechová hra, která nám navíc nenásilně vštěpuje morálně cenné lekce o tom, že se nevyplácí močit vedle mísy a že člověk nemůže v životě pomočit všechno, co by chtěl. Dobrou moč.

Citát týdne - Nakouřený Švihák a jeho čengliš lengvič

"House Brewing in Cesky Krumlov based L.P. 1560, where the golden brew beer is brewed Czech classical method of our ancestors just a hop from from the Czech lands and crystal spring water from their own wells" - anglický popis z etikety českého piva Nakouřený Švihák, v němž je plno "Czech classical mistakes"

Jak je možné, že etiketu na výrobku, který se vyrábí po tisících a je vyvážen i do zahraničí, nechali v Krumlově napsat někoho, kdo vůbec neumí anglicky?

Grafikon – Superden

 Moje koláž pro dnešní superden je založena na obálce Klasu, “obrázkového časopisu pro mládež” z roku 1924. Dnešní mládež už se samozřejmě baví úplně jinak…

Jako každý jiný obrázek z mého seriálu Grafikon se i tento dá rozkliknout nebo stáhnout ve vyšším rozlišení.

Žižkovské pivobraní - Třináct piv za večer

Včera se mi moc líbilo na Žižkovském pivobraní. Velice sympatický je jejich nápad točit pivo do menších sklenic, takže toho může člověk ochutnat víc než obvykle. Dal jsem si tedy třináct kousků, vždy však šlo o jednu až tři deci piva. Tady je můj chronologický zápis z akce:


1) Primátor 14 výroční, který jsem plánoval pít, pokud bych se před pár týdny byl vypravil na náchodské pivní slavnosti (asi jim to zbylo)

 2) Chýně 12 polotmavá, jako vždy okouzlující svou charakteristickou (jak já říkám, "sklepní") chutí

3) Sv. Norbert IPA, podle mě jedno z nejlepších piv v republice 

4) Svatovar 11, slyšeli jste o něm někdy?

5) Konrád Červený Král 12, spíš jen z nostalgie po výletě na Sychrov, než že by to bylo dobré pivo

6) Ferdinand 11, to už areálem začínala znít Vltava (žádná halucinace, myslím tu skupinu Vltava)

7) Černá Hora Velen, můj oblíbený mok z lobkowiczovských restaurací

8) Primátor Chipper, grapefruitový radler, stejně jako ostatní radlery mi vůbec nepřipomíná pivo

9) Chotěboř Premium, na nějž jsem si vystál jednu z nejdelších front, abych se mohl paní výčepní zeptat na správné jméno tohoto nápoje - pivu prý v Chotěboři skutečně říkají Chotěboř, ale varianta Chotěbor prosazovaná jedním z mých nejmilejších čtenářů taky prý není od věci, protože tak se jmenoval dávný zakladatel města Chotěboř

10) Herold 14 Bronze Lager, jeden z mých favoritů včerejšího dne

11) Královská Zlatá Labuť 26 jako vzpomínka na můj výlet na Zvíkov

12) Dalešice Májový ležák z "pivovaru filmových Postřižin")

13) Žatec Baronka 13, symbolicky třináctý na mém pořadníku


Většinu večera provázel mírný déšť, ale slyšel jsem zase po čase svou oblíbenou kapelu, seznámil jsem se s jedním kolegou publicistou, potkal jsem i několik známých tváří a ten pivní výběr... prý tam zbylo ještě pár stánků, které jsem nestihl navštívit, ale věřit se mi tomu nechce :-)

Grafikon - Paul Weller and David Bowie

Moje zatím nejnovější koláž v sobě spojuje dvě typicky britské ikony rockové hudby. Při vytváření tohoto obrázku, který mám právě zarámovaný v obýváku, jsem poslouchal Paula Wellera, ovšem Bowieho hudbu mám mnohem radši.

The Flaming Year – Osm koncertů za jeden den

27. června, tedy dva týdny před jejich vystoupením na Colours of Ostrava, se Flaming Lips pokusí o nový světový rekord a odehrají osm koncertů během čtyřiadvaceti hodin. Trasa jejich mini-šňůry povede z Memphisu do New Orleans a celá anabáze by navíc měla být živě k vidění na webu. Díky tomuto přenosu není nutné Američanům závidět a přát si, aby v červenci Lips zahráli kromě Ostravy taky v Opavě, Olomouci a Brně. Naopak, pustit si jejich stream k snídani a pak ještě doma po práci a před spaním bude dostatečně luxusní.

Moje nová recenze v dnešní E15 - Beach House

K této prosté informaci přikládám okno, v němž si můžete poslechnout či stáhnout jednu skladbu z tohoto skvělého alba.

Grafikon - Oba mí strýcové

Pro tuto koláž jsem použil kromě starých novin, časopisů také nějaké technické nákresy a sešit s diktáty, který mi zbyl ze školy. Aniž by to tehdy učitel věděl, jeden z mých strýců skutečně žije v Uhříněvsi. (Mírnou inspirací mi byl tento obal desky od Pantha du Prince).

Handsome Furs skončili

Včera se na webu kanadské elektro-rockové formace Handsome Furs objevila smutná zpráva o konci tohoto projektu. Ze všech čtyř nebo pěti jejich koncertů, které jsem viděl, se ani jeden nedá označit jinak než vynikající, kulervoucí, úžasný.

Činoherní klub – Kukura je za dva zlatý a topůrko za tolar

Nebude to asi žádné překvapení, že zlatou devízou jedné z posledních novinek Činoherního klubu nazvané Kukura je právě Juraj Kukura v hlavní roli. Ze sedadla v první řadě pro mě bylo toto představení ohromným zážitkem.

Činoherní klub je v současnosti znám hlavně díky svým výborně šlapajícím inscenacím akčních sprosťáren od Martina McDonagha a podobných autorů. Nový kus Kukura se svou formou intelektuálského monologu blíží spíš koncepci Divadla Komedie, v jehož repertoáru by rozhodně nezapadl. Inspirace nekonečnými kritickými tirádami Thomase Bernharda je znát hlavně před přestávkou, kdy Kukura (hrající sám sebe) v mistrném přednesu kupí své názory o stavu slovenské kultury, divadelnictví, národa a jeho čelních představitelů. Díky svému šarmu zasloužilého hereckého mistra a díky tomu, že léta pobýval a pracoval za železnou oponou, je právě on tím pravým, kdo ve slovenském prostředí může vynášet soudy nad malostí a zápecnictvím svého národa (u nás by podobná role slušela Pavlu Landovskému). V bratislavském Divadle Aréna svěřili roli Kukury jiným, mladším hercům a nevěřím, že to může působit stejně silně.

Po přestávce se slova ujímá Veronika Žilková v kouzelně podaném monologu kravičky z televizních seriálů a hra končí silně bizarním exkurzem do Kukurova soukromí zpracovaném za pomocí loutky (takřka v životní velikosti, ovšem o dvacet let starší). Uznávám připomínky kritiků ohledně drobných logických nedostatků textu a toho, že autor hry Martin Čičvák nepíše tak dokonale jako Bernhard, přesto si kromě Korespondence V+W nevzpomínám na žádnou další současnou hru z našeho prostředí, s níž bych byl tak spokojený. Není příliš přátelská k divákům, kteří potřebují sledovat děj (žádný děj hra nemá), pro satiricky a kriticky naladěné publikum je však velmi zábavná.