Činoherní klub – Kukura je za dva zlatý a topůrko za tolar

Nebude to asi žádné překvapení, že zlatou devízou jedné z posledních novinek Činoherního klubu nazvané Kukura je právě Juraj Kukura v hlavní roli. Ze sedadla v první řadě pro mě bylo toto představení ohromným zážitkem.

Činoherní klub je v současnosti znám hlavně díky svým výborně šlapajícím inscenacím akčních sprosťáren od Martina McDonagha a podobných autorů. Nový kus Kukura se svou formou intelektuálského monologu blíží spíš koncepci Divadla Komedie, v jehož repertoáru by rozhodně nezapadl. Inspirace nekonečnými kritickými tirádami Thomase Bernharda je znát hlavně před přestávkou, kdy Kukura (hrající sám sebe) v mistrném přednesu kupí své názory o stavu slovenské kultury, divadelnictví, národa a jeho čelních představitelů. Díky svému šarmu zasloužilého hereckého mistra a díky tomu, že léta pobýval a pracoval za železnou oponou, je právě on tím pravým, kdo ve slovenském prostředí může vynášet soudy nad malostí a zápecnictvím svého národa (u nás by podobná role slušela Pavlu Landovskému). V bratislavském Divadle Aréna svěřili roli Kukury jiným, mladším hercům a nevěřím, že to může působit stejně silně.

Po přestávce se slova ujímá Veronika Žilková v kouzelně podaném monologu kravičky z televizních seriálů a hra končí silně bizarním exkurzem do Kukurova soukromí zpracovaném za pomocí loutky (takřka v životní velikosti, ovšem o dvacet let starší). Uznávám připomínky kritiků ohledně drobných logických nedostatků textu a toho, že autor hry Martin Čičvák nepíše tak dokonale jako Bernhard, přesto si kromě Korespondence V+W nevzpomínám na žádnou další současnou hru z našeho prostředí, s níž bych byl tak spokojený. Není příliš přátelská k divákům, kteří potřebují sledovat děj (žádný děj hra nemá), pro satiricky a kriticky naladěné publikum je však velmi zábavná.