Crash u potoka, nejnovější premiéra Švandova divadla, je sice celkem zábavný, ovšem u části diváků si to nevyhnutelně musí rozházet při konfrontaci se svým inspiračním zdrojem. Jde o nový text Dodo Gombára, který je volně inspirovaný klasikou Karolíny Světlé, což v praxi znamená, že až na jména a nátury postav to s knihou má pramálo společného. Kdyby se v programu namísto toho uvedla inspirace videohrou Crash Bandicoot, šlo by asi o podobně věrnou adaptaci.
Mě to bavilo v první půlce jako soudobá komedie o tom, co všechno se může pokazit na svatební veselce. Podobně jako v jiném švanďáckém kusu Řemeslníci, kde mladí manželé prostě jen chtějí bydlet ve svém domě a nestačí se divit tomu, jak nesplnitelný jejich sen je, i tady selhává lidský faktor a zdánlivě prosté se stává složitým. Mezi pozvanými příbuznými jsou např. výborně zahraný neomalený řidič z ministerstva (službičkář – šmelinář), buranský řemeslník s paničkovatou ženou, zakřiknutí rodiče, kteří neumí dělat proslovy a společensky se družit…
Zpočátku na mě všechny tyto figurky velmi dobře působily svým humorem trapnosti a každá replika pro mě byla vtipná, postupně se ale dění na scéne opakuje a celá část po přestávce existuje spíš jen pro vytvoření nějakého pojítka s dějem románu, než aby se divákovi ukázalo něco nového.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen