Was sie heute tun - Jens Lekman

Die Serie auf meinem Blog für diesen Jahr hieß "Was sie heute tun" und sie wiederentdeckte fast vergessene Künstler aus der Vergangenheit. Der letzte Teil von dieser Serie nimmt sich einen schwedischen Sänger Jens Lekman als Thema. Jens hat ein paar wunderschöne und traurige Lieder etwa vor neun Jahren geschafft, das allerbeste Lied davon war "The Opposite of Hallelujah."

Schon lange wurde von Jens nichts gehört, zu meiner Überraschung singt er aber noch. Eine ziemlich große Tour durch die Vereinigten Staaten wurde auf Jahr 2017 geplant. Leider gibt es keine neue Musik von Jens, die alten Lieder sind aber weiterhin gut, hier ist "I Know What Love Isn't."

Der große Wechsel: Mein Blog brennt

Ich habe mich entschieden, dieses Blog fernerhim nur auf Deutsch zu schreiben. Alle Themen werden etwas mit den deutschsprachigen Ländern zu tun haben, oder mit Skandinavien. Der wichtigste Grund dazu ist, dass ich mein Deutsch üben will, aber es gibt auch andere Anlässe. Es interessiert mich, ob die Anzahl meiner Leser steigen wird und welcher von meinen regelmäßigen Lesern als der Erste sich diesen Wechsel merkt und vielleicht reagiert.

In meinem ersten Eintrag auf Deutsch kann ich euch ein Theaterstück, das ich kürzlich gesehen habe, empfehlen. Es heißt "Brennt" und es wurde in MeetFactory laut einem Roman von deutscher Autorin Sudabeh Mohafez adaptiert. Diese dunkle Geschichte ist vielleicht zu schematisch und selbstanalytisch, aber bietet eine gute Gelegenheit, das exakte und überzeugende Schauspielern von Anita Krausová vorzuführen. Die Bühne sieht ganz minimal aus und die andere Schauspieler sind nicht immer ausgezeichnet, aber Anita scheint hier wirklich stark.

Co dělají dnes: Katy Goodman

Katy Goodman zažila relativně největší porci slávy v sestavě americké kapely Vivian Girls, o které jsem tu už několikrát psal. Katy možná není nejlepší baskytaristkou na světě, ale dozajista je nejkrásnější baskytaristkou na světě a to se také počítá.

Vivian Girls se už pravděpodobně na scénu nikdy nevrátí, jejich jednotlivé členky ovšem dále pokračují v jiných projektech. Katy Goodman (jinak také zvaná Kickball Katy) letos vydala novou desku s formací La Sera, která není ani tak stylově vzdálená od Vivian Girls. Tady je singl ze zmíněné desky nazvaný High Notes.

Čtenářská výzva: Pro tento rok mám splněno

Právě jsem letos dočetl svou dvacátou knihu, jinými slovy jsem splnil Čtenářskou výzvu 2016. Jak jsem se popasoval s jednotlivými kategoriemi knih v rámci tohoto projektu, můžete vidět na tomto odkazu.

Od té doby, co jsem přestal na cestě do práce a z práce trávit přes dvě hodiny denně v metru, se má čtecí rychlost značně snížila, a tak skutečnou výzvou se pro mě stane až Čtenářská výzva 2017. Nechci hned dopředu hodit flintu do žita, nicméně pokud bych za rok touto dobou viděl, že mám ještě polovinu před sebou, nebudu se štítit různých triků, jak zbývající kategorie zaplnit. A taky (ne že to na mě povíte) začínám s Výzvou 2017 už teď, předem.

PS: Když procházím profily jiných účastníků Výzvy, nacházím nejen spoustu nesplněných pokusů, ale i udivující příklady toho, kolik různých kategorií se dá zaplnit např. Stephenem Kingem nebo Karlem Čapkem.

Co dělají dnes: The Good, The Bad & The Queen

Dnes je tomu deset let ode dne, kdy o sobě poprvé dala slyšet "superskupina bez názvu," jinak ale též zvaná The Good, The Bad & The Queen. Ačkoliv je zpěvák Damon Albarn zapojen do desítek různých kapel a projektů, tento nenápadný a obecně nedoceněný počin pro mě po letech zůstává jedním z jeho nejpřitažlivějších děl. Je to snad dáno zvýšeným obsahem albarnovských melancholických balad na úkor jakýchkoliv stylových úletů a geniální kombinací těchto písní s výraznou basou Paula Simonona, dříve též člena The Clash. Výbornými ukázkami z dosud jediné desky tohoto uskupení budiž např. Kingdom of Doom či The Bunting Song.

Co dělají členové této formace dnes? Spolu se zřejmě už nevídají, nová deska The Good, The Bad & The Queen je totiž údajně již dva roky napsaná, ovšem zatím nebyla natočena. Přitom pro Damona Albarna jako jednoho z nejaktivnějších hudebníků byl rok 2016 až neobvykle klidný, jedinou jeho letošní novinkou bylo podivné hostování na desce De La Soul.

Tři aktuální songy sahající od Detroitu až po Dolní Věstonice

Poslední dobou to u mě na blogu vypadalo hlavně jako nostalgické lovení vzpomínek. V rámci boje o zachování vlastní relevance ale dnes přicházím s článkem o hudbě, která je aktuální. Tyhle tři skladby jsou u nás doma v posledních týdnech slyšet nejčastěji:

Protomartyr - Born To Be Wine - Protomartyr přicházejí v přestávce mezi alby se skvělou peckou, která nejspíš naznačuje jejich probíhající posun k vazbeným a skřípajícím kytarám. Protomartyr měli většinou zvuk krutě srovnaný, na novém singlu však nastává v kytarách takový bordel, při němž všichni hudební publicisté automaticky sahají k přirovnání k The Jesus and Mary Chain. Píseň "Born To Be Wine" je součástí letošní singlové kolekce Adult Swim. Když se zorientujete v poněkud složitějším rozhraní na jejich webu, najdete tam i spoustu další skvělé hudby a vše je to jako každý rok ke stažení zdarma.

ASAP Jarda - Dirty Morava - Třeba je to všechno jen vtip, ale ASAP Jarda a jeho kolegové z kolektivu Opak Dissu letos jedou jako draci a každý týden přijdou s novým dobrým trackem. Je slyšet aktuální trapový zvuk (v souladu s tím, co jsem psal o stylové proměně hiphopu v minulém příspěvku), Jardův rap plyne navzdory parodicky skuhravému výrazu vlastně celkem profesionálně a není nouze o bezvadné hlášky. Na Moravě mají možná legraci z nás Pražáků, na druhou stranu mě zase hřejí Jardovy buranské rýmy typu "nasedám na fichtla a udělám drifta." Kdysi jsem ostatně taky natočil cosi na podobné téma.

Gucci Mane feat. Kanye West - Pussy Print - V tomto případě jde hlavně o parádní, paranoidně utlumený beat z dílny nadaného producenta Mike Will Made It. Oba rappeři klasicky jedou svůj standard na téma peníze, prachy a dolary, část pozornosti na sebe strhává i samotný název tohoto tracku, nic z toho by však nestačilo bez výborného Mikeova podmazu. Je v tom atmosféra, je v tom šílenství, jsou v tom konec konců i ty kupy bankovek.

Co dělají dnes: Turntablism

Kdysi jsem býval velkým příznivcem turntablismu, čili scratchování desek, čili dýdžejské zručnosti za gramofony. Pokud stále nevíte, o co jde, pomůže třeba toto archivní video.

Na přelomu století byl ještě turntablism přirozenou součástí hiphopu, podobně jako třeba breakdance. Soutěže v turntablismu byly součástí hiphopových akcí a scratchované samply byly základem velkých rapových hitů. Do důsledku to dotáhli hvězdní Beastie Boys, kteří v jednom svém klipu rapovali jen a pouze do scratchů svého dýdžeje Mixmaster Mikea. (Pozn.: Videoklip pochází z roku 1999, Youtube jej datuje chybně).

Turntablismus mi byl vždy sympatický svou snahou o preciznost, pečlivou přípravu a virtuozitu, zatímco rapování jako takové nebylo nikdy o moc víc než jen povídání do rytmu. Tato hudebně-atletická disciplína se nikdy nedočkala masového ohlasu, v Čechách její vrchol nastal v roce 2005, kdy se v Praze konalo světové mistrovství v turntablismu ITF za účasti velkých zahraničních hvězd (počet návštěvníků: přibližně 700 lidí).

Přirozený vývoj hiphopu se však od té doby vydal směrem k syntezátorům a vokodérům a v dnešní hudbě už prakticky žádné scratche neuslyšíte. Turntablismus nejspíš v západním světě ještě do jisté míry přežívá (soudě podle existence nových záznamů na Youtube), dnes už samozřejmě za propojení gramofonů s počítačem, u nás však prakticky vymřel. Odhaduji, že ani velmi důkladná rešerše by neodhalila jedinou turntablistickou akci, která by se v ČR během této dekády konala. Jde o hlubokou minulost, o čemž vypovídá i to, že záznamy z turntablistických akcí podobné tomu z mého prvního odkazu mám všechny na videokazetách.

Co dělají dnes: Chicks on Speed

Dnešní vydání mé pravidelné nostalgické rubriky "Co dělají dnes" nás přenese o deset let zpět, a sice na hudební festival Pohoda 2006. Německá feminní elektro-úderka Chicks on Speed měla tehdy značné zpoždění na příjezdu a já jsem se již smířil s tím, že jejich vystoupení neuvidím. Uspokojený skvělými sety Dizzeeho Rascala, Stereo MCs, Coldcut či Andyho C jsem tedy šel spát. Jakmile jsem se ale probudil hluboko v noci ve svém stanu a uslyšel hudbu Chicks on Speed, probral jsem se, vstal a vyrazil jsem si jejich perfektní show plně užít pod hlavní pódium. Po deseti letech z jejich vystoupení na internetu zbyla tato velmi krátká videoukázka a rovněž velmi krátká zmínka v mé legrační reportáži, kterou jsem z festivalu tehdy publikoval (omluvte prosím diakritiku, která z nějakého důvodu během let z mého článku částečně zmizela).

Chicks on Speed tvoří a vystupují dodnes. Například zahráli i na letošní Pohodě, tentokrát už bohužel bez mé účasti. Svou káru tedy tlačí dál, i když soudě podle statistik na Youtube jsou již značně mimo záběr většinového příznivce elektronické hudby. Pojďme si spolu pustit třeba tuto pěknou dvojjazyčnou skladbu z nejnovějšího alba Chicks on Speed a třeba ji společně dostaneme nad tisíc zhlédnutí.

Citáty týdne - Full Moon

Tento týden vyšlo nové číslo hudebního časopisu Full Moon. Jakkoli sympatický mi je jejich výběr témat, postupem let se stále více rozcházím s jejich subjektivním stylem psaní plným nesoudného přehánění. Z nového vydání Full Moonu jsem zatím přečetl pár článků, už jsem se ale stihl dozvědět, že jistá pořadatelská firma ohlášením pražského koncertu kapely Moderat pro mnohé "potvrdila existenci boha." Ne že by Moderat nebyli sympaťáci, kdysi jsem tu o nich také psal, ale mnohem civilnějším tónem.

Rozum mi zůstává stát i nad odvážným prohlášením na adresu festivalu Obscene Extreme: "Každý, kdo mi kdy padl do rány, už slyšel, že je Obscene nejlepší festival na světě, a zároveň festival, k němuž navzdory jeho hudební vyhraněnosti může vzplanout v podstatě kdokoliv." Dobře, takže jakmile to jednou zkusíte, pravděpodobně se vám to zalíbí, ať už jste dvacetiletý mat-fyzák, nebo padesátiletá manažerka? Obscene Extreme je prostě něco, o čem by potenciálně všichni lidé mohli prohlásit, že je to moc fajn, podobně jako třeba pizza, letní dovolená nebo Pat a Mat? Pojďme si na důkaz tohoto tvrzení pustit ukázku z této akce a posoudit, zda je Obscene Extreme i pro vás tím pravým (upozorňuji, že tento klip samozřejmě není vhodné pouštět v práci).

O nevšední poetice rumunských nížin

Povídková knížka Nížiny od německé autorky Herty Müllerové (pocházející původně z rumunského Banátu) je především dalším skvělým překladovým počinem Radky Denemarkové. Právě díky nadání překladatelky si k nám tyto povídky plné špíny, beznaděje a nuzných, porobených a naprosto unifikovaných bezejmenných aktérů našly cestu ve věrné podobě plné atmosféry a nečekaných slohových výstřelků. Müllerová totiž pro své kroniky banátského bezčasí volí metodu strohého realistického, až naturalistického popisu prošpikovaného místy surrealistickými výjevy. Tak například zakončí svůj popis místních dušičkových zvyků větou "Ve vydlabané tátově hlavě se svíčka prošílela ke konci."

I ony realistické věty ovšem v překladu Denemarkové znějí tak náladotvorně, že je možné mezi nimi náhodně vybírat a poskládat z nich řadu depresivních básniček. Malý příklad:

Z nozder crčela krev.
Dcery si otírají kruhy pod očima.
Táta jde rovně, dnes není opilý.
Bylo poledne a smrt nikde.

Kořalkou páchl pot a páchla moč.
Škrob pálil v řezné ráně.
Poslední zesnulý hlídá hřbitov,
dokud nezemře někdo další.

Povídková sbírka Nížiny je po výborném románu Srdce bestie dalším dílem Herty Müllerové, které lze jen doporučit. V současnosti je tato kniha k dostání v Levných knihách za skvělých 39 Kč.

Co dělají dnes: Doom

Nejspíš to překvapí jen ty z vás, kteří se stejně jako já už počítačovým hrám vůbec nevěnují, nicméně praotec všech 3D stříleček Doom se letos vrátil. A nemyslím tím film s nadějně znějícím názvem The BFG, mám na mysli úplně nový, čtvrtý díl této herní série. Jak je vidět z tohoto videa, nový Doom v grafice za ta léta znatelně pokročil, pro mě však zůstává zásadním Doom 2 nainstalovaný přibližně před dvaceti lety v počítačové učebně našeho gymnázia.

Courtney Barnett se vrací jako lift-girl

Australská písničkářka a rockerka Courtney Barnett se vrací s novým výborným klipem, který je již šestým (!) z jejího loňského alba "Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit." Šest videoklipů z jedné desky, navíc vydané u malé nezávislé firmy Milk Records, to může svědčit jen o neobyčejném úspěchu. A taky že ano, zmíněná nahrávka je výjimečně zdařilou svěží kolekcí plnou nápadů a energie a do pomyslného éteru Youtube by se v klipové podobě mohl vypustit každý z jedenácti přítomných tracků. Mezi deset nejlepších desek roku Courtneyinu desku zařadili např. Pitchfork, Stereogum či Guardian.

Nejnovější videoklip se jmenuje Elevator Operator a Courtney v něm jakožto obsluha výtahu vozí nejrůznější středně známé hudební persóny (nepoznal jsem ani jednu z nich). Jak sami uvidíte na tomto odkazu, nijak zvlášť se jí v této profesi nedaří, ale není to tak zlé jako v loňském perfektním videu k písni Pedestrian at Best.

Triumfální tažení německého penzisty z Cannes do Karlových Varů

Také letos jsem byl na pár dní v Karlových Varech, také letos jsem viděl pět filmů. Bezkonkurenčně nejlepší mezi nimi byl německý snímek Toni Erdmann o starci, který bojuje o lásku své dospělé dcery lapené pozlátkem mezinárodního byznysu. Film, o němž už kritici v Cannes psali jako o zázraku, skutečně je výjimečně dobře napsaný i natočený.

Zřejmě nikdy předtím jsem v kinosále neslyšel tak hlasitý smích, zároveň je Toni Erdmann tíživě smutný na několika různých úrovních. Sledujeme tragédii osobní, mezilidskou i společenskou, poťouchlý humor hlavního protagonisty však táhne tak silně, že nelze jinak, než se celé dvě a půl hodiny jen smát. Pokud někdy mohla existovat filmová postava situovaná přesně mezi Donem Quijotem, Boratem a Bryanem Millsem (96 hodin), je jím tento důchodce z Aachen, který se ve skutečnosti ani nejmenuje Toni Erdmann.

Z mého festivalového programu stojí za zmínku ještě srbské morální drama Dobrá manželka a také vizuálně přitažlivý snímek Dům těch druhých odehrávající se v Gruzii. Oba filmy shodou okolností tematizují občanskou válku a to, jaké následky má konflikt na další osudy přeživšího obyvatelstva.

Nejlepší koncerty minulého pololetí

Švédská temná čarodějka Anna von Hausswolff v březnu plně využila skvělé akustiky Paláce Akropolis a naplnila sál svým nečekaně silným hlasem a hrou na varhany. Spolu s doprovodnou kapelou, jíž dominovala elektrická kytara, předala Anna hrstce posluchačů zážitek žánrově příbuzný předvčerejšímu koncertu Black Sabbath (ovšem jistě o několik tříd lepší). Anna se ještě letos do Prahy vrátí, bude k vidění před koncertem Swans.

Další výjimečný koncert předvedli v Praze američtí Protomartyr. Jako zázrakem byla kapela, jejíž nejnovější album je na všech frontách adorováno jako nejnovější vrchol post-punku, k vidění v malém vršovickém Basement Baru za pouhé dvě stovky. Výkon kapely byl profesionální, osobnost "zpěváka" Joe Caseyho nepřehlédnutelná, atmosféra v publiku strhující.

Třetím vrcholem pro mě bezpochyby bylo vystoupení CocoRosie v Divadle Archa. Ač se k nám CocoRosie vracejí více méně pravidelně, já jsem je letos viděl poprvé a nad pěveckou ekvilibristikou obou sester mi jen zůstával rozum stát (což se dá říct i o Sornem, který vystoupil před nimi). Také CocoRosie mají na kontě novou velmi dobrou desku, naživo však křehkost jejich nahrávek ustupuje rytmice a celá jejich bizarní show má najednou mnohem větší odpich.

Za zmínku pod čarou stojí i skvělý koncert Sun Kil Moon, o kterém tu podrobněji píšu o dva příspěvky níže.

Co dělají dnes: Underworld

V rubrice Co dělají dnes se pravidelně vracím k tvůrcům, kteří vládli osmdesátým či devadesátým letům, avšak v případě Underworld je odpověď na otázku z titulku překvapivě snadná. Underworld jsou dnes na Slovensku a balí si kufry po vystoupení, které (pravděpodobně) proběhlo před několika hodinami jako vrchol bratislavského festivalu Neon. Během tohoto týdne vystupovali také na hlavním pódiu megaakce v Glastonbury a zanedlouho budou hlavní hvězdou největšího českého hudebního festivalu. Pro lidi, kteří je v roce 1996 odepsali jako kapelu jednoho hitu (navíc parazitující na úspěchu jistého filmu), jde bezpochyby o nečekaný vývoj.

V devadesátých letech jsem měl všechna tři zásadní alba od Underworld naposlouchaná do posledního detailu, přesto i mě jejich letošní návrat zaskočil. Čeští a slovenští posluchačí mají hodně rádi retro, ovšem v případě Underworld se nejedná o žádné vzpomínkové vystoupení typu Nazareth v Lucerně. Underworld mají nové album, které zní výborně a na němž je z velké části postavený jejich současný koncertní program. Tady je odkaz na nový klip ke skladbě If Rah, která je kvalitativně naprosto srovnatelná s kterýmkoliv z jejich nejslavnějších kousků. Underworld jsou znovu na vrcholu a je to radost je tam znovu vidět.

Sun Kil Moon poprvé vystoupili v Praze

Malý sál Lucerny včera nabídl koncert folk rockového projektu Sun Kil Moon - kapely s tak složitým názvem, že dokonce ani na vstupenkách nemůže být uveden bez chyby. Kdo je ale Sun Kil Moon a kdo ve skutečnosti je Mark Kozelek, který za tímto projektem stojí? Ani návštěvníci včerejšího výborného koncertu v tom nemohou mít jasno.

Buran, melancholik, pruďas, citlivka, diletant, sebestředný nadutec i neobyčejně nadaný civilní básník. Díky intimním deníkovým textům plným detailů jde z Kozelkových písní mnohem více cítit konkrétního člověka, zároveň však přichází řada otázek. Kolik z jeho veristických textů je skutečně pravda? Je možné, aby toho tolik doopravdy cítil?

Po hudební stránce se mi včera několikrát na mysl vkrádal termín "dad rock" a publikum bylo v Lucerně tím nejspořádanějším, jaké jsem zde kdy zažil. Až na několik osamocených drzých reakcí z obecenstva, které Kozelek drsně odrážel, byla v sále slyšet jen a jen tlumená komorní hudba Sun Kil Moon, místy svou hlasitostí soupeřící s hlukem ze zadního baru, v němž zřejmě na tento večer naplánovali fyzickou inventuru všech malých lahviček s Bonaquou. V setlistu bylo místo i na několik cover verzí, také na zbrusu novou skladbu napsanou při cestování na tomto turné, došlo i na předem nepřipravený duet s dívkou z publika, páteří však byly skladby z vynikajících desek Benji a Universal Themes. Věřím, že první koncert Sun Kil Moon v Praze přinejmenším naplnil, a v mnoha ohledech i předčil očekávání všech příznivců Marka Kozelka.

Co dělají dnes: Atari

Má rubrika "Co dělají dnes" vzpomíná na hrdiny mého dospívání, na dnes již téměř zapomenuté veličiny, které ve své době znamenaly mnoho. Firma Atari a její počítač 130XE měly na mě v mých mladých letech nesmazatelný vliv, ovšem kdy jste naposledy o Atari slyšeli cokoliv, co by nemělo přídech nostalgie?

Možná se k vám nedonesla zpráva o Pridefestu, budovací hře zaměřené primárně na LBGTQ komunitu. Případně nevíte ani o nedávných propadácích Alone in the Dark: Illumination a RollerCoaster Tycoon World (Infogrames, tvůrci původních her AITD a RCT, plně převzali Atari v roce 2008.) Firma kromě nových her samozřejmě už od 90. let bez ustání předělává své staré hity na nové herní platformy, nejnověji tedy na mobilní zařízení. Dále se Atari podílelo, a tady už se dostáváme do morálně pochybných vod, na hazardním projektu Atari Casino, v němž se po síti hraje o skutečné peníze.

Ostrov v bodě Nemo, na nějž se vejdou celé dějiny západní literatury

Francouzský autor Jean-Marie Blas de Roblés pojal svůj nejnovější svěží román Ostrov v bodě Nemo vskutku bohatě. Čeká nás poutavý dobrodružný příběh, společenská kritika i exkurz do historie produkce kubánských doutníků. Postmodernou a intertextualitou je tato kniha nasáklá jak houba, těžko najít stránku neobsahující odkaz na nějaké známé dílo.

Zatímco sledujeme peripetie ve francouzské montovně elektronických čteček řízené bezskrupulózním čínským investorem, paralelně se odvíjí steampunkový příběh, který jako by se náhodně poskládal uvnitř virem napadené čtečky z příběhů Sherlocka Holmese, Philease Fogga, kapitána Achaba, Robinsona Crusoe i kapitána Nema. V knize se tedy střídá až přepjatě barvitá honba za diamantem kolem celého světa jakožto hold fantazii literatury s příběhem čínského byznysmena Wanga a jeho zaměstnanců skloněných nad výrobou vynálezu, jež navždy změnil způsob, jakým knihy čteme.

Autor nakonec všechny příběhové linky více, či spíše méně funkčním způsobem propojí a přidá skrze své postavy několik podnětných úvah o síle čtení, které dokáže rozšířit lidem obzory, zasít v nich ideje nebo je prostě jen přivést k údivu. Ostrov v bodě Nemo je výrazem lásky k literatuře, ať už jde o klasické čítankové autory nebo o dobrodružné sešitky plné zločinů, exotiky a napětí.

Tohle přece není rumunská nová vlna!

Kanadští elektro-rockeři s nepřehlédnutelným názvem Holy Fuck nás ve svém novém videoklipu zvou na návštěvu do Rumunska. Příležitostí nahlédnout pod pokličku rumunské společnosti jsme v posledních letech měli mnoho, zejména díky filmařům z tzv. rumunské nové vlny - za sebe mohu jmenovat hlavně vynikající snímek Na druhé straně kopců nebo mnou recenzovaný Aferim!

Na rozdíl od realistického distancovaného pohledu rumunských tvůrců ovšem u Holy Fuck uvidíme krásně zaranžované, do zpomalených záběrů zachycené, čistě exploatační WTF. Odkaz na tuto povedenou šílenost je zde, režie se ujal Michael Leblanc a natáčelo se v Sedmihradsku.

Co dělají dnes: Bad Company

Pojďme si v tom nejdřív udělat jasno - ti praví Bad Company nejsou tito pánové a rozhodně nemají nic společného se skupinou The Queen. Bad Company jsou ve skutečnosti DJ Fresh, D-Bridge, Vegas a Maldini, tvoří taneční hudbu ve stylu drum'n'bass a roku 1998 přispěli k tomuto žánru dodnes zbožňovanou skladbou The Nine.

Kolem roku 2004 se všem, které to ještě tou dobou zajímalo, mohlo zdát, že jsou "hoši ze špatné společnosti" již nadobro pryč a pokračují každý sólově. Letos ovšem Bad Company ohlásili návrat na scénu. Jejich nový společný singl Equilibrium je zároveň výbornou drum'n'bassovou hitovkou i trapným derivátem The Nine, což vypovídá o stavu tohoto žánru více než cokoliv jiného. Můžeme se nicméně těšit, co dalšího spolu znovuzrození Bad Company spáchají.

Co dělají dnes: David Cronenberg

Přestože režisér David Cronenberg stále točí (viz moje recenze na jeho nejnovější film), jeho věhlas spadá zejména do 80. let. Nedávno jsem si znovu přehrál jeho klasické filmy Moucha, Videodrome a Příliš dokonalá podoba a všechny dokáží k divákovi promlouvat i dnes, ačkoliv žánr "body horror" v tomto století z kin už dočista vymizel.

V Praze teď běží výstava Cronenbergových filmových rekvizit, náčtrů, plastik a dalších artefaktů a bude trvat až do července. Výstava je očividně zaměřena spíše na turisty, protože všichni pražští zájemci o cronenbergovskou výstavu za 250 korun by se mohli ve výstavních prostorách pohodlně vystřídat během jednoho týdne. Já se na tuto akci každopádně chystám.

Vzpomínkový díl Odvážných palců: Hodináři, trailery a bahno

Rok se s rokem sešel a Radio 1 opět slaví výročí. V rámci speciálního vysílání se letos do studia vrátil Tomáš Baldýnský, aby společně s Františkem Fukou a Sašou Michailidisem zavzpomínal na své působení v pořadu o filmu Odvážné palce a zamyslel se nad stavem kinematografie a kritiky. Ačkoliv Saša v úvodu slibuje, že tato epizoda Odvážných palců bude mimořádně milá, nejde o žádné hlazení po srsti. Tomáš se od přirovnání ranných dílů tohoto pořadu k "zápasům mrzáků v bahně" dostane i k "idiotským recenzím" Františka Fuky a k youtuberům jakožto "největšímu zlu, které tato země kdy zplodila." Videozáznam tohoto pořadu smutně potvrzuje Tomášovu tezi o tom, že s léty člověk korá (sic).

Kapela Savages zůstává skvělá i na nové desce

Savages jsou zpět s novým silným materiálem, který je staví do jiného, a přitom stále velice lichotivého světla. Savages nemusí být za každou cenu divoké (jak naznačuje název kapely a jak bychom čekali po jejich prvním albu), aby upozornily na svůj ohromný talent. Doporučuji jejich letošní skladbu Adore, která je měkčí než materiál z jejich debutové nahrávky, přesto z ní stále nekompromisně mrazí. Stejně tak okouzlující je náboj, který zpěvačka této kapely Jehnny Beth vnáší do hostování u jinak již tradičně unylých Tindersticks.

Co dělají dnes: Goldie

Hvězda elektronické hudby 90. let Goldie nebyl v posledních letech příliš aktivní. Na kontě má jednu jedinou novou skladbu z minulého roku a už jej ani není vidět ve filmech či podivných reality shows. Přesto se Goldie tento týden opět objevil v titulcích, když od prince Charlese převzal Řád britského impéria. A pak že státní vyznamenání nedávají smysl jen v ČR!

Také já jsem přijal Čtenářskou výzvu

Čtenářská výzva je internetovým projektem, který vám definuje nejrůznější témata, a vaším úkolem je přečíst během tohoto roku odpovídající knihy. Témat je na jeden rok celkem dvacet, například kniha poprvé vydaná v roce 2016, kniha od autora oceněného Nobelovou cenou nebo kniha podle skutečného příběhu. Pro mě bylo velice zábavné už to, rozdělit si knihy, které jsem tak jako tak plánoval číst, do jednotlivých kategorií a napasovat je na jednotlivá témata (jednu knihu totiž nemůžete přiřadit do více kategorií, i kdyby to šlo).

Je únor a já už mám přečtené tři knihy. Jako svého nobelovského autora jsem zvolil Elfriede Jelinekovou, do kategorie knihy nad 400 stran jsem zařadil Lesk a bídu kurtizán a jednu z těch otravnějších kategorií (Oblíbená kniha tvého dětství) jsem velice rychle a s potěšením zaplnil gamebookem ze série Lone Wolf, který jsem téměř po dvaceti letech vytáhl z knihovničky ve svém bývalém dětském pokoji. Jak se mi bude dařit dál, můžete kdykoliv průběžně sledovat na tomto odkazu.

Co dělají dnes: Massive Attack

Před pár dny nás Massive Attack všechny zaskočili novou výbornou skladbou Take It There s neméně skvělým videoklipem. Tvorba této anglické formace byla po přelomu století už jen sporadická a ne vždy dobrá, o to víc je překvapivé, když jednou za tři roky přijdou s opravdu dobrou písní. Klip ke skladbě Take It There je jak z Divadla Ponec, na pohled vypadá úžasně temně a na paškál si (stejně jako jiný klip od Massive Attack) bere téma extrémní opilosti.

Tímto začínám svou pravidelnou rubriku pro tento rok, která se bude jmenovat Co dělají dnes. Na konci každého měsíce si vyberu jednoho tvůrce, jehož věhlas se datuje daleko do minulosti, kolem nějž se ale i letos něco děje.

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Mezi hudebními akcemi, na něž jsem od července do prosince zavítal, jasně vyčnívají dva neuvěřitelně silné zážitky. V obou případech šlo v podstatě o komorní představení pro několik stovek lidí, takže se asi nemohu chopit oblíbeného žurnalistického klišé o tom, jak Ought a Shining ohromili Prahu, ovšem mě ohromili velice.

Ought vystoupili na strahovské Sedmičce uprostřed parného léta a maximálně na mě zapůsobili jako bezprostřední, nestrojená kapela, kterou to viditelně opravdu baví. Navíc ač se to na poli post-punku a indie-rocku zdá téměř nemožné, Ought působí stoprocentně stejně jako všichni jejich vrstevníci. Bylo to milé a hřejivé, zatímco koncert Shining v Lucerna Music Baru byl jedním velkým hlukovým tahem na bránu. Shining hrají tvrdý industriální rock se saxofonem, díky němuž zní ještě o tři třídy zlověstněji a chaotičtěji, ač celkově vzato je tato norská kapela především striktně profesionálním, sehraným soukolím. Navíc před Shining jsem si stejně dobře užil i jejich výborné předkapely Jack Dalton a Caligula’s Horse.