Nejlepší koncert tohoto pololetí – Thurston Moore

Během tohoto půlroku jsem šel na devět hudebních akcí, což je méně než obvykle, ale stále by bylo z čeho sestavovat žebříček. Ovšem tentokrát jsem náhodou většinu koncertů ohodnotil ve velmi úzkém rozmezí 77% - 81% (Off Festival, Jahodový Jam, Yob, First Aid Kit, Liars), proto mezi nimi nebudu dále rozlišovat a tentokrát zveřejním jen první místo, které je všechny převyšuje.

Koncert Thurstona Moorea a jeho kapely v malé Lucerně jsem si užil z třetí řady, s fantastickým zvukem. Jak jsem tak na jednoho z mých hudebních hrdinů zíral, připadal jsem si, jako by se mi splnil dlouholetý sen (i když už jsem jej předtím viděl vystupovat, možná i s lepším materiálem, právě na jedné z minulých edic Off Festivalu). Každopádně u vytržení jsem byl, a jak to teprve musel prožívat kluk stojící těsně u pódia, jemuž Thurston brnkal přímo před obličejem?!

Na fotkách z koncertu znovu vidím vrásky v Thurstonově obličeji a podvědomě si jeho vystoupení řadím spíš do kategorie umírněných vzpomínkových show pro pamětníky (Bob Dylan, Chris Rea, Paul Simon). Hráčské výkony celé kapely ale byly výborné, došlo i na pár divočejších kusů a navíc jsem od Thurstonova kytaristy po koncertě získal autogram, takže jsem odcházel velice spokojený.

Skladba zdarma od německých hračičků Brandt Brauer Frick

Druhý ročník hudebního festivalu Spectaculare začne za necelý měsíc, většina z jeho programu se odehraje v Paláci Akropolis. Protože ani tentokrát není v prodeji permanentka pokrývající všechna vystoupení a protože se festival roztáhl na více než dva týdny, uchýlím se (podobně jako všichni ostatní hudební fanoušci) k tomu, že si z programu vyberu jen pár nejlákavějších kousků.

Pro mě je tentokrát největším lákadlem festivalu Spectaculare německá trojice Brandt Brauer Frick. Základem jejich zvuku je eklektické, organické a každému více méně přístupné techno. V té nejorganičtější, až do parodie vyhnané podobě je zachycuje starší, ale velmi vtipný videoklip ke skladbě Bop.

Dnes je ale Štědrý den, a to sem vždycky dávám odkazy na hudbu ke stažení zdarma, proto tu je i jejich výborný nový remix pro Le Very. Z tohoto okna se skladba dá přehrávat, ale i stáhnout v bezztrátovém formátu (po stisknutí ikony se šipkou umístěné v pravém horním rohu okna).

Lovu zdar! - filmová recenze

Český dokument Lovu zdar! nabízí divákům podobně škodolibou zálibu, jako už tolik dokumentů předtím. Protentokrát filmaři nasadili psí hlavu (a poté i srnčí, zebří a hroší) třem lovcům divoké zvěře.

Ve filmu postupně sledujeme osudy tří pečlivě vybraných mužů oděných do kamizolky zelené. Jeden byl za svůj přínos české myslivosti vyznamenán ministrem, skládá o zeleném řemeslu lyrické básně a pořádá celonárodní šampionáty v imitaci zvířecího troubení. Ten druhý je vesnickým farářem a před mší neopomene svému shromáždění vyjmenovat, kolik zvířat v poslední době usmrtil, ostatně někdy bývají zvířecí zdechliny i přímo při mši přítomny. Třetí lovec je občanským povoláním zubař, ovšem jeho celoživotní zálibou je africké safari a pořizování amatérských videozáznamů ze svých subsaharských výprav. Jeho dům posetý vycpanou zvěří je jakýmsi mrtvým zoo, po němž provádí školní třídy.

Humor a pozorování přes brýle sarkasmu v českém dokumentu frčí. Ve snímku Show! jsme se smáli manažerovi dívčí hudební skupiny, v Dělnících bulváru šéfredaktorovi novinového plátku, v nedávné České pivní válce zase nezdolnému protestantovi proti globalizaci v oboru pěnivého moku. Základem úspěchu v žánru, kdy se lidé s dostatečným množstvím peněz a času na to, aby chodili do kina dokonce i na dokumenty, smějí nižším bytostem, je výběr dostatečně bizarních objektů. To se v případě Lovu zdar! povedlo, stejně tak zdařilá je práce s kamerou a střihem, jež napomáhá vykreslovat absurditu existence všech tří aktérů. Dojde i na několik naturalistických záběrů rozřezávání a vyvrhování ulovené zvěře, které nás na jednu stranu ještě více vzdalují od portrétovaných postav a jejich pěkného koníčku, na druhou stranu nám ale připomínají, že lovci jsou tu i kvůli nám. Zastřelené zvíře pak někdo z nás najde na talíři.

Mladému režisérovi Jaroslavu Kratochvílovi se povedlo natočit a sestříhat snímek, který nenudí ani na chvilku, a dokonce se mu podařilo se celkem elegantně vypořádat s jednou z nejhorších situací, které se filmaři mohou stát (zkuste si domyslet). Lovu zdar! je jedním z nejlepších domácích dokumentů posledních let.

Výstava o obalech překonává svůj potenciál

Řekněme si to bez obalu, od výstavy na téma obaly a recyklace bychom všichni čekali tolik zábavy jako od sobotní noci v Prudérově (jak by řekli v Červeném trpaslíku). Snad i proto mě tolik překvapila expozice nazvaná Od věku sloužím člověku, kterou můžete ještě do konce tohoto roku stihnout v Národním zemědělském muzeu na Letné. Architektonická a výtvarná stránka výstavy je na místní poměry na velmi vysoké úrovni, a tak jsem na místě strávil téměř hodinu a objevoval další a další nápady, které na nás autoři nachystali. Expozice je poučná, ovšem málokdo by se s ní chtěl zabývat do detailu, kdyby nebyla zpracována tak hravou a vynalézavou formou.

Výborné dvojalbum od Mouse on Mars a houfu jejich kamarádů

Německá elektronická dvojice Mouse on Mars je na scéně 21 let a já si už jen matně vybavuju, jak jsem na přelomu století sledoval na satelitní stanici Viva Zwei záznam jejich koncertu. Jejich nová deska 21 Again je plná skladeb vytvořených ve spolupráci se zvučnými jmény na elektronické scéně je pro mě jedním z nejlepších kolaborativních alb, které jsem kdy slyšel.

Na jednu stranu je nahrávka ohromně pestrá a každý host do své skladby přináší něco ze svého hudebního zázemí, ať už se jedná o funk, disco, minimalismus, world music nebo dubstep. Na druhou stranu je neuvěřitelné sledovat, jak Mouse on Mars do každé skladby vnášejí jednotící prvek analogu, invence a nepravidelnosti. Zřejmě opravdu šlo o plnohodnotné spolupráce a snahu navzájem se obohatit. Jako ukázku doporučuji například skladbu tvořenou spolu s Machinedrumem, jinak se na desce najdeme i Tortoise, Atom TM, Modeselektor, Funkstörung nebo Laetitii Sadier.

Hovadnosti, komentáře aneb reportérský humor po americku

Nedávno jsem s potěšením zjistil, že americká internetová komediální stanice Adult Swim se pustila do série humorných reportáží. Podobně jako The Onion se i Adult Swim zaměřuje na kontroverzní, přesto naprosto fiktivní případy a své klipy vždy prošpikuje řadou famózních hlášek. Jejich reportéři jsou nekompetentní, neprofesionální a většinou ani neposlouchají své respondenty. Sérii Newsreaders doporučuji začít sledovat od mého nejoblíbenějšího dílu Hedge Fun, který pojednává o "nejmladším, nejstarším a jediném" trilionáři na světě.

Mapy ke hvězdám - exkluzivní recenze

Nový snímek Davida Cronenberga nás zavede do temného zákulisí Hollywoodu. Na plátně sledujeme bizarní svět slávy, krásy, drog a duševních chorob v podání režiséra, který má zvlášť dobré oko pro vystižení nenormálních postav. Mezi ústředními figurami najdeme protivnou dětskou hvězdu navrátivší se z odvykací kůry, zoufalou přestárlou herečku prahnoucí po tom, zahrát si ve filmu svou matku, či schizofrenní dívku se zálibou ve žhářství, francouzské poezii a prášcích na předpis. Tady je upoutávka.

Tento film pro vás bude úžasně fungovat, pokud jste připraveni bavit se tím, jak zvrácené věci jednotlivé postavy dělají a říkají. Nový Cronenberg mě tak těšil po celou délku filmu mnohem lépe než v jeho předchozím díle Cosmopolis. To jsem nedokázal dokoukat, i přestože se mi jeho knižní předloha celkem líbila. Černého humoru je v Mapách ke hvězdám dostatek pro ty, kdo jej chtějí vnímat.

Snímek bohužel neobstojí v nevyhnutelném srovnání s jiným částečně mysteriózním dramatem o špíně Hollywoodu, tedy s Lynchovým Mulholland Drive. Ač by se to před lety po první projekci Mulholland Drive zdálo dost nepravděpodobné, jeho základní příběh dává vcelku jasný smysl a je rozhodně nosnější než v případě Map ke hvězdám. Čím víc se blížíme k rozuzlení příběhu, jednotlivé postavy se přestávají chovat v souladu se svými (byť zvrácenými) povahami a jednají spíš jen v souladu s tím, kolik opovržení k ním cítí autor. Naštěstí je ztvárňuje výborný ansámbl známých herců v čele s úžasně rozloženou Julianne Moore a odhodlanou divnodívkou Miou Wasikowskou.

Mapy ke hvězdám mají v českých kinech premiéru 30. října a film Frank, který jsem tu recenzoval minule, přijde do kin 6. listopadu.

Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

Frank - exkluzivní recenze

Po čase vám tu opět můžu nabídnout filmovou recenzi na dílko, které jsem zhlédl daleko před jeho plánovanou kinopremiérou (viděl jsem ho na zakončovací projekci Fresh Film Festu). Nová komedie s Michaelem Fassbenderem a Maggie Gyllenhaal je nazvaná podle jednoho z nejdivnějších zpěváků v historii hudebních filmů. Jmenuje se prostě a jasně Frank a ještě ho nikdo neviděl bez obří papundeklové hlavy připomínající Igráčka. Do jeho kapely se více méně náhodou dostane mladý zrzek Jon (hraje ho Domhnall Gleeson), který sní o slávě a reflektorech ramp. Za pomoci sociálních sítí se snaží dokopat skupinu k tomu, aby ji někdo začal poslouchat. Tady je upoutávka k filmu.

Tento velmi povedený snímek skýtá podobně snivou atmosféru jako dílka Wese Andersona nebo jako krátkometrážní film Spikea Jonze I’m Here (který najdete celý na tomto odkazu). Jemná absurdita situací, v nichž se hrdinové ocitají, číhá za každým rohem, zvlášť pokud si uvědomíte, že chlap s umělou obří hlavou je vnímán jako charismatický vůdce, který každého v kapele strhne svou jasnou vizí. Díky tomu je tato bláznivá komedie na hony vzdálena tomu, aby v ní tak jako v Kameňáku vtipy vulgárně pleskaly jako mokré tenisáky o zeď. Frank připomíná spíš barevné klubko vlny kutálející se ze schodů – kromě veselí ve vás vzbudí i primární, těžko potlačitelné dojetí nad svou křehkostí a naivitou, která nemá nic společného s opravdovým pragmatickým světem.

Tento film dokonce ani nepopisuje typickou cestu ke slávě, jak to v podobných snímcích bývá. Ač hlavní hrdina Jon působí jako sympaťák a typický indie loser po vzoru Scotta Pilgrima, se svou chorobnou touhou po slávě přichází jako zjevný hudební antitalent k hotové kapele, která se všemi prostředky snaží slávě předejít. Okolnosti tak získávají (pro diváky, kteří to chtějí vnímat) negativní podtón.

Je zřejmé, že si film nejvíc užijí právě lidé, kteří mají nějaký vztah k populární hudbě. Jednak znají zaběhnuté schéma filmů o nezávislých kapelách a jejich růstu, jednak si v tomto snímku všimnou narážek, které ostatním uniknou (např. když Jon označí spoluhráčku Claru za „jejich osobního Syda Barretta“). Konec konců, i celou tu koncepci s papundeklovou hlavou můžeme brát jako spiklenecké mrknutí směrem k jedné z největších současných nezávislých kapel, která je na nejnovějším turné také začala nosit.

PS: Recenzi tu dnes máme namísto pravidelné rubriky Livertek, která tímto končí. Žádný nový hudební záznam, který jsem viděl, tu nemůžu doporučit a i před měsícem jsem si musel vypomoci kouskem z archivu.

Známe nominace na Nejkrásnější nádraží roku

Mezi letošními nominovanými na titul Nejkrásnější nádraží roku nalezneme Čunín, Holostřevy, Hovězí a Hrob. Na tomto odkazu si můžete prohlédnout snímky, s nimiž se tato nádraží uchází o prestižní ocenění.

Bude nám s novým albem od Earth do zpěvu?

 

V současné době si vedle Liars, o nichž jsem tu psal minule, hodně užívám také temnou mystiku v podání Om a Earth. Album God is Good od prvně jmenované formace je stále stejně dobré, jako když jsem tu o něm psal před čtyřmi roky, zatímco Earth právě vydali novou těžcehrající desku, která opět srší elektřinou jak vedení vysokého napětí.

Obal nové desky Earth nazvané Primitive and Deadly je dobře padnoucí, i když pravda příliš návodnou metaforou pro to, co tentokrát uslyšíme. Kameny, skály, temnota a doprostřed toho někdo nalepil ženštinu. Po mnoha letech tak uprostřed zádumčivého valivého a donedávna čistě instrumentálního stoner/sludge rocku uslyšíme ženský hlas (a v dalších písních také mužský hlas).

Bohužel oba přizvaní zpěváci mají zjevný problém zaplnit hotové skladby něčím smysluplným. Mark Lanegan se za každou cenu pokouší uštrykovat na monumentální hudbu podobně dechberoucí text, a tak je to samé revelation a exaltation. Očividně mu dochází nápady už po pár minutách. U zpěvačky Rabii Qazi mně osobně nesedí její šedesátkový trans, jako kdyby ji posedl duch Jima Morrissona, ovšem musím spolu s ostatními pozorovateli přiznat, že se svého úkolu zhostila o něco lépe než Lanegan. Přesto budu od Earth i nadále raději poslouchat jejich instrumentálky, proto pro vás z jejich nové desky k poslechu vybírám skladbu Even Hell has its Heroes.

Prolhaní krasavci vystoupí příští měsíc v Roxy

Poslední dobou jsem našel notné zalíbení v letošní desce amerických Liars nazvané Mess. Tato původně rocková formace se nyní již plně přesunula na pole ledově chladného odlidštěného EBM a musím říct, že jim ty dekadentní hrátky se syntezátory jsou velice dobře. Místy mi sice jejich koncept okatě připomíná Radiohead, kteří prošli podobným vývojem od kytar k mašinkám, ale samozřejmě jsem rád za každou kapelu, která pracuje s jasnou vizí. Kapelu Liars uvidíme 21. října v Roxy a nejlepší pozvánkou na tento koncert je právě album Mess, které můžeme poslouchat na tomto odkazu na Youtube.

Mimochodem, stejně jako před rokem to vypadá, že v říjnu nás kromě Liars čekají i mnohé další lákavé koncerty. Tady je pro pořádek pár těch nejžhavějších:

- 2. října – First Aid Kit – Palác Akropolis
- 4. října – FM Belfast – Meet Factory
- 6. října – DJ Krush – Lucerna Music Bar
- 20. října – Swans – Lucerna Music Bar
- 21. října – Liars – Roxy
- 30. října – Thurston Moore – Lucerna Music Bar

Bontonland hlásí náhlý obrat v chování zákazníků – někdo přišel do obchodu a koupil si pár cédéček

Na špici české prodejní hitparády IFPI se právě usídlilo koncertní album Rolling Stones z roku 1995. Jak k tomu uvádí E15, tato hitparáda se sestavuje podle prodejů v síti Bontonland. Pokud jste někdy prošli kolem pobočky Bontonlandu v některém obchodním centru, asi víte, že bývá tak prázdná jako na fotografii nad tímto příspěvkem, a pokud jste zašli dovnitř, pak jste (po vypnutí alarmu spuštěném nečekaným pohybem v této obchodní jednotce) zjistili, že podstatnou část sortimentu tvoří předražená trička a hrnky s logy kapel. Navíc v Bontonlandu prý nyní neprobíhala žádná cenová akce, která by zvýhodnila pavučinami opředenou nahrávku pavučinami opředených Rolling Stones před ostatními disky.

Je proto pravděpodobné, že nějaký korporátní klient (říkejme mu třeba Škodafone) poslal sekretářku do Bontonlandu, aby koupila padesát stejných cédéček jako dárek pro zaměstnance nebo zákazníky. Třeba Rolling Stones. Příště přijde někdo z Nestléver a vybere pro své lidi Genesis. Nebo zvolí třeba Autechre a rázem se z hitparády dozvíme, že Češi teď nejčastěji kupují abstraktní techno. Pryč jsou doby, kdy hitparády něco znamenaly a kdy umístění na prvním místě mohlo být vnímáno jako prestižní.

Livertek - Deerhunter

Prestižní hudební server Pitchfork před týdnem jmenoval album Halcyon Digest od kapely Deerhunter třetí nejlepší deskou, která zatím vyšla v této dekádě. Když napíšu, že mě to překvapilo, je to spíš tím, že se opravdu výborná nahrávka objevila v žebříčku plném irelevantních a přeceněných konin (Grimes, Bon Iver, Kendrick Lamar, Frank Ocean, Tame Impala).

Z mého pohledu si Deerhunter drží stabilně vysokou úroveň na všech svých albech a i to loňské podle mě bylo špičkové. Přesto musím uznat, že právě na desce Halcyon Digest se jelením chlapcům povedlo nejvíce hitových zásahů přímo do černého, navíc se zde krásně ukazuje jejich stylový záběr a jejich unikátní posunutý pohled na retro.

Pojďme si dnes připomenout výborné vystoupení Deerhunter v pořadu Interface, v němž zaznělo pět skladeb právě z alba Halcyon Digest. Na rozjezd uslyšíme písně Desire Lines a Fountain Stairs v podání oknírovaného Locketta Pundta, zbývajících kousků se ujal Bradford Cox. Oba hoši působí velmi staticky, skoro jako by na pódiu byli přišpendleni jako motýli, až by se člověk divil, proč jsou Deerhunter označováni za rockovou kapelu. Přesto se jim v kontrastu k obrazové chudosti záznamu daří podávat soustředěné instrumentální výkony a přidávat do písní vyhrávky, které posouvají skvělý materiál do ještě kouzelnějších psychedelických dálav.

Nová skladba od Deafheaven zdarma pro každého z vás

Američtí tvrdí hoši a oblíbenci většiny čtenářů mého blogu Deafheaven pro nás nahráli nový námel, samozřejmě naprosto rozpoznatelný od všech jejich předchozích rozpustilých písniček. Skladba se jmenuje From the Kettle onto the Coil a já jsem ji v živém podání slyšel již na letošním Off Festivalu. Oficiálně však vyšla až dnes, a to v rámci série virtuálních singlů pod hlavičkou Adult Swim (obrázek nad tímto příspěvkem je jakoby obalem k tomuto singlu). Stáhnout si to můžete z tohoto odkazu, ovšem varování je nasnadě – tvorba Deafheaven je hustší než poctivá domácí bramboračka.

Monty Python živě - Tentokrát už španělskou inkvizici čekají úplně všichni

Projekci jedné z repríz velkolepé londýnské estrády „Monty Python Live (mostly)“ jsem přestál ve stavu neustálého dojetí. Dojímal jsem se nad tím, že členové skupiny Monty Python ještě žijí (převážně, však víme), že jejich scénky bývaly tak geniální a že už v nás a kolem nás uběhlo tolik času od doby, kdy jsem je sledoval na ČT2 a nahrával si je na video.

Jednotlivé scénky v letošní přehlídce nejslavnějších pythonovských kusů byly lehce aktualizované, i když většinou do textu přibyly jen anekdoty čtvrté cenové kategorie. Ale když John Cleese v průběhu své nekonečné tirády nad mrtvým papouškem zahlásil, že se nebohý pták „odebral za doktorem Chapmanem,“ dojal jsem se ještě o kousek víc než celou tu dobu předtím. Při pohledu na vetchost jednotlivých aktérů jsem si v sále připadal trochu jako na benefici Květy Fialové, navíc kdybych musel platit za vstupenky přímo do londýnské O2 Areny, asi by mě nepotěšilo, jak velká část stopáže je vycpána projekcemi z původních epizod Monty Pythona a kuplety, které v těchto epizodách nikdy nebyly tak důležité jako mluvené slovo.

Přesto šlo o typ zážitku, jaký si z kina jen tak neodnesete (směs pohnutí a pobavení s lehkým odérem vyvanulosti). Takže znovu za pět let?

Livertek – Mark Lanegan

Pro tento měsíc si místo v mé pravidelné rubrice Livertek nejvíc zaslouží majitel osudového chrapláku Mark Lanegan. V této nahrávce ze studia stanice KEXP se nám Mark představí jen se skromným doprovodem a v brýlích, díky nimž vypadá mnohem méně jako Hellboy a více jako prog-metalista, který se chystá hostovat na vysoké škole s přednáškou o vztahu umění a náboženství. Náboženské motivy jsou v Markově tvorbě více než časté, pro dnešní Livertek jsem však vybral jedno z jeho bídáckých blues nazvané I am the Wolf.

Glosa na obranu muže, který tvrdí, že po míru mezi národy je vám velký kulový

Britský zpěvák Morrissey vydal své již desáté album nazvané „World peace is none of your business.“ Bez zajímavosti jistě není, že se tak stalo 15. července, tedy na můj svátek. Mnozí kritici se pozastavují nad tím, jak zatrpklé a útočné jsou nyní Morrisseyho písňové texty a někteří na základě toho dokonce snižují hodnocení celé desky.

Skutečně, Morrissey v průběhu dvanácti nových skladeb stihne postupně urazit západní politický systém, vzdělávací systém, muže, ženy, děti, toreadory, všechny, kteří znečišťují životní prostředí a kteří jedí maso. Ovšem z čeho plyne to překvapení? Málokdo by měl být zaskočen, když nalezne nepokrytě ostrá vyjádření u muže, pro nějž „neexistuje rozdíl mezi konzumací masa a przněním dětí.“ A stěží můžeme mizantropii, nerudnost a přehnané paušalizování brát jako novinku u autora, který už před deseti lety zpíval „How can anybody say they know how I feel, when they are they and only I am I?“

Já jsem si sice ve své recenzi na předchozí Morrisseyho album pro E15 také všiml posunu tímto směrem, ovšem zároveň považuji jeho směs popových melodií a textů sestávajících se z arogantních aforizmů za jednu z jeho největších předností. Důkazem je třeba už první skladba nového alba, v níž se ostatně dozvíte, že ani s tím heslem, které jsem si dnes dal do titulku dnešního příspěvku, to nebude tak jednoznačné.

Planety: A přece se točí, dokonce ještě víc!

Odpověď na otázku, jež vám jistě ležela na mysli od minule, co jsem tady psal o hudební skupině Planety, je tady. Ano, druhé album Planet je výborné. Tehdy jsem styl Planet přirovnal k legendárním spolkům, které začátkem 90. let na obou stranách Atlantiku rozlaďovali, rozpíjeli a zkreslovali kytary, a jejich nová deska v tomto směru nijak nepolevuje. Planety naopak na nahrávce „Nekonečná hudba města zapomeneš“ nakládají víc než většina nových alternativních kapel ze zahraničí. Páka na kytaře neustále v pohotovosti, rozvazbené hity, jedna z nejlepších skupin, které jedou texty v češtině. Tady je přímý odkaz na jednu z jejich nových písniček ve formátu mp3.

Nejlepší koncerty v minulém pololetí

V uplynulém půlroce jsem opět navštívil své obvyklé množství hudebních akcí, ovšem za zmínku opravdu stojí nanejvýš tři, tak si o nich pojďme povědět. Mé hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a prožil, je jako vždy subjektivní. Proto stojí za povšimnutí, že nejraději vzpomínám právě na ty tři akce, na něž jsem šel ve společnosti někoho milého, zatímco na všech ostatních akcích hodnocených pod 80 % jsem byl sám. Nebo jen pečlivěji vybírám, na co chci pozvat i někoho dalšího? (Výjimku by mohl tvořit výborný lednový koncert Nilse Frahma, kam jsem vyrazil sám, ovšem ten beru a hodnotím jen jako jednu ze součástí festivalu Spectaculare a ten podle mě celkově dopadl jen na 70 %.)

Úplně nejvíc jsem si užil drsnou blues’n’rollovou jízdu Gallon Drunk na Strahově. Výborná vyzrálá kapela nestárnoucích tahounů v prostoru jako stvořeném právě pro jejich hudbu. Dále nemohu nezmínit Erika Truffaze, který se vrátil do zajímavějších vod, namísto rutinérů vzal do party zajímavé tvůrčí osobnosti a poprvé se dokonce nechal i doprovodit komiksovými projekcemi. O poznání méně kontemplativní, zato však pořádně hlasitý, živočišný a příjemně chaotický byl dvojkoncert ghanského samce Kinga Ayisoby s holandským ekvivalentem Damona Albarna jménem Zea.

1. Gallon Drunk + C @ 007...................93 %
2. Erik Truffaz + Murcof @ Akropolis......83 %
3. King Ayisoba + Zea @ Akropolis.........81 %

Livertek - Houpací koně

Jako každý jiný poslední čtvrtek v měsíci se i dnes dostane na mou rubriku Livertek zabývající se novými koncertními záznamy. Tentokrát půjde spíše o amatérské video než o vystoupení před televizními kamerami, ovšem jde o koncert, na němž jsem nedávno osobně byl, a to se počítá.

Až tu budu zakrátko probírat koncerty tohoto pololetí, které jsem si nejvíc užil, vystoupení Houpacích koní v Knihovně Václava Havla se mezi nimi neobjeví. To je ale spíš dáno specifiky toho prostoru než výkonem kapely. Můžete se ostatně přesvědčit sami, že Houpací koně umí. Doporučuji v tomto záznamu přetočit například na píseň Vypučený byty (začíná ve 14:30), který bývá jedním z vrcholů každého koncertu těchto ústeckých rockerů. A mimochodem, po dvou minutách skladby tam v záběru do publika jsem nakrátko vidět i já.

O Hostomicích pod Brdy a akci United Islands

Co o mně asi víte, je, že si občas plánuju výlety do malých pivovarů, kolikrát i bez toho, že bych se tam doopravdy vydal. Skutečností je, že leckdy se produkce regionálních pivovarů dostane na čep do Prahy dřív, než si já stačím všimnout, že existují.

O existenci pivovaru Hostomice pod Brdy jsem se dozvěděl dnes v poledne při cestě na United Islands, family-friendly festival pro lidi, kteří nechodí na festivaly, zato si rádi pár hodin poleží v trávě. Jásající dav pod pódiem už viděli v reklamě na Pepsi, takže si tu atmosféru dokážou představit a můžou klidně nezúčastněně ležet dál.

Pořadatel 1 (do vysílačky): "Jak to vypadá u stejdže pod Petřínem?"
Pořadatel 2 (odpovídá): "Je to výborný, už nám tady leží snad tři sta lidí."

Zpět k pivu. Pivovar Hostomice je úplně nový, přesto už zásobuje první nálevnu v Praze, smíchovskou restauraci Balkán. Světlá dvanáctka byla celkem v pohodě a s pořádně hustou pěnou, i když možná trochu vodová, ovšem skutečnou hvězdou je tmavá čtrnáctka, nečekaně jemná a příjemně pitelná. Hostomice tak u mě mají plus, zatím jsem tu vísku měl v paměti zapsanou jen jako údajné dějiště velmi odlišného festivalu, než jakým je United Islands.

Citát týdne – Frédéric Beigbeder

„Mladí, kteří zapalují auta, o společnosti všechno pochopili. Oni je nezapalují proto, že je nemohou mít: zapalují je proto, aby je nechtěli,“ píše Frédéric Beigbeder ve své novele o reklamním průmyslu nazvané 99 franků.

Doporučuji pivní cestopis z Chabeřic, Chotusic, Chrástné u Úžice a dalších vzrušujících destinací v okrese Kutná Hora

S mírným zpožděním jsem na serveru Pividky.cz objevil velmi zábavný text o terénním průzkumu k diplomové práci Kryštofa Materny, jednoho z kmenových autorů tohoto pivního média. Autor postupně navštívil všech téměř 300 hospod v okrese Kutná Hora a ve svém vyprávění se zabývá jak zvláštnostmi jednotlivých podniků, tak i obecně charakteristikou českých vesnických štamgastů. Jak zde s nadsázkou píše, „se vznětlivostí místních je třeba počítat a fakt, že jste z Prahy a studujete vysokou školu, je dobré sdělovat velmi ohleduplně, na zaostalém českém venkově (tedy kdekoliv mimo Prahu) jsou na to bůhvíproč alergičtí.“ Čtyřmi díly legračních historek se můžete postupně probrat na těchto odkazech – [1], [2], [3], [4]

Hravé texty na Pividky.cz, v nichž autor nadaný pozorovacím talentem a ostrým satirickým brkem sestupuje mezi nejprostší hospodský lid, mi připomněly seriál recenzí nádražních restaurací, který vycházel na Vagus.cz – i ten doporučuji vaší pozornosti.

Obrázek nad tímto příspěvkem je můj vlastní a dokazuje, že i já občas vyjedu mimo Prahu na pivní výlet. Takto neslavně dopadl bývalý minipivovar Forman Velichov, dnes tam točí jen Rychtáře.

Livertek - Arctic Monkeys

Pro tento měsíc vybírám do rubriky Livertek nové, akurátně přesné akustické podání skladby Do I Wanna Know? od Arctic Monkeys. Tato banda mi většinou splývá s desítkami ostatních současných kytarovek postrádajících jakýkoliv zjevný raison d'être, ovšem jejich koncertní záznamy mi vždy připomenou, že jde o velice přesvědčivou kapelu, lépe sehranou než klasikové jejich sub-žánru Oasis. Asi se sami dovtípíte, že píseň Do I Wanna Know? je v původní verzi celá nabitá elektřinou, ovšem díky zpěvu Alexe Turnera má své kouzlo i s akustickou kytarou.

Planety se chystají vydat druhé album, přičemž to první bylo fantastické

Novinka od slezských Planet vyjde během příštích týdnů pod názvem „Nekonečná hudba města zapomeneš.“ Kapela s novou baskytaristkou naváže na debutovou desku „Peklo, peklo, ráj,“ která byla tak suverénní a nepopiratelně výborná, že leckoho až zaskočila. V recenzích se v souvislosti s Planetami a jejich rozladěným/podladěným zvukem zmiňovalo plno kapel, jejichž jména mi nic neříkají. Já bych je v rámci svých možností definoval uvnitř trojúhelníku Sonic Youth – Soundgarden – My Bloody Valentine, navíc se skvělými českými texty. Velkým paradoxem je, že album, které kvalitativně převyšuje téměř veškerou ostatní českou produkci, je ke stažení legálně zadarmo na této stránce. Těším se, jak bude znít nová deska, křtít se bude 7.6. na strahovské Sedmičce.

Jak zní nová deska Nilse Pettera Molvaera?

Od zdařilé spolupráce trumpetisty Nilse Pettera Molvaera s Moritzem von Oswaldem neuběhlo ani tolik času a mistr už se vrací s novým sólovým albem. Zatímco s Moritzem tvořil Nils relativně konkrétní ambientní techno, kde kolikrát trubka ani nehrála hlavní roli, nové Nilsovo album Switch je opět na poslech trochu složitější. Najdeme zde i pár tracků poháněných rytmikou, většinu alba však vyplňuje abstraktní těkání, na nějž jsme od Molvaera v posledních letech zvyklí. Mezi doprovodnými nástroji tentokrát výraznou roli sehrávají pedálová steel kytara a sitár a to také nejsou zrovna nástroje, které by tvrdily muziku. Deska Switch díky nim zní relativně nově, ke konci alba se z mého pohledu jejich potenciál trochu vyčerpává. Molvaerova hudba vyžaduje maximální soustředění, ale tak tomu bylo vždy.

Jak zní Nilsova trubka v kombinaci s westernovou nostalgií steel kytary si můžete poslechnout v titulní skladbě alba.

Parta Analog - Vysíláme ze studia Kyselé hory

Česká televize uvedla na prvního máje pozoruhodný pořad ve stylu "dokureality" nazvaný Parta Analog (pustit si ho můžete tady). Zdánlivě nosnou myšlenkou na začátku bylo pozvat veterány Kavčích hor z padesátých a šedesátých let a požádat je, aby spolu opět šli do vysílání. Brzy se ale ukázalo, že Kamila Moučková, Heda Čechová, Gustav Oplustil a další nejsou žádné pohádkové babičky a bodří staříci, ale zatrpklý a rozhádaný spolek dámiček plný závisti, intrik, vychloubání a malichernosti. Namísto poslušného holdu zasloužilým osobnostem vzniklo něco mnohem zajímavějšího. Portrét lidí, kteří už od společnosti po zbytek života nic nepotřebují (ani stálý příjem, ani společenské vztahy), a tak se ukazují bez jakýchkoliv masek.

Livertek - Blur

Pokud si projdete pár hudebních serverů, velkým tématem těchto dní je dvacet let od vydání Parklife, zřejmě nejznámější desky od Blur. Proto se i já ve své pravidelné rubrice Livertek zaměřené na koncertní záznamy tentokrát vrátím dvacet let do minulosti a nabídnu vám z této výborné nahrávky baladu This is a Low, jak ji Blur předvedli při svém vystoupení na festivalu v Glastonbury.

A protože většina lidí si s Blur spojuje hlavně pop-punkovou hymnu Song 2, mám tu pro vás i dvacet let starý důkaz, že i na začátku své kariéry se do toho Blur uměli pořádně opřít.

UPDATE 26/04: Nejzajímavější skutečnost, kterou jsem netušil (protože nejsem až takový filmový geek) a dozvěděl jsem se ji až dnes při pročítání retrospektivních článků o tomto albu: Videoklip k písni To The End je velmi doslovnou poctou filmu Loni v Marienbadu.

Citát týdne - Nový francouzský venkov

"Noví obyvatelé venkova se v ničem nepodobali těm předchozím. K tomu, aby se pustili do řemeslného košíkářství, opravy opuštěné chalupy nebo výroby sýra, je nepřiměl osud, nýbrž podnikatelský záměr, uvážlivá, rozumná ekonomická volba. Byli vzdělaní, tolerantní a vlídní a bez problémů sdíleli území s cizinci, kteří se v regionu vyskytovali - také na tom měli zájem, neboť tvořili základ jejich klientely. Skoupili i většinu domů, na jejichž provoz už bývalí majitelé ze severní Evropy neměli peníze.

Číňani nepochybně představovali poněkud uzavřenou komunitu, ale po pravdě řečeno o nic víc než dřív Angličané - aspoň nevnucovali ostatním svůj jazyk. Projevovali přehnanou, až zbožnou úctu místním obyčejům - které nově příchozí ze začátku moc neznali, ale v důsledku jakési mimikrové přizpůsobivosti v nich přičinlivě pokračovali; člověk se tak stával svědkem stále jasnějšího návratu regionálních receptů, tanců a dokonce krojů" - Michel Houellebecq prorokuje globální proměnu Francie ve svém nejnovějším románu Mapa a území.

V této knize autor stejně důvtipně a ironicky popisuje i svět byznysu s výtvarným uměním, médií a hlavně sám sebe a vlastní osamělost (vystupuje zde jako jedna z vedlejších postav). Jde o jeden z nejlepších zahraničních románů, které jsem za posledních pár let četl, vřele doporučuji.

Exkluzivní pohled na nové album The Pains of Being Pure at Heart

Ve svém okolí jsem vnímán jako nadšený přiznivec amerických popařů The Pains of Being Pure at Heart (dále raději už jen Pains). Těmto sluníčkářům vychází příští týden již třetí album pod názvem Days of Abandon, proto jsem nelenil a několikrát jsem si ho projel, abych vám mohl co nejdříve nabídnout svůj názor.

Pains se na nové desce pokouší o změnu, což je obecně vzato dobře. Zatímco v některých jiných žánrech (např. EBM) je neměnnost vyžadována, v případě Pains by působila další nahrávka plná rozjásaného nenuceného popu dost nuceně. Svůj zaběhnutý model tak použijí jen několikrát a skutečně dobrá skladba jim z toho vyjde jen jednou – Until the Sun Explodes.

V ostatních případech slyšíme, jak se Pains snaží vykročit směrem ke zvuku jiných kapel, čímž bohužel spíše odkrývají své slabé stránky. Už první skladba Art Smock, která se nese v nezvykle líném duchu, mi připomíná Belle and Sebastian, a pokud o tomto pokusu lze říct něco kladného, pak jde aspoň o pozitivní posun co do textů. Také ve zbylých nových písních je cítit vyšší textařský standard oproti jejich nechvalně známému refrénu z minulého alba: „Everyone is pretty and fun, everyone is lovely and young, everyone is gentle and gone, but everyone is just everyone.“

Jedna z dalších skladeb se jmenuje podle Eurydiky, postavy z řecké mytologie (přičemž Američané její jméno vyslovují takřka k nepoznání jako Jůrydysí). Už název písně chytrému napoví a hloupého trkne, jde tu o nápodobu Arcade Fire, včetně jejich typické rytmiky a gradování sborového zpěvu/řevu dalším hlasem, který zpívá jakoby proti všem. Na aranžmá těchto nejvypjatějších pasáží je také nejvíc znát, že producent nové desky Pains dříve spolupracoval se Sigur Rós.

Jedinou doopravdy podařenou změnou je angažování nové zpěvačky Jen Goma, která v některých písních nahrazuje až neckářovsky zateplený hlas Kipa Bermana. Nejlépe se nová členka ukázala v songu Life after Life. Jedině tuto věc, společně s Until the Sun Explodes, jsem ochoten pustit si někdy znovu, i když se nebudu divit, když toto album získá od značného množství kritiků hodnocení mezi 70% a 80%.

Svědectví ze zašlých údobí průmyslu musikálního

Magnetofonová kazeta, kterou jsem nedávno vydražil na Aukru, na sobě nese původní cenovku jako cejch doby, která se nám dnes zdá na míle vzdálená. Uvěří nám někdo, že tehdy koncem minulého století stály originální kazety 299 Kč, zatímco kilo chleba bylo v průměru za patnáct korun? Samozřejmě jste si mohli i připlatit a místo kazety si koupit CD za 549 Kč. Doba silných hudebních vydavatelství je naštěstí už pryč. Některé jedince to sice vede k vynalézání obskurních metod, jak zůstat ve vatě (viz můj příspěvek o Wu-Tang Clan), ovšem hlavní je pozitivní přínos v podobě nižších cen hudebních nosičů a častějších živých koncertů.

Mimochodem, pokud z obrázku nad tímto příspěvkem (dá se zvětšit kliknutím) poznáte bez nápovědy, jaké album jsem si to koupil, máte hodně bodů.

Citát týdne - Nový Činoherák

„Značka zůstane městu. Ale co je značka s prázdným barákem?" – Filip Nuckolls, bývalý umělecký šéf ústeckého Činoherního studia, nový šéf Činoheráku Ústí.

Ústečtí divadelníci se rozhodli k obdivuhodnému řešení svého konfliktu s městskými zastupiteli a založili nový soubor. Odvážně se tak pustí ve stejném složení a pod podobnou značkou do soukromé sféry bez podpory města. Snad budou diváci svému divadlu věrní!

Wu-Tang Clan pro vás nechystají album Once Upon a Time in Shaolin

Rapové komando Wu-Tang Clan přichází s opravdu originálním nápadem. Své nadcházející album Once Upon a Time in Shaolin budou prezentovat, jako by šlo o obraz nebo sochu. Vznikne jen jeden exemplář, ten se bude chvíli vystavovat v galeriích a pak jej získá zájemce s nejvyšší nabídkou. Proč by se hudební dílo mělo donekonečna kopírovat a být dostupné každému, kdo je ochoten věnovat mu dva líné kliky myší, když diamanty posázená lebka od Damiena Hirsta je jen jedna a dychtí po ní milióny diváků? Svým způsobem je to pravda a zvlášť s přihlédnutím k ručně tepanému balení nového alba (viz obrázek nad tímto příspěvkem) není tak velký rozdíl mezi pěknou drahou hrací skříňkou a pěknou drahou blyštivou lebkou.

Ovšem pokud má uvnitř schránky dlít dílo zásadní umělecké hodnoty, tak proč zrovna Wu-Tang Clan? Není na světě dostatek hudebníků, jejichž tvorba je na rozdíl od Wu-Tang Clan v obecném konsenzu opravdu považována za umění? Uvnitř propracované skořápky se může docela dobře skrývat pukavec, což mi připomíná případ nejnovějšího alba od Jay-Z. Ten si byl naprosto jistý, že do kulturní historie přináší takový neoddiskutovatelný milník, že před ním budou v úctě padat na kolena i děti našich dětí, nazval jej neskromně Magna Carta Holy Grail a nechal jeho obal vystavovat vedle jednoho z dochovaných opisů skutečné Velké listiny práv a svobod. Ovšem jakmile se Jay-Zho album skutečně dostalo na veřejnost, bylo vnímáno přinejlepším jako průměrné.

Gallon Drunk představili v Praze skvělé nové album

Ostřílená parta britských muzikantů Gallon Drunk se v těchto dnech pohybuje v českých luzích a hájích a včera představila svou albovou novinku na famózním vystoupení v klubu 007 Strahov. Sedmička je pro určitý typ koncertů tím nejlepším prostorem na světě a přesně do takového podniku patří i špinavý živočišný blues-punk-rock z dílny Gallon Drunk. Jejich hudbu můžeme nalézt na spojnici mezi Jon Spencer Blues Explosion, The Stooges a Nick Cave and the Bad Seeds, ostatně právě v doprovodné kapele Nicka Cavea působil předák od Gallon Drunk ještě před několika lety.

Nová deska nazvaná Soul of the Hour představuje kapelu ve výborném světle. V temném světle, samozřejmě, i když jeho odstíny jsou v průběhu devíti skladeb různé. Z Youtube si jako příklad můžete pustit nový singl The Dumb Room, opatřený trochu bizarním klipem, natočeným očividně na různé rychlosti záznamu. Zdravím svého kumpána ze včerejšího koncertu, tuto skladbu nám Gallon Drunk včera zahráli přesně ve 22:00 jako přídavek.

Livertek - Band of Horses

Moje pravidelná koncertní rubrika Livertek se dnes opět podívá do minulosti, tentokrát ovšem do minulosti tohoto blogu. Před čtyřmi lety jsem tu dal ke stažení výbornou baladu No One’s Gonna Love You od skupiny Band of Horses (a odkaz z mého tehdejšího příspěvku stále ještě funguje). Před pár týdny se kapela plná koní sešla ve studiu rádia KEXP a předvedla tento skvělý song v akustické verzi. Jak je vidět na tomto videu, tato písnička neztratila za ty roky nic ze své síly.

R.I.P Scott Asheton

Z původní sestavy The Stooges nyní zbývá naživu jen Iggy Pop. Bubeník Scott Asheton (na našem snímku vpravo) zemřel o víkendu ve věku 64 let. Scott se svou agresivní hrou na bicí podílel na zvuku všech zásadních nahrávek kapely (včetně legendárních desek The Stooges, Funhouse a Raw Power) a zůstal s kapelou až do úplného konce. Jeho bratr Ron, který v původní sestavě Stooges burácel na kytaru, zemřel již před pěti lety.

Silnou trojku Iggy + Scott + Ron si můžete užít z tohoto výborného záznamu, natočeného v jejich domovském Detroitu těsně po návratu Stooges na scénu. Hráli takřka výlučně z prvních dvou desek a v této sestavě jsem je poté viděl i já v Praze.

Nad hlavami Mandrage vlaje ukradený prapor Black Flag

Nechtěl bych tu budit dojem, že jsem nějakým velkým příznivcem amerických Black Flag. Jednou jsem tu o nich blogoval, občas mi v hlavě zazní jejich hitovka TV Party, ovšem stejně si myslím, že co je na Black Flag nejlepší, je jejich ikonické logo. Podle mě je logo Black Flag stejně silným popkulturním symbolem jako banán Velvet Underground nebo vyplazený jazyk Rolling Stones.

Pak jsou tu čeští rádioví rockeři Mandrage, na kterých je nejlepší logo okopírované přesně podle léty prověřeného vzoru Black Flag. Členové kapely k tomu na Facebooku píšou, že „se to dozvěděli až když bylo hotové a nechtělo se jim vymýšlet nové, když už je toto takový hezký.“ Kdo jim taky může co poroučet, že? Takový hezký český přístup, pánové.

Kapela Or vypráví: Jak se jede do světa na turné, když vás nikdo nezná

Na serveru Silver Rocket jsem si ohromně užil vtipný report z turné české punk/doomové skupiny Or po Německu, Belgii a Anglii. Kapelu Or jsem viděl včera koncertovat v Podbabě, ovšem nejsou nijak slavní a i kapely, které potkávají na turné, od kterých si kupují desky nebo které zmiňují jako své vzory, jsou pro běžného smrtelníka zcela neznámé. Tím zábavnější však je číst o tom, kde hraje, jak cestuje a kde přespává formace, na kterou běžně chodí deset až patnáct platících. I v tak skromných podmínkách je očividně možné naplánovat šňůru koncertů, jen to občas připomíná běžný turistický výlet s partou kamarádů.

Text je napsaný velmi poutavě a zmiňuje hodně detailů ze zákulisí, o nichž běžný člověk nemá tušení. Vyšlo to na pokračování ve čtyřech dílech tady: 1, 2, 3, 4

Death Vessel se vrací s novým albem a klipem

Hlas amerického dřevorubce Joela Thibodeau, známějšího jako Death Vessel, se mezi ostatními jen tak neztratí. Aspoň mezi ostatními muži ne. Dnešní recenze na Pitchforku jej charakterizuje poněkud humpoláckou parafrází na Aerosmith - Dude sounds like a lady.

Ano, Death Vessel je zpět s třetím albem a natočil i skromný, přesto i tak dosti bizarní videoklip. Ostatní protagonisté mají na sobě paruky, rolničky, třásně a hučky s pérem, Joelovi stačí ten jeho hlas. Jmenuje se to Mercury Dime a přehrát si to můžete tady.

Livertek - The National / Blur / David Bowie

Dvouhodinový profesionální záznam koncertu The National pod otevřeným nebem v Sydney. Naprostý luxus! Před patnácti lety by to bylo v Popronu k dostání na VHS za pět stovek, dnes takové lahůdky vycházejí hned druhý den legálně zadarmo na Youtube. Přitom tam máte všechno: velkou nálož hitů, světelnou show, úžasnou atmošku, hlášky mezi songy, popíjení na pódiu... Tento koncert stojí za to celý (je ale třeba přeskočit prvních čtrnáct minut, kde je moderátor), a pokud bych měl vybrat jednu novou píseň za všechny, zvolil bych třeba This is the Last Time (začíná v 1:02:25). A nezapomeňte, The National předvedou totéž i na Colours of Ostrava (zřejmě během posledního dne festivalu).

Nejlepším příkladem předraženého hudebního titulu z éry VHS, na který jsem koncem minulého století pokaždé v Popronu mlsně koukal, abych si ho koupil na DVD ve výprodeji až teď, je film Blur Starshaped. Nutno říct, že výprodejová cena tomu snímku odpovídá lépe, tady je ukázka.

Příjemnějším pohledem do minulosti než v případě Blur byl záznam koncertu Davida Bowieho v České televizi, na nějž mě upozornil jeden z mých čtenářů. Dá se to pustit z webu ČT, nejvíc se mi z koncertu líbil můj oblíbený kus Five Years (začíná ve 45:30).

Moderat taky rád

Zřejmě nejrychleji vyprodanou hudební akcí letošního jara se stal březnový podnik Electronic Beats, jehož hlavní hvězdou bude německé uskupení Moderat. Vzpomínám si, jak Modeselektor (což je část Moderat) vystupovali na pražském Výstavišti před Radiohead a předvedli velice sympatický a hybný setík. My, co nemáme lístky na březnový koncert Moderat, si aspoň můžeme pustit brilantní „neanimovaný“ retro klip k tracku Bad Kingdom.

Dvacet let od vydání Crooked Rain, Crooked Rain

Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.

Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.

V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.

Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.

Livertek – Nine Inch Nails + Queens of the Stone Age + Dave Grohl + Lindsey Buckingham

Poslední čtvrtek v každém měsíci je tu vždy rubrika Livertek s nejlepším koncertním záznamem uplynulých týdnů. V tomto klipu uvidíte spolu na pódiu věrný trojlístek dlouholetých kolegů – Trent Reznor, Josh Homme a Dave Grohl. Pánové si před několika dny na předávání cen Grammy zahráli skladbu „Copy of A“ z repertoáru Nine Inch Nails a pak kus „My God is the Sun“ z loňské desky Queens of the Stone Age, na níž se všichni tři podíleli. Spolu s nimi hrají i další členové jejich kapel a na kytaru na začátku brnká Lindsey Buckingham z Fleetwood Mac. Prostě něco jako Expendables v hudebním světě, škoda že jim to nakonec v televizi utnula reklama.

UPDATE: Vzhledem k tomu, jaká se z tohoto vystoupení zakrátko stala kauza, se organizátoři Grammy samozřejmě postarali o to, aby záznam z Youtube zmizel. Odkaz tedy teď vede na záběry ze zkoušky. Ty jsou ale na druhou stranu aspoň nezkrácené.

Vyprávění o mé cestě do Polska

Už jsem tady zmiňoval, že jsem se v červnu jel na necelý týden podívat do Polska, do měst Toruň, Malbork a Gdaňsk. Teď jsem se rozhodl na ten výborný výlet zavzpomínat a sepsat cestopisný článek pro všechny, kteří by mě chtěli následovat. Článek najdete na tomto odkazu na web Jaknaletenky.cz.

Vítězem přehlídky krátkých filmů se stal snímek Mass of Men

I letos jsem si zašel do Světozoru na několik projekcí v rámci přehlídky Prague Shorts. Vítězem se v očích poroty tentokrát stal britský film Mass of Men. Ten nemá nic společného s počítačovou hrou Mass Effect, spíš s prvním dílem střílečky Quake, kde se jako jedna ze zbraní vyskytovala pistole na hřebíky. Snímek nám celkem brutálním způsobem ukazuje občana, který se vzbouří proti úřednímu šimlovi a rozhodne se pro násilné řešení své beznaděje. Obrázek si můžete udělat z této tříminutové ukázky. Mně osobně přišly lepší jiné filmy, například francouzský kousek Ještěrky, který odešel se zvláštním uznáním poroty.

Hlukař Christian Fennesz se vrací do Prahy

Zítra začíná v našem hlavním městě velmi poutavá přehlídka elektronické hudby Spectaculare a potrvá až do konce ledna. Během ní zavítá do Prahy i rakouský kytarista a „zvukový terorista“ Christian Fennesz spolu s VJ Jonem Wozencroftem.

Tuto dvojici jsem viděl v Praze už před deseti lety, proto nemusím dále plýtvat novými slovy a mohu přenechat slovo citacím z mé tehdejší recenze. „Jestli jsme u Fennesze slyšeli za celou třičtvrtěhodinku nějaké bicí jednou, pak je to ještě hodně. Zbytek byly dokonalé zneklidňující temné hlukové hradby, které vás od prvního momentu chytily a drtily jak malinu. Atmosféra byla opravdu hutná, což se ukázalo ke konci – Fennesz končí, nás pomalu opouští těžká nálada Christianových tónů a tleskáme jako na divadle. Když však Fennesz zjistí, že by mohl dát ještě jeden kousek, hned v první vteřině vládne sálu opět temná nálada.“

Čert ví, na kterém serveru se ta recenze tehdy objevila, dohledat se to nedá (a pak že co se jednou objeví na webu, se s vámi táhne navždy). Z vizuálního doprovodu Jona Wozencrofta si vzpomínám jen na kašnu v podobě lví hlavy, tak se pojďme 27.1. přesvědčit do DOXu, jestli od té doby natočil nějaké nové obrázky. Na obrázku k tomuto článku vidíte jak Fennesze s kašnou v pozadí, tak sken mé deset let staré vstupenky.

Nejlepší desky roku 2013 - Savages

Během uplynulého měsíce jsem vás tu upozornil na pět výjimečných alb z minulého roku, která byla podle mě lepší než cokoliv jiného, co jsem slyšel – psal jsem o The Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós a Arcade Fire. Všechno to jsou ale obecně známí veteráni, provařená jména, která si už po léta štěbetají vrabci na stromech. Relativně největšími zelenáči mezi nimi jsou Arcade Fire, kteří zatím natočili jen čtyři alba, ale i ti už dostali Grammy v té nejhlavnější kategorii.

A pak tu máme jeden debut od zbrusu nových, mladých divošek Savages. Tato londýnská čtveřice hraje post punk a já si nevzpomínám na žádné lepší post punkové album od vydání první desky Interpol. Na rozdíl od Interpol odhazují Savages stranou jakékoliv smutnění a melancholii a jdou do toho mnohem agresivněji a hlasitěji. Jejich hudba je nepřeslechnutelná a nepominutelná, a když náhodou hraje v rádiu, věřím, že i nepozorní posluchači musí najednou zbystřit a bázlivě se tázat po tom, co to probůh je.

Post punk je vždycky trochu revival, takže i Savages znějí krapet nemoderně. Myslí to ale vážně, jdou do toho na sto procent, až z nich jde trochu strach. A tím nemyslím jen zpěvačku Jehnny Beth, ale i všechny nástroje, včetně řádně ostře snímaných činelů na bicí soupravě Fay Miltonové. Jako ukázku doporučuji píseň Shut up, jednoznačně jednu z ikonických skladeb roku 2013.

Tím končí moje průběžná rubrika o nejlepších hudebních albech minulého roku a zbývá jen uvést přehled desek, které skončily těsně pod čarou. Jsou to další velice dobré desky, které jsem si užil, a které z mého pohledu vystoupily o pár schůdků nad průměrnou produkci, ale ne zase tak vysoko jako Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós, Arcade Fire a Savages. Jsou to:

- The Haxan Cloak: Excavation
- Houpací koně: Everest
- My Bloody Valentine: mbv
- Nine Inch Nails: Hesitation Marks
- Queens of the Stone Age: ...like Clockwork

Nejlepší desky roku 2013 – Arcade Fire

Od Arcade Fire jsem letos dlouho předtím než celé album Reflektor znal jen dokonalý, úžasně taneční stejnojmenný singl. Pokud jste jej ještě náhodou neslyšeli, ani jste k němu neviděli působivý klip od Antona Corbijna, asi byste teď měli všeho zanechat a hned si ho pustit.

V takových případech mívám pak problém sžít se s ostatními, na první poslech méně náramnými skladbami z alba a zpočátku jsem tenhle trabl měl i s Arcade Fire. Nové album je představuje z mnoha nových pohledů, už to není jen Springsteen a rock’n’roll, a vlastně už i ten první mega-singl nastavil na Arkády reflektor z docela nového, dekadentně diskofilního úhlu (ve smyslu sedmdesátkového funky diska, ne ve smyslu DJ Bobo). V dalších skladbách je pak slyšet i blues, dub, latinskoamerická hudba i ruch pouličních karnevalů, hodně se i sampluje. Neobyčejný talent, schopnost gradace a zápal pro věc však zůstává a po několika posleších opět poznáváme své oblíbené a jedinečné Arcade Fire. Navíc která jiná skupina s francouzskými texty se dokázala proslavit? :-)

Jako další ukázku jejich nového nátěru si můžeme dát třeba Joan of Arc.

Nejlepší koncerty za minulý půlrok

Od letošního července do prosince jsem na koncerty chodil o něco více než v předchozích pololetích, proto mám teď rozhodně z čeho vybírat. Poprvé jsem letos nenavštívil žádný letní hudební festival v klasickém střihu letiště/louka/stany a mrzí mě to snad jen v případě Off Festivalu. Ze kterých tří koncertů jsem tedy tentokrát odcházel nejvíc nadšený?

1. Editors @ Lucerna Music Bar.........................93 %
2. Suede + Teleman @ Lucerna.........................91 %
3. Owen Pallett + Buke and Gase @ MeetFactory...90 %