I nemocné děti si chtějí hrát. Deerhunter se na své výborné letošní desce Monomania posunuli blíž k rozverným melodiím ve stylu šedesátých let, ovšem i tak je infikují svým osobitým virem lucidní psychedelie. Je to pravděpodobně způsobeno nevyléčitelným Marfanovým syndromem, který ovlivňuje pohled frontmana Bradforda Coxe na svět, ale Deerhunter nebudou nikdy znít tak jako jiné kapely, jakkoli by se o to snažili.
Svébytnou směs noisu a silných melodií viděných z naprosto originálního úhlu si můžeme přiblížit třeba jaggerovskou písní Pensacola, která tak tak drží pohromadě jako rozhrkaný vozík řítící se z kopce. Bradford ji začíná veršem „Take me on the trip and I’ll never get sick.“ No, kéž by.
Jedním z mnoha dalších povedených momentů téhle ošklivě krásné desky je úplný začátek. Deerhunter nahráli podle mě nejlepší otvírák roku v podobě příznačně nazvané skladby Neon Junkyard. Takže úplně nejdřív si pusťte ji.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen