2014 - rok kocoura

Program O2 Areny na příští rok opanovalo bezprecedentně velké množství šviháků v drahých oblecích. Vstupenky na stání (a pištění) zmizely pokaždé během jediného dne a jejich ceny kolem dvou tisíc se ukázaly být naprosto "justified." Poptávka by pravděpodobně snesla ještě Robina Thicka. Pro nás muže se zatím na stadióny chystá jedno velké jméno, Nine Inch Nails, a lístky ještě stále jsou.

Livertek / Nejlepší desky roku 2013 – Suede

Dnes se dostávám ke třetímu albu z těch, které jsem letos považoval za výjimečné. Tentokrát půjde o kousek, který má z mého stručného seznamu ty nejmenší šance stanout na předních (či aspoň zadních) místech podobných žebříčků v nejrůznějších médiích. Suede natočili úžasné album, ale mnoha lidem stačí letmým poslechem si ověřit, že stále znějí jako kdysi, odmávnout je a vrátit se k poslechu Sky Ferreiry nebo Kendricka Lamara.

Přitom deska s názvem Bloodsports není jen to, čemu se zdvořile říká návrat do formy (viz např. letošní David Bowie), ale velmi silnou nahrávkou, ať už se na ní podíváme z jakéhokoliv úhlu. Téměř každá z deseti nových písní je jasnou hitovkou a Suede je dokáží velmi přesvědčivě převést i na koncertní pódia. Album je koncipováno jako příběh milostného vztahu od začátku do konce, proto poskytuje dostatek prostoru pro mocné vypalovačky i emocionálně vypjaté momenty, které ostatně Brettovi Andersonovi jdou nejlépe.

Protože máme dnes poslední čtvrtek v měsíci a to si vždy pouštíme koncertní nahrávky, dáme si od Suede živé provedení písně Barriers, kterou vynikající deska Bloodsports začíná.

Písničky zadarmo pod stromeček

Před dvěma roky jsem tu založil vánoční tradici dárečků ve formě vybraných odkazů na hudbu, která je zdarma ke stažení. Přijde mi, že legálně, zdarma a bez dodatečných závazků se dá na internetu stáhnout stále méně hudby od těch známějších jmen. Tam, kde před rokem býval download na jeden klik, je letos jen stream nebo nutnost udělit "like" na Facebooku. Přesto jsem našel odkazy na dvě písně, které mě v průběhu tohoto roku chytily za slechy. Stačí na odkazy kliknout pravým myšítkem a zvolit "Uložit odkaz jako...".

Mudhoney na své letošní desce rozhodně nešetřili humorem a v případě jejich písně I Like it Small navodí potutelný úsměv už jen ten název. Vyplatí se sledovat text, ale kdo chce jen máchat hlavou a skandovat ta čtyři slova z refrénu, užije si taky dosyta. Jde o rozháranou punkovinu, která velice přesně následuje stopy Iggyho & The Stooges.

A pokud by vám Mudhoney připadali vhodnější na silvestrovskou party než na Vánoce, potom samozřejmě málokteré hudební odvětví je vánočnější než extrémní metal. Deafheaven po vydání letošního alba Sunbather značně zahýbali světem a teď na jejich adresu padají výroky o nejlepším metalovém albu tohoto roku. Tyto pocty jim skládáme především my, kteří jinak posloucháme hlavně The Pains of Being Pure at Heart, ale i tak jejich novému dílku kvality asi nikdo neupře. Odkaz na jejich desetiminutovou věc Dreamhouse vede na Pitchfork, protože tam se právě tento nářez umístil jako devátá nejlepší skladba roku. O jednu příčku za Get Lucky od Daft Punk a Pharrella Williamse.

Nejlepší desky roku 2013 - Deerhunter

I nemocné děti si chtějí hrát. Deerhunter se na své výborné letošní desce Monomania posunuli blíž k rozverným melodiím ve stylu šedesátých let, ovšem i tak je infikují svým osobitým virem lucidní psychedelie. Je to pravděpodobně způsobeno nevyléčitelným Marfanovým syndromem, který ovlivňuje pohled frontmana Bradforda Coxe na svět, ale Deerhunter nebudou nikdy znít tak jako jiné kapely, jakkoli by se o to snažili.

Svébytnou směs noisu a silných melodií viděných z naprosto originálního úhlu si můžeme přiblížit třeba jaggerovskou písní Pensacola, která tak tak drží pohromadě jako rozhrkaný vozík řítící se z kopce. Bradford ji začíná veršem „Take me on the trip and I’ll never get sick.“ No, kéž by.

Jedním z mnoha dalších povedených momentů téhle ošklivě krásné desky je úplný začátek. Deerhunter nahráli podle mě nejlepší otvírák roku v podobě příznačně nazvané skladby Neon Junkyard. Takže úplně nejdřív si pusťte ji.

Na retrospektivě Famufestu byl k vidění i kouzelný milostný příběh ELFilm

O víkendu jsem byl v Kině 35 na soukromé projekci. Nebyla to taková soukromá projekce, kdy se domluvíte s vedením multikina, vykoupíte příslušný počet lístků v sále jen pro sebe, rozvalujete se na pohovce Gold Class s lahví pravého šampaňského v ruce a vůbec nic na sobě nemáte. Ne že bych to nikdy nezkusil. Bylo to představení, na které nikdo jiný nepřišel. A protože vám ve většině svých příspěvků doporučuji něco, co se mi líbilo, mohu vám teď doporučit něco, o co nikdo jiný neměl zájem?

Mohu a třeba právě z této projekce vítězných filmů z minulých ročníků Famufestu s klidným srdcem vybírám nešťastnou love story ELFilm. Jakub Sommer, syn z filmařské rodiny, zde kouzelně naivním a hravým způsobem rekonstruuje svůj zpackaný život a ztroskotalý milostný vztah s dívkou svého života. Nápady to jenom srší, počínaje snímáním Jakubových životních situací přímo z pohledu první osoby, přes využívání vracejících se symbolů, konče desítkami způsobů jak ilustrovat narativ vynalézavými, vtipnými, někdy až směšnými zinscenovanými záběry. Velmi intimně působící příběh losera je tak provázen komickým sledem krátkých šotů využívajících rozdílných filmařských technik. Najde se i několik hvězd první velikosti, které si v tomto studentském filmu střihly několikavteřinové cameo. Opět jde o něco, nad čím se překvapeně pousmějeme, a hned jdeme k dalšímu svěžímu nápadu.

Dvacetiminutový snímek ELFilm si můžete legálně pustit z režisérova kanálu na Vimeu.

Nejlepší desky roku 2013 - The Flaming Lips

Přehled mých nejoblíbenějších desek roku 2011 jsem tu publikoval jako seznam, vloni jsem vynechal a letos se každému albu budu věnovat v samostatném příspěvku. Nebude jich jen pár, takže nám tenhle nepravidelný seriál vydrží až do nového roku. O nejlepších albech tu budu psát bez jakéhokoliv dalšího pořadí a dnes začínáme s Flaming Lips.

Poslední nahrávky Flaming Lips mám rád za to, jak nekompromisně následují své šílené koncepty a rezignují na jakékoliv pnutí po rychlých a hitových melodiích (a že tito pánové hity umí!). Na letošním albu okatě nazvaném The Terror zanevřeli Flaming Lips na všechny normálně znějící nástroje a devíti novým skladbám dominují bublající syntezátory, brutální efekty a obskurní zvuky odnikud. Rytmika naopak často chybí. Poslechněte si tuto skladbu a všimněte si zejména toho, jak jsou snímány kytara a bicí, které nastoupí před polovinou písně. Lips zde znějí, jako by seděli v kruhu na podlaze nějakého zdevastovaného bytu, zdeprimovaní drogami, které do vzduchu rozptýlila vláda, a zakřiknutě přezpívávali mantru "Always there, in our hearts, fear of violence and of death," než si pro ně přijede Ideopolicie. A takové je celé album The Terror.

Pasta Oner si v Chemistry Gallery zahrává s ohněm i se symboly popkultury

Kolik našich mladých výtvarných umělců dnes podle mě stojí za zmínku? Lubomír Typlt, Josef Bolf, David Černý a ... Pasta Oner. Posledně jmenovaný se vypracoval na graffiti scéně, ale už na kolektivních výstavách Metropolis a Městem posedlí ukázal, že dokáže víc než malovat na zeď. Kromě obrazů a litografií umí Pasta tvořit i hravé plastiky a instalace a způsob, jakým komentuje a przní masově vyráběné symboly naší doby, mi přijde hodně blízký. Jeho svěží pop artovou výstavu Man on Fire najdete ještě celý měsíc v Chemistry Gallery (metro Vltavská, na rohu budovy Orco).

Livertek – Queens of the Stone Age / Arctic Monkeys

Dnes vám v rámci rubriky Livertek nabízím výborné, a poněkud překvapující vystoupení Queens of the Stone Age v pořadu Conana O’Briena. Pokud tyto „nové Queeny“ znáte hlavně jako machistickou tlupu brusičů těžkých riffů, asi vás zaskočí citlivá balada „The Vampyre of Time and Memory.“ Parta kolem Joshe Hommea ji naživo prezentuje se stejnou oblibou jako rychlejší kusy z nového alba. Josh ji zde hraje v obleku a kravatě na krvavě rudý klavír, atmosféra je neoddiskutovatelná.

Od Queens of the Stone Age vede cesta k jejich nedávnému spolupracovníkovi Alexi Turnerovi a jeho kapele Arctic Monkeys. Nedávno zahráli mou oblíbenou hitovku „Do I Wanna Know?“ v pořadu Joolse Hollanda. Monkeys na prvním albu, kterému britský tisk přisuzoval nesmrtelnost, také začínali s mnohem ostřejším materiálem, vítejte do jejich nového groovy světa.

Citát týdne - Maxim

"Koniáši 21. století literaturu nepálí, ale házejí do černých pytlů" -časopis Maxim reaguje na rozhodnutí Tesca prodávat jejich vysoce hodnotnou literární revue v neprůhledných obalech.

Dylan a Puccini na vidlích současných tvůrců

Letitá klasika „Like a Rolling Stone“ od Boba Dylana se dočkala oficiálního videoklipu a ne jednoho. Jde vlastně o online aplikaci, v níž můžete podle své libosti přepínat mezi mnoha televizními kanály, na nichž Dylanovu píseň na playback zpívá realitní makléř, moderátorka kuchařské show, páreček osvetříkovaných sympaťáků z romantické komedie, kreslená kočička, rapper Danny Brown a mnoho dalších bizarních jedinců. Něco takového by ve dvacátém století nebylo možné (a nejen z technického hlediska) – pusťte si to zde.

A kdyby vám tato (ehm) rekontextualizace klasiky byla málo, dejte si Giacoma Pucciniho v remixu Hudsona Mohawka, vyšlo to na desetileté reedici Grand Theft Auto 3.

Show must go on - Dokument o 5Angels vstoupí do českých kin

Mnou velmi očekávaný dokument o pubertální dívčí pěvecké skupině 5Angels nazvaný Show! nezůstane jen ozdobou několika málo filmových festivalů, ale míří i do širší filmové distribuce.

5Angels působí tak bizarně, že vtipy na jejich účet se téměř vymýšlejí samy. Já jsem dokonce na téma 5Angels před čtyřmi lety stvořil velmi nekorektní společenskou hru (něco ve stylu Soudruhu, nezlob se). Proto předpokládám, že v tomto dokumentu kydajícím nejspodnější patra showbusinessu bude o zábavu postaráno. Snímek Show! se promítá zítra na Famufestu a do kino-distribuce vstoupí 28. listopadu.

M.I.A použila šampón z devadesátých let a on stále funguje!

Dívčí duo Shampoo natočilo v devadesátých letech několik relativně úspěšných hitů, předvedlo se v pár klipech na MTV a dokonce se i kamarádilo se Strážci vesmíru (neboli s Mighty Morphin' Power Rangers). Pak ale přišly Spice Girls a na holky šampónky se rychle zapomnělo. Tedy až doteď. Globální umělkyně M.I.A právě přichází s radikální předělávkou starého šampónového hitu Trouble, která zní famózně a navíc naprosto současně. Takhle by se měly coververze správně dělat. Sami si můžete obě verze porovnat na Youtube - tady je klip k původní popové písni od Shampoo (včetně Strážců vesmíru) a tady je letošní pecka z nové desky M.I.A.

Livertek - Editors

Na konci každého měsíce tu pro vás v rubrice Livertek vybírám svůj oblíbený koncertní klip. Tentokrát se podívejte na tento amatérský záznam z vystoupení Editors v Lucerna Music Baru. Podle toho, jak byl dav nažhavený, byste řekli, že zrovna hráli největší hit své kariéry. Kdepak, šlo o singl A Ton of Love z letošní desky, z té desky, kterou většina tisku označila za ještě slabší než tu předtím. Podobně bouřlivě byly v Praze přijaty i další nové písně, stejně jako starší věci, a všichni jsme byli rádi, že Editors u nás svůj stadiónový rock hrají v malém klubu. Když si na Youtube najdete jejich vystoupení na padesátitisícových festivalech, kde je pódium deset metrů od první řady, není to to samé.

Váš anus se právě dožil dvaceti let, pane Albini!

Americký hudebník a producent Steve Albini měl před dvaceti lety opravdu silné období. Během několika týdnů tehdy vyšlo jím produkované album In Utero od Nirvany a zároveň první dva singly jeho vlastní kapely Shellac nazvané Rude Gesture a Uranus. Podle mě je z těchto výborných nahrávek nejsilnější právě posledně jmenovaný sedmipalcový singl, jehož jméno je samozřejmě pubertální přesmyčkou ze sousloví „your anus.“

Obě skladby z tohoto divokého vinylu, Doris a Wingwalker, bývají dodnes jedním z vrcholů každého koncertu Shellac a definují charakteristický zvuk kapely jako agresivní mix kytarového hluku, hrozivé repetetivní basy a razantních bicích, které jsou rok od roku nahrávány ve víc a víc neotesané a odhalené podobě. Vlastně si myslím, že málokdy poté ještě Shellac zněli tak zlověstně a antisociálně jako v těchto dvou skladbách. Může za to jak kousavá basa Boba Westona, tak Albiniho textové ztvárnění obou vychýlených antihrdinek. Nebudu předstírat, že mám zmíněný singl doma v celé jeho vinylové (šelakové) kráse, výše uvedené odkazy na Youtube nám ale dokáží obě písně aspoň zprostředkovat.

Jak jsem nevyhrál lístky na Severský filmový podzim

Nevyhrál jsem, ale soutěžení jsem si řádně užil. Permanentka na tuto akci konající se v různých českých a moravských kinech totiž nebyla k mání jen tak. Připomeňme si, že většina ostatních internetových soutěží o lístky do kina vypadá asi takto:

Který herec hraje hlavní roli ve filmu Nevědomí?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise

Takové otázky nepředstavují pro soutěžící nic zapeklitého, ale odpovídají tomu, kolik času lidé většinou na jedné internetové stránce tráví. V krajních případech zní soutěžní otázka i takto:

Do českých kin přichází nový snímek s populárním svalovcem Tomem Cruisem nazvaný Nevědomí. Kdo ztvárnil hlavní roli v tomto filmu?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise
Nápovědu najdete na adrese www.tomcruise.com

Soutěž se Severským filmovým podzimem byla ale jiná, a protože jsem byl minulý týden doma nemocný, mohl jsem jí věnovat několik hodin a rozluštil jsem ji až do konce. S identifikací neznámých herců, režisérů a dávno zapomenutých filmů podle fotek mi nepomohla ani tisková zpráva, ani program festivalu, a dokonce se ani soubory s danými fotografiemi nejmenovaly tak, že by něco prozradily. Pokud se někteří Seveřané na soutěžních fotkách vyskytují v letošním programu této akce nebo v databázi SFklubu, mají tam samozřejmě jinou fotku, naprosto neslučitelnou s tou soutěžní. Pokud máte rádi intelektuální výzvy, schválně si to zkuste.

Hnědá Ana chladna zrána

Jak věští prastará pranostika, příjezd norské zpěvačky Any Brun do Paláce Akropolis předjímá období mrazivých jiter. Moudro vypozorované v průběhu staletí, zdá se, nelže. Koncert Any Brun bude příští úterý a už dnes u nás ráno byl jeden stupeň nad nulou. Není ale všechno tak trudné, jak by se mohlo zdát. Anina hudba stojí za poslech a nejspíš i za návštěvu jejího koncertu. Schválně si pusťte její hit Do You Remember? opatřený působivým klipem nebo si rovnou dejte celou její tetralogii z posledního alba.

Villa Verdi - jaký byl divadelní zájezd do Berlína?

Minulou sobotu jsem jel autobusem do Berlína spolu se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Celý ten víkend se především podepsal na mém zdraví, přesto zde teď ze své postele mohu krátce zhodnotit, jestli to stálo za to.

Letos padla při divadelním zájezdu volba na inscenaci nazvanou Villa Verdi, volně inspirovanou podle skutečnosti. Villa Verdi je v této hře státem placenou institucí, kde bydlí zestárlí herci a pěvci, dožívají zde podzim svého života a společně si dokazují, že zatímco publikum už dávno tleská mladším, oni své řemeslo ještě zvládají. Vykládají si historky, poplácávají se po zádech a citují, co o nich před čtyřiceti lety napsal tisk. Pamatujete si na pořad Karla Čáslavského Hledání ztraceného času? Tak si jej představte jako dům, který se teď někdo chystá zavřít.

Fikce se tu protíná s realitou, protože postavy v této hře na pódiu berlínské Volksbühne nepředstavuje nikdo jiný než zestárlí herci a pěvci, kteří nám sedícím v hledišti dokazují, že své řemeslo ještě zvládají. Hra sestává ze série árií od Verdiho, Wagnera či Mozarta, případně baletních čísel, zatímco děj čeká, než se posune dál, a čeká vlastně až do posledních pěti minut. Zpracování je vizuálně přitažlivé, místy i celkem radikální, přesto pouze ilustruje jednoduchou levičáckou agitku o tom, že si stát nemůže jen tak dovolit přestat někoho subvencovat. Pravicově smýšlející diváci mohou tuto vypjatou inscenaci dokonce chápat jako parodii a její aktéry vidět jako nepotřebné příživníky. Tak jako tak se ale boj za záchranu Villy Verdi projevuje jen tím, že árie z Figarovy svatby střídá árii z Netopýra, takže inscenace ztrácí spád pro jakýkoliv typ diváka.

Tři německá města za jeden týden – Neoficiální průvodce psaný na základě letmé zkušenosti

Tak jako jsem v letech puberty vždycky lačně pošilhával po všem, co bylo britské, během posledních deseti let se ze mě stal celkem obstojný germanofil. Ne že by to mělo něco společného s tím, že jsem v minulém týdnu navštívil tři velká německá města, nejel jsem tam za památkami.

Mnichov – V Mnichově jsme s mou ženou už jednou byli, pamatuji si z toho hlavně na vynikající Deutches Museum a na zámek Nymphenburg. Před dvěma roky jsme tu strávili několik velmi příjemných dní, ovšem tentokrát jsme Mnichovem jen prosvištěli a to doslova, když jsme běželi s přebookovanými letenkami ke správné odletové bráně. Stihli jsme to, jako poslední cestující v daném letu.

Frankfurt nad Mohanem – Když přilétáte do Frankfurtu za tmy, vypadá podle světel víc jako souostroví než jako velkoměsto. I tak jsou ale výhledy okouzlující. Na frankfurtském letišti prodávají bratwursty v rohlíku. Čtyři eura za hot dog jsou na nás trochu moc, ale vůně rozléhající se po odletové hale se dá označit za pozitivní externalitu. V aktuálním vydání Frankfurter Allgemeine podávaném ve stánku Lufthansy jsem našel oslavný článek o Easyjetu. Měli to zcenzurovat, než to začali nabízet cestujícím.

Berlín – V německém hlavním městě jsem strávil relativně nejvíc času, celý půlden. Vydal jsem se tam se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Po městě jsem jezdil metrem, díky čemuž jsem shlédnul několik vystoupení buskerů (čili hudebníků s nahodilou strukturou příjmů). Jsou na vyšší úrovni než ti v Praze. Trumpetista, co přestupuje mezi vagóny, za sebou na vozíčku tahá bicí automat s reproduktorem, který mu udává rytmus, a harmonikář na stanici Potsdamer Platz zvládá velmi obstojně hrát Beethovena a Mozarta.

Novodobé německé šlágry ovšem také stále letí. Přímo před Braniborskou branou byla zrovna oslava znovusjednocení Německa (viz moje foto), která byla jednou velkou eighties party. Když jsem procházel kolem, Germáni zrovna, tleskaje na každou první a třetí dobu, sborově zpívali „Life is Life“ a „Ajou ajajajajaj ajou ajou.“ Koupil jsem si preclík a čekal jsem, jestli dojde i na „Jede jede Deutsche Bahn, kouří se jí z komínka,“ ale to už jsem musel odejít, abych stihnul to divadlo. A o tom až příště.

Čtení na víkend – 30 nejlepších písní Nicka Cavea

Rozsáhlý článek Nick Cave’s 30 greatest songs sice už není nejnovější (není zde zmínka o letošním albu), přesto jde o nejkvalitnější materiál, který jsem za posledních pár týdnů na internetu četl. Lidé z magazínu Uncut se zeptali Nickových bývalých i současných spoluhráčů, kolegů, producentů a dalších známých osobností naladěných na podobnou notu na jejich oblíbenou mistrovu píseň a k tomu přidali i několik citací samotného Nicka (pravděpodobně pocházejích ze starších rozhovorů).

Každý zúčastněný zde popisuje, co pro něj jeho vybraná skladba znamená, co s ní zažili, případně jak vznikala a celé to vydá na velmi cenné vyprávění, které by se snadno dalo rozšířit na rozsah plnohodnotné knihy. U notoricky známých skladeb vás tento text upozorní na detaily nebo souvislosti, o nichž jste netušili, jindy vám zase pomůže objevit perličky, které zatím dlí mimo pozornost většiny posluchačů. Doporučuji si při čtení poslouchat každou píseň na Youtube.

Livertek - Bombino

Každý poslední čtvrtek v měsíci tady prezentuji to nejlepší z koncertních záznamů uplynulých týdnů a i tentokrát jsem vybral trochu africké hudby. Už by to skoro mohlo vypadat, že se mi změnil hudební vkus, tak já už toho příště nechám, ale tentokrát prostě musím zavzpomínat na velmi dobrý koncert Bombina v Akropoli.

Bombino je Tuarég, který se na pódiu mazlí s elektrickou kytarou. V porovnání s nejznámějšími představiteli “pouštního blues” Tinariwen mi Bombinova hudba přišla jemnější a méně taneční, rozhodně se ale jeho zaujatá hra na kytaru moc příjemně poslouchá i pozoruje. Nedlouho po své pražské zastávce se celá kapela vydala na turné do Ameriky, proto si ji teď můžeme pustit z Youtube kanálu NPR. Přetočte si záznam na 8:20, začíná tam Bombinova největší hitovka nazvaná Imuhar.

První obrázek ze svatby

Jubilejní pětistý příspěvek jsem si zde rezervoval pro jedno poněkud osobnější sdělení, než jaká se tu běžně objevují. Konec konců je to ale právě tahle stránka, která před léty přispěla k tomu, abychom se s mou ženou dali dohromady. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám včera přišli na svatbu. My jsme si to užili úplně luxusně a myslím, že i každý z vás.

Late Registration: Karel Veselý boduje s Hudbou ohně

Konečně jsem se po pár letech dostal k výborné knize českého hudebního publicisty Karla Veselého Hudba ohně. Považoval jsem ji za monografii pojednávající pouze o hiphopu, proto jsem ji odkládal, ve skutečnosti je však její záběr mnohem širší.

Autor se ve své knize zabývá veškerou radikální černou hudbou za posledních sto let a kromě toho i žánry, které s ní nepřímo souvisí (post-punk, krautrock). Navíc často zabíhá i do širších mimo-hudebních souvislostí a právě tehdy je kniha nejpřínosnější. Ono není sice na škodu si znovu počíst o tom, kdo byl mezi první generací rapperů, jak Elvis ukradl černochům jejich hudbu a co se dělo koncem osmdesátých let na Ibize, autor však kromě těchto známých faktů rozebírá i:

- specifika slovní zásoby černochů a rapovou gramatiku
- černou sci-fi literaturu a poezii (resp. jejich nedostatek)
- počátky slavných komiků ve vystoupeních „na stojáka“
- význam černých stereotypů ve zvolení Baracka Obamy
- historickou úlohu pirátských rádií v Británii

Kromě toho se dozvíme spoustu pikantních jednotlivostí, nad nimiž se pousmějeme, i když nás asi nijak neobohatí. Věděli jste například, že Slayer vydali svou erbovní desku Reign in Blood na hiphopovém labelu Def Jam? Napadlo vás někdy, že Paul McCartney fandí mash-upům? Nebo viděli jste už dokument The Old Negro Space Program?

Jako jednu z mála vad na Hudbě ohně vidím překládání všech citací do češtiny. Proto jsem svůj dnešní příspěvek nazval hiphopovou aluzí „Late Registration“ namísto českého ekvivalentu „Pozdní povšimnutí.“ Překlad citátů z hiphopových a funkových textů do češtiny až příliš odhaluje jejich banalitu a možná k ní i trochu přidává.

Livertek - Belle and Sebastian / Kouyaté and Neerman

V rubrice Livertek se vždy poslední čtvrtek v měsíci ohlížím za novou úrodou koncertních klipů a doporučuji vám ty nejlepší. Protentokrát to u mě vyhráli mí dlouhodobí oblíbenci Belle and Sebastian, kteří byli před několika týdny jednou z hlavních hvězd Pitchfork Music Festivalu v Chicagu. Členové kapely už na pohled dávno nepůsobí tak mladě jako kdysi, zní však stále svěže. Pro vás vybírám skladbu The Stars of Track and Field, pocházející z prvního alba, které jsem od B+S kdy měl (If you're Feeling Sinister).

Dále musím zmínit i vynikající vystoupení na pomezí jazzu a world music, které spolu spáchali perkusisté Lansiné Kouyaté a David Neerman. Jako kdyby to už tak nebylo dost žhavé a akční, jejich exhibice je nasnímaná ve stylu "take away show," který pokaždé nabízí intimní kontakt s umělci a úchvatnou kameru (viz starší díly zde).

Fresh Film Fest uvede letošní díly ze série Black Mirror

Před půl rokem jsem tu chválil první sérii britské dystopické mini-série Black Mirror. Příští sobotu budeme mít možnost vidět úplně nové díly Black Mirror na velkém plátně v centru Prahy, a sice během letošního ročníku Fresh Film Festu.

Tato akce jinak jako vždy nabídne i velmi poutavou soutěžní sekci celovečerních debutů z celého světa. V rámci speciální sekce Fanatismus pak nabídne starší kultovní snímky, jako Apokalypsa, Fitzcarraldo či Jesus Camp.

Troy von Balthazar se vrátí do Prahy se svou rockovou kapelou Chokebore

Chokebore, dávná kapela Troye von Balthazara, se znovu podívá do našeho hlavního města. A navíc spolu s nimi zahrají i Girls against Boys.

Věčně deprimovaní Chokebore se na scénu po dlouhé pauze vrátili v roce 2010, během svého krátkého turné navštívili i Prahu a mně se to tehdy ohromně líbilo. Kdo se tehdy do strahovského klubu 007 nevešel, dostane druhou šanci 21. listopadu 8. prosince v Lucerna Music Baru a je to dobře. Troy už v Čechách nějaký ten pátek nebyl a začínal mi chybět. Pojďme si jej a jeho boys připomenout v klipu k (jak jinak než depresivní) skladbě You Are the Sunshine of my Life.

Koláže u kolejí: Největší přehlídku současného výtvarného umění najdete na Nákladovém nádraží Žižkov

Nedávno jsem se tu zmiňoval o tom, že taneční/divadelní festival 4 + 4 dny v pohybu má nejlepší čich na netradiční pražské lokace. Konal se třeba už v bývalém kasinu na Starém městě nebo v budově bývalého Federálního shromáždění.

Skoro stejně dobré nápady (které navíc jistě produkčnímu týmu ušetří mnoho peněz na pronájmu prostor) mívá Prague Bienalle. Poté, co se tato mezinárodní přehlídka výtvarna konala v kancelářském mrakodrapu Microna, letos zavítala do prázdných prostor v areálu Nákladového nádraží Žižkov.

Jak už to na velkých průřezových výstavách bývá, každého návštěvníka osloví jen část vystavených objektů, zatímco mnoho z těch ostatních označí za blbost. Pro mě byla největším zážitkem z letošního bienále díla Chrise Jonese. Chris ve svých prostorových kolážích pokrývá konkrétní předměty vrstvou obrázků, zároveň do nich letlampou či žíravinou (?) tvoří otvory, na jejichž dně vidíme další vrstvu obrázků a útržků textů. Na Žižkově bohužel není vystavena žádná z Chrisových rozměrných prací (např. kůň na našem obrázku), přesto stojí za to si jeho čtyři objekty či obrazy vystavené na bienále detailně prohlížet a prozkoumávat Jonesovy světy uvnitř světů.

Dále na bienále podle mě stojí za to úžasná proměnlivá instalace se zadní projekcí od Jakuba Nepraše a podle očekávání poutavá, ač malinká přehlídka fotografií Miroslava Tichého.

Livertek - Nick Cave and the Bad Seeds / Mudhoney

Živým záznamem tohoto měsíce, možná i roku, je návrat mordýřské balady Stagger Lee do repertoáru Nicka Cavea. Atmosféře Nickova koncertu očividně nijak neuškodilo, že na Glastonbury hráli (tak jako většina kapel) za světla, desetiminutový morytát je i tak pekelně napínavý. A díky kontaktu s publikem působí tento klip až neuvěřitelně. Pokud nemáte čas na celou skladbu, dejte si určitě aspoň poslední čtvrtinu.

Mudhoney hrající vysoko nad střechami mrakodrapů, na slavné rozhledně Space Needle, také nemohou uniknout mému bystrému zraku. Přetočte si tento záznam na 25:20, kde začíná jejich zbrusu nová odvázaná punkovina The Only Son of the Widow from Nain.

Sigur Rós dští oheň a síru v novém dramatickém klipu

V souvislosti s dnešním koncertem Sigur Rós na naší domácí půdě je na místě zdůraznit, jak výborné a překvapivě temné je jejich nové album Kveikur. Islandští snivci Sigur Rós (v překladu Vítězná růže) začali na sklonku minulého století tvořit křehkou, zakřiknutou a niternou hudbu, z níž během let přešli do odtažitého artu a krátkého rozjásaného období.

Oproti tomu nová růže (hihi) zní hrozivě a nebezpečně, což lze považovat za úspěšné vykročení ze slepé uličky. Na nové desce Kveikur nastolili Sigur Rós nový ostřejší zvuk, který jsem tu před pár měsíci chválil v rubrice Livertek a se kterým podle mě už kvalitativně dorostli v rovnocenné souputníky Radiohead.

Album Kveikur stojí za to od začátku do konce, přesto z něj vyčnívá fantastický sedmiminutový song Brennisteinn (Síra) opatřený zlověstným rituálním videoklipem. A pro slabší povahy je tu verze, která místo klipu obsahuje jen statický obrázek obalu desky.

Copak letní festivaly, v říjnu to bude teprve tanec!

Promotéři klubových koncertů už teď poctivě plní termíny v pražských podnicích a hlavně v říjnu nás čeká nebývale bohatá nabídka kvalitní hudby. Já si brousím zuby zejména na čtyři návraty kapel, z nichž jsem byl minule úplně odvařený a ohodnotil jsem je minimálně devadesáti procenty.

Jako první si udělají čas Jaga Jazzist, jejichž severská jazzová síla se protne se smyčci pražských filharmoniků, dostaví se také bizarní inovátoři psychedelického rocku Deerhunter, islandští múm přijedou v léty pozměněné sestavě, ovšem i tak snad zůstanou hraví a roztomilí, a pop-rockeři Editors do toho pokaždé jdou na maximum, ač jejich poslední desku kritika odmítla. Ještě jednou připomínám, že z předchozích vystoupení zmíněných kapel jsem byl naprosto u vytržení. A přidejte k tomu ještě Pixies, což je jméno, o němž se nevedou diskuze, a program na říjen je hotový.

- 3. října – Jaga Jazzist – Lucerna
- 4. října – múm – Meet Factory
- 6. října – Editors – Lucerna Music Bar
- 10. října – Pixies – Lucerna
- 26. října – Deerhunter – Meet Factory

PS: Časy se mění, před mnoha lety to chodilo tak, že naprostá většina dobrých kapel koncertovala v Roxy. A co tam dávají dneska? Aha, Climax s Chrisem Sadlerem, tak beru zpátky, že se časy mění.

Nejlepší koncerty za minulé pololetí

V posledních šesti měsících jsem opět chodil na koncerty jen pomálu a leckteré nebyly úplně na výši. O dvě zásadní akce sezóny jsem dokonce přišel buď kvůli nemoci, nebo kvůli tomu, že jsem tou dobou nebyl v Praze. Přesto mezi tou desítkou akcí, na nichž jsem byl, jasně svítí tři, které by podle mého názoru zazářily v jakékoliv konkurenci.

Na první místo kladu scratchera Kida Koalu, jehož jsem poprvé viděl naživo už roku 2001. Už tehdy hraní na gramofony výborně technicky zvládal, letos se ještě k tomu obklopil takovou show, která mi po celých sto minut nedala jedinou chvíli, kdy bych mohl zvednout svou úžasem spadlou čelist. Za zvláštní zmínku stojí i akustický koncert, kterým Pete Doherty rozjařil Palác Akropolis, aniž by působil, že ho všechno to showmanství a bravurní hra na kytaru stojí nějakou námahu. A o Shellac už jsem tady psal, nezúčastněným zbývá jen trpce litovat.

1. Kid Koala @ Lucerna Music Bar .............. 93%
2. Pete Doherty @ Palác Akropolis ............. 89%
3. Shellac + Amavo @ Dobeška ................. 88%

Nejlepší plakáty se i nadále dělají v Polsku

Pamatujete si, jak jsem tady před třemi lety upozorňoval na akci webu Something Awful, který si utahoval ze stylu starých polských filmových plakátů? Dobře, možná ne, tady si to můžete připomenout. Jestli všechna ta legrace tenkrát něco potvrdila, pak to, že Polsko je v kruzích grafiků stále známé jako plakátová velmoc, která má svůj styl a jejíž sláva jen tak nepohasne.

O tom, že i dnes vznikají v Polsku vynikající plakáty, mě přesvědčila nedávná výstava v toruňské galerii moderního umění. Zejména jsem si oblíbil styl Tomasze Bogusławského, který dokáže (kam až to dokážu posoudit) vystihnout dané dílo za použití jediného konkrétního, občas i dost naturalistického motivu. Vypelichaný kartáč nebo zrezivělý visací zámek vyjadřují díla světové dramatické literatury, berte, nebo nechte být. Připravil jsem pro vás sedm odkazů na plakáty k polským divadelním inscenacím, které se mi od Bogusławského líbí nejvíc:

- Alfred Jarry: Král Ubu
- Christopher Hampton: Nebezpečné známosti
- Joseph Stein: Řek Zorba (muzikál podle N. Kazantzakise)
- Witold Gombrowicz: Trans Atlantik
- Antonina Grzegorzewska: Migréna
- Georg Büchner: Dantonova smrt
- William Shakespeare: Titus Andronicus

Livertek - The National

Tento měsíc mě ze všech živých vystoupení na netu nejvíc zaujala návštěva zádumčivých pánů z The National v kanceláři NPR. Kapela se zde procítěně položila do čtyř nových písní, a udělala tak nejlepší možnou reklamu své nové desce Trouble Will Find Me.

Koncept kancelářských koncertů, kdy se jakkoliv početná hudební skupina se svými nástroji natěsná mezi stoly, židle a police přetékající publikacemi, mi připadá velice sympatický. Kapela se musí spokojit s daným prostorem a nástrojovým obsazením (o hygienickém zázemí nemluvě), zpěvák Matt Berninger, obvykle hodně přecházející po pódiu, se kývá připíchnutý na jednom místě jako motýl a zaměstnanci NPR jej tiše sledují z několika metrů. Intimita je z toho cítit i přes Youtube.

Očista - exkluzivní recenze

Díky mému výletu do Polska vám nyní mohu jako první v republice nabídnout recenzi na film Očista. Tento thriller by měl být v ČR uváděn od 1. srpna 15. srpna.

Jak se dozvíme v úvodu filmu, za několik let se vlády v USA ujme hnutí The New Founding Fathers of America a uzákoní celkem neotřelou změnu. Jednu určitou noc v roce je možné loupit, rabovat a vraždit, aniž by to bylo trestné. Tuto noc mají volno všichni policisté, záchranáři a hasiči. Kriminalita je po zbytek roku minimální, protože všem přijde výhodnější odložit své plány na Noc očisty. Hospodářství vzkvétá, protože se pak všechno poničené spravuje a staví znovu, protože jdou dobře na odbyt zbraně a bezpečnostní systémy a hlavně protože spořádaní občané rádi pořádají výroční hony na bezdomovce a chudinu, která by jinak ekonomiku omezovala v rozletu. Ve filmu sledujeme Ethana Hawkea jako zámožného otce od rodiny, která tuto noc neprožije úplně v bezpečí.

Podobně jako v případě Hunger Games tu máme provokativní společenskou vizi, která v průběhu filmu sklouzne do něčeho mnohem méně zajímavého (v tomto případě do vyvražďovačky). V Očistě k tomuto přerodu dojde celkem brzy, když k zabarikádovanému domu naší rodiny přijde skupina "pravověrných a velice dobře vzdělaných Američanů," jak jinak než v maskách "anonymních" usmívajících se gentlemanů. Aby se situace opravdu mohla zvrtnout, členové rodiny udělají několik zásadních chyb, které by jinde než v mysli scénáristy byly velmi nepravděpodobné.

Přišlo mi zábavné, jak neutrálně o této zvrhlé akci ve filmu hovořila média, a bavilo mě přemýšlet o tom, jak by taková společnost fungovala. Dávali byste si celý rok větší pozor, aby nikdo neměl důvod si pro vás pak přijít a beztrestně si to s vámi vyřídit? Nebo byste se chovali svobodněji / bezohledněji, kdybyste za své činy během Noci očisty nemuseli nést následky? A skutečně tu nejsou žádné následky? Když se vám potom pod okny belhá soused, kterého jste oloupili a zmrzačili, řeknete mu jen "sorry, byla zrovna Noc očisty" a požádáte ho, zdali by vám zase na pár hodin nepohlídal děti?

Film tyto otázky řeší jen zřídka, i když by k tomu byla příležitost například v osobě nápadníka Hawkeovy dcery. Jinak jde o standardní krvák, který ani neukazuje žádné futuristické zbraně nebo technologické vymoženosti, ačkoliv se odehrává až v příští dekádě. Za povšimnutí stojí jen práce maskérů, protože obličeje obyvatel této luxusní čtvrti (včetně obličeje Ethana Hawkea) připomínají spíš samovolně se pohybující sbírky ušlechtilých vrásek prokládaných kosmetickými zásahy. Ocenil bych, kdyby jako pokračování filmu vzniklo Ráno po Noci očisty v režii Guse van Santa nebo Darrena Aronofského.

Nejbizarnější místa, kde jsem kdy sledoval koncerty

Nebudu zde rozebírat, že některé pražské kluby působí trošku divně nebo že v Kongresovém centru chybí atmosféra. Vybral jsem tři skutečně obskurní místa, na nichž jsem kdysi sledoval hudební produkci.

1. bývalé casino (2012) - Festival 4+4 dny v pohybu si pro své akce vybírá hodně bizarní místa, naposledy to byla vybydlená budova naproti Právnické fakultě UK, která dříve sloužila jako vekslácké a privatizační casino a za minulého režimu jako ústředí Mezinárodního svazu studentstva. V obou případech se tu tedy navazovaly "styky" s ruským obyvatelstvem, přičemž docházelo k rozsáhlé peněžní směně. V rámci 4+4 dní v pohybu jsem tam byl na koncertu WWW odehrávajícím se v sále, jehož všechny stěny a strop pokrývala zrcadla, kam vedly neprůstřelné dveře s průzorem ve tvaru srdce a kde před lety probíhaly performance zásadně jen bez oblečení. WWW byli celkem standardně oděni, takže se nakonec žádná senzace nekonala, ale všechny prostory této budovy vypadaly opravdu nehorázně pozlátkově.

2. fourcrossová trať (2006) - Fourcross je něco jako motocross, jenom na bicyklech. Každopádně je k tomu potřeba hodně hlíny uplácané do vysokých kopců. Před sedmi lety se organizátoři jednoho mezinárodního závodu v tomto sportu rozhodli, že zajistí i hudební program. Ten měl sice probíhat přímo u vší té naházené zeminy až po skončení závodu, ovšem zároveň nikdo nezakázal, aby ji přítomní jezdci dále používali, takže jste ve výsledku sledovali muzikanty a za nimi co chvíli přeletěl vzduchem někdo na kole. Já jsem tehdy spolu s kamarádem přijel na fourcrossovou trať u metra Hůrka kvůli britskému rapperovi Bladeovi a právě i díky netradičnímu prostředí pro mě šlo o jednu z nejlepších akcí toho roku. Jen pro zajímavost, bylo to pro mě tehdy poprvé a na delší dobu i naposled, co jsem se v Praze vydal někam dál na západ než na Anděl, zatímco teď tu přebývám každý den.

3. kostel (2011) - Původně jsem chtěl i do třetice zmínit jednu hiphopovou akci (Dälek na Kolejním nádvoří v Uherském Hradišti), ale pak jsem si vzpomněl na prazvláštní atmosféru, která vládla na kostelní scéně při předloňských Colours of Ostrava. Ten den jsem odpočítával dlouhé hodiny do vystoupení Grindermana, ovšem protože bylo asi 30 stupňů ve stínu, netrpělivě jsem očekával i moment, kdy se otevřou brány evangelického kostela na Husově náměstí, kde mělo začít první hudební vystoupení dne. Organizátoři mají trochu zpoždění a odpolední slunce mi už škvaří opalovací krém z kůže, zajdu ještě na toi-toiku, kde je kolem padesáti stupňů Celsia. Pak už sedím na polštářku v kostelní lavici a vyčkávám vystoupení Davida Hykese, jehož neznám, ale hlavně když je tu chladno. Hudebník vychvalovaný ve festivalovém programu se však ukazuje spíš jako vypravěč (přesněji řečeno jako narcis a do sebe zahleděný vypravěč přesvědčený o zajímavosti svých postřehů, který nechá každičké slovo přeložit tlumočnicí, aby ani ti jazykově slabší mezi námi nezůstali ochuzeni o žádné jeho moudro). Chtěl jsem odejít předčasně a nechat se raději masochisticky týrat žhavým sluncem, tak jako jsem o několik hodin později snášel výborný koncert Swans, ale odejít během produkce z kostela mi přišlo nepatřičné.

Michael Jackson, Freddie Mercury a Kurt Cobain spolu na letním hudebním festivalu?

Ano, je to možné na anglickém festivalu Glastonbudget :-) Nechám vám chvíli, abyste se zasmáli tomu, že se nějaký festival může jmenovat Glastonbudget. V Čechách by podobně mohl fungovat například festival Trutn-50%OFF...

Glastonbudget ale opravdu existuje a jedná se o velkou letní přehlídku revivalů, tady napodobenin zářných hudebních hvězd. Letos na něm prý vystoupili mimo jiné i Oasish, Hot Red Chili Peppers, Black Eyed Peaz, Four Fighters nebo Green Date. Jak vidno, stačí změnit jedno písmenko a už máme legální název pro hudební formaci.

Na jednu stranu se nedokážu ztotožnit s někým, kdo místo na aktuální turné skutečných Red Hotů, Coldplay, Green Day nebo Arctic Monkeys jde záměrně na jejich imitátory, protože je to levnější. Na stranu druhou se asi výsledný zvukový a vizuální vjem nebude tolik lišit. Velké festivaly si za to tak trochu mohou samy. Když stojíte přes padesát metrů od pódia, přebasovaný zvuk se láme o okolní stavby a k tomu ještě máte v sobě pár piv, těžko odpřísáhnete, že ten, koho se snažíte vidět a slyšet, je skutečný Anthony Kiedis. Podle toho, co jsem viděl na Youtube, jsou imitátoři často sami o sobě dobří zpěváci / hráči a navíc se snaží ten handicap, že hity jako "Give it Away" nebo "Californication" už před nimi složil někdo jiný, vykompenzovat tím, že se se svými vzory sladí i pohybově, nasadí si tu správnou paruku a seženou si i stejné hadry. Prostě čím víc pruhů, tím víc Adidas. A pak poznejte ten rozdíl...

Upíři z Vampire Weekend vyměnili krev za šampaňské

Skupina Vampire Weekend přišla před třemi lety s výbornou popovou deskou Contra, plnou hravých perkusí a zářivých hitů. Poslouchám ji dodnes. Nový klip Ya Hey naznačuje, že se upíři stále drží ve formě. Možná jim prospívá všechno to šampaňské, jehož mají tolik, že s ním mohou takhle bezostyšně plýtvat. Všude se píše, že ta písnička má prý přesah do náboženství, takže pokud si ji tak jako já na základě obrazové složky a odkazu na Rolling Stones vyložíte mnohem přízemněji, jste vedle.

A pokud spíš než na náboženství jste sportovní typ, pusťte si z archivu naprosto famózní upíří klip k písni Giving up the Gun, v němž se na perfektně hygienicky čistém kurtu ukáží i Jake Gyllenhaal a RZA.

Marcel Lucont vytáhl na diváky Fringe Festivalu svého galského kohouta

Fringe Festival není jen každoroční platformou pro zkrachovalé maniodepresivní jedince, kteří si znovu a znovu v rámci svých "autorských divadelních her" přehrávají ten rozhodný okamžik ve svém životě, odkdy to s nimi začalo jít od desíti k pěti. Fringe je kromě toho i líhní talentů. A právě francouzský komik vystupující pod vulgárním pseudonymem Marcel Lucont mě uchvátil se svou taktéž velmi vulgární stand-up show Gallic Symbol. Těžko od tohoto bonvivána a svůdníka uvést nějaký trefný bonmot, stejně jako dost dobře nemůžete citovat Mr. Beana, musíte ho vidět. Pojďme si pustit jeho vystoupení z televizního pořadu Russella Howarda, které nejlépe připomíná Marcelův vynikající výkon z pražské Malostranské besedy.

Livertek - Flaming Lips / Savages / Shellac

O koncertním klipu, který pro tento měsíc vyberu do rubriky Livertek, bylo de facto rozhodnuto už předem. Když se Wayne Coyne z Flaming Lips rozhodne přezpívat největší hit Davida Bowieho a nemít přitom na sobě nic než jakési svítící hadice, je pravděpodobné, že větší atrakce pro moji rubriku už nevznikne. Jak to zní, to je věc jiná. Ale aspoň v porovnání se záplavou jiných coververzí, které Flaming Lips kdy hráli, je jejich verze „Heroes“ dobrá a Wayne se intonačně celkem drží, i když místy hraničí s imitací. K vidění je to na webu pořadu Late Night with Jimmy Fallon.

Chybět tu nemohou ani Savages, momentálně nejdiskutovanější kapela na Pitchforku a ve všech stále ještě přežívajících časopisech s alternativní hudbou. Květnové číslo magazínu Visions píše, že tato dívčí kapela zní "až absurdně neohroženě, tak skálopevně sebejistě jako letadlová loď na cestě do nepřátelských vod." Při svém vystoupení na stanici KEXP si Savages zjevně mohli diktovat podmínky, takže výsledný záznam vypadá víc jako artfilm než jako běžný záznam ze studia. Přesto je to opravdu síla.

Jinak se na Youtube objevila také větší část výborného koncertu Shellac na pražské Dobešce. Nezúčastněnému pozorovateli to asi moc nedá, ale já jsem tam byl a přesně takhle jsem to viděl. Záznam má několik částí, v téhle konkrétní je jakž takž slyšet skladba Defenders of Fun a potom i část mojí momentálně nejoblíbenější pecky Wingwalker. Kromě toho v klipu uvidíte většinu fundamentálních stavebních prvků, z nichž se skládá správná šelaková šou. Řemen od kytary kolem pasu, pohyb po pódiu á la elektrický šok, "vtipné" otázky z publika, máchající hlavy, zapocené brýle, kousání strun, činel za bubeníkem, holubičky... Mimochodem, s autorem toho videa máme podobný vkus, kromě Shellac jsme (soudě podle historie jeho starších záznamů) spolu byli i na několika dalších koncertech.

Seriál Navždy svoji přináší humorný pohled do života tří snoubeneckých párů

Nenechte se zmást školeným bakalářským hlasem, který nám v úvodní sekvenci černobílých fotografií připomene, čím byla pro lidi svatba v běhu věků. Už první díl nového dokumentárního seriálu České televize Navždy svoji přináší chladnou sprchu těm, kteří by se z veřejnoprávní obrazovky chtěli nechat oblažit vším tím hřejivým svatebním hemženíčkem.

Motorkářka Isabela vládnoucí plnohubým smíchem pornoherečky si nechává odstranit tetování se jménem bývalého snoubence. Ten předchozí byl jaksi už ženatý, takže to nakonec nevyšlo, ten současný udělá pěstí díru do zdi, když ho něco vytočí.

Venkované Běla a Jarda se oddávají tělesnému škádlení lidí, kterým je přes třicet, ale vypadají na padesát (představte si je jako Homolkovy, ostatně oni také rádi citují české filmy). Radost jim většinou zkazí nastávající tchyně jako vystřižená z bijáku Zdeňka Trošky. “Vy si snad myslíte, že si tady na vesnici honíme pytlík,” ospravedlňuje tato zemitá žena odvolání Jardy z jejich malého nafukovacího Balatonu zpět na traktor.

Trojici párů doplňují relativně nejsympatičtější křesťanští nerdi, kteří spolu zatím nespali ani nebydleli a před jídlem se modlí spolu se svými osmi kamarády z náboženské komunity. Mluví spisovně a spí s plyšáky.

Za kamerou stojí Erika Hníková, která svůj pronikavý vhled dokázala už v předchozích dokumentech Ženy pro měny a Nesvatbov. Všem aktérům se dokázala dostat blízko na kůži a ve střižně předvádí kvalitní práci, kdy podobně jako Karel Vachek klade záběry tak, aby vzbudily pousmání nebo nabídly opačný pohled na to, co snoubenci tvrdí. Magie ostatně vznikla už na místě správným postavením kamery, které zvyšuje absurditu a směšnost dané situace. V dalších dílech uvidíme, kam až se Hníkové podaří projekt dovést. Nové epizody seriálu Navždy svoji běží každou neděli na ČT2 nebo kdykoliv na webu České televize.

My Bloody Valentine: Kdo by si pomyslel, že jednou budou hrát v klubu uprostřed Prahy?

Před dvěma dny poctili pražskou Dobešku svou návštěvou Shellac a asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že všem 250 přítomným lidem naprosto vytřeli zrak. Jejich show byla výbušná, výborně sehraná, správně namixovaná od dvacet let starých písniček až po nikdy předtím neslyšené novinky a svým způsobem (velmi zvláštním způsobem) humorná.

Tímto okamžikem se moje pozornost v pomyslném seriálu koncertů chystaných do absurdně skromných prostor, než jaké by odpovídaly roli daných kapel v dějinách soudobé hudby, přesouvá k irským hlukařům My Bloody Valentine. Jejich předchozí album Loveless označil Pitchfork koncem devadesátých let za nejlepší album celé uplynulé dekády, to už si ale My Bloody Valentine dávno dávali pauzu. Ta skončila až letos vydáním rovněž vynikající desky mbv, kterou kapela 10. června představí v Divadle Archa.

Na rozdíl od dalších velkých návratů devadesátkových legend, které bylo možné vidět jen v zahraničí (Blur, Pulp, Stone Roses), není těžké My Bloody Valetine zastihnout. Zahrají v Čechách a postupně i ve všech zemích, které s naší vlastí sousedí. Každý si tak může vybrat, jestli je chce vidět na velkém festivalu pod otevřeným nebem, nebo v Praze v klubu pro jeden tisíc lidí. Byla by škoda je propásnout.

Shellac vystoupí na Dobešce už v sobotu

Už příští víkend přijede opět po pár letech do Prahy zaburácet americké post-hardcorové komando Shellac. Jsou to právě Shellac, kteří mají vždycky ten nejostřejší zvuk, nejkovovější struny, nejbouchavější bicí, stačí si poslechnout kteroukoliv jejich desku. Před pěti lety jsem jejich koncertu v Paláci Akropoli dal 10/10 a nečekám, že by se jim to podařilo překonat, ale kdyby se aspoň přiblížili, stačilo by to.

V pátek jsem tu psal o dvaceti letech od vydání Modern Life is Rubbish, ve stejném roce vyšlo i první EP od Shellac. Pojďme si z něj dát hrozivou storku Billiard Player Song plnou změn tempa a breakdownů, v nichž vyniknou bubny a frontman Steve Albini postupně buduje atmosféru, až konečně vykřikne "I think she's ALL RIGHT!" To je moment, který si z jejich předchozího koncertu v Praze pamatuji dodnes.

Dvacet let od vydání Modern Life is Rubbish

Modern Life is Rubbish… to je nejen skvělé motto, ale i název jednoho z přelomových hudebních alb devadesátých let. Ode dne, kdy Blur vydali svou desku s parní lokomotivou na obalu, uplynulo právě dnes už celých dvacet let.

Blur měli tehdy za sebou celkem úspěšně přijaté debutové album Leisure, ale když si ho dnes poslechnete, je jasné, že svůj osobitý hudební výraz teprve hledali. Mísení rocku a taneční hudby bylo tehdy in, ale dělali to tak všichni a leckdo se pak neubránil nálepce imitátora, proto se zpěvák Damon Albarn rozhodl změnit na druhém albu zvuk a navázat na popovou hudbu zlatých šedesátých. S deskou Modern Life is Rubbish tak Blur vstoupili do éry melodického kytarového popu s texty plnými ironie a břitkého anglického humoru.

Tato „ryze britská“ éra čítá v diskografii Blur ještě mnohem známější alba Parklife a The Great Escape, ovšem i dnes dvacetiletá nahrávka Modern Life is Rubbish má co nabídnout. Začít můžeme nejlépe u hitu Sunday Sunday, v jehož klipu Blur poprvé svou maloměstskou satiru posouvají až do roviny kabaretu. (Klip k této skladbě jsem poprvé viděl teprve nedávno, jak my jsme jen v minulém století mohli žít bez Youtube?)

Deset nejhloupějších názvů hardcore / metalových kapel (sepsaných do podoby hororové povídky)

Kdo poslouchá Kabát, může se stydět jen za jejich hudbu, ale ne za jejich název. Kabát je jasně definovaný předmět, užitečný, doma ho má každý z nás a jako pojmenování pro hudební skupinu se skvěle hodí. Ale jména kapel jako „Kdysi jsem přepral medvěda,“ „Číslo dvanáct vypadá jako ty“ nebo „A tak tě pozoruji z povzdálí“? V návaznosti na svůj dávný žebříček deseti nejhloupějších názvů hudebních skupin vám dnes přináším desítku specializovanou na hardcorové a metalové kapely, jejichž název má sám o sobě vyprávěcí obsah (často se jedná o celou větu). A jak jinak je podat, než ve formě příběhu. Každý název kapely obsažený v následujícím odstavci je navíc odkazem na domovskou stránku dané formace (aby bylo vidět, že jsem si tak stupidní názvy nevymyslel).

Zabil jsem kámoše. Dobře se s ním chlastalo, ale pak se ukázalo, že to byl A Traitor Like Judas. Nejdřív jsem chtěl, aby zemřel Pulled Apart by Horses, ale pak jsem si vzpomněl, jak I Wrestled a Bear Once, a utloukl jsem ho holýma rukama. Co naděláte, Brutality Will Prevail. Ale i tak to byl kámoš, takže bylo věcí mojí cti obstarat Funeral for a Friend. Kopal jsem mu hrob uprostřed noci, hromy blesky, vichr jak hovado. Eyehategod, zaklel jsem směrem k nebesům. Vtom šlehne blesk přímo do náhrobku mýho kámoše. His Statue Falls a rovnou mně na hlavu. As I Lay Dying, všimnul jsem si, že přitom Bleed from Within. To se mi ale beztak stává Every Time I Die.

Livertek - Grinderman / Deerhunter

Tento měsíc se v Kalifornii odehrál jeden z největších hudebních festivalů na světě Coachella. Mohl by se klidně jmenovat Sophia, protože takové množství hvězd první kategorie s sebou nese plno přetěžkých okamžiků volby. Všechno najednou se vidět nedá. Představte si, že tam v pátek přijedete, už se blíží desátá hodina a vy nevíte, jestli jít pod hlavní pódium na Stone Roses a Blur nebo vedle na Grindermana, po kterém bude ještě světová premiéra aktuálního projektu Trenta Reznora How to Destroy Angels. Na dalším pódiu ve stejný čas přizvukují Jurassic 5, kteří by sami o sobě mohli být největší hvězdou českého Hip Hop Kempu, a na pódiu nazvaném Gobi jsou v plánu Foals, kteří budou hrát v hlavním čase hradeckého Rock for People. (A do toho se vám samozřejmě začínají klížit oči, protože vám už je přes třicet a na takové ponocování nejste zvyklí.) Protože Coachella už tradičně pořádá online přenosy, na Youtube najdete velkou část tamních koncertů ve výborné kvalitě. Pojďme si z té záplavy dát třeba klasické No Pussy Blues od Grindermana (kapela zde odehrála své jediné exkluzivní vystoupení po oficiálně ohlášeném "rozpadu").

Z televizních vystoupení za uplynulý měsíc nemůžu vybrat jinak než úžasné Deerhunter v pořadu Jimmyho Fallona. Jejich nový noisový singl Monomania je na stejně nebeské úrovni jako jejich kompletní produkce za posledních šest let, přičemž tentokrát svůj typicky snivý/sjetý sound směřují víc k Rolling Stones a The Strokes. Navíc, co ta paruka? A je to vůbec paruka, proboha? Už kvůli ní to stojí za puštění.

Jaro už je konečně tady, a tak nás Eleanor Friedberger v pravý čas varuje před zíráním přímo do slunce

Na Eleanor ovšem zírat můžete, protože právě natočila nový klip k písničce Stare at the Sun. Je zvláštní, kolik bizarností a nahoty člověk vidí, když se na internetu probírá novými videoklipy (Flaming Lips, The Knife, Shining). Eleanor Friedberger, známá také ze sourozeneckého dua Fiery Furnaces, však z této řady  vybočuje jednoduchým, jarně laděným klipem plném huňatých bobtailů, nemoderních svetrů, zadní projekce a samozřejmě i radostného povalování na slunci. Text je navíc překládán do znakové řeči, takže se varování "try not to stare at the sun" dostane opravdu ke každému.

Vedlejší účinky účinkují jako svižný thriller i jako psychologický film

Sdílený skupinový zážitek zůstává jedním z hlavních důvodů, proč je lepší jít do kina než sedět doma u televize. Asi jako když všem padesáti divákům v kině Mat zatrne v jeden velký okamžik překvapení a znechucení zároveň. Samozřejmě vám neprozradím, o čem daný moment v novém filmu Vedlejší účinky je, abyste ho taky nečekali. Nečekat ho můžete v osmnácté minutě, když se hlavní mužský hrdina chce projet na koni... (Nebojte, jen si dělám legraci. Ve skutečnosti je tenhle spoiler z filmu Bílá stuha.)

Americký snímek Vedlejší účinky potěší příznivce filmů z psychologického a psychiatrického prostředí (od Přeletu nad kukaččím hnízdem po Nebezpečnou metodu). Hlavní hrdinka, mladá newyorská designérka, se nenachází v úplně ideální životní situaci, a jak se postupně dozvídáme, už předtím byla se svou psychikou na štíru. Vyhledá tedy psychologa, který jí na její deprese předepíše léky, pak ještě jiné léky a k tomu i trochu nové experimentální medicíny. A když se do toho připlete zákon, nemůžeme si už být jisti, kdo je tady nemocný, kdo je svině a kdo za co může. To vše samozřejmě (odehrává se to přece v New Yorku) v kulisách nákladných korporátních banketů a farmaceutického lobbingu.

Otazníky o duševním stavu postav u nás podporuje i subjektivně vedená kamera, jež častokrát během záběru přeostřuje nebo čeká, až se herec přiblíží do správné vzdálenosti. Steven Soderbergh výborně kočíruje tempo filmu, které se postupně rozjíždí z plíživě zádumčivého začátku až do hektického finále, kdy už jde o bytí a nebytí všech výraznějších postav. Rooney Mara je v roli duševně rozhozené holky z kanceláře velmi dobrá (a skoro se blíží výkonu Kirsten Dunst v Melancholii), standardně kvalitní je i Jude Law jako její psycholog. I díky nim jsou Vedlejší účinky nadprůměrnou žánrovkou plnou dramatických zvratů a utajených skutečností k rozplétání.

Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.

House of Cards: Kevin Spacey rozehrává vysokou hru v novém politickém seriálu

Významný politik v americkém Kongresu Francis Underwood (Kevin Spacey), který právě dotáhl do cíle vítěznou prezidentskou kampaň, se dozvídá, že nedostane slíbené místo v nové vládě. Začíná osnovat plán na krutou pomstu.

I v seriálové tvorbě se časy mění. Zatímco kdysi celá rodina netrpělivě odpočítávala dny, hodiny a minuty do okamžiku, než se Jiřina Švorcová znovu na obrazovce objeví za pultem, nový seriál House of Cards (Domek z karet) je dostupný kdykoliv a kdekoliv. Byl natočen exkluzivně pro placenou internetovou službu Netflix, všechny díly byly zveřejněny najednou a režijního dohledu nad Kevinem Spaceym se ujal neméně hvězdný David Fincher.

Lidé ve Fincherových dílech bývají z trochu jiného těsta než já a vy a také kongresman Underwood je krutou šelmou odhodlaně běžící za svým cílem. Podobně jako Mark Zuckerberg z filmu The Social Network, Tyler Durden z Klubu rváčů nebo Lisbeth Salanderová z Mužů, kteří nenávidí ženy, i Underwood je natolik odevzdán své práci, že ani ve volném čase nevytváří žádné vztahy kromě těch, které mu pomohou v kariéře. Na rozdíl od tří výše zmíněných psychopatů je Underwood ženatý, ovšem rozhovory s jeho manželkou připomínají spíš válečnou poradu nebo motivační proslov kouče před sportovním utkáním.

Kevin Spacey se už několikrát v roli tvrdých a trochu nenormálních profesionálů osvědčil a i tentokrát mu role padne jako ulitá. Když zrovna neřve na podřízené nebo nechodí na utajené schůzky, najde si čas i na nenápadný odkaz na svou nedávnou roli v Šéfech na zabití nebo na pronášení sarkastických hlášek směrem k divákům (“Power is a lot like real estate. It’s all about location, location, location“).

První díl Domku z karet, který jsem zatím viděl, dopadl velice dobře. Zatím v něm ještě nebyly vidět žádné karety ani jiné želvy, ale věřím, že to ještě přijde :-) Některé aspekty americké politické praxe nebudou českým divákům úplně srozumitelné, přesto je i tak možné si nové Fincherovo dílo užít. Z mého osobního pohledu si ještě musím rozmyslet, jestli chci trávit čas sledováním osudů někoho tak zvráceného jako Francis Underwood, ale všem milovníkům politických dramat mohu tento seriál jen doporučit. 

Citát týdne – Pitchfork recenzuje novou desku Davida Bowieho

"This is what happens to rock stars, right? They age, they wither, and they eventually play 30-year-old songs to 50-year-old people who are doing their best to avoid nostalgia's bittersweet aftertaste while nursing an $11 Bud in the back of a basketball arena. Bowie could've gone that route. He didn't" - Ryan Dombal, Pitchfork

Jen krátká ukázka ze zatím nejlepší hudební recenze, kterou jsem letos četl – najdete ji na tomto odkazu. Autor tu erudovaně a poutavě shrnuje Bowieho hudební dráhu a velmi přesně vystihuje, čím byl David Bowie vždy výjimečný a jak se tato výjimečnost odráží ještě dnes.

Byl Steve Jobs šťastný?

Newton College, vysoká škola managementu a psychologie, přišla s ohromujícím reklamním sloganem: “Byl Steve Jobs šťastný?” Vidět ho, spolu s podobnými kryptickými sděleními od Newton College, můžete například ve vestibulech metra. Demencí svého sloganu se Newtonům podařilo předčit jinou soukromou školu hlásající “Neruda není váš soused.”

Pomineme nyní, že vysoká škola, která si v minulosti na svůj billboard stejně bezdůvodně dala i Václava Klause, nyní zneužívá dobrého jména zakladatele firmy Apple Stevea Jobse. Tentokrát je jejich sdělení natolik off-topic, že si můžeme domyslet několik různých možností, co tím asi chtěli říct.

- Newton College má velice pokročilý výzkumný program, podařilo se jim sestavit počítačovou simulaci Stevea Jobse, jehož pomocí zkoumají motivy jeho podnikatelské kariéry. Již brzy se svět z výsledků tohoto výzkumu dočká odpovědi na otázku, která trápí snad každého z nás: “Byl Steve Jobs šťastný?”

- Newton College do svých učeben a studoven nakoupilo mnoho počítačů značky Apple. Pokud náhodou nebyl Steve Jobs za svého života šťastný, budou mít aspoň radost jeho dědicové, protože cena akcií Applu díky této obrovské zakázce stoupá. Zároveň tato zakázka ospravedlňuje jinak jistě neoprávněné použití Jobsova jména v této reklamě.

- Newton College z vás udělá takového podnikatelského génia, jakým byl Steve Jobs, a díky tomu pak budete šťastní.

Třetí, zřejmě nejpravděpodobnější varianta počítá s tím, že hyperinteligentní lidé úspěšní ve svém oboru jsou automaticky také velice šťastní. Nemusí to tak být pokaždé. Jak řekl Ernest Hemingway, “štěstí je u inteligentních lidí tím nejzřídkavějším jevem, který znám.” Ještě více přehnaná je však představa, že nějaká škola dokáže každý rok vychovat stovky nových Jobsů. Vždy to budou z 99 % spíše jen lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou Steve Jobs, což je obrovský rozdíl.