Tři německá města za jeden týden – Neoficiální průvodce psaný na základě letmé zkušenosti

Tak jako jsem v letech puberty vždycky lačně pošilhával po všem, co bylo britské, během posledních deseti let se ze mě stal celkem obstojný germanofil. Ne že by to mělo něco společného s tím, že jsem v minulém týdnu navštívil tři velká německá města, nejel jsem tam za památkami.

Mnichov – V Mnichově jsme s mou ženou už jednou byli, pamatuji si z toho hlavně na vynikající Deutches Museum a na zámek Nymphenburg. Před dvěma roky jsme tu strávili několik velmi příjemných dní, ovšem tentokrát jsme Mnichovem jen prosvištěli a to doslova, když jsme běželi s přebookovanými letenkami ke správné odletové bráně. Stihli jsme to, jako poslední cestující v daném letu.

Frankfurt nad Mohanem – Když přilétáte do Frankfurtu za tmy, vypadá podle světel víc jako souostroví než jako velkoměsto. I tak jsou ale výhledy okouzlující. Na frankfurtském letišti prodávají bratwursty v rohlíku. Čtyři eura za hot dog jsou na nás trochu moc, ale vůně rozléhající se po odletové hale se dá označit za pozitivní externalitu. V aktuálním vydání Frankfurter Allgemeine podávaném ve stánku Lufthansy jsem našel oslavný článek o Easyjetu. Měli to zcenzurovat, než to začali nabízet cestujícím.

Berlín – V německém hlavním městě jsem strávil relativně nejvíc času, celý půlden. Vydal jsem se tam se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Po městě jsem jezdil metrem, díky čemuž jsem shlédnul několik vystoupení buskerů (čili hudebníků s nahodilou strukturou příjmů). Jsou na vyšší úrovni než ti v Praze. Trumpetista, co přestupuje mezi vagóny, za sebou na vozíčku tahá bicí automat s reproduktorem, který mu udává rytmus, a harmonikář na stanici Potsdamer Platz zvládá velmi obstojně hrát Beethovena a Mozarta.

Novodobé německé šlágry ovšem také stále letí. Přímo před Braniborskou branou byla zrovna oslava znovusjednocení Německa (viz moje foto), která byla jednou velkou eighties party. Když jsem procházel kolem, Germáni zrovna, tleskaje na každou první a třetí dobu, sborově zpívali „Life is Life“ a „Ajou ajajajajaj ajou ajou.“ Koupil jsem si preclík a čekal jsem, jestli dojde i na „Jede jede Deutsche Bahn, kouří se jí z komínka,“ ale to už jsem musel odejít, abych stihnul to divadlo. A o tom až příště.