Moje recenze v dnešní E15 - Jack White

Po delší době mi vychází jedna "velká" recenze, a sice na výbornou sólovou desku Blunderbuss od Jacka Whitea.

The Flaming Year – Nové skladby k poslechu na Youtube

Jak jste si v této rubrice mohli přečíst před měsícem, Flaming Lips připravili album plné exkluzivních hostů k příležitosti Record Store Day, posvícení všech vinylofilů západního světa. My, kteří nevládneme gramofonem, si můžeme obrázek o této novince udělat díky Youtube. Například na tomto odkazu najdete spolupráci Flaming Lips a Chrise Martina z Coldplay nazvanou „I don’t want you to die“ a přes doporučené odkazy se pak můžete proklikat i k dalším skladbám, které nazpívali, namluvili a nařvali Nick Cave, Yoko Ono, Jim James nebo Ke$ha. Pokud očekáváte temný psychedelický těžko stravitelný materiál plný ozvěn a nepříjemných zvuků, nejste daleko od pravdy.

Komedie plná omylů – Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid

Kdo je tím tmářem z názvu nového filmu Karla Vachka, který za týden vstoupí do českých kin? Může jím být papež nasnímaný na megalomanském setkání s katolickou obcí v Brně-Tuřanech, může jím být ortodoxní žíd přesvědčující nás do kamery, že všechny ostatní národy odmítají desatero přikázání, možná Erich von Däniken a jiní záhadologové, kryptozoologové a sektáři a třeba i sám Vachek, jako vždy neschopný položit srozumitelnou otázku, ale zároveň potměšile zábavný.

I tentokrát nechává Vachek mluvit na kameru desítky obskurních osobností, přesto je středem filmu on sám, jeho filosofické hledačství a „vnitřní smích.“ Jak by nemohl být zábavný dokument, v němž japonský básník pomáhá kameramanovi hledat součástky jeho aparátu mezi kameny, Barack Obama je snímán skrz čtecí zařízení a Benedikt XVI. doprovázen hlasem mluvicího havrana a v němž se příprava k židovské modlitbě promění takřka ve full frontal? Při svých více než třech hodinách film zaplní divákovu mysl tak neodvratným a pokořujícím způsobem jako beton, který se v průběhu filmu několikrát valí do kamery.

Zkažené záběry, půlené záběry, nekvalitní videozáběry, režisér dělá klapku, promítá rozhovor z notebooku na klíně, řve na kameramana. Podobně jako u Jodorowského budete v poslední hodině filmu bezmocně bombardováni dalšími a dalšími informacemi, budete prosit za vykoupení a zároveň se odevzdaně smát smíchem prozření a šílenství.

Grafikon - Smrt obchodního cestujícího

Jako základ pro tuto úplně novou koláž mi posloužila hyper-zvětšenina ilustrace, kterou jsem v roce 2000 doprovodil zápis o Smrti obchodního cestujícího ve svém čtenářském deníku. V mém zpracování tohoto klasického díla o americkém snu možná poznáváte Eduarda Cupáka a Courtney Love.

(Pokud na náhled kliknete pravým myšítkem a zvolíte "Uložit odkaz jako...," získáte obrázek ve větším rozlišení, se všemi detaily.)

Pusťte si záznamy vystoupení z Coachelly

Minulý víkend se v Americe odehrál obří hudební festival Coachella, jako obvykle nabitý nejlepšími jmény alternativní scény. Mnozí z nás v ČR by nad tím mohli mávnout rukou, jiní (jako třeba já) se místo toho rozjeli do úplně jiné země užívat si úplně jiného počasí, než jaké vládlo ve slunné Kalifornii. Dnes tu ale máme plno záznamů, které mohou tento festival přiblížit i nám. Na tomto Youtube kanálu najdete ve výborné kvalitě vybrané skladby z vystoupení Beirut, Arctic Monkeys, St Vincent nebo Laury Marling. Nějaké tajné tipy na něco neprofláknutého? Zkuste si nakliknout třeba zbrusu novou věc od The Hives nazvanou "Go Right Ahead" nebo Grace Potter & the Nocturnals a jejich pecku "Medicine."

Grafikon - Go green: Go vegetarian

V mém novém seriálu Grafikon zde budu každou druhou neděli publikovat skeny svých "analogových" papírových koláží udělaných převážně ze starých novin a časopisů. Po rozkliknutí náhledu můžete vždy obrázek vidět a stahovat ve větším rozlišení. (Obrázky na Bloggeru nemohou být širší než 1600 pixelů, proto skeny pokaždé zmenším přibližně na tuto velikost).

Dnes začínáme jednou z mých novějších, letošních koláží, která se zabývá vším zeleným. Zelenými myšlenkami, lucernami i Hulky.

The Flaming Year - Plamenné rty se už líbaly i s Nickem Cavem a Chrisem Martinem. Nikdo si zatím nestěžoval

The Flaming Lips jsou zřejmě velmi společenští tvorové. Od té doby, co vydali své nezapomenutelné koncepční album Embryonic, už své další psychedelické nahrávky pořizují výhradně ve spolupráci s dalšími zvučnými jmény. Po několika kratších „deskách“ (které ve skutečnosti spatřily světlo světa ve velmi neobvyklých formátech) chystá skupina k příležitosti letošního Record Store Day kompilaci The Flaming Lips and Heady Fwends. Jak už napovídá její název, každá z nových skladeb byla vytvořena za pomoci kamarádů Waynea Coyena, mezi něž se řadí například Nick Cave, Chris Martin, Bon Iver, Yoko Ono, Erykah Badu nebo Ke$ha.

Celá kompilace vyjde ve velmi limitovaném nákladu pouze na vinylové desce se stopovým obsahem krve výše jmenovaných celebrit, takže si ji počítám jen málokdo z mých čtenářů pořídí legálním způsobem, jako satisfakce nám nevlastníkům upírských gramofonů je tu však ukázka na Youtube. Zde si můžete pustit (podle očekávání velmi hustou) spolupráci Flaming Lips a Bon Ivera nazvanou Ashes in the Air.

Crash u potoka: Světlá by z toho ztmavla

Crash u potoka, nejnovější premiéra Švandova divadla, je sice celkem zábavný, ovšem u části diváků si to nevyhnutelně musí rozházet při konfrontaci se svým inspiračním zdrojem. Jde o nový text Dodo Gombára, který je volně inspirovaný klasikou Karolíny Světlé, což v praxi znamená, že až na jména a nátury postav to s knihou má pramálo společného. Kdyby se v programu namísto toho uvedla inspirace videohrou Crash Bandicoot, šlo by asi o podobně věrnou adaptaci.

Mě to bavilo v první půlce jako soudobá komedie o tom, co všechno se může pokazit na svatební veselce. Podobně jako v jiném švanďáckém kusu Řemeslníci, kde mladí manželé prostě jen chtějí bydlet ve svém domě a nestačí se divit tomu, jak nesplnitelný jejich sen je, i tady selhává lidský faktor a zdánlivě prosté se stává složitým. Mezi pozvanými příbuznými jsou např. výborně zahraný neomalený řidič z ministerstva (službičkář – šmelinář), buranský řemeslník s paničkovatou ženou, zakřiknutí rodiče, kteří neumí dělat proslovy a společensky se družit…

Zpočátku na mě všechny tyto figurky velmi dobře působily svým humorem trapnosti a každá replika pro mě byla vtipná, postupně se ale dění na scéne opakuje a celá část po přestávce existuje spíš jen pro vytvoření nějakého pojítka s dějem románu, než aby se divákovi ukázalo něco nového.

Citát týdne – Max tomu nasadil Coronu

Corona? Foster’s? Carlsberg? Who buys that crap here? People who still believe Stella Artois is a “quality” “Belgian” beer, that’s who - velmi sarkastický bonmot z článku „pivního filosofa“ Maxe Bahnsona o pražských pivkupectvích, který byl zveřejněn v Prague Post.

K obsahu článku mohu za sebe dodat, že sice nejsem tak pošetilý, abych platil šedesát korun za třetinku průměrného globálního moku, ovšem stejně na hlavu mi přijde i platit několik stovek za největší pivní speciality.

Den zrady – Ryan Gosling se učí plavat v politickém bahně

Pokud vám nějaký politik připadá jako ten pravý, morální a schopný provést zásadní změny k lepšímu, spíš ho jenom málo znáte. Ryan Gosling, Philip Seymour Hoffman a George Clooney excelují v thrilleru o tom, že konec kariéry v politice může přijít každou chvíli a je jen na vás, jestli cestou dolů dokážete skopnout svého zrádce a dostat se na jeho místo, nebo bezmocně spadnete do polštáře doživotního luxusu. Vaše srdce přitom v každém případě umře mnohem dřív, než si stačíte koupit svého prvního bentleyho.

Den zrady představuje nepřetržitý nápor na mozkovnu a je po celou dobu napínavý bez toho (jak správně podotýká František Fuka), aby obsahoval jakékoliv honičky, spiknutí nebo násilí. Veškeré dění ve filmu je šokující jen díky svému morálnímu rozměru, kdy sledujeme předvolební dění uvnitř americké Demokratické strany a dochází nám, jak pošetilé je věřit, že na pohled sympatický politik přinese zemi skvělou budoucnost / splní své sliby / stane se tahounem a vzorem pro všechny občany, když se k veslu dostává touto cestou. Pitvorný rozdíl mezi uhlazenými projevy na veřejnosti a hrami v zákulisí, stejně jako rivalita mezi matadory stranického PR jsou samozřejmě ještě absurdnější díky tomu, že se odehrávají už během primárních, vnitrostranických voleb. Vlci ve smečce by tím pádem měli správně tahat za jeden provaz, kandidáti na prezidenta by už předem neměli sabotovat svůj volební program a všichni by měli bezmezně ctít Ústavu Spojených Států.

Den zrady je dalším politicky angažovaným zásahem do černého z dílny George Clooneyho a pro mě je ještě silnější než jeho černobílá pecka Dobrou noc a hodně štěstí.