Komedie plná omylů – Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid

Kdo je tím tmářem z názvu nového filmu Karla Vachka, který za týden vstoupí do českých kin? Může jím být papež nasnímaný na megalomanském setkání s katolickou obcí v Brně-Tuřanech, může jím být ortodoxní žíd přesvědčující nás do kamery, že všechny ostatní národy odmítají desatero přikázání, možná Erich von Däniken a jiní záhadologové, kryptozoologové a sektáři a třeba i sám Vachek, jako vždy neschopný položit srozumitelnou otázku, ale zároveň potměšile zábavný.

I tentokrát nechává Vachek mluvit na kameru desítky obskurních osobností, přesto je středem filmu on sám, jeho filosofické hledačství a „vnitřní smích.“ Jak by nemohl být zábavný dokument, v němž japonský básník pomáhá kameramanovi hledat součástky jeho aparátu mezi kameny, Barack Obama je snímán skrz čtecí zařízení a Benedikt XVI. doprovázen hlasem mluvicího havrana a v němž se příprava k židovské modlitbě promění takřka ve full frontal? Při svých více než třech hodinách film zaplní divákovu mysl tak neodvratným a pokořujícím způsobem jako beton, který se v průběhu filmu několikrát valí do kamery.

Zkažené záběry, půlené záběry, nekvalitní videozáběry, režisér dělá klapku, promítá rozhovor z notebooku na klíně, řve na kameramana. Podobně jako u Jodorowského budete v poslední hodině filmu bezmocně bombardováni dalšími a dalšími informacemi, budete prosit za vykoupení a zároveň se odevzdaně smát smíchem prozření a šílenství.