Vánoční sousedské setkání se Scottem Walkerem a Sunn O)))

Není to poprvé, co sem na Štědrý den dávám odkaz na temnou hudbu. V posledních měsících mi učarovala nahrávka, kterou spolu vydali kytaroví řeholníci Sunn O))) a Scott Walker. Dali jí poněkud šílený název Soused a propojili na ní Walkerův přepjatý „operní“ zpěv a výtečné experimentální perkuse se zvukovými stěnami, které s oblibou vytváří Sunn O))).

Mnozí kritici hlásí, že všichni zúčastnění už vytvořili mnohem lepší kousky, já naopak Souseda považuji za ideální kompromis, kde se obě strany navzájem hlídají, aby nikdo neujel do extrému. Scottův projev je pro mě nejstravitelnější právě, když pod ním zní táhlé kytary Sunn O))). Naopak Sunn O))) nikdy neudrželi mou pozornost tak dlouho jako nyní, kdy přes jejich drony zpívá hlas s celkem lidským výrazem. Kdybych měl říct, kdo měl při tomto sousedském potlachu navrch, tak by to byl Scott, ovšem právě v okamžiku, kdy mu kolegové popustí uzdu příliš navolno, přichází nejslabší část nahrávky (tou je první polovina skladby Fetish).

Ačkoliv si Scott Walker a dvojice Sunn O))) navzájem obrušují hrany, stále platí, že rozhodně nejde o žádný popík. V dosti temném, až lynchovském duchu se nese také klip k první skladbě z této desky, za nímž stojí režisérka a choreografka Gisèle Vienne.

Chuck Palahniuk vidí skrz pozlátko starého Hollywoodu v knize Tell-All

Katherine Kentonová byla superhvězdou stříbrného plátna v éře velkých filmových studií. Miliony Američanek v ní viděly vzor ženskosti, elegance a vnitřní síly. Se zjitřeným srdcem ji adorovaly v přítmí kinosálu jako Johanku z Arku, Marii Curie, královnu Isabelu I., Florence Nightingaleovou, Zeldu Fitzgeraldovou. Hltali každé její gesto, když ztvárňovala paní Caesarovou Augustovou, paní Napoleonovou Bonapartovou, paní Zvoníkovou od Matky Boží i paní Poslední Mohykánovou... Katherine Kentonová samozřejmě nikdy neexistovala, ale díky výborné novele Tell-All z pera Chucka Palahniuka klidně mohla.

Palahniuk v této knize reflektuje prázdnotu hollywoodského světa, prostředí, kde alfou a omegou je to, s kým se znáte a kdo k vám chodí na bankety. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je vytučnění téměř všech vlastních jmen a my už po prvním prolistování knihy vidíme, že nějaké tučně vytištěné jméno se nachází na každé druhé řádce. Slavná jména, velká jména, opravdová jména v naprosto vylhaných situacích, večírky s Clarkem Gablem sedícím naproti Ritě Hayworthové a Ann Savageové, nadměrně veliké láhve Dom Pérignon, Bollinger a Veuve Clicquot, životy žité jako filmové role, dramatické vzestupy a afektované kolapsy, historky přežvýkané bulvárem. Název knihy Tell-All označuje lživou a příliš sdílnou biografii celebrity, vydanou jejím druhem či spolupracovníkem těsně po jejím skonu. Takové dílo volně na motivy života Katherine Kenton je ústředním objektem téměř detektivní zápletky této knihy a takovým dílem je, ironicky vzato, i celá Palahniukova novela. Tell-All je kompozitní biografií všech velkých filmových hvězd tak, jak jejich osudy máme médii zpracované my, obyčejní smrtelníci.

Nereálnost a fabrikovanost toho, co se k nám přes sdělovací prostředky dostane o životech slavných, ukazuje Palahniuk na několika úrovních. Každá kapitola je nám prezentována jako scéna z filmu pomocí filmových technických termínů, např. je popisována misanscéna, nasvícení, jízdy kamery, střihy. Palahniukovy popisy mají filmovou kompozici a my se necítíme, jako bychom sledovali životy opravdových lidských bytostí. V druhé polovině knihy se objevuje několik plánů na vraždu slavné Katherine Kenton, které sledujeme ve formě zfilmované předlohy, zahrané ještě méně reálnými, mladšími a krásnějšími postavičkami pohybujícími se v idealizovaném světě. Hlavní úlohou vypravěčky v knize Tell-All, kterou je hereččina asistentka, přitom je zachovat ideál božské Katherine Kenton pro budoucí generace a nenechat jej zkazit skandálními fotografiemi v bulváru a palcovými titulky o alkoholismu, šílenství, stařecké demenci či bídě. Korunu svému ironickému odstupu Palahniuk nasadí, když originálním způsobem jakýkoliv smysl takové snahy popře.

Kniha Tell-All pravděpodobně nikdy nevyšla v češtině, několik jejích výtisků v angličtině je momentálně k dostání ve smíchovských Levných knihách a v českých e-shopech.

Joanna Newsom a její rozmarné sonáty

Mou nejčastěji poslouchanou nahrávkou za poslední měsíc je naprosto jistě novinka Divers od Joanny Newsom. Joannina silně emotivní, a přitom vznešená hudba evokuje úplně jiné století, jinou atmosféru a její poslech také vyžaduje jinou, vyšší úroveň soustředění. Svou formální vytříbeností, literárností a naivní nemoderností je Joanna jedinečná, což ji automaticky odkazuje jednak k dosti úzkému okruhu posluchačů a jednak na nejvyšší příčky výročních žebříčků. S albem Divers mohou soupeřit pouze starší nahrávky od stejné zpěvačky a harfenistky.

V tomto ohledu je jistě plus, že se Joanně tentokrát podařilo ukočírovat stopáž jednotlivých písní a že se už nepouští do patnáctiminutových rozmáchlých eposů jako na albu Ys, s nímž také před osmi lety přijela koncertovat do Prahy. Album Divers nabízí tu nejlépe vyváženou směsici emocí, nástrojů a ulítlého písničkaření. Jako ideální první singl z alba byla zvolena píseň Sapokanikan, zde je odkaz na videoklip.