Deerhunter se vracejí s novým albem

Mí oblíbení psychedelici Deerhunter právě vydali novou desku Fading Frontier a zřejmě je i tentokrát na co se těšit. Shodně pozitivní jsou recenze v médiích (které se liší jen náhledem na to, zda byla jejich předchozí deska úkrokem vedle, nebo dalším vrcholem) a lákají nás také tři nové videoklipy. Největší hitovkou z nich je kousek nazvaný Breaker skýtající (zvukem i obrazem) onu magickou deerhunterovskou atmosféru na pomezí prchavého štěstí, eskapismu a dobrovolného poddání se osudu.

Filmy z festivalů: Taxi Teherán vs. The Assassin

Filmová přehlídka Be2Can je za námi a my se tu můžeme vrátit k dalším dvěma filmům z jejího bohatého programu. V minulém příspěvku jsem glosoval dva evropské filmy spojené rovněž podobným využitím kamery, dnes tu máme dva asijské filmy, jejichž práce s kamerou však už nemůže být rozdílnější.

Vítězný snímek letošního Berlinale Taxi Teherán nápaditě portrétuje íránskou společnost skrze rozhovory režiséra-taxikáře s jeho jakoby-náhodnými cestujícími. Vizuál tohoto dílka nejvíce připomíná televizní pořad Taxík s Alešem Hámou. Tchajwanský snímek The Assassin je oproti tomu v první řadě fascinující podívanou a rozvážnou meditativní krmí pro oko a teprve v druhé řadě filmem s východním bojovým uměním.

Jak asi dopadne deathmatch mezi humanistickým, až havlovským taxikářem, který většinou ani nezná cestu, a mladou cvičenkou v černém hábitu, jež seká lidem hlavy během salta? Ano, Assassin se mi líbil víc, i když je nutné íránskému disidentovi Džafaru Panahímu přiznat smysl pro humor, obrovský kus odvahy a lehkost formy, která nijak nebrání implicitnímu vyjádření nesouhlasu s autoritářským režimem. Assassin sice rezignuje na vyprávění děje a pochopitelnost postav, ovšem režijní mistrovství podle mě spočívá právě v tom, že i takto osekaný film je od začátku do konce neuvěřitelně poutavým zážitkem, který divákovi zprostředkuje nejen cizí kraje, ale i cizí mentalitu, logiku a tempo života.

UPDATE 28/11: The Assassin byl právě zvolen nejlepším filmem roku v anketě kritiků Sight and Sound. Gratuluji, do širší distribuce v českých kinech se film dostane v lednu 2016.

Filmy z festivalů: Victoria vs. Saulův syn

Díky přehlídce Be2Can je v součaných dnech možné vidět v českých kinech filmy, na které se stály fronty v Berlíně, Cannes a Benátkách. Na první dva z nich jsem už vyrazil - Victoria je německé drama o mladistvých na scestí odehrávající se během jedné berlínské noci, zatímco Saulův syn je příběhem člena sonderkommanda v Osvětimi, který mezi oběťmi náhodou rozpozná svého syna a chce mu tajně zajistit řádný pohřeb.

Oba snímky vybočují z běžné filmové produkce velmi subjektivní, kontaktní kamerou. Jinými slovy, divák se Victorie a Saula drží jako klíště, probíhá s nimi ulicemi či chodbami, jako by tam opravdu s nimi byl, záběry v Saulově synovi jsou proto nezvykle dlouhé a v případě Victorie by se dokonce mělo jednat o jeden jediný 2,5 hodiny dlouhý záběr.

U Victorie působí díky tomu film civilně a uvěřitelně (přispívá k tomu i vynikající herectví všech mladých představitelů) a my jsme tím pádem ještě osobněji vtaženi do rychlé proměny normální holky "erasmačky" v kriminálnici proti své vůli. V případě Saulova syna ilustruje subjektivní kamera chaotičnost a nejistotu života v koncentračním táboře - kdykoliv Saul někam běží, lidé jím smýkají, řvou na něj rozkazy a šeptají mu spiklenecké pokyny, takže většinou nedoběhne na původně zamýšlené místo. I proto, že Saulův syn není civilním filmem a obsahuje jasně definovanou misi, které se hrdina až nesmyslně pevně drží, jsem si v kině připadal, jako bych sledoval počítačovou hru, která nás postupně provede všemi lokacemi v koncentračním táboře.

Triumfem je tedy z mého pohledu pouze Victorie. Ač Saulův syn zpracovává velké historické téma, já jsem se cítil více zasažen sledováním relativně obyčejného příběhu ze současných ulic, v němž je herectví vypilováno až do krajnosti realismu, který věrně zachycuje nejistou atmosféru nerozvážně navázaných známostí, jež se mohou zvrtnout jakýmkoliv směrem, a které výborně zúročilo dlouhé hodiny logistické a technické přípravy na jeden veledlouhý záběr.

Příští týden se vrátím k dalším filmům z festivalu Be2Can.

Hudební žebříčky kdysi a dnes

Před rokem kolem mě nenápadně prošuměla novinka o tom, že do statistik pro britské singlové hitparády se začínají započítávat i výsledky ze streamovacích služeb. Teď, když je UK Top 40 výsledkem streamů, downloadů a zřejmě zcela zanedbatelných prodejů fyzických nosičů, by nás nemělo překvapit, že pro rock už v ní není místo.

Před dvaceti lety jsem každý týden seděl u rádia a s tužkou v ruce a prstem na tlačítku REC pečlivě sledoval britský žebříček. Asi bych se měl vyhnout porovnávání tehdejšího a dnešního obecného vkusu, ale porovnání co do žánru je na názoru nezávislá, kvantitativní záležitost. Ze všech čtyřiceti skladeb dnešní UK Top 40 ani jedna nevybočuje ze žánrů dance-popu a R'n'B. Pokud si rozklikneme žebříček specializovaný na R'n'B, vypadá stejně jako celá UK Top 40, pokud si dáme specializované rockové pořadí, většinu první desítky okupuje s různými songy skupina Bring Me The Horizon a na deváté příčce je čtyřicet let stará Bohemian Rhapsody od The Queen.

Tolik k relevanci jakékoliv ne-elektronické hudby pro dnešního hudebního konzumenta (který si pouští hudbu z webu zadarmo nebo za nízký paušál). Když zalistuji svými záznamy UK Top 40 z roku 1995, tak před dvaceti lety byly ještě síly mezi elektronikou a kytarami vyrovnané.