Hranice stalkingu

Plno lidí má svou oblíbenou kapelu, na jejíž koncert rádi zajdou znovu, i když už od ní všechno slyšeli předtím. To jistě není nic nenormálního. A třeba i dokáží na letním festivalu udržet víčka otevřená až do dvou do rána (!), kdy je jejich kapela na programu. Doma si čas od času poslechnou hudbu té své skupiny a třeba se i pyšní tím, že mají doma její úplně první kazetu, originálku. Frontman té mojí kapely nakreslil taky pár komiksů, samozřejmě jsem je četl, viděl jsem i jejich zfilmování, koupil jsem si to zvláštní číslo jednoho časopisu, které k němu vyšlo, a vlastně jsem si kdysi udělal i výlet do míst, kde jsem si předtím myslel, že se odehrával děj. V rolích umělec-divák se často vídáme tam, kde on zpívá, vystavuje obrazy, komentuje přehlídku krátkých filmů... Působí to jako stalking, když se pak úplně náhodně potkáme i v kině?

Nejvyšší hodnoty cynismu naměřeny v městské části Kyje; na poptávku pružně zareagovala agentura Obscure promotion

Metalová agentura Obscure promotion, která na únor chystá koncert švédských Opeth, má už na příští měsíc připravenou další zajímavou akci z podobného soudku. V prosinci do Prahy přivezou americkou partu Cynic, která se z původní thrash metalové kapely vyvinula ve více než slušný progresivní rock. Jejich nové EP si můžete celé poslechnout na webu Soundcloud, a pokud se vám zalíbí, do diáře si zapište datum 15. prosince a místo konání KD Kyje. A jestli vám Cynic nebudou po chuti, stále můžete do KD Kyje zajít o den později na Václava Neckáře.

Pět nejhezčích melancholických obalů desek z tohoto roku

Jak jsem tady už prozradil minulý měsíc, i tento rok si nechám vytisknout svůj vlastní stolní kalendář s obaly nových desek. Celkem dlouho jsem se zabýval myšlenkou dát do něj tentokrát nejhezčí černobílé fotografie, které se letos na albech objevily, pak jsem ale přišel na to, že bych jich nedal dohromady tolik. Takže i když jsem nakonec koncepci změnil, nasbíral jsem dost obrázků na to, abych z nich mohl vybrat pět nejzdařilejších exemplářů. Když si rozkliknete obrázek nad tímto příspěvkem do plné velikosti, uvidíte těchto pět děl:

- Belong – Common Era
- Dirty Beaches – Lone Runner
- James Blake – Enough Thunder
- Lykke Li – Wounded Rhymes
- The Weeknd – House of Balloons

BTW Celkem dlouho jsem dumal nad tím, jak sem tak velký obrázek, aby šel v původní velikosti i stáhnout. Nakonec jsem to přestavěl z jedné dlouhé “nudle” na velikost 1070 x 1593. Když si ten obrázek stáhnete do počítače, měli byste ho v tomto rozlišení vidět i vy.

Stahujte nové netopýry

Vždycky mě udiví, když přijdu na kapelu, která hraje už třicet let, nikdy se nestala slavnou, a přesto to nevzdává. Navíc v případě novozélandských The Bats jde o příjemnou muziku, kterou není těžké si oblíbit. Z tohoto odkazu si můžete stáhnout jejich povedenou novinku nazvanou Simpletons (pravý klik myší, Uložit jako...)

Ceny Jindřicha Chalupeckého: Má umění cenu?

Po návštěvě galerie DOX mi připadá přirozené spojit do jednoho příspěvku letošní ceny Jindřicha Chalupeckého a veřejné záchody.

V DOXu uvidíte krápník a meteorit zapůjčené z Národního muzea, někdo se pod to podepsal a nazval to svým dílem. Nad mým dnešním příspěvkem zase vidíte ultra-jednoduchý piktogram z veřejné toalety, který kdokoliv z nás dokáže nakreslit za pět minut, někdo se pod něj podepsal, dal mu copyright a nazval ho svým dílem (není to vidět, ale tam dole je skutečně napsáno All rights reserved).

Já vím, že přisuzování maximální hodnoty k minimu tvůrčí práce není nic nového. Byl tu Marcel Duchamp, ten jako umělecké dílo vystavil „fontánu,“ která byla ve skutečnosti obyčejný pisoár... a už jsme znovu u toho, umění v hajzlu.

Dále letos mezi novými českými díly v DOXu najdete například sekvenci diapozitivů, na kterých jsou jen titulky, nebo rozostřený film o bloudění lesem, který by v normálních kinech nemohl být označen ani za nudný.

Pražské kluby: Jen ticho se valí z repráků?

Na jaře jsem tu jásal nad slibným obsazením českých festivalů, teď si musím povzdychnout, že v podzimních programech hudebních klubů marně hledám, na co bych se mohl těšit.

Na jaře a na podzim jsem vždycky byl na koncertech pečený vařený a vloni touhle dobou jsem se zrovna nemohl dočkat, až vyrazím na Swans, No Age, Public Enemy, The Frames, Crystal Castles nebo The Futureheads. Letos mám v diáři napsaných jen pár více méně nadějných jmen, o kterých občas někdo napíše, že jsou fajn, rozhodně je ale aktivně neposlouchám, natož aby mě vidina jejich vystoupení naplňovala nějakým blahem. Měl bych se těšit na to, až mě do svého rodinného kruhu začlení Akron Family? Mám být high při vyhlídce koncertu High Places? Nebo bych měl tvrdnout při pomyšlení na lascivního kolouška Patricka Wolfa? PJ Harvey jsem propásnul, tak mi prosím někdo dejte ještě jednu šanci na pořádný podzimní koncert!

Poznámka pod čarou: Swans a No Age jsem si před rokem vůbec neužil a na koncerty Public Enemy, The Frames, Crystal Castles a The Futureheads jsem nakonec vůbec nešel.