Zvuk hluku aneb nedovolené vyniknutí

„Lidi v tomhle městě poslouchají strašné shity. To jim nedarujem.“

Je jich šest, jsou nadaní, odvážní a odhodlaní pozvat lidi na svůj koncert proti jejich vůli. Premiéra nové kompozice „Hudba pro jedno město a šest bubeníků“ si žádá plného nasazení, ať to stojí, co to stojí. Vloupají se do nemocnice a hrají na bomby s rajským plynem, přepadnou banku a skartují bankovky do rytmu bušení datovacích razítek...

Je velká škoda, že evropský koprodukční film Zvuk hluku proběhl našimi kiny nepovšimnut. Byl jsem nadšený jeho poťouchlým humorem, líbila se mi vedlejší dějová linka černé ovce v hudební rodině i postupná geneze elitního bubenického sextetu, užil jsem si i jejich netradiční hudební nápady a před pár lety by se mi ještě nepřišla hloupá myšlenka hudebního terorismu a porušování zákonů za účelem vnucení hudby neznámým lidem. Až po projekci jsem na CSFD zjistil, že před uvedením filmu existovala na Youtube samostatná desetiminutová hudební hříčka, kvůli níž část diváků teď považuje jakoukoliv dějovou linku za balast, který musí vyplnit čas mezi hudebními čísly. Mě naopak film velmi dobře bavil v každé jeho minutě a doporučuji po něm pátrat v programech artových kin.

Flaming Lips a Sic Alps chtějí vaši duši

Tento rok byl plný nových skladeb od Flaming Lips, vydávaných v malých dávkách na nejobskurnějších formátech (včetně flash disku, k němuž jste se museli prokousat skrz repliku lidského zárodku vyrobenou z želé - obrázek zde). Nové kompozice se pyšní několika zajímavými spolupracovníky a atraktivními názvy jako "I want to get high, but I don't want brain damage", "Is David Bowie dying?" nebo "Do you want New Wave or do you want the Truth part 2," přesto mi většinou přišlo, že jde spíš jen o exhibici. Géniové, jejichž poslední deska je úchvatným, promyšleným a zároveň instinktivním majstrwerkem, tentokrát spíš jen jamují a vydávají cokoliv, co se povede nahrát. Výborně z toho všeho vychází jen jedna skladba natočená spolu s dvojicí Lightning Bolt, k níž teď vznikl i výborný klip - I'm working at NASA on acid. Jak už jste ale asi pochopili, stále je to jen pro silné povahy.

A když už jsme u psychedelie, velice slibně zatím působí vyhlídka koncertu americké formace Sic Alps, která 5. září vystoupí v klubu 007 Strahov. Posuďte sami v klipu Do You Want To Give $$?

Pivní filolog - Svijanské hory

My v Praze povětšinou víme, že Svijany jsou dobré pivo, a když už není čas zajít do Zlejch časů, na Bulovku nebo do Pivovarského klubu... prostě když se jde jen na oběd na nějaké obyčejné místo, tak jsme celkem rádi, když tam Svijany nabízejí.

V Jizerských horách je to jinak. Svijany jsou tam na domácí půdě, lidé je zbožňují a dostanou je na každém kroku. Dostupnost byla první věcí, která mě o tomto víkendu překvapila – vývěsní štít Svijan je v Jizerkách mnohem častější než Gambrinus, Budvar nebo Staropramen (překvapila mě absence ostatních značek, např. Primátor nebo K Brewery). Svijany ale seženete kdekoliv - občas i v konkurečních restauracích jsou k dostání aspoň v láhvi jako doplňkový a velmi žádaný sortiment.

Například restaurace na Nové Louce u Bedřichova má sice smlouvu s Gambrinem, ovšem láhev se svijanským mokem byla vidět na každém druhém stole. A u stánku před touto restaurací, kde už ke géčku není jiná alternativa, jsem byl svědkem toho, jak přišedší cyklista rezolutně odmítl Gambrinus a řekl, že radši půjde dovnitř a vyjedná si, aby mu dovolili vzít si Svijany ven. V Josefově Dole zase přede mnou jeden bývalý hutník prohlašoval, že Svijany si nemusej dělat velkou reklamu v televizi jako tamten Gambrinus, Kozel nebo jak se to všechno vůbec jmenuje, že stačí dělat dobrý pivo. Moje řeč.

Citát týdne – Redaktorky v naději

„Muži v naději jsou rozhodně HOŘKÁ komedie, kterou jsem si překvapivě užil. Užil bych si ji ještě lépe, kdyby na projekci nebyly sulcovité redaktorky ženských magazínů, které se hýkavě smály úplně všemu, včetně dramatické smrti kladné postavy“ – František Fuka, FFFILM

Interpol těšili i mrazili v Panenském Týnci

Mí oblíbení Interpol vůbec nejsou typická festivalová kapela, jen stojí a sypou svou překrásnou muziku, poctivě, pečlivě a bez přestávky. Žádné průpovídky, žádný pohyb, žádná gesta, prostě žádní menšíci. Podívali se k nám vůbec poprvé, a možná i proto se výběr skladeb ještě více zaměřil na staré klasiky, které naše publikum ještě nikdy nemohlo naživo slyšet. Ze třetí desky zazněl jen první singl, ze čtvrtého alba jen to málo, co je na něm dobré.

Během necelé hodiny nás Interpol provedli třinácti svými největšími hity a jistě jsem nebyl v publiku jediný, kdo na takový zážitek čekal celé roky. Jak už to tak na koncertech depresivních post-punkových emáčů bývá, publikum bylo klidné, přesto se nikdo z nás při „Evil“ či „Slow Hands“ nezdráhal zpívat spolu s Paulem.

Lístky do Panenského Týnce jsem kupoval, ještě než jejich tržní hodnota spadla pod hranici dumpingu, a vidět jsem přitom chtěl jedinou kapelu. Rozhodně jsem však svých peněz nelitoval, dostalo se mi skoro všech mých oblíbených skladeb, kapely ve výborné formě a na dobrém zvukovém aparátu, navíc viděné hned z druhé lajny za bariérou. A když je sem severák zavane ještě jednou, do klubu, nebudu váhat a dám si repete.

Podobně jako před měsícem u Grindermana, i tentokrát u Interpol se v setlistu objevila skladba, která na desce není z nejnápadnějších, přesto naživo patřila k naprostým lahůdkám. Vám, kteří jste v Týnci nebyli, může živé provedení věci Not Even Jail z jiného festivalu zprostředkovat Youtube.

Pivní filolog - Kocour

Nikdy jsem neměl moc pochopení pro květnatá degustátorská přirovnání. „V tomto notně vyzrálém ryzlinku shledávám náznak bukového listí, podléšky jarní a pikantní stopu kurkumy“ – takovým řečem jsem se vždycky divil a rozhodně jsem nic podobného neshledával.

Ovšem černočerná lahůdka Hoppy Cat z produkce varnsdorfského pivovaru Kocour na jazyku skutečně rozehrává celou paletu asociací sytých chutí nejrůznějších lesních a zahradních plodů. Stouty a ostatní hutná černá piva jsou pro mě tak těžká, že málokdy vypiju víc než půllitr, ovšem o to krásnější je chuťový dojem. Hoppy Cat je rozkošně udělané pivo, zřejmě i více nachmelené, jak napovídá jeho název, a pěna je na něm tak tuhá, že po vypití přežívá ve sklenici jako samostatný organizmus a vy si ji můžete odnést domů na památku. Hopkavá kočička u mě znamená další pozitivní body pro pivovar Kocour.

První deska The Strokes funguje bezvadně i po deseti letech

Prvotina newyorských The Strokes „Is This It,“ tolik jsem toho s ní už zažil, vyšla před deseti lety. Poslechl jsem si ji znovu, a i když už nejsem ten samý člověk jako před deseti lety, tak spojení rychlých post-punkových kytar a Julianova spratkovského řevu na mě stále ohromně působí. I dnes je ta deska bezchybná, podle mě jedno z nejlepších rockových alb všech dob.

Všech jedenáct písniček je naprosto úžasných, připomenout si na Vimeu můžeme například jejich singl Last Nite tak, jak jej zahráli v pořadu Saturday Night Live.