Co dělají dnes: Doom

Nejspíš to překvapí jen ty z vás, kteří se stejně jako já už počítačovým hrám vůbec nevěnují, nicméně praotec všech 3D stříleček Doom se letos vrátil. A nemyslím tím film s nadějně znějícím názvem The BFG, mám na mysli úplně nový, čtvrtý díl této herní série. Jak je vidět z tohoto videa, nový Doom v grafice za ta léta znatelně pokročil, pro mě však zůstává zásadním Doom 2 nainstalovaný přibližně před dvaceti lety v počítačové učebně našeho gymnázia.

Courtney Barnett se vrací jako lift-girl

Australská písničkářka a rockerka Courtney Barnett se vrací s novým výborným klipem, který je již šestým (!) z jejího loňského alba "Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit." Šest videoklipů z jedné desky, navíc vydané u malé nezávislé firmy Milk Records, to může svědčit jen o neobyčejném úspěchu. A taky že ano, zmíněná nahrávka je výjimečně zdařilou svěží kolekcí plnou nápadů a energie a do pomyslného éteru Youtube by se v klipové podobě mohl vypustit každý z jedenácti přítomných tracků. Mezi deset nejlepších desek roku Courtneyinu desku zařadili např. Pitchfork, Stereogum či Guardian.

Nejnovější videoklip se jmenuje Elevator Operator a Courtney v něm jakožto obsluha výtahu vozí nejrůznější středně známé hudební persóny (nepoznal jsem ani jednu z nich). Jak sami uvidíte na tomto odkazu, nijak zvlášť se jí v této profesi nedaří, ale není to tak zlé jako v loňském perfektním videu k písni Pedestrian at Best.

Triumfální tažení německého penzisty z Cannes do Karlových Varů

Také letos jsem byl na pár dní v Karlových Varech, také letos jsem viděl pět filmů. Bezkonkurenčně nejlepší mezi nimi byl německý snímek Toni Erdmann o starci, který bojuje o lásku své dospělé dcery lapené pozlátkem mezinárodního byznysu. Film, o němž už kritici v Cannes psali jako o zázraku, skutečně je výjimečně dobře napsaný i natočený.

Zřejmě nikdy předtím jsem v kinosále neslyšel tak hlasitý smích, zároveň je Toni Erdmann tíživě smutný na několika různých úrovních. Sledujeme tragédii osobní, mezilidskou i společenskou, poťouchlý humor hlavního protagonisty však táhne tak silně, že nelze jinak, než se celé dvě a půl hodiny jen smát. Pokud někdy mohla existovat filmová postava situovaná přesně mezi Donem Quijotem, Boratem a Bryanem Millsem (96 hodin), je jím tento důchodce z Aachen, který se ve skutečnosti ani nejmenuje Toni Erdmann.

Z mého festivalového programu stojí za zmínku ještě srbské morální drama Dobrá manželka a také vizuálně přitažlivý snímek Dům těch druhých odehrávající se v Gruzii. Oba filmy shodou okolností tematizují občanskou válku a to, jaké následky má konflikt na další osudy přeživšího obyvatelstva.

Nejlepší koncerty minulého pololetí

Švédská temná čarodějka Anna von Hausswolff v březnu plně využila skvělé akustiky Paláce Akropolis a naplnila sál svým nečekaně silným hlasem a hrou na varhany. Spolu s doprovodnou kapelou, jíž dominovala elektrická kytara, předala Anna hrstce posluchačů zážitek žánrově příbuzný předvčerejšímu koncertu Black Sabbath (ovšem jistě o několik tříd lepší). Anna se ještě letos do Prahy vrátí, bude k vidění před koncertem Swans.

Další výjimečný koncert předvedli v Praze američtí Protomartyr. Jako zázrakem byla kapela, jejíž nejnovější album je na všech frontách adorováno jako nejnovější vrchol post-punku, k vidění v malém vršovickém Basement Baru za pouhé dvě stovky. Výkon kapely byl profesionální, osobnost "zpěváka" Joe Caseyho nepřehlédnutelná, atmosféra v publiku strhující.

Třetím vrcholem pro mě bezpochyby bylo vystoupení CocoRosie v Divadle Archa. Ač se k nám CocoRosie vracejí více méně pravidelně, já jsem je letos viděl poprvé a nad pěveckou ekvilibristikou obou sester mi jen zůstával rozum stát (což se dá říct i o Sornem, který vystoupil před nimi). Také CocoRosie mají na kontě novou velmi dobrou desku, naživo však křehkost jejich nahrávek ustupuje rytmice a celá jejich bizarní show má najednou mnohem větší odpich.

Za zmínku pod čarou stojí i skvělý koncert Sun Kil Moon, o kterém tu podrobněji píšu o dva příspěvky níže.