Předávání Oscarů proběhne již tento víkend. Letos se to v nominacích na nejlepší cizojazyčný film přímo hemží filmy z východní Evropy – velké šance na Oscara se přisuzují polské Idě a ruskému Leviatanu, dále v pětce nominovaných najdeme i výbornou estonsko-gruzínskou koprodukci nazvanou Mandarinky.
Na začátku filmu Mandarinky se dozvídáme o tom, že na Kavkaze sídlila etnická menšina Estonců, kteří se ovšem odstěhovali po rozpadu Sovětského svazu, když tímto regionem začal zmítat válečný konflikt. Poslední dva usedlíci, kteří obývají dějiště filmu, se snaží sklidit a prodat úrodu citrusů dřív, než země lehne popelem. Ovšem člověk míní a válka mění, a tak se chalupa hlavního hrdiny záhy stává improvizovaným lazaretem. V jedné světnici leží čečenský žoldák postřelený Gruzínci a v druhé je gruzínský voják zotavující se po zásahu pána v pokoji číslo jedna.
Z filmu každým coulem čouhá poselství o nesmyslnosti válek a o tom, že když se blíže poznáme, můžeme se spolu klidně domluvit. Moudrý Estonec Ivo postupně oba muže vede od původního reflexu („zabiju ho“) přes trpěnou koexistenci až k náznakům dialogu a sounáležitosti. Zpočátku si na obou bojovnících jako jejich zachránce vynutí souhlas s tím, že si nepůjdou po krku, postupně jim ale popouští uzdu a my vidíme, že spolu oba původně znepřátelení muži začínají spolupracovat v okamžicích, kdy na tom záleží jejich životy. Překonávají rozdíly v ideologii i náboženství a hovoří spolu (jako jejich lingua franca funguje samozřejmě ruština).
Ivo je naprosto kladnou postavou, která jen nezištně pracuje, žije asketicky a je jediným, kdo pečuje o přežití jakéhosi vyššího obecného dobra ve světě. Podobně jako Elzéard Bouffier v Muži, který sázel stromy, se i Ivo se svou nekonečnou dobrotou pohybuje na hranici uvěřitelnosti a jen díky přesně odhadnutému a umírněnému projevu jeho hereckého představitele na plátně působí jako člověk z masa a kostí. Film je odlehčen i několika vtipnými momenty, které nám dále pomáhají nevidět Iva jako laskavého dědu na obláčku – spíše se svým sousedem Margusem působí jako kavkazští Bouvard a Pécuchet, bodří a podnikaví, ale vcelku neškodní staříci, jejichž život by bez války mohl celý sestávat ze sezení na zápraží a glosování světa vůkol.
Tempo filmu je stejně proměnlivé jako válka sama, a tak pokaždé, když se necháme ukonejšit mírotvornými myšlenkami, přiblíží se náhle nebezpečí a začíná jít o život. Film je tak střídavě filozofický a strhující a v každém případě skvěle filmařsky zvládnutý.
