Nils Petter Molvaer zahraje v Praze na festivalu Punkt meets Music Infinity

Norský trumpetista Nils Petter Molvaer, jehož kvazi-fanklub najdete právě zde, se vrátí do Čech! Letos se u nás poprvé odehraje série koncertů spřízněných s norským festivalem Punkt a Nils bude v jeho rámci troubit v pražské Akropoli 8. a 9. dubna. Na pódiu spolu s Nilsem uvidíme mimo jiné jeho spřáteleného jazzového kytaristu Eivinda Aarseta a zakladatele akce Jana Banga, zato 10. dubna přijede i Nilsova kmenová vokalistka Sidsel Endresen. Celý název této akce postavené na improvizaci a remixování zní Punkt meets Music Infinity.

Je trochu smutné, že ze všech publicistických serverů zaměřených na kulturu o této akci zatím ví jen jediný, a sice (!!) Blesk.cz.

Těšíme se na nový Houellebecqův román Soumission

Zatímco ve Francii a v Německu se nový román Michela Houellebecqa ihned stal nejprodávanějším titulem, odhaduji, že na překlad do češtiny si minimálně půl roku počkáme. V mezičase vám doporučuji přečíst si výborný kritický esej, který včera o Houellebecqovi vyšel v listu New Yorker. Publicista Adam Gopnik ve svém textu srovnává kontroverzního spisovatele s jinými velkými satiriky i se současnými myšlenkovými a politickými proudy ve Francii.  Hlavně však jeho esej vyvrací obecně rozšířenou domněnku (která nejspíš stojí za masovou prodejností knihy), že Soumission je exploatací varující Francouze před národnostními menšinami.

Zbořek Stavitel za kamerou: Filmaři nalézají kreativitu v bourání

Na pražském Festivalu krátkých filmů mě mimo jiné zaujal i vizuálně znamenitý dokument Hanasaari A, který je zdarma ke shlédnutí zde na Vimeu. Finští filmaři v něm používají nejrůznější techniky a materiály k zachycení demoličních prací na staré elektrárně v Helsinkách. Jejich esteticky působivý a až do nereálna vypiplaný snímek si sice zaslouží velké plátno, ovšem i na obrazovce počítače stojí za to.

Téma filmu Hanasaari A mi připomnělo známý dokument Dělníkova smrt pořízený pod taktovkou dnes již zesnulého Michaela Glawoggera. V epizodě Bratři jsme v něm mohli sledovat porcování starých zrezivělých lodí partou íránských pracantů, poetika snímku je však naprosto odlišná od nádherných časově manipulovaných záběrů na finskou elektrárnu. Bratři jsou k vidění zde na Youtube, ostatní epizody ze zmíněného cyklu jsou k dispozici ve stejném playlistu.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část druhá)

Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.

Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.

Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.

Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část první)

Rozhodl jsem se, že chci během tohoto měsíce zhlédnout a zhodnotit vítězné snímky všech tří nejdůležitějších evropských filmových festivalů, ročník 2014. Podobně jako Lars von Trier rozdělím své dílo na dvě části (a za půl roku možná zveřejním novou, mírně odlišnou verzi).

Při sledování čínské noir krimi nazvané „Černé uhlí, tenký led“ jsem si vzpomněl, že nemám rád noir filmy a vlastně ani moc nefandím asijské kinematografii. A ani Zlatý medvěd z festivalu Berlinale na tom nic nezměnil. Když jsem si pak porovnával, co jsem v tomto nezábavném a velmi nedramatickém filmu viděl, se zašlými vzpomínkami na Maltézského sokola, musím přiznat, že jistá inspirace starou americkou školou a snaha mísit žánry tam byla. Na rozdíl od poroty z Berlína si ale u „Černého uhlí, tenkého ledu“ vůbec necením scénáře, vizuální stránky filmu ani kvalit hlavní představitelky.

Jinou, a pro mě stravitelnější inspiraci rozdílnou kulturou přináší „Zimní spánek,“ vítězný snímek loňského festivalu v Cannes. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan úspěšně přenáší do současných reálií své otčiny schémata realistického dramatu podle A.P.Čechova. Postavy jsou pasivní, zabředlé, znuděné životem, trpí sebeklamem a duševně týrají jedna druhou. Tempo snímku je pomalé a desetiminutové scény, v nichž si dvě postavy jen povídají, aktivně působí proti tomu, aby divák chtěl film dokoukat až do konce. Po strávení celého díla ovšem přichází potěšení z neobyčejně komplexního a promyšleného scénáře. Navíc jsou předlouhé dialogy prokládány krásnými záběry na anatolskou krajinu a tamní jeskynní domky (viz obrázek nad tímto příspěvkem).

Nejlepší alba roku 2014

Tak jako všechny přední světové hudební weby, i tento věnuje každý rok obrovské úsilí vyčlenění a seřazení té nejlepší hudby, která v průběhu roku vyšla. Redakce Atom Heart Molvaer je oproti Pitchforku či Tiny Mix Tapes, ehm, trochu omezená (co do počtu redaktorů, samozřejmě), a tak vybírám jen z desítek, ne ze stovek slyšených alb. Na první pětku výjimečných desek to ale vydá:

1. Beck – Morning Phase
2. St. Vincent – St. Vincent
3. Liars - Mess
4. Shellac – Dude Incredible
5. Planety – Nekonečná hudba města zapomeneš

Beckovo album Morning Phase vyšlo už zkraje roku a doteď jsem o této nenápadné desce nepřemýšlel v intencích alba roku. Přesto když se ohlédnu, je to nahrávka napěchovaná od začátku do konce silným písničkářstvím, atmosférou a bohatě nazdobená producentskými ornamenty. Beck sice jede podle svého ověřeného mustru, přesto jsem si zřejmě z žádné jiné desky vloni nebroukal tak často jako z Morning Phase.

K tomu jsem si v průběhu roku notně užíval vychýlený pop nové generace od St. Vincent a dekadentní elektronické vize od Liars (v obou případech šlo pro mě v podstatě o nové objevy), syrovost na druhou od tradičně spolehlivých reků Shellac a celá 90. léta slitá do jednoho kotle v podání našich českých, tedy vlastně slezských Planet. Těsně pod první pětkou jsou u mě Yob, FKA twigs a Swans – stačila by malá změna nálady a kdokoliv z nich by se do Top 5 dostal.