Livertek - Blur

Pokud si projdete pár hudebních serverů, velkým tématem těchto dní je dvacet let od vydání Parklife, zřejmě nejznámější desky od Blur. Proto se i já ve své pravidelné rubrice Livertek zaměřené na koncertní záznamy tentokrát vrátím dvacet let do minulosti a nabídnu vám z této výborné nahrávky baladu This is a Low, jak ji Blur předvedli při svém vystoupení na festivalu v Glastonbury.

A protože většina lidí si s Blur spojuje hlavně pop-punkovou hymnu Song 2, mám tu pro vás i dvacet let starý důkaz, že i na začátku své kariéry se do toho Blur uměli pořádně opřít.

UPDATE 26/04: Nejzajímavější skutečnost, kterou jsem netušil (protože nejsem až takový filmový geek) a dozvěděl jsem se ji až dnes při pročítání retrospektivních článků o tomto albu: Videoklip k písni To The End je velmi doslovnou poctou filmu Loni v Marienbadu.

Citát týdne - Nový francouzský venkov

"Noví obyvatelé venkova se v ničem nepodobali těm předchozím. K tomu, aby se pustili do řemeslného košíkářství, opravy opuštěné chalupy nebo výroby sýra, je nepřiměl osud, nýbrž podnikatelský záměr, uvážlivá, rozumná ekonomická volba. Byli vzdělaní, tolerantní a vlídní a bez problémů sdíleli území s cizinci, kteří se v regionu vyskytovali - také na tom měli zájem, neboť tvořili základ jejich klientely. Skoupili i většinu domů, na jejichž provoz už bývalí majitelé ze severní Evropy neměli peníze.

Číňani nepochybně představovali poněkud uzavřenou komunitu, ale po pravdě řečeno o nic víc než dřív Angličané - aspoň nevnucovali ostatním svůj jazyk. Projevovali přehnanou, až zbožnou úctu místním obyčejům - které nově příchozí ze začátku moc neznali, ale v důsledku jakési mimikrové přizpůsobivosti v nich přičinlivě pokračovali; člověk se tak stával svědkem stále jasnějšího návratu regionálních receptů, tanců a dokonce krojů" - Michel Houellebecq prorokuje globální proměnu Francie ve svém nejnovějším románu Mapa a území.

V této knize autor stejně důvtipně a ironicky popisuje i svět byznysu s výtvarným uměním, médií a hlavně sám sebe a vlastní osamělost (vystupuje zde jako jedna z vedlejších postav). Jde o jeden z nejlepších zahraničních románů, které jsem za posledních pár let četl, vřele doporučuji.

Exkluzivní pohled na nové album The Pains of Being Pure at Heart

Ve svém okolí jsem vnímán jako nadšený přiznivec amerických popařů The Pains of Being Pure at Heart (dále raději už jen Pains). Těmto sluníčkářům vychází příští týden již třetí album pod názvem Days of Abandon, proto jsem nelenil a několikrát jsem si ho projel, abych vám mohl co nejdříve nabídnout svůj názor.

Pains se na nové desce pokouší o změnu, což je obecně vzato dobře. Zatímco v některých jiných žánrech (např. EBM) je neměnnost vyžadována, v případě Pains by působila další nahrávka plná rozjásaného nenuceného popu dost nuceně. Svůj zaběhnutý model tak použijí jen několikrát a skutečně dobrá skladba jim z toho vyjde jen jednou – Until the Sun Explodes.

V ostatních případech slyšíme, jak se Pains snaží vykročit směrem ke zvuku jiných kapel, čímž bohužel spíše odkrývají své slabé stránky. Už první skladba Art Smock, která se nese v nezvykle líném duchu, mi připomíná Belle and Sebastian, a pokud o tomto pokusu lze říct něco kladného, pak jde aspoň o pozitivní posun co do textů. Také ve zbylých nových písních je cítit vyšší textařský standard oproti jejich nechvalně známému refrénu z minulého alba: „Everyone is pretty and fun, everyone is lovely and young, everyone is gentle and gone, but everyone is just everyone.“

Jedna z dalších skladeb se jmenuje podle Eurydiky, postavy z řecké mytologie (přičemž Američané její jméno vyslovují takřka k nepoznání jako Jůrydysí). Už název písně chytrému napoví a hloupého trkne, jde tu o nápodobu Arcade Fire, včetně jejich typické rytmiky a gradování sborového zpěvu/řevu dalším hlasem, který zpívá jakoby proti všem. Na aranžmá těchto nejvypjatějších pasáží je také nejvíc znát, že producent nové desky Pains dříve spolupracoval se Sigur Rós.

Jedinou doopravdy podařenou změnou je angažování nové zpěvačky Jen Goma, která v některých písních nahrazuje až neckářovsky zateplený hlas Kipa Bermana. Nejlépe se nová členka ukázala v songu Life after Life. Jedině tuto věc, společně s Until the Sun Explodes, jsem ochoten pustit si někdy znovu, i když se nebudu divit, když toto album získá od značného množství kritiků hodnocení mezi 70% a 80%.

Svědectví ze zašlých údobí průmyslu musikálního

Magnetofonová kazeta, kterou jsem nedávno vydražil na Aukru, na sobě nese původní cenovku jako cejch doby, která se nám dnes zdá na míle vzdálená. Uvěří nám někdo, že tehdy koncem minulého století stály originální kazety 299 Kč, zatímco kilo chleba bylo v průměru za patnáct korun? Samozřejmě jste si mohli i připlatit a místo kazety si koupit CD za 549 Kč. Doba silných hudebních vydavatelství je naštěstí už pryč. Některé jedince to sice vede k vynalézání obskurních metod, jak zůstat ve vatě (viz můj příspěvek o Wu-Tang Clan), ovšem hlavní je pozitivní přínos v podobě nižších cen hudebních nosičů a častějších živých koncertů.

Mimochodem, pokud z obrázku nad tímto příspěvkem (dá se zvětšit kliknutím) poznáte bez nápovědy, jaké album jsem si to koupil, máte hodně bodů.

Citát týdne - Nový Činoherák

„Značka zůstane městu. Ale co je značka s prázdným barákem?" – Filip Nuckolls, bývalý umělecký šéf ústeckého Činoherního studia, nový šéf Činoheráku Ústí.

Ústečtí divadelníci se rozhodli k obdivuhodnému řešení svého konfliktu s městskými zastupiteli a založili nový soubor. Odvážně se tak pustí ve stejném složení a pod podobnou značkou do soukromé sféry bez podpory města. Snad budou diváci svému divadlu věrní!

Wu-Tang Clan pro vás nechystají album Once Upon a Time in Shaolin

Rapové komando Wu-Tang Clan přichází s opravdu originálním nápadem. Své nadcházející album Once Upon a Time in Shaolin budou prezentovat, jako by šlo o obraz nebo sochu. Vznikne jen jeden exemplář, ten se bude chvíli vystavovat v galeriích a pak jej získá zájemce s nejvyšší nabídkou. Proč by se hudební dílo mělo donekonečna kopírovat a být dostupné každému, kdo je ochoten věnovat mu dva líné kliky myší, když diamanty posázená lebka od Damiena Hirsta je jen jedna a dychtí po ní milióny diváků? Svým způsobem je to pravda a zvlášť s přihlédnutím k ručně tepanému balení nového alba (viz obrázek nad tímto příspěvkem) není tak velký rozdíl mezi pěknou drahou hrací skříňkou a pěknou drahou blyštivou lebkou.

Ovšem pokud má uvnitř schránky dlít dílo zásadní umělecké hodnoty, tak proč zrovna Wu-Tang Clan? Není na světě dostatek hudebníků, jejichž tvorba je na rozdíl od Wu-Tang Clan v obecném konsenzu opravdu považována za umění? Uvnitř propracované skořápky se může docela dobře skrývat pukavec, což mi připomíná případ nejnovějšího alba od Jay-Z. Ten si byl naprosto jistý, že do kulturní historie přináší takový neoddiskutovatelný milník, že před ním budou v úctě padat na kolena i děti našich dětí, nazval jej neskromně Magna Carta Holy Grail a nechal jeho obal vystavovat vedle jednoho z dochovaných opisů skutečné Velké listiny práv a svobod. Ovšem jakmile se Jay-Zho album skutečně dostalo na veřejnost, bylo vnímáno přinejlepším jako průměrné.