Livertek - Editors

Na konci každého měsíce tu pro vás v rubrice Livertek vybírám svůj oblíbený koncertní klip. Tentokrát se podívejte na tento amatérský záznam z vystoupení Editors v Lucerna Music Baru. Podle toho, jak byl dav nažhavený, byste řekli, že zrovna hráli největší hit své kariéry. Kdepak, šlo o singl A Ton of Love z letošní desky, z té desky, kterou většina tisku označila za ještě slabší než tu předtím. Podobně bouřlivě byly v Praze přijaty i další nové písně, stejně jako starší věci, a všichni jsme byli rádi, že Editors u nás svůj stadiónový rock hrají v malém klubu. Když si na Youtube najdete jejich vystoupení na padesátitisícových festivalech, kde je pódium deset metrů od první řady, není to to samé.

Váš anus se právě dožil dvaceti let, pane Albini!

Americký hudebník a producent Steve Albini měl před dvaceti lety opravdu silné období. Během několika týdnů tehdy vyšlo jím produkované album In Utero od Nirvany a zároveň první dva singly jeho vlastní kapely Shellac nazvané Rude Gesture a Uranus. Podle mě je z těchto výborných nahrávek nejsilnější právě posledně jmenovaný sedmipalcový singl, jehož jméno je samozřejmě pubertální přesmyčkou ze sousloví „your anus.“

Obě skladby z tohoto divokého vinylu, Doris a Wingwalker, bývají dodnes jedním z vrcholů každého koncertu Shellac a definují charakteristický zvuk kapely jako agresivní mix kytarového hluku, hrozivé repetetivní basy a razantních bicích, které jsou rok od roku nahrávány ve víc a víc neotesané a odhalené podobě. Vlastně si myslím, že málokdy poté ještě Shellac zněli tak zlověstně a antisociálně jako v těchto dvou skladbách. Může za to jak kousavá basa Boba Westona, tak Albiniho textové ztvárnění obou vychýlených antihrdinek. Nebudu předstírat, že mám zmíněný singl doma v celé jeho vinylové (šelakové) kráse, výše uvedené odkazy na Youtube nám ale dokáží obě písně aspoň zprostředkovat.

Jak jsem nevyhrál lístky na Severský filmový podzim

Nevyhrál jsem, ale soutěžení jsem si řádně užil. Permanentka na tuto akci konající se v různých českých a moravských kinech totiž nebyla k mání jen tak. Připomeňme si, že většina ostatních internetových soutěží o lístky do kina vypadá asi takto:

Který herec hraje hlavní roli ve filmu Nevědomí?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise

Takové otázky nepředstavují pro soutěžící nic zapeklitého, ale odpovídají tomu, kolik času lidé většinou na jedné internetové stránce tráví. V krajních případech zní soutěžní otázka i takto:

Do českých kin přichází nový snímek s populárním svalovcem Tomem Cruisem nazvaný Nevědomí. Kdo ztvárnil hlavní roli v tomto filmu?
a) Tom Cruise
b) Christopher Cruise
Nápovědu najdete na adrese www.tomcruise.com

Soutěž se Severským filmovým podzimem byla ale jiná, a protože jsem byl minulý týden doma nemocný, mohl jsem jí věnovat několik hodin a rozluštil jsem ji až do konce. S identifikací neznámých herců, režisérů a dávno zapomenutých filmů podle fotek mi nepomohla ani tisková zpráva, ani program festivalu, a dokonce se ani soubory s danými fotografiemi nejmenovaly tak, že by něco prozradily. Pokud se někteří Seveřané na soutěžních fotkách vyskytují v letošním programu této akce nebo v databázi SFklubu, mají tam samozřejmě jinou fotku, naprosto neslučitelnou s tou soutěžní. Pokud máte rádi intelektuální výzvy, schválně si to zkuste.

Hnědá Ana chladna zrána

Jak věští prastará pranostika, příjezd norské zpěvačky Any Brun do Paláce Akropolis předjímá období mrazivých jiter. Moudro vypozorované v průběhu staletí, zdá se, nelže. Koncert Any Brun bude příští úterý a už dnes u nás ráno byl jeden stupeň nad nulou. Není ale všechno tak trudné, jak by se mohlo zdát. Anina hudba stojí za poslech a nejspíš i za návštěvu jejího koncertu. Schválně si pusťte její hit Do You Remember? opatřený působivým klipem nebo si rovnou dejte celou její tetralogii z posledního alba.

Villa Verdi - jaký byl divadelní zájezd do Berlína?

Minulou sobotu jsem jel autobusem do Berlína spolu se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Celý ten víkend se především podepsal na mém zdraví, přesto zde teď ze své postele mohu krátce zhodnotit, jestli to stálo za to.

Letos padla při divadelním zájezdu volba na inscenaci nazvanou Villa Verdi, volně inspirovanou podle skutečnosti. Villa Verdi je v této hře státem placenou institucí, kde bydlí zestárlí herci a pěvci, dožívají zde podzim svého života a společně si dokazují, že zatímco publikum už dávno tleská mladším, oni své řemeslo ještě zvládají. Vykládají si historky, poplácávají se po zádech a citují, co o nich před čtyřiceti lety napsal tisk. Pamatujete si na pořad Karla Čáslavského Hledání ztraceného času? Tak si jej představte jako dům, který se teď někdo chystá zavřít.

Fikce se tu protíná s realitou, protože postavy v této hře na pódiu berlínské Volksbühne nepředstavuje nikdo jiný než zestárlí herci a pěvci, kteří nám sedícím v hledišti dokazují, že své řemeslo ještě zvládají. Hra sestává ze série árií od Verdiho, Wagnera či Mozarta, případně baletních čísel, zatímco děj čeká, než se posune dál, a čeká vlastně až do posledních pěti minut. Zpracování je vizuálně přitažlivé, místy i celkem radikální, přesto pouze ilustruje jednoduchou levičáckou agitku o tom, že si stát nemůže jen tak dovolit přestat někoho subvencovat. Pravicově smýšlející diváci mohou tuto vypjatou inscenaci dokonce chápat jako parodii a její aktéry vidět jako nepotřebné příživníky. Tak jako tak se ale boj za záchranu Villy Verdi projevuje jen tím, že árie z Figarovy svatby střídá árii z Netopýra, takže inscenace ztrácí spád pro jakýkoliv typ diváka.

Tři německá města za jeden týden – Neoficiální průvodce psaný na základě letmé zkušenosti

Tak jako jsem v letech puberty vždycky lačně pošilhával po všem, co bylo britské, během posledních deseti let se ze mě stal celkem obstojný germanofil. Ne že by to mělo něco společného s tím, že jsem v minulém týdnu navštívil tři velká německá města, nejel jsem tam za památkami.

Mnichov – V Mnichově jsme s mou ženou už jednou byli, pamatuji si z toho hlavně na vynikající Deutches Museum a na zámek Nymphenburg. Před dvěma roky jsme tu strávili několik velmi příjemných dní, ovšem tentokrát jsme Mnichovem jen prosvištěli a to doslova, když jsme běželi s přebookovanými letenkami ke správné odletové bráně. Stihli jsme to, jako poslední cestující v daném letu.

Frankfurt nad Mohanem – Když přilétáte do Frankfurtu za tmy, vypadá podle světel víc jako souostroví než jako velkoměsto. I tak jsou ale výhledy okouzlující. Na frankfurtském letišti prodávají bratwursty v rohlíku. Čtyři eura za hot dog jsou na nás trochu moc, ale vůně rozléhající se po odletové hale se dá označit za pozitivní externalitu. V aktuálním vydání Frankfurter Allgemeine podávaném ve stánku Lufthansy jsem našel oslavný článek o Easyjetu. Měli to zcenzurovat, než to začali nabízet cestujícím.

Berlín – V německém hlavním městě jsem strávil relativně nejvíc času, celý půlden. Vydal jsem se tam se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Po městě jsem jezdil metrem, díky čemuž jsem shlédnul několik vystoupení buskerů (čili hudebníků s nahodilou strukturou příjmů). Jsou na vyšší úrovni než ti v Praze. Trumpetista, co přestupuje mezi vagóny, za sebou na vozíčku tahá bicí automat s reproduktorem, který mu udává rytmus, a harmonikář na stanici Potsdamer Platz zvládá velmi obstojně hrát Beethovena a Mozarta.

Novodobé německé šlágry ovšem také stále letí. Přímo před Braniborskou branou byla zrovna oslava znovusjednocení Německa (viz moje foto), která byla jednou velkou eighties party. Když jsem procházel kolem, Germáni zrovna, tleskaje na každou první a třetí dobu, sborově zpívali „Life is Life“ a „Ajou ajajajajaj ajou ajou.“ Koupil jsem si preclík a čekal jsem, jestli dojde i na „Jede jede Deutsche Bahn, kouří se jí z komínka,“ ale to už jsem musel odejít, abych stihnul to divadlo. A o tom až příště.

Čtení na víkend – 30 nejlepších písní Nicka Cavea

Rozsáhlý článek Nick Cave’s 30 greatest songs sice už není nejnovější (není zde zmínka o letošním albu), přesto jde o nejkvalitnější materiál, který jsem za posledních pár týdnů na internetu četl. Lidé z magazínu Uncut se zeptali Nickových bývalých i současných spoluhráčů, kolegů, producentů a dalších známých osobností naladěných na podobnou notu na jejich oblíbenou mistrovu píseň a k tomu přidali i několik citací samotného Nicka (pravděpodobně pocházejích ze starších rozhovorů).

Každý zúčastněný zde popisuje, co pro něj jeho vybraná skladba znamená, co s ní zažili, případně jak vznikala a celé to vydá na velmi cenné vyprávění, které by se snadno dalo rozšířit na rozsah plnohodnotné knihy. U notoricky známých skladeb vás tento text upozorní na detaily nebo souvislosti, o nichž jste netušili, jindy vám zase pomůže objevit perličky, které zatím dlí mimo pozornost většiny posluchačů. Doporučuji si při čtení poslouchat každou píseň na Youtube.