The Flaming Year - Plamenné rty se už líbaly i s Nickem Cavem a Chrisem Martinem. Nikdo si zatím nestěžoval

The Flaming Lips jsou zřejmě velmi společenští tvorové. Od té doby, co vydali své nezapomenutelné koncepční album Embryonic, už své další psychedelické nahrávky pořizují výhradně ve spolupráci s dalšími zvučnými jmény. Po několika kratších „deskách“ (které ve skutečnosti spatřily světlo světa ve velmi neobvyklých formátech) chystá skupina k příležitosti letošního Record Store Day kompilaci The Flaming Lips and Heady Fwends. Jak už napovídá její název, každá z nových skladeb byla vytvořena za pomoci kamarádů Waynea Coyena, mezi něž se řadí například Nick Cave, Chris Martin, Bon Iver, Yoko Ono, Erykah Badu nebo Ke$ha.

Celá kompilace vyjde ve velmi limitovaném nákladu pouze na vinylové desce se stopovým obsahem krve výše jmenovaných celebrit, takže si ji počítám jen málokdo z mých čtenářů pořídí legálním způsobem, jako satisfakce nám nevlastníkům upírských gramofonů je tu však ukázka na Youtube. Zde si můžete pustit (podle očekávání velmi hustou) spolupráci Flaming Lips a Bon Ivera nazvanou Ashes in the Air.

Crash u potoka: Světlá by z toho ztmavla

Crash u potoka, nejnovější premiéra Švandova divadla, je sice celkem zábavný, ovšem u části diváků si to nevyhnutelně musí rozházet při konfrontaci se svým inspiračním zdrojem. Jde o nový text Dodo Gombára, který je volně inspirovaný klasikou Karolíny Světlé, což v praxi znamená, že až na jména a nátury postav to s knihou má pramálo společného. Kdyby se v programu namísto toho uvedla inspirace videohrou Crash Bandicoot, šlo by asi o podobně věrnou adaptaci.

Mě to bavilo v první půlce jako soudobá komedie o tom, co všechno se může pokazit na svatební veselce. Podobně jako v jiném švanďáckém kusu Řemeslníci, kde mladí manželé prostě jen chtějí bydlet ve svém domě a nestačí se divit tomu, jak nesplnitelný jejich sen je, i tady selhává lidský faktor a zdánlivě prosté se stává složitým. Mezi pozvanými příbuznými jsou např. výborně zahraný neomalený řidič z ministerstva (službičkář – šmelinář), buranský řemeslník s paničkovatou ženou, zakřiknutí rodiče, kteří neumí dělat proslovy a společensky se družit…

Zpočátku na mě všechny tyto figurky velmi dobře působily svým humorem trapnosti a každá replika pro mě byla vtipná, postupně se ale dění na scéne opakuje a celá část po přestávce existuje spíš jen pro vytvoření nějakého pojítka s dějem románu, než aby se divákovi ukázalo něco nového.

Citát týdne – Max tomu nasadil Coronu

Corona? Foster’s? Carlsberg? Who buys that crap here? People who still believe Stella Artois is a “quality” “Belgian” beer, that’s who - velmi sarkastický bonmot z článku „pivního filosofa“ Maxe Bahnsona o pražských pivkupectvích, který byl zveřejněn v Prague Post.

K obsahu článku mohu za sebe dodat, že sice nejsem tak pošetilý, abych platil šedesát korun za třetinku průměrného globálního moku, ovšem stejně na hlavu mi přijde i platit několik stovek za největší pivní speciality.

Den zrady – Ryan Gosling se učí plavat v politickém bahně

Pokud vám nějaký politik připadá jako ten pravý, morální a schopný provést zásadní změny k lepšímu, spíš ho jenom málo znáte. Ryan Gosling, Philip Seymour Hoffman a George Clooney excelují v thrilleru o tom, že konec kariéry v politice může přijít každou chvíli a je jen na vás, jestli cestou dolů dokážete skopnout svého zrádce a dostat se na jeho místo, nebo bezmocně spadnete do polštáře doživotního luxusu. Vaše srdce přitom v každém případě umře mnohem dřív, než si stačíte koupit svého prvního bentleyho.

Den zrady představuje nepřetržitý nápor na mozkovnu a je po celou dobu napínavý bez toho (jak správně podotýká František Fuka), aby obsahoval jakékoliv honičky, spiknutí nebo násilí. Veškeré dění ve filmu je šokující jen díky svému morálnímu rozměru, kdy sledujeme předvolební dění uvnitř americké Demokratické strany a dochází nám, jak pošetilé je věřit, že na pohled sympatický politik přinese zemi skvělou budoucnost / splní své sliby / stane se tahounem a vzorem pro všechny občany, když se k veslu dostává touto cestou. Pitvorný rozdíl mezi uhlazenými projevy na veřejnosti a hrami v zákulisí, stejně jako rivalita mezi matadory stranického PR jsou samozřejmě ještě absurdnější díky tomu, že se odehrávají už během primárních, vnitrostranických voleb. Vlci ve smečce by tím pádem měli správně tahat za jeden provaz, kandidáti na prezidenta by už předem neměli sabotovat svůj volební program a všichni by měli bezmezně ctít Ústavu Spojených Států.

Den zrady je dalším politicky angažovaným zásahem do černého z dílny George Clooneyho a pro mě je ještě silnější než jeho černobílá pecka Dobrou noc a hodně štěstí.