O víkendu jsem konečně poprvé uviděl hrát dva ze svých největších hrdinů devadesátých let, Pulp a Portishead. Mimoto v Trenčíně hrála ještě dvě další jména, která svůj vrchol zažila před patnácti lety, Lamb a DJ Krush. Poté, co se setmělo a pamětníci dovenčili své potomky v Dětském parku, procvičili klouby, zapili Energit, Eregmu a Antispavin a doposílali na svém Blackberry posledních pár pracovních e-mailů, mohli dosyta zavzpomínat na dobu, kdy oni sami byli ještě
common people.
Portishead jsem si užil o něco víc, i když to bylo dané vším jiným než hudbou (měli lepší zvuk, pokojnější publikum, sympatičtější vystupování). Na rozdíl od Pulp má triphopová parta venku výborné aktuální album, takže mohli míchat nové a staré a obojí hrát naprosto excelentně. Kromě toho, že Beth Gibbons je moje idolka z mládí, je i virtuózní zpěvačka a nevzpomínám si, že bych na letošní Pohodě slyšel čistší pěvecký výkon.
Pulp byli zase o poznání živější a hitovější. Jarvis dováděl, divoce gestikuloval, trhal pánví, zazpíval mi Something Changed, Sorted for E’s & Wizz, This is Hardcore a Underwear, ale vlastně bych takhle mohl pokračovat. Pulp mají aspoň dvacet strhujících hitovek a takové byly i všechny položky jejich trenčínského setu. A pecku Monday Morning prý zatím v téhle dekádě ještě nikdy nehráli, takže se i fanoušci ze střední Evropy dočkali něčeho jedinečného, co mají jen pro sebe.
Zbytek hudebního programu mě spíše netěšil. Jako světlé výjimky bych zmínil Beirut, The Death Set a hlavně Public Image Ltd., zábavné svou jinakostí a nesluníčkovatostí.
