Citát týdne - Morrissey

“Set me aside, you’ll find that people are the same everywhere. Hoist me from the herd and people are the same everywhere. Then our creator had to stumble and stall and our creator had to make the biggest mistake of all. It’s a shame, it’s a shame, but people are the same everywhere. Land of the free and the home of the brave exists nowhere” - Morrissey

Citát pochází z jedné z úplně nových a velice dobrých písniček od Morrisseyho. Poslechněte si je v živém podání na těchto odkazech:

People are the Same Everywhere

Action is my Middle Name

The Kid’s a Looker

Mimochodem, že byste si i vy přáli další Morrisseyho koncert v Praze?

Respect Festival - Sjetí dětí

Kdysi jsem dostal nápad na film. Začínalo by to úplně jako klasická troškovská pohádka, taky trailery a plakáty by lákaly na pohlednou vesnickou kuklovou dívku, švarného prince a blekotavého vodníka, jenže od poloviny by v tom začaly přibývat vysloveně sjeté výjevy, které v pohádkách nebývají, až by sály nacpané rodinami zjistily, že přišly na psychedelii, a ne neškodnou látku pro děti. Na konci by princovi a selce na svatbě hráli Flaming Lips a výslovně bych požadoval, aby bubeník místo paliček měl lidské stehenní kosti a z bubnů by chlístala krev. Toho nápadu se může kdokoliv chopit, já pak za to velice rád dám svých sto padesát korun.

První den letošního Respect Festivalu mi aspoň po prvních třech vystoupeních přišel, jako by se snažil o něco podobného. Díky vstupu pro děti zdarma a ještě více zvýhodněnému vstupu pro celé rodiny každý návštěvník na festival přivedl (případně přivezl v kočárku / přinesl ve svém hrudním vaku s etnickými ornamenty) svou ratolest, ačkoliv prezentovaná hudba byla vzhledem k tomu nepoměrně dospělá. Od čtvrt na tři, to tam ještě moc capartů neskotačilo, hráli Jagalmay, což byla lehce středoasijská lidovka, lehce psycho, na každou píseň měly galánky jiný oblek, celkem se mi to líbilo. Wang Li měl hrát na brumli, no měl toho v puse i kolem ní mnohem víc. Svým hlasem a svými ústy vyluzoval dost extrémní zvuky, občas dokonce znějící elektronicky, připomínající například začátek téhle skladby od Aphexe Twina, a do toho povídal historky o svém kamarádu slonovi a o stařence, jejíž bramboru odmítl. Byl jsem u vytržení a berberští Oudaden dílo ještě dokonali se svou neprostupnou smrští perkusí a repetetivních popěvků. Stále nic vhodného pro děti.

Po hodinovém čekání daném tím, že začátky vystoupení byly velkoryse nastaveny po dvou hodinách, přišel obrat a Souad Massi zněla se svou kapelou jako trošku nachlazená a chraptivá Lenka Filipová. Až jsem byl v pokušení přitočit se k opodál stojícímu Janu Rejžkovi a prohodit "úplně jako na Portě, viďte?", ovšem s Janem Rejžkem se osobně neznám, tak jsem se radši odtočil do štvanického skate parku z doslechu té hrůzy. Ovšem při odchodu jsem viděl etnicky ohozené, nesmlouvavě okudlané slečny, jak dělají tanyny se svými dětmi, takže i Souad Massi si svého posluchače našla.

Já jsem se ovšem hlavně těšil na pankáče The Ex a saxofonistu Getatchew Mekuriu a to byl nekompromisní nátěr, navíc napřímo skoro v první řadě (mimina do první řady nemůžou). Odteď se stávám natěšeným návštěvníkem všech příštích pražských koncertů The Ex, protože přesně takhle se má punk po padesátce dělat, a Mekuria byl prostě bohovský, díky němu to nebylo jen silné protože drsné, ale i silné protože virtuózní. Vážně, i kdyby ještě žil Miles Davis a koncertoval by v Praze, tak by určitě předvedl perfektní výkon, jenže "jen" jazzový, navíc by ho jistě nechali vystupovat v nechutně sterilním Paláci Kultury, jako Chicka Coreu. Mekuria hrál jako bůh, ale zároveň se do toho zpívalo, bylo to neuvěřitelně rychlé a živelné. To by musel přijet Miles Davis, zároveň by museli oživit Joe Strummera a dát dohromady The Clash, postavit je na jedno pódium, už secvičené a mě pět metrů od nich. Bomba.

Pokud by se něco podobně fantastického stalo i na druhém dni Respect Festivalu, přihlásím se i s druhou částí.

Moje recenze v dnešní E15 - Thurston Moore

Ze všech desek, co jsem zatím letos recenzoval, dávám téhle nejvyšší hodnocení. Z této desky si můžete zdarma stáhnout jeho úžasné úvodní číslo nazvané Benediction.

V Akropoli vybuchne Jon Spencer

Na webu se objevila další výborná zpráva pro milovníky teatrálního rock’n’rollu. Jon Spencer Blues Explosion na pódiu předvádějí podobné zvířeckosti jako The Hives, jen tu s tím byli dřív a podle všeho to dělají ještě lépe. Stačí se podívat na tohle video. Tenhle nátěr jsem si už dlouho přál a dočkám se 4. srpna v Paláci Akropolis.

Citát týdne - Pulp se vrací

"This, my friends, is how a reunion is done. Play like you never went away, like you never got older, like you're still topping the charts. Play the hits, but not all of them, to leave us wanting more. Play some deep cuts for the true fans. Play no extended wanky jams or new material. Play like you remember the first time, like this is the first time" - Amy Phillips, Pitchfork

Nadšené ódy na návrat Pulp se množí, stejně důrazně vypovídají i videa z prvních koncertů. Bude jejich vystoupení v Trenčíně tou největší hudební událostí léta?

Deset let a pláštěnka stále drží

Dnes je tomu přesně deset let, co Radiohead vydali své (jak jinak než) výborné album Amnesiac. Toto album dalo světu několik přeúžasných skladeb, včetně fenomenálního Pyramid Songu, mně dalo také výhru v soutěži na Radiu 1 a tu oficiální amnezickou pláštěnku nosím na festivaly dodnes. A funguje bezvadně :)

Česká festivalová sezóna začíná již tento víkend...

- “Ty vole, zahlíd’ sem Fanánka v bekstejdži, jako by se snažil wohnout.“
- „Mu něco spadlo?“
- „Ne, divoce blil!“

Internetová databáze 130 000 plakátů

Že jsem velkým příznivcem pečlivě vyvedených plakátů, není myslím žádným tajemstvím. Jak jen mi ale tak dlouho mohl unikat skvělý web Gig Posters? Stejně jako můj plakátovací blog byl kdysi poctou českým designérům, který si speciálně jen pro kina v naší zemi dávali práci a vytvářeli naprosto neuvěřitelné obrazy, na Gig Posters najdete podobné kousky, překrásná umělecká díla vytvořená často jen kvůli jednomu klubovému koncertu, kam přijde jen pár stovek lidí. V jejich databázi najdete skoro každého, třeba i tyto propracované plakáty na Melissu auf der Maur, The Sisters of Mercy, Handsome Furs či Jesu. Prohledávat se tím můžete donekonečna…

Citát týdne - Banksy

„Warhol repeated iconic images until they became meaningless, but there was still something iconic about them. Thierry really makes them meaningless“ – Banksy o svém (možná)fiktivním street(pop)artovém kolegovi Thierrym Guettovi.

Včera jsem ve Světozoru viděl vynikající film o graffiti, samolepkách a takových těch obrovských diverzních plakátech, Banksyho režijní prvotinu Exit through the Gift Shop. Je to poutavé už jenom tím, kolik výborných děl je ve filmu k vidění, zároveň ale jde o velmi vtipný (a pravděpodobně zfalšovaný) pokus dokázat, že i člověk, který je naprostý budižkničemu, se může stát hvězdou sbírek současného umění. Do toho hromada jedovatých hlášek a zpruzelých celebrit. Není to jako Borat, komedie je to jen půl na půl s normálně fungující poctou street artu, ale rozhodně je to hodně zábavné.

GPS: The Sisters of Mercy

V dnešním díle mé rubriky o pokleslém umění se dostáváme k syntezátorové skupině z 80. let The Sisters of Mercy. Asi mi těžko kdo bude vyvracet, že Andrew Eldritch vlastně neumí zpívat, a celá ta jejich temnota mi přijde podobně kašírovaná jako u HIM, přesto u mě Sisters brnkli na tu správnou notu a vešli do mého srdce zadními vrátky tak jako ostatní dílka, která tu představuji v seriálu Guilty Pleasure Sunday.

Minimálně deset jejich skladeb mě neskutečně bere, obě jejich průřezové kompilace jsou vlastně výborné, už jsem byl připravený jít na Sonisphere jen kvůli nim, dokonce jsem už měl vymyšlený návrh na vlastní fanouškovské tričko, proč jen to vystoupení muselo padnout?

Píseň pro dnešní den - Floorshow