Remixy pro Radiohead: Jak královi podtrhli nohy

Tenhle příspěvek vznikal asi nejdelší dobu v dějinách mého blogu. Už když se před několika měsíci začaly na internetu k poslechu objevovat první remixy, které elektronická komunita vytvořila pro Radiohead, nastražil jsem uši a vybíral jsem, který bych tady před vámi pochválil. Remixy skladeb z posledního rádiohlavého alba King of Limbs se zveřejňovaly vždy po třech kusech, pokaždé tři nová zklamání. Ani relativně velká jména jako Caribou nebo Modeselektor, ani čerstvé objevy, které mimo blogy nikdo nezná, nedokázaly vymyslet nic, co by pro mě bylo zábavné poslouchat.

Teď už jsem zmíněné remixy slyšel všechny (pravda, některé jsem znechuceně vypnul v půlce) a musím říct, že ani nevím, který bych vám mohl doporučit. Remixová deska pro Thoma Yorka z roku 2008 byla rozsahem jen poloviční, přesto se tam zapamatovatelných skladeb našlo mnohem víc.

Takhle má vypadat black metal?

Svůj blog o divných obalech desek jsem sice zavřel, to téma mě ale stále zajímá a fascinuje. Teď už sice na webu nehledám obrázky desek kvůli blogu, ale aspoň kvůli kalendáři, který si i letos budu vyrábět.

Během hledání jsem procházel i pár metalových blogů a mezi všemi těmi typickými fotkami lesů, depresivních dlouhovlasých pánů a dungeonů jsem našel velice netypický obal, který vidíte nad tímto příspěvkem. Ano, jsou tam sice lebky a zohavení těla, ovšem to naivně surrealistické ladění dílka, které dokonce naznačuje i humor, mi k tomu nějak neladí. Jak na to asi reagují skalní příznivci stylu, který je známý přísným dogmatismem? Ono taky když už jednou hrajete "funerál," tak by se vám lebky na obalu alba asi neměly rošťácky usmívat.

Další sporný obal na své desce přinášejí Apatharia. Porušili jedno z nejrigidnějších dogmat black metalu, a sice že obrázek musí být černobílý. Nutno přiznat, že ta zásada má něco do sebe, protože takhle v barvě vypadá "Solitude in the Old Forest" víc jako "Weekend hiking in Sumava national park."

Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Moje minirecenze v E15 - Stephen Malkmus and the Jicks

O své dovolené jsem to ani nemohl sledovat, ale v pátek mi vyšla moje miniaturní recenze na pána z Pavement. Papírová verze už k sehnání není, stále se to ale dá najít na webu.

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Broken English for broken people

Dostal jsem se k redigování překladů českých písňových textů do angličtiny a zjistil jsem, že když dám dohromady tři nejvíce pomýlené pokusy o anglický jazyk, vznikne svým způsobem půvabná depresivní básnička. Takové skoro-haiku.

Who will give refreshments to the rocks?
Worldly wisdom I’ll envisage all the lies
You so like if I wheedle you

Citát týdne - Saša Michailidis

"Jestli bude Sněhurka ve 3D, tak zakládám facebookovou skupinu na podpálení Disneyho, protože to se prostě dělat nemá" - Saša Michailidis v pořadu Odvážné palce.

Takhle si dnes běžný člověk představuje nejodvážnější formu protestu? Kliknout myší, přihodit milióntou hromádku mrvy na největší hromadu hnoje v kyberprostoru a čekat, až se k němu přidá několik stejně bezvýznamných individuí pár minut předtím, než si půjdou spřátelit O2 CZ, aby za sto minut provolaných o víkendu získali balíček textových zpráv zdarma? Nepokoušejte se mu to rozmluvit, nemá to cenu, on to vážně udělá, je odhodlaný překročit tu nejzazší hranici a zvrátit běh světa... založí si facebookovou skupinu!

Měl si Jan Palach raději založit facebookovou skupinu "Události po Pražském jaru mi nejsou příliš milé"? Nevadilo by mu, že by se jeho protest ve vyhledávání objevoval hned vedle "Sbírejte dvojnásobné míle na jarních letech s KLM - Londýn, Vídeň, Praha"?

Stephen Malkmus ví, co všichni chceme :-)

První singl z nové desky Stephena Malkmuse, jehož refrén může za jeden z nejzábavnějších titulků na Pitchforku „Malkmus reveals blowjob contest winner,“ se podle mě vyrovná jakémukoliv rychlejšímu kousku, který Štěpán kdy natočil se svou domovskou kapelou Pavement. „Senator“ je stejně ztřeštěný, měňavý a legrační jako kdysi „Stereo“ nebo „Unfair“ a pro vás je ke stažení z tohoto odkazu.

Moje nejoblíbenější písničky za posledního jeden a půl měsíce

Můj současný žebříček, vlastně první, v němž písničky vybírám pro mě i pro mou milou, s přehledem obsadil šikovný elektronik Zomby. Dříve byla jeho produkce víc k tanci, na jeho letošní desce se najde plno pěkných poslechových miniatur – „Witch Hunt“ přesně odpovídá svému názvu, dokonce i s výstřely, „Natalia’s Song“ zní, jako kdyby Burial samploval TATU, a v první dvacítce se ještě drží Zombyho čistě klavírní kompozice nazvaná „Basquiat.“ Naše páté místo si můžete legálně stáhnout (pravý klik, Uložit jako...) a možná pro sebe taky objevíte další velmi dobrou zpěvačku na pomezí elektroniky a temnoty.

1. Zomby – Witch Hunt
2. Interpol – Take you on a cruise
3. Zomby – Natalia’s Song
4. Sic Alps – Do you Want to Give $$
5. St Vincent - Surgeon
6. The National – Slow Show
7. Sebadoh – Mystery Man
8. New Order – Krafty
9. Interpol – C’mere
10. The Verve – Bittersweet Symphony

Citát týdne - Jan Borna

"Nalevo borovice,
napravo smrk
a uprostřed opadávám já.

Stojím po kolena
sám v sobě
a pořád se neznám
o nic víc.

Jediné, co vím, je,
že Holanovi by se tato básnička
nelíbila,
ale Holan za mě moč
neudrží."

- Jan Borna, Na verandě v Syřenově