Co dělají dnes: Massive Attack

Před pár dny nás Massive Attack všechny zaskočili novou výbornou skladbou Take It There s neméně skvělým videoklipem. Tvorba této anglické formace byla po přelomu století už jen sporadická a ne vždy dobrá, o to víc je překvapivé, když jednou za tři roky přijdou s opravdu dobrou písní. Klip ke skladbě Take It There je jak z Divadla Ponec, na pohled vypadá úžasně temně a na paškál si (stejně jako jiný klip od Massive Attack) bere téma extrémní opilosti.

Tímto začínám svou pravidelnou rubriku pro tento rok, která se bude jmenovat Co dělají dnes. Na konci každého měsíce si vyberu jednoho tvůrce, jehož věhlas se datuje daleko do minulosti, kolem nějž se ale i letos něco děje.

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Mezi hudebními akcemi, na něž jsem od července do prosince zavítal, jasně vyčnívají dva neuvěřitelně silné zážitky. V obou případech šlo v podstatě o komorní představení pro několik stovek lidí, takže se asi nemohu chopit oblíbeného žurnalistického klišé o tom, jak Ought a Shining ohromili Prahu, ovšem mě ohromili velice.

Ought vystoupili na strahovské Sedmičce uprostřed parného léta a maximálně na mě zapůsobili jako bezprostřední, nestrojená kapela, kterou to viditelně opravdu baví. Navíc ač se to na poli post-punku a indie-rocku zdá téměř nemožné, Ought působí stoprocentně stejně jako všichni jejich vrstevníci. Bylo to milé a hřejivé, zatímco koncert Shining v Lucerna Music Baru byl jedním velkým hlukovým tahem na bránu. Shining hrají tvrdý industriální rock se saxofonem, díky němuž zní ještě o tři třídy zlověstněji a chaotičtěji, ač celkově vzato je tato norská kapela především striktně profesionálním, sehraným soukolím. Navíc před Shining jsem si stejně dobře užil i jejich výborné předkapely Jack Dalton a Caligula’s Horse.