Koncem tohoto měsíce do našich kin vstoupí snímek Ex Machina, jeden z nemnoha příkladů komorního přemýšlivého sci-fi filmu vyjadřujícího se k současnému světu kolem nás. Mladý programátor Caleb je v něm pozván do gigantického sídla svého mega-bohatého zaměstnavatele pod záminkou výhry ve firemní soutěži. Ve skutečnosti po něm arogantní boháč chce, aby testoval jeho tajně vyvíjenou robotickou ženu. Je to stále ještě robot? Nemá už ve skutečnosti lidskou duši? Zájmy sexy robotky stojí jasně proti zájmům jejího stvořitele a minimálně jeden z nich si s Calebem nepěkně zahrává.
Stvořitelem robotky je nadutý génius, který zbohatl jako zakladatel světově nejúspěšnějšího internetového vyhledávače, izoloval se od lidí uprostřed svého pozemku zvící poloviny naší republiky a pro svou umělou inteligenci neváhá bez optání využít historii vyhledávání a elektronické komunikace všech lidí na světě. Ve své aroganci a povznesenosti nad morální a společenská pravidla připomíná anti-hrdinu jiného nedávného filmu a působí naprosto uvěřitelně. Chápeme, na koho filmaři míří prstem, a přesně takto se příběh může v tuto chvíli kdesi odehrávat.
Tvůrci nás diváky několikrát v průběhu filmu matou v tom, kdo je tu největší záporák, a drží nás v nepřetržitém napětí. Scénář mimo jiné sám potvrzuje Calebem vyřčenou tezi přirovnávající svého zaměstnavatele ke kouzelníkovi používajícího svou krásnou asistentku k tomu, aby odlákala pozornost publika. Pocitu nejistoty nahrává i klaustrofobické prostředí luxusní vily křížené s podzemním bunkrem, v němž co chvíli vypadává elektrický proud a automaticky se uzamykají všechny dveře. Dům jako plně automatizovaný stroj na bydlení skrývající uměle vytvořenou lidskou bytost zde kontrastuje s panenskou přírodou v okolí, kterou co chvíli vídáme v krátkých poetických záběrech mezi scénami.
Děj se v tomto filmu hýbe kupředu výhradně vinou lidských slabostí jednoho či druhého mužského aktéra. Můžeme to brát jako slabinu scénáře, ovšem můžeme se k tomu postavit také jako k praktickému důkazu zde diskutované myšlenky o tom, že umělá inteligence je dalším vývojovým stádiem člověka. Výborně funguje i hudba od Geoffa Barrowa z Portishead a Bena Salisburyho, jež přidává k napětí a pocitu odlidštěnosti a v klíčových momentech přechází až do hluku. Navíc skladba vybraná do závěrečných titulků je pro hudební znalce trefou přímo do černého a svým způsobem dále rozvíjí jedno z témat filmu.
Ex Machina je po všech stránkách velmi povedeným vstupem Alexe Garlanda na pole filmové režie. Zdařilost tohoto debutu nás ale nepřekvapí, když se dozvíme, že Garland má za sebou práci na scénáři jiné inteligentní sci-fi Sunshine.
