2014 - rok kocoura

Program O2 Areny na příští rok opanovalo bezprecedentně velké množství šviháků v drahých oblecích. Vstupenky na stání (a pištění) zmizely pokaždé během jediného dne a jejich ceny kolem dvou tisíc se ukázaly být naprosto "justified." Poptávka by pravděpodobně snesla ještě Robina Thicka. Pro nás muže se zatím na stadióny chystá jedno velké jméno, Nine Inch Nails, a lístky ještě stále jsou.

Livertek / Nejlepší desky roku 2013 – Suede

Dnes se dostávám ke třetímu albu z těch, které jsem letos považoval za výjimečné. Tentokrát půjde o kousek, který má z mého stručného seznamu ty nejmenší šance stanout na předních (či aspoň zadních) místech podobných žebříčků v nejrůznějších médiích. Suede natočili úžasné album, ale mnoha lidem stačí letmým poslechem si ověřit, že stále znějí jako kdysi, odmávnout je a vrátit se k poslechu Sky Ferreiry nebo Kendricka Lamara.

Přitom deska s názvem Bloodsports není jen to, čemu se zdvořile říká návrat do formy (viz např. letošní David Bowie), ale velmi silnou nahrávkou, ať už se na ní podíváme z jakéhokoliv úhlu. Téměř každá z deseti nových písní je jasnou hitovkou a Suede je dokáží velmi přesvědčivě převést i na koncertní pódia. Album je koncipováno jako příběh milostného vztahu od začátku do konce, proto poskytuje dostatek prostoru pro mocné vypalovačky i emocionálně vypjaté momenty, které ostatně Brettovi Andersonovi jdou nejlépe.

Protože máme dnes poslední čtvrtek v měsíci a to si vždy pouštíme koncertní nahrávky, dáme si od Suede živé provedení písně Barriers, kterou vynikající deska Bloodsports začíná.

Písničky zadarmo pod stromeček

Před dvěma roky jsem tu založil vánoční tradici dárečků ve formě vybraných odkazů na hudbu, která je zdarma ke stažení. Přijde mi, že legálně, zdarma a bez dodatečných závazků se dá na internetu stáhnout stále méně hudby od těch známějších jmen. Tam, kde před rokem býval download na jeden klik, je letos jen stream nebo nutnost udělit "like" na Facebooku. Přesto jsem našel odkazy na dvě písně, které mě v průběhu tohoto roku chytily za slechy. Stačí na odkazy kliknout pravým myšítkem a zvolit "Uložit odkaz jako...".

Mudhoney na své letošní desce rozhodně nešetřili humorem a v případě jejich písně I Like it Small navodí potutelný úsměv už jen ten název. Vyplatí se sledovat text, ale kdo chce jen máchat hlavou a skandovat ta čtyři slova z refrénu, užije si taky dosyta. Jde o rozháranou punkovinu, která velice přesně následuje stopy Iggyho & The Stooges.

A pokud by vám Mudhoney připadali vhodnější na silvestrovskou party než na Vánoce, potom samozřejmě málokteré hudební odvětví je vánočnější než extrémní metal. Deafheaven po vydání letošního alba Sunbather značně zahýbali světem a teď na jejich adresu padají výroky o nejlepším metalovém albu tohoto roku. Tyto pocty jim skládáme především my, kteří jinak posloucháme hlavně The Pains of Being Pure at Heart, ale i tak jejich novému dílku kvality asi nikdo neupře. Odkaz na jejich desetiminutovou věc Dreamhouse vede na Pitchfork, protože tam se právě tento nářez umístil jako devátá nejlepší skladba roku. O jednu příčku za Get Lucky od Daft Punk a Pharrella Williamse.

Nejlepší desky roku 2013 - Deerhunter

I nemocné děti si chtějí hrát. Deerhunter se na své výborné letošní desce Monomania posunuli blíž k rozverným melodiím ve stylu šedesátých let, ovšem i tak je infikují svým osobitým virem lucidní psychedelie. Je to pravděpodobně způsobeno nevyléčitelným Marfanovým syndromem, který ovlivňuje pohled frontmana Bradforda Coxe na svět, ale Deerhunter nebudou nikdy znít tak jako jiné kapely, jakkoli by se o to snažili.

Svébytnou směs noisu a silných melodií viděných z naprosto originálního úhlu si můžeme přiblížit třeba jaggerovskou písní Pensacola, která tak tak drží pohromadě jako rozhrkaný vozík řítící se z kopce. Bradford ji začíná veršem „Take me on the trip and I’ll never get sick.“ No, kéž by.

Jedním z mnoha dalších povedených momentů téhle ošklivě krásné desky je úplný začátek. Deerhunter nahráli podle mě nejlepší otvírák roku v podobě příznačně nazvané skladby Neon Junkyard. Takže úplně nejdřív si pusťte ji.

Na retrospektivě Famufestu byl k vidění i kouzelný milostný příběh ELFilm

O víkendu jsem byl v Kině 35 na soukromé projekci. Nebyla to taková soukromá projekce, kdy se domluvíte s vedením multikina, vykoupíte příslušný počet lístků v sále jen pro sebe, rozvalujete se na pohovce Gold Class s lahví pravého šampaňského v ruce a vůbec nic na sobě nemáte. Ne že bych to nikdy nezkusil. Bylo to představení, na které nikdo jiný nepřišel. A protože vám ve většině svých příspěvků doporučuji něco, co se mi líbilo, mohu vám teď doporučit něco, o co nikdo jiný neměl zájem?

Mohu a třeba právě z této projekce vítězných filmů z minulých ročníků Famufestu s klidným srdcem vybírám nešťastnou love story ELFilm. Jakub Sommer, syn z filmařské rodiny, zde kouzelně naivním a hravým způsobem rekonstruuje svůj zpackaný život a ztroskotalý milostný vztah s dívkou svého života. Nápady to jenom srší, počínaje snímáním Jakubových životních situací přímo z pohledu první osoby, přes využívání vracejících se symbolů, konče desítkami způsobů jak ilustrovat narativ vynalézavými, vtipnými, někdy až směšnými zinscenovanými záběry. Velmi intimně působící příběh losera je tak provázen komickým sledem krátkých šotů využívajících rozdílných filmařských technik. Najde se i několik hvězd první velikosti, které si v tomto studentském filmu střihly několikavteřinové cameo. Opět jde o něco, nad čím se překvapeně pousmějeme, a hned jdeme k dalšímu svěžímu nápadu.

Dvacetiminutový snímek ELFilm si můžete legálně pustit z režisérova kanálu na Vimeu.

Nejlepší desky roku 2013 - The Flaming Lips

Přehled mých nejoblíbenějších desek roku 2011 jsem tu publikoval jako seznam, vloni jsem vynechal a letos se každému albu budu věnovat v samostatném příspěvku. Nebude jich jen pár, takže nám tenhle nepravidelný seriál vydrží až do nového roku. O nejlepších albech tu budu psát bez jakéhokoliv dalšího pořadí a dnes začínáme s Flaming Lips.

Poslední nahrávky Flaming Lips mám rád za to, jak nekompromisně následují své šílené koncepty a rezignují na jakékoliv pnutí po rychlých a hitových melodiích (a že tito pánové hity umí!). Na letošním albu okatě nazvaném The Terror zanevřeli Flaming Lips na všechny normálně znějící nástroje a devíti novým skladbám dominují bublající syntezátory, brutální efekty a obskurní zvuky odnikud. Rytmika naopak často chybí. Poslechněte si tuto skladbu a všimněte si zejména toho, jak jsou snímány kytara a bicí, které nastoupí před polovinou písně. Lips zde znějí, jako by seděli v kruhu na podlaze nějakého zdevastovaného bytu, zdeprimovaní drogami, které do vzduchu rozptýlila vláda, a zakřiknutě přezpívávali mantru "Always there, in our hearts, fear of violence and of death," než si pro ně přijede Ideopolicie. A takové je celé album The Terror.

Pasta Oner si v Chemistry Gallery zahrává s ohněm i se symboly popkultury

Kolik našich mladých výtvarných umělců dnes podle mě stojí za zmínku? Lubomír Typlt, Josef Bolf, David Černý a ... Pasta Oner. Posledně jmenovaný se vypracoval na graffiti scéně, ale už na kolektivních výstavách Metropolis a Městem posedlí ukázal, že dokáže víc než malovat na zeď. Kromě obrazů a litografií umí Pasta tvořit i hravé plastiky a instalace a způsob, jakým komentuje a przní masově vyráběné symboly naší doby, mi přijde hodně blízký. Jeho svěží pop artovou výstavu Man on Fire najdete ještě celý měsíc v Chemistry Gallery (metro Vltavská, na rohu budovy Orco).