Livertek - Nick Cave and the Bad Seeds / Mudhoney

Živým záznamem tohoto měsíce, možná i roku, je návrat mordýřské balady Stagger Lee do repertoáru Nicka Cavea. Atmosféře Nickova koncertu očividně nijak neuškodilo, že na Glastonbury hráli (tak jako většina kapel) za světla, desetiminutový morytát je i tak pekelně napínavý. A díky kontaktu s publikem působí tento klip až neuvěřitelně. Pokud nemáte čas na celou skladbu, dejte si určitě aspoň poslední čtvrtinu.

Mudhoney hrající vysoko nad střechami mrakodrapů, na slavné rozhledně Space Needle, také nemohou uniknout mému bystrému zraku. Přetočte si tento záznam na 25:20, kde začíná jejich zbrusu nová odvázaná punkovina The Only Son of the Widow from Nain.

Sigur Rós dští oheň a síru v novém dramatickém klipu

V souvislosti s dnešním koncertem Sigur Rós na naší domácí půdě je na místě zdůraznit, jak výborné a překvapivě temné je jejich nové album Kveikur. Islandští snivci Sigur Rós (v překladu Vítězná růže) začali na sklonku minulého století tvořit křehkou, zakřiknutou a niternou hudbu, z níž během let přešli do odtažitého artu a krátkého rozjásaného období.

Oproti tomu nová růže (hihi) zní hrozivě a nebezpečně, což lze považovat za úspěšné vykročení ze slepé uličky. Na nové desce Kveikur nastolili Sigur Rós nový ostřejší zvuk, který jsem tu před pár měsíci chválil v rubrice Livertek a se kterým podle mě už kvalitativně dorostli v rovnocenné souputníky Radiohead.

Album Kveikur stojí za to od začátku do konce, přesto z něj vyčnívá fantastický sedmiminutový song Brennisteinn (Síra) opatřený zlověstným rituálním videoklipem. A pro slabší povahy je tu verze, která místo klipu obsahuje jen statický obrázek obalu desky.

Copak letní festivaly, v říjnu to bude teprve tanec!

Promotéři klubových koncertů už teď poctivě plní termíny v pražských podnicích a hlavně v říjnu nás čeká nebývale bohatá nabídka kvalitní hudby. Já si brousím zuby zejména na čtyři návraty kapel, z nichž jsem byl minule úplně odvařený a ohodnotil jsem je minimálně devadesáti procenty.

Jako první si udělají čas Jaga Jazzist, jejichž severská jazzová síla se protne se smyčci pražských filharmoniků, dostaví se také bizarní inovátoři psychedelického rocku Deerhunter, islandští múm přijedou v léty pozměněné sestavě, ovšem i tak snad zůstanou hraví a roztomilí, a pop-rockeři Editors do toho pokaždé jdou na maximum, ač jejich poslední desku kritika odmítla. Ještě jednou připomínám, že z předchozích vystoupení zmíněných kapel jsem byl naprosto u vytržení. A přidejte k tomu ještě Pixies, což je jméno, o němž se nevedou diskuze, a program na říjen je hotový.

- 3. října – Jaga Jazzist – Lucerna
- 4. října – múm – Meet Factory
- 6. října – Editors – Lucerna Music Bar
- 10. října – Pixies – Lucerna
- 26. října – Deerhunter – Meet Factory

PS: Časy se mění, před mnoha lety to chodilo tak, že naprostá většina dobrých kapel koncertovala v Roxy. A co tam dávají dneska? Aha, Climax s Chrisem Sadlerem, tak beru zpátky, že se časy mění.

Nejlepší koncerty za minulé pololetí

V posledních šesti měsících jsem opět chodil na koncerty jen pomálu a leckteré nebyly úplně na výši. O dvě zásadní akce sezóny jsem dokonce přišel buď kvůli nemoci, nebo kvůli tomu, že jsem tou dobou nebyl v Praze. Přesto mezi tou desítkou akcí, na nichž jsem byl, jasně svítí tři, které by podle mého názoru zazářily v jakékoliv konkurenci.

Na první místo kladu scratchera Kida Koalu, jehož jsem poprvé viděl naživo už roku 2001. Už tehdy hraní na gramofony výborně technicky zvládal, letos se ještě k tomu obklopil takovou show, která mi po celých sto minut nedala jedinou chvíli, kdy bych mohl zvednout svou úžasem spadlou čelist. Za zvláštní zmínku stojí i akustický koncert, kterým Pete Doherty rozjařil Palác Akropolis, aniž by působil, že ho všechno to showmanství a bravurní hra na kytaru stojí nějakou námahu. A o Shellac už jsem tady psal, nezúčastněným zbývá jen trpce litovat.

1. Kid Koala @ Lucerna Music Bar .............. 93%
2. Pete Doherty @ Palác Akropolis ............. 89%
3. Shellac + Amavo @ Dobeška ................. 88%