Livertek - Flaming Lips / Savages / Shellac

O koncertním klipu, který pro tento měsíc vyberu do rubriky Livertek, bylo de facto rozhodnuto už předem. Když se Wayne Coyne z Flaming Lips rozhodne přezpívat největší hit Davida Bowieho a nemít přitom na sobě nic než jakési svítící hadice, je pravděpodobné, že větší atrakce pro moji rubriku už nevznikne. Jak to zní, to je věc jiná. Ale aspoň v porovnání se záplavou jiných coververzí, které Flaming Lips kdy hráli, je jejich verze „Heroes“ dobrá a Wayne se intonačně celkem drží, i když místy hraničí s imitací. K vidění je to na webu pořadu Late Night with Jimmy Fallon.

Chybět tu nemohou ani Savages, momentálně nejdiskutovanější kapela na Pitchforku a ve všech stále ještě přežívajících časopisech s alternativní hudbou. Květnové číslo magazínu Visions píše, že tato dívčí kapela zní "až absurdně neohroženě, tak skálopevně sebejistě jako letadlová loď na cestě do nepřátelských vod." Při svém vystoupení na stanici KEXP si Savages zjevně mohli diktovat podmínky, takže výsledný záznam vypadá víc jako artfilm než jako běžný záznam ze studia. Přesto je to opravdu síla.

Jinak se na Youtube objevila také větší část výborného koncertu Shellac na pražské Dobešce. Nezúčastněnému pozorovateli to asi moc nedá, ale já jsem tam byl a přesně takhle jsem to viděl. Záznam má několik částí, v téhle konkrétní je jakž takž slyšet skladba Defenders of Fun a potom i část mojí momentálně nejoblíbenější pecky Wingwalker. Kromě toho v klipu uvidíte většinu fundamentálních stavebních prvků, z nichž se skládá správná šelaková šou. Řemen od kytary kolem pasu, pohyb po pódiu á la elektrický šok, "vtipné" otázky z publika, máchající hlavy, zapocené brýle, kousání strun, činel za bubeníkem, holubičky... Mimochodem, s autorem toho videa máme podobný vkus, kromě Shellac jsme (soudě podle historie jeho starších záznamů) spolu byli i na několika dalších koncertech.

Seriál Navždy svoji přináší humorný pohled do života tří snoubeneckých párů

Nenechte se zmást školeným bakalářským hlasem, který nám v úvodní sekvenci černobílých fotografií připomene, čím byla pro lidi svatba v běhu věků. Už první díl nového dokumentárního seriálu České televize Navždy svoji přináší chladnou sprchu těm, kteří by se z veřejnoprávní obrazovky chtěli nechat oblažit vším tím hřejivým svatebním hemženíčkem.

Motorkářka Isabela vládnoucí plnohubým smíchem pornoherečky si nechává odstranit tetování se jménem bývalého snoubence. Ten předchozí byl jaksi už ženatý, takže to nakonec nevyšlo, ten současný udělá pěstí díru do zdi, když ho něco vytočí.

Venkované Běla a Jarda se oddávají tělesnému škádlení lidí, kterým je přes třicet, ale vypadají na padesát (představte si je jako Homolkovy, ostatně oni také rádi citují české filmy). Radost jim většinou zkazí nastávající tchyně jako vystřižená z bijáku Zdeňka Trošky. “Vy si snad myslíte, že si tady na vesnici honíme pytlík,” ospravedlňuje tato zemitá žena odvolání Jardy z jejich malého nafukovacího Balatonu zpět na traktor.

Trojici párů doplňují relativně nejsympatičtější křesťanští nerdi, kteří spolu zatím nespali ani nebydleli a před jídlem se modlí spolu se svými osmi kamarády z náboženské komunity. Mluví spisovně a spí s plyšáky.

Za kamerou stojí Erika Hníková, která svůj pronikavý vhled dokázala už v předchozích dokumentech Ženy pro měny a Nesvatbov. Všem aktérům se dokázala dostat blízko na kůži a ve střižně předvádí kvalitní práci, kdy podobně jako Karel Vachek klade záběry tak, aby vzbudily pousmání nebo nabídly opačný pohled na to, co snoubenci tvrdí. Magie ostatně vznikla už na místě správným postavením kamery, které zvyšuje absurditu a směšnost dané situace. V dalších dílech uvidíme, kam až se Hníkové podaří projekt dovést. Nové epizody seriálu Navždy svoji běží každou neděli na ČT2 nebo kdykoliv na webu České televize.

My Bloody Valentine: Kdo by si pomyslel, že jednou budou hrát v klubu uprostřed Prahy?

Před dvěma dny poctili pražskou Dobešku svou návštěvou Shellac a asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že všem 250 přítomným lidem naprosto vytřeli zrak. Jejich show byla výbušná, výborně sehraná, správně namixovaná od dvacet let starých písniček až po nikdy předtím neslyšené novinky a svým způsobem (velmi zvláštním způsobem) humorná.

Tímto okamžikem se moje pozornost v pomyslném seriálu koncertů chystaných do absurdně skromných prostor, než jaké by odpovídaly roli daných kapel v dějinách soudobé hudby, přesouvá k irským hlukařům My Bloody Valentine. Jejich předchozí album Loveless označil Pitchfork koncem devadesátých let za nejlepší album celé uplynulé dekády, to už si ale My Bloody Valentine dávno dávali pauzu. Ta skončila až letos vydáním rovněž vynikající desky mbv, kterou kapela 10. června představí v Divadle Archa.

Na rozdíl od dalších velkých návratů devadesátkových legend, které bylo možné vidět jen v zahraničí (Blur, Pulp, Stone Roses), není těžké My Bloody Valetine zastihnout. Zahrají v Čechách a postupně i ve všech zemích, které s naší vlastí sousedí. Každý si tak může vybrat, jestli je chce vidět na velkém festivalu pod otevřeným nebem, nebo v Praze v klubu pro jeden tisíc lidí. Byla by škoda je propásnout.

Shellac vystoupí na Dobešce už v sobotu

Už příští víkend přijede opět po pár letech do Prahy zaburácet americké post-hardcorové komando Shellac. Jsou to právě Shellac, kteří mají vždycky ten nejostřejší zvuk, nejkovovější struny, nejbouchavější bicí, stačí si poslechnout kteroukoliv jejich desku. Před pěti lety jsem jejich koncertu v Paláci Akropoli dal 10/10 a nečekám, že by se jim to podařilo překonat, ale kdyby se aspoň přiblížili, stačilo by to.

V pátek jsem tu psal o dvaceti letech od vydání Modern Life is Rubbish, ve stejném roce vyšlo i první EP od Shellac. Pojďme si z něj dát hrozivou storku Billiard Player Song plnou změn tempa a breakdownů, v nichž vyniknou bubny a frontman Steve Albini postupně buduje atmosféru, až konečně vykřikne "I think she's ALL RIGHT!" To je moment, který si z jejich předchozího koncertu v Praze pamatuji dodnes.

Dvacet let od vydání Modern Life is Rubbish

Modern Life is Rubbish… to je nejen skvělé motto, ale i název jednoho z přelomových hudebních alb devadesátých let. Ode dne, kdy Blur vydali svou desku s parní lokomotivou na obalu, uplynulo právě dnes už celých dvacet let.

Blur měli tehdy za sebou celkem úspěšně přijaté debutové album Leisure, ale když si ho dnes poslechnete, je jasné, že svůj osobitý hudební výraz teprve hledali. Mísení rocku a taneční hudby bylo tehdy in, ale dělali to tak všichni a leckdo se pak neubránil nálepce imitátora, proto se zpěvák Damon Albarn rozhodl změnit na druhém albu zvuk a navázat na popovou hudbu zlatých šedesátých. S deskou Modern Life is Rubbish tak Blur vstoupili do éry melodického kytarového popu s texty plnými ironie a břitkého anglického humoru.

Tato „ryze britská“ éra čítá v diskografii Blur ještě mnohem známější alba Parklife a The Great Escape, ovšem i dnes dvacetiletá nahrávka Modern Life is Rubbish má co nabídnout. Začít můžeme nejlépe u hitu Sunday Sunday, v jehož klipu Blur poprvé svou maloměstskou satiru posouvají až do roviny kabaretu. (Klip k této skladbě jsem poprvé viděl teprve nedávno, jak my jsme jen v minulém století mohli žít bez Youtube?)