Pořád se nějak nemůžu zbavit posledního alba Om. Společně se „Slanted & Enchanted“ od Pavement je to zřejmě moje nejoblíbenější deska v tomhle roce.
Tak například „Domkirke“ od Sunn O))) jsem poslechnul, s úctou odložil a necítím potřebu si to pouštět nijak nadprůměrně často. Om oproti Sunn O))) nemají žádné divadlo s temnotou a sutanami, kritici na ně nepějí chválu a nezařazují je do svých top-listů, přesto mě nějak baví víc. Podle mě se jim podařilo vybrat přesně tu vzácnou špetku z klasického metalu, která je cool, a spojit ji s post-rockem, post-metalem a kterýmikoliv dalšími současnými post-styly. A navíc jsem vždycky miloval exhibování za bicí soupravou :-)
Plno kritiky se snáší například na podivné rozvržení tracků – nejdřív 17 minut, pak 7 minut a pak dvě tříminutové instrumentálky. Podle mě by se dala první skladba formálně rozdělit na tři kusy a poslední dvě zase spojit a na funkci by to nemělo vliv… Hlavně ale kdy se mi naposledy nějaká 17minutová skladba líbila tak moc, že nejen, že jsem ji doposlouchal, ale měl jsem potřebu pouštět si ji znovu a znovu? Možná tak před deseti lety, když jsem dostal albovou verzi „The Box“ od Orbital?
Je to pomalé, ale zase jenom tak mainstreamově pomalé, je to temné, ale zase žádné chrčení ve stylu Attily „Mayhem“ Csihara, je to tajemné, ale spíš jen proto, že nemám nejmenší ponětí, o čem se tam zpívá… jenom to podle textů vypadá, že Om berou stejné drogy jako Mars Volta.
Om jsou nenápadní machři, a jestli to takhle půjde dál, tak si snad poslechnu i ten nový vedlejší projekt Shrinebuilder (koncert v Praze 26. dubna).
