Livertek - Bombino

Každý poslední čtvrtek v měsíci tady prezentuji to nejlepší z koncertních záznamů uplynulých týdnů a i tentokrát jsem vybral trochu africké hudby. Už by to skoro mohlo vypadat, že se mi změnil hudební vkus, tak já už toho příště nechám, ale tentokrát prostě musím zavzpomínat na velmi dobrý koncert Bombina v Akropoli.

Bombino je Tuarég, který se na pódiu mazlí s elektrickou kytarou. V porovnání s nejznámějšími představiteli “pouštního blues” Tinariwen mi Bombinova hudba přišla jemnější a méně taneční, rozhodně se ale jeho zaujatá hra na kytaru moc příjemně poslouchá i pozoruje. Nedlouho po své pražské zastávce se celá kapela vydala na turné do Ameriky, proto si ji teď můžeme pustit z Youtube kanálu NPR. Přetočte si záznam na 8:20, začíná tam Bombinova největší hitovka nazvaná Imuhar.

První obrázek ze svatby

Jubilejní pětistý příspěvek jsem si zde rezervoval pro jedno poněkud osobnější sdělení, než jaká se tu běžně objevují. Konec konců je to ale právě tahle stránka, která před léty přispěla k tomu, abychom se s mou ženou dali dohromady. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám včera přišli na svatbu. My jsme si to užili úplně luxusně a myslím, že i každý z vás.

Late Registration: Karel Veselý boduje s Hudbou ohně

Konečně jsem se po pár letech dostal k výborné knize českého hudebního publicisty Karla Veselého Hudba ohně. Považoval jsem ji za monografii pojednávající pouze o hiphopu, proto jsem ji odkládal, ve skutečnosti je však její záběr mnohem širší.

Autor se ve své knize zabývá veškerou radikální černou hudbou za posledních sto let a kromě toho i žánry, které s ní nepřímo souvisí (post-punk, krautrock). Navíc často zabíhá i do širších mimo-hudebních souvislostí a právě tehdy je kniha nejpřínosnější. Ono není sice na škodu si znovu počíst o tom, kdo byl mezi první generací rapperů, jak Elvis ukradl černochům jejich hudbu a co se dělo koncem osmdesátých let na Ibize, autor však kromě těchto známých faktů rozebírá i:

- specifika slovní zásoby černochů a rapovou gramatiku
- černou sci-fi literaturu a poezii (resp. jejich nedostatek)
- počátky slavných komiků ve vystoupeních „na stojáka“
- význam černých stereotypů ve zvolení Baracka Obamy
- historickou úlohu pirátských rádií v Británii

Kromě toho se dozvíme spoustu pikantních jednotlivostí, nad nimiž se pousmějeme, i když nás asi nijak neobohatí. Věděli jste například, že Slayer vydali svou erbovní desku Reign in Blood na hiphopovém labelu Def Jam? Napadlo vás někdy, že Paul McCartney fandí mash-upům? Nebo viděli jste už dokument The Old Negro Space Program?

Jako jednu z mála vad na Hudbě ohně vidím překládání všech citací do češtiny. Proto jsem svůj dnešní příspěvek nazval hiphopovou aluzí „Late Registration“ namísto českého ekvivalentu „Pozdní povšimnutí.“ Překlad citátů z hiphopových a funkových textů do češtiny až příliš odhaluje jejich banalitu a možná k ní i trochu přidává.

Livertek - Belle and Sebastian / Kouyaté and Neerman

V rubrice Livertek se vždy poslední čtvrtek v měsíci ohlížím za novou úrodou koncertních klipů a doporučuji vám ty nejlepší. Protentokrát to u mě vyhráli mí dlouhodobí oblíbenci Belle and Sebastian, kteří byli před několika týdny jednou z hlavních hvězd Pitchfork Music Festivalu v Chicagu. Členové kapely už na pohled dávno nepůsobí tak mladě jako kdysi, zní však stále svěže. Pro vás vybírám skladbu The Stars of Track and Field, pocházející z prvního alba, které jsem od B+S kdy měl (If you're Feeling Sinister).

Dále musím zmínit i vynikající vystoupení na pomezí jazzu a world music, které spolu spáchali perkusisté Lansiné Kouyaté a David Neerman. Jako kdyby to už tak nebylo dost žhavé a akční, jejich exhibice je nasnímaná ve stylu "take away show," který pokaždé nabízí intimní kontakt s umělci a úchvatnou kameru (viz starší díly zde).

Fresh Film Fest uvede letošní díly ze série Black Mirror

Před půl rokem jsem tu chválil první sérii britské dystopické mini-série Black Mirror. Příští sobotu budeme mít možnost vidět úplně nové díly Black Mirror na velkém plátně v centru Prahy, a sice během letošního ročníku Fresh Film Festu.

Tato akce jinak jako vždy nabídne i velmi poutavou soutěžní sekci celovečerních debutů z celého světa. V rámci speciální sekce Fanatismus pak nabídne starší kultovní snímky, jako Apokalypsa, Fitzcarraldo či Jesus Camp.

Troy von Balthazar se vrátí do Prahy se svou rockovou kapelou Chokebore

Chokebore, dávná kapela Troye von Balthazara, se znovu podívá do našeho hlavního města. A navíc spolu s nimi zahrají i Girls against Boys.

Věčně deprimovaní Chokebore se na scénu po dlouhé pauze vrátili v roce 2010, během svého krátkého turné navštívili i Prahu a mně se to tehdy ohromně líbilo. Kdo se tehdy do strahovského klubu 007 nevešel, dostane druhou šanci 21. listopadu 8. prosince v Lucerna Music Baru a je to dobře. Troy už v Čechách nějaký ten pátek nebyl a začínal mi chybět. Pojďme si jej a jeho boys připomenout v klipu k (jak jinak než depresivní) skladbě You Are the Sunshine of my Life.

Koláže u kolejí: Největší přehlídku současného výtvarného umění najdete na Nákladovém nádraží Žižkov

Nedávno jsem se tu zmiňoval o tom, že taneční/divadelní festival 4 + 4 dny v pohybu má nejlepší čich na netradiční pražské lokace. Konal se třeba už v bývalém kasinu na Starém městě nebo v budově bývalého Federálního shromáždění.

Skoro stejně dobré nápady (které navíc jistě produkčnímu týmu ušetří mnoho peněz na pronájmu prostor) mívá Prague Bienalle. Poté, co se tato mezinárodní přehlídka výtvarna konala v kancelářském mrakodrapu Microna, letos zavítala do prázdných prostor v areálu Nákladového nádraží Žižkov.

Jak už to na velkých průřezových výstavách bývá, každého návštěvníka osloví jen část vystavených objektů, zatímco mnoho z těch ostatních označí za blbost. Pro mě byla největším zážitkem z letošního bienále díla Chrise Jonese. Chris ve svých prostorových kolážích pokrývá konkrétní předměty vrstvou obrázků, zároveň do nich letlampou či žíravinou (?) tvoří otvory, na jejichž dně vidíme další vrstvu obrázků a útržků textů. Na Žižkově bohužel není vystavena žádná z Chrisových rozměrných prací (např. kůň na našem obrázku), přesto stojí za to si jeho čtyři objekty či obrazy vystavené na bienále detailně prohlížet a prozkoumávat Jonesovy světy uvnitř světů.

Dále na bienále podle mě stojí za to úžasná proměnlivá instalace se zadní projekcí od Jakuba Nepraše a podle očekávání poutavá, ač malinká přehlídka fotografií Miroslava Tichého.

Livertek - Nick Cave and the Bad Seeds / Mudhoney

Živým záznamem tohoto měsíce, možná i roku, je návrat mordýřské balady Stagger Lee do repertoáru Nicka Cavea. Atmosféře Nickova koncertu očividně nijak neuškodilo, že na Glastonbury hráli (tak jako většina kapel) za světla, desetiminutový morytát je i tak pekelně napínavý. A díky kontaktu s publikem působí tento klip až neuvěřitelně. Pokud nemáte čas na celou skladbu, dejte si určitě aspoň poslední čtvrtinu.

Mudhoney hrající vysoko nad střechami mrakodrapů, na slavné rozhledně Space Needle, také nemohou uniknout mému bystrému zraku. Přetočte si tento záznam na 25:20, kde začíná jejich zbrusu nová odvázaná punkovina The Only Son of the Widow from Nain.

Sigur Rós dští oheň a síru v novém dramatickém klipu

V souvislosti s dnešním koncertem Sigur Rós na naší domácí půdě je na místě zdůraznit, jak výborné a překvapivě temné je jejich nové album Kveikur. Islandští snivci Sigur Rós (v překladu Vítězná růže) začali na sklonku minulého století tvořit křehkou, zakřiknutou a niternou hudbu, z níž během let přešli do odtažitého artu a krátkého rozjásaného období.

Oproti tomu nová růže (hihi) zní hrozivě a nebezpečně, což lze považovat za úspěšné vykročení ze slepé uličky. Na nové desce Kveikur nastolili Sigur Rós nový ostřejší zvuk, který jsem tu před pár měsíci chválil v rubrice Livertek a se kterým podle mě už kvalitativně dorostli v rovnocenné souputníky Radiohead.

Album Kveikur stojí za to od začátku do konce, přesto z něj vyčnívá fantastický sedmiminutový song Brennisteinn (Síra) opatřený zlověstným rituálním videoklipem. A pro slabší povahy je tu verze, která místo klipu obsahuje jen statický obrázek obalu desky.

Copak letní festivaly, v říjnu to bude teprve tanec!

Promotéři klubových koncertů už teď poctivě plní termíny v pražských podnicích a hlavně v říjnu nás čeká nebývale bohatá nabídka kvalitní hudby. Já si brousím zuby zejména na čtyři návraty kapel, z nichž jsem byl minule úplně odvařený a ohodnotil jsem je minimálně devadesáti procenty.

Jako první si udělají čas Jaga Jazzist, jejichž severská jazzová síla se protne se smyčci pražských filharmoniků, dostaví se také bizarní inovátoři psychedelického rocku Deerhunter, islandští múm přijedou v léty pozměněné sestavě, ovšem i tak snad zůstanou hraví a roztomilí, a pop-rockeři Editors do toho pokaždé jdou na maximum, ač jejich poslední desku kritika odmítla. Ještě jednou připomínám, že z předchozích vystoupení zmíněných kapel jsem byl naprosto u vytržení. A přidejte k tomu ještě Pixies, což je jméno, o němž se nevedou diskuze, a program na říjen je hotový.

- 3. října – Jaga Jazzist – Lucerna
- 4. října – múm – Meet Factory
- 6. října – Editors – Lucerna Music Bar
- 10. října – Pixies – Lucerna
- 26. října – Deerhunter – Meet Factory

PS: Časy se mění, před mnoha lety to chodilo tak, že naprostá většina dobrých kapel koncertovala v Roxy. A co tam dávají dneska? Aha, Climax s Chrisem Sadlerem, tak beru zpátky, že se časy mění.